Praha je můj druhý domov – Vlado Labant

Vypátrat Vlada nebylo úplně jednoduché, neb se o něm v posledních letech v českých médiích moc nemluvilo. Dostal jsem ale tip od Rasťi Michalíka, že Vlado momentálně trénuje v Žilině. Nakonec se rozhovor uskutečnil přes telefon, protože do Žiliny je to přeci jen dálka. Rozhovor to byl výborný. Vlado odpovídal bez dlouhého přemýšlení, bez frází. Působil vřele, upřímně a sebejistě. Přesně tak, jak si ho pamatuju jako hráče. 

Největší úspěchy:
3x Mistr české ligy a 1x vítěz domácího poháru
1x Nejlepší hráč Slovenska 1999

Statistika:
V české nejvyšší soutěži 126 odehraných zápasů
V Lize mistrů 29 zápasů a 5 vstřelených branek
V Premier League 13 startů
Za národní tým Slovenska 26 zápasů a 2 vstřelené branky

Jste rodák z Čadca, Rasťa Michalík ze Staškova. Obě obce jsou od sebe nějakých 10 km. Jste dokonce stejný ročník (1974). Potkávali jste se s Rasťou už jako mladí?
Byli jsme spolu na vojně v Banské Bystrici, kde jsme spolu rok hrávali. Potom se ale naše cesty rozdělili a hrávali jsme proti sobě. Výrazněji jsem ho registroval v Liberci v české lize. A potom už jsme se hráli spolu ve Spartě.

Fotbalově jste vyrůstal v Žilině, ale přiznám se, že je poměrně komplikované dohledat, kolik zápasů jste ve slovenské lize odehrál. Můžete pomoct? 🙂
Velkou stopu jsem v Žilině nezanechal. Odehrál jsem tam dvě sezóny a následně se moje kariéra formovala postupnými kroky v jiných klubech. Procházel jsem všemi mládežnickými výběry a prý jsem měl talent. Vlastně celý ročník 74 byl velmi silný. Vlado Leitner, Rado Král, Miro Hýll, já a další kluci, se kterými jsme jezdili reprezentovat od U15 až do U21. Po zmíněné vojně v Dukle Banské Bystrici jsem odešel do Košic.

To byla ta Rezešova éra. Byl to klub s velkými ambicemi. Nakupoval mladé talentované hráče. Já nebyl výjimkou. V Košicích se nakupovalo šest, sedm hráčů a za půl roku přišli zase další. Neustále to rotovalo. Takže i proto jsem šel ještě do Bystrice na hostování. Když mi potom skončila smlouva, byl jsem volný hráč a přišel přestup do české ligy.

Po Slovensku jste hrál za Slavii a vlastně okamžitě v základu. Proč tehdy zrovna Slavia?  Z Liberce se mi ozval pan trenér Štol. Byli na soustředění v Piešťanech a dopoledne jsem za ně odehrál přípravný zápas s Dunajskou Stredou. Ten zápas mi vyšel a hned mi řekli, že mají zájem. Že si po obědě sedneme a doladíme smlouvu. V tom mi ale volali ze Slavie, že o mě má zájem pan Cipro. S vědomím, že mám v kapse nabídku z Liberce, jsem jel na zkušební trénink na Slávii. Hned po něm se uzavřela smlouva. S týmem jsem pak odjel na soustředění do Rakouska.

V roce 1999 jste se stal fotbalistou Slovenska. Jaký to byl pocit? Nepamatuji se, že by tolik obránců tuhle soutěž kdy vyhrálo. Víte, kdo třeba skončil za vámi?
Byla tam zvučná jména: Moravčík, Vlado Janočko, snad už i Miro Karhan. Takže překvapení. Obránci tyhle soutěže moc nevyhrávají – s výjimkou starší generace jako Dušan Titel a Vlada Kinder. Tou dobou už jsem byl ve Spartě a hráli jsme Ligu mistrů, byl jsem na očích. Vedlo se nám dobře, hráli jsme vyrovnané zápasy i s velkými týmy. Celkově tam za trenéra Haška byla výborná chemie.

Jaký byl tedy přesun do Sparty? Někde jsem četl, že Sparta tehdy čekala na peníze od nového majitele a pan Horník Vás do Sparty moc chtěl. Vám vypršela smlouva ve Slavii a zájemců bylo víc, a tak před vás a vašeho agenta položil peníze, které byly snad jeho vlastní. Bylo to tak?
Tak nějak to zhruba bylo. Avšak i podmínky, které mi Sparta nabídla, byly diametrálně odlišné jako ve Slávii. V té době tam smlouvy končily více hráčům (Pavel Horváth, Ivo Ulich, Luboš Kozel), jakési hlavní kostře. Shodou okolnosti taktéž Sparta potřebovala nahradit několik hráčů, které prodala.

Její nabídka byla výrazně vyšší, než co nabízela Slavia. Byl jsem otevřený diskuzi, ale s panem Leškou tehdy nějaký kompromis moc nešel. Byla to buď jeho nabídka, nebo žádná. Pro vyjednávání nebyl prostor. Takže jsem podepsal na Spartě a v tu chvíli se asi ve Slavii lekli. Možná jsem tím i trochu pomohl jiným hráčům, že dostali přidáno a neodešli.

Ale ty podmínky, které mi nabídla Sparta, byly o dvě patra výš. A netýkalo se to jenom financí. Tehdy to ve Spartě zkrátka fungovalo lépe.

Nebál jste se přesunu Slavia – Sparta?
Určitě ano, ale fotbalově jsem šel postupným krokem. Věděl jsem, že bude Liga mistrů a zase kvalitnější zápasy. Co se týká fanoušků, tak ti jsou samozřejmě důležití a je třeba si je získat na svoji stranu. Myslím, že to se mi povedlo. Jeden z prvních zápasů jsme hráli doma s Viktorkou Žižkov, těžké utkání, nic se nedařilo. Pak přišla nějaká 90. minuta, penalta a já si vzal míč. V tu chvíli je to samozřejmě risk; může to vyjít a nemusí. Ale vyšlo mi to, a tím jsem se asi u fanoušků tak nějak vykoupil. Od té doby mě na penalty určil i trenér Hašek, protože viděl, že si na ně věřím.

V týmu jste byl třeba s Jirkou Novotným, Horstem Sieglem, Zdeňkem Svobodou. Jak vás tito sparťané mezi sebe vzali?
Tam byla dobrá parta. Nějaká hierarchie samozřejmě existovala, ale hráči jako Míša Horňák, Vráťa Lokvenc, Sigi, Novotńák, a další si svoji pozici vybudovali, byli tam dlouho a hráli kvalitně. Lidi je měli rádi. Ale neměl jsem s nikým problém. Začal jsem skromně s pokorou, snažil jsem se pracovat a získat si nějakou pozici v kabině. Ale tam byla výborná parta. Bylo to vidět nejen v zápasech, ale i po nich. Tým držel pohromadě, šlapalo nám to.

Mám na Spartu skvělé vzpomínky, je to můj druhý domov.

S kým jste se třeba nejvíc kamarádil, kdo byl s vámi na pokojích?
Na Pokoji jsem bydlel vetšinou s Hašanem nebo Pavlem Perglem. My jsme vlastně bydleli s Martinem Haškem i v jednom domě. Pak tam bydlel v okolí taky Tomáš Poštulka, René Bolf, Radek Slončík, Radim Holub, Pepo Obajdin, Milan Fukal, Libor Sionko. Zkrátka hráči, co nebyli pražáci, ale zanechali ve Spartě nějakou stopu. Takže s těmito kluky jsme drželi hodně spolu. A potom samozřejmě Miro Baránek, Tomáš Sivok, Martin Petráš nebo Radek Kováč na které jsem ve výčtu zapomněl.To byli takoví šoumeni kabiny, rád na ně vzpomínám.

Jasně, s někým si rozumíte víc, s někým méně, ale atmosféra byla výborná.Těch hráčů se za pět sezón dost vyměnilo, ale vždy se tam podařilo vytvořit zdravé jádro několika hráčů, kteří si na sebe našli čas i po tréninku či zápase.

Dodnes si pamatuji na kafíčko v park hotelu, kde byl stůl pro fotbalisty a hned vedle stůl pro hokejisty Sparty. Řešily se věci okolo sportu, povídalo se. To bylo moc fajn, udržoval se kolektiv.

Ve Spartě jste zažil skvělé zážitky v Lize mistrů. Na který zápas vzpomínáte nejvíc?
Hráli jsme proti týmům jako Bayern, AC Milán, Arsenal, Chelsea, FC Porto, Real Madrid. Samé velké zápasy. Dokázali jsme s nimi hrát i vyrovnané partie, i když některé výsledky byly horší. Nejvíc mi ale v paměti utkvěl zápas v Tilburgu.

Hrálo se tam o postup a prohrávali jsme 0:2. Nějak jsme to dostali do stavu 3:3, já dal jednu penaltu. V nastaveném čase jsem šel kopat zase. Musel jsem si pro míč za bránu. Co tam na mě tehdy létalo… Zapalovače, mince, prostě všechno možné. Hodně vyhrocená situace, ale proměnil jsem a postoupili jsme. Takže na tenhle zápas vzpomínám rád, mám z něj dobrý pocit.

Nebo zápasy s Feyenoordem: doma jsme je porazili 4:0, venku 2:0. Na Bayernu 0:0. Dařilo se.

V další fázi jste si zahráli na Barceloně, to musel být asi zážitek.
Z těchto zápasů s Realem a Barcou jsem hrál jen ten domácí s Realem. Potom už jsem byl v Anglii. Co se týká Barcelony, domácí utkání jsem proseděl na tribuně se zlomenou nohou. A venkovní zápas jsem komentoval pro českou televizi. Sparta mě vzala s sebou, ale do zápasu jsem nemohl zasáhnout. Takže tenhle dvojzápas mě bohužel minul.

Ale například s AC Milán, to mám pořád hodně v hlavě. Doma jsme hráli 0:0 a venku snad v 70. minutě dal Tomáš Jun branku a v tu chvíli jsme postupovali. Oni pak hned nato vyrovnali, my to otevřeli a nakonec jsme prohráli myslím 4:1, což byl krutý výsledek.

Máte pravdu. AC Milán tehdy došel daleko.
Ano, ano. Nehráli jsme špatně. A to proti nám stáli hráči jako Seedorf, Cafú, Maldini, Rui Costa, Inzaghi, Ševčenko a další.

Zmínil jste Ivana Haška a není to poprvé, co ho hráči v těchto rozhovorech zmiňují a rádi na něj vzpomínají. V čem byl Hašek jiný, nebo čím si vás získal?
V mých očích to byl asi nejlepší trenér, kterého jsem měl. Ačkoli skončil s hráčskou kariérou a hned začal dělat trenéra, vyzařovala z něj velká osobnost a charisma. Někteří hráči mu tykali, ale také věděli, co si mohou dovolit. Když tu pomyslnou hranici překročili, uměl je velmi rychle zase vrátit na zem.

V trénincích často doplnil, když někdo chyběl. Hned naskočil a vlastně byl jako jeden z nás, nebo dokonce ten nejlepší z nás. On byl vždycky typ, co nerad prohrává. A nám hráčům se ta vítězná mentalita dostala pod kůži.

Také měl výborné asistenty a Víťa Lavička je výborný trenér, jak ukázal i později. Ohromně hodný člověk, trenér a motivátor. Oba dokázali vytvořit dobrou partu, což je ve fotbale moc důležité. Je to kolektivní sport. S nimi se vždycky společně nejen vyhrávalo, ale i prohrávalo. Všichni jsme byli na jedné lodi a my jako hráči jsme to dokázali ocenit.

V další sezóně opět Liga Mistrů a tentokrát třeba Arsenal, kterému jste dal branku. Jaký byl Arsenal? Hráli jste ještě tehdy na Highbury.
To byla ta éra velkých hráčů. Ať už jsem mluvil o AC, nebo teď o Arsenalu. Najednou jste hráli proti hráčům, kteří jsou dnes legendami: Henry, Bergkamp, Vieira a další. I tenhle dvojzápas podle mě hodně pomohl Tomáši Rosickému, že se vryl do paměti Arsenu Wengerovi a přes povedenou štaci v Dortmundu se přesunul na Britské ostrovy. Tehdy na Arsenalu myslím dával branku a já tu druhou.

S Tomášem se mi hrálo skvěle. Ivan Hašek ho vytáhl jako mladého a měli jsme nějaký přetlak ve středu pole, tak hrál na mojí straně přes nohu. Hodně krát si ten míč navedl na střed a já věděl, že on často míče neztrácí, takže jsem si naběhl na křídlo, odkud jsem se snažil dát centr před branku. Tam už číhali naši dobří hlavičkáři a tohle nám fungovalo výborně. Proti takovým mužstvům musíte vytěžit maximum a nám se to dařilo hlavně ze standardních situací, které jsme měli silné a dávali jsme hodně branek.

Byl jste takový ten sběratel dresů a máte je někde vystavené?
Samozřejmě že mám. Každý si tehdy chtěl měnit dresy, aby měl na ten zápas nějakou hezkou vzpomínku. Na chalupě jsme všechny ty dresy dali vedle sebe. Zaplnily opravdu velkou plochu. Moc hezky se na to dívalo a vzpomínalo.

Po trenéru Haškovi přišel poprvé pan Hřebík. Napadá Vás nějaký největší rozdíl mezi nimi?
Já jsem trenéra Hřebíka zažil už ve Slavii. Tehdy vlastně v Čechách začínal ten čtyř obráncový systém. Takže se kopíroval styl trenéra Sacchiho se čtverci a v jaké vzdálenosti má kdo být a podobně. Trenér Hřebík to měl dost propracované. Měl například statisticky vypočítané, do kolika vteřin je obrana soupeře po ztrátě míče zranitelná a podobně. Věnoval tomu dost času a aplikoval to. Pokud to hráči pochopili a byli na to typologicky připraveni, tak to chvíli fungovalo. Ale ten fotbal se pořád vyvíjel a vyvíjí. Ale tohle byl určitě velký rozdíl.

Po tomto ročníku jste odešel do West Hamu. Osobně jsem si tehdy říkal, že to je přesně ten styl hry, který vám bude vyhovovat. Jak vzpomínáte na „Kladiváře“?
Pro naše hráče (Čechy i Slováky) je těžké se tam vůbec dostat. Skoro každý hráč je tam reprezentant a je těžké se prosadit. Takže úspěch byl už jenom se tam dostat. Ale v týmu je velká konkurence a každý chce hrát. Nezanechal jsem tam nějakou výraznou stopu jako třeba Tomáš Řepka, který se prosadil tou svou buldočí povahou.

Na mém postu hrál Nigel Winterburn, bývalý reprezentant, ale pořád dobrý hráč. Bylo mu 36, takže si mě vzali jako jeho náhradu do budoucna. Ale spíš jsme se střídali, v jednom zápase jsem hrál já, pak zase on.

Ten přestup už byl po tom těžkém zranění z roku 99. Sám jsem cítil, že ta někdejší elasticita už tam zkrátka není. Myslím, že jsem pak už nikdy nenavázal na výkony z doby před zraněním.

Tehdy jsem se cítil nejlépe a na vrcholu sil. V tom roce 99 jsem měl na stole snad pět dobrých nabídek a stačilo si vybrat. Jak se to ale rychle změní, když se zraníte…

Potom hostování ve Spartě a návrat, že? To už bylo pod trenérem Kotrbou. Jak na něj vzpomínáte?
Ono to bylo takové komplikovanější. Ale řeknu to ve zkratce. Nelíbilo se mi, že ve West Hamu nehraju pravidelně a naskytla se docela vhodnější alternativa, aby se to změnilo. Objevila se možnost odejít na hostování. Byl jsem na zdravotních testech v Austrii Vídeň. Několik hráčů tehdy z týmu Austrie mělo odejít. Testy jsem prošel, ale bál jsem se kvót pro hráče mimo Evropskou unii.

Tvrdili, že to není problém, chtěli mě, podepsal jsem smlouvu. Dali mi plus mínus stejné podmínky, jako jsem měl v Anglii, takže já tam prodal dům, odhlásil auto a považoval jsem to za hotovou věc. To bylo v listopadu. Začalo se to natahovat. Hráči, kteří odtamtud měli odejít, najednou řekli, že klidně budou v „béčku“, takže trošku taková patová situace. Přišly Vánoce, člověk nevěděl, kde bude, a do toho zavolala Sparta, že má zájem. Trenér Kotrba o mě hodně stál a já měl najednou jasno. Vrátím se do prostředí, které znám a mám ho rád. Takže se to upeklo takhle.

Nastoupil jsem do přípravy a hned ve druhém týdnu jsem se znovu vážně zranil. Odnesl to pro změnu můj kotník na opačné noze. Bohužel to přišlo v nešťastné období, kdy jsem mohl tak nějak restartovat kariéru. Od toho velkého zranění z 99 se mi ta zranění vracela, dá se říct, každý rok. Už to zkrátka nikdy nebylo úplně ono.

V této sezoně jste se potkal v kabině třeba také s Karlem Poborským. Jaký byl? Jaké to bylo vedle něj sedět?
To bylo takové období, kdy přišel Karel a byl to velký zážitek se potkat s takovým hráčem jako on, který toho hodně dokázal. Nejen pro mě, ale i pro ostatní hráče. Také ve Spartě zanechal nějakou stopu, i když tam se potom mezi ním a trenérem Hřebíkem pokazily vztahy, ale já na něj vzpomínám v dobrém. Výjimečný hráč a super člověk.

Konec sezony 2004 znamenal konec pro trenéra Kotrbu i pro vás. Odešel jste do Rakouska. Byl to odchod na vlastní žádost, nebo už Sparta neměla zájem?
V tom roce, kdy jsem se vrátil, jsem vlastně zažil tři trenéry. Pryč jsem odešel za trenéra Hřebíka, který tehdy v rozjeté sezóně nahradil Franze Straku. V té době už jsem měl za sebou zranění a taky jsem nebyl nejmladší. Na druhou stranu se tam tlačili mladí hráči, kteří měli samozřejmě i tu po zápasovou regeneraci lepší a rychlejší než já. Takže jsem se rozhodl odejít do Rakouska.

Jaké bylo působení v Rakousku?
Ono to přišlo dost rychle, musel jsem reagovat. Ve Spartě už se tlačili již zmínění mladší hráči, takže přišla nabídka a já ji vzal. Předtím ta Austrie nevyšla, tentokrát už ano.

Poslední sezona a ukončení kariéry ve Spartaku Trnava ve věku 32 let. Jaký byl návrat na Slovensko a jak se vám hrálo v Trnavě?
To byla ta dobrá rozjetá sezóna. Šli s velkou ambicí na titul. Trénoval je trenér Adamec a měli o mě zájem. Po půl roce jsem však měl zase operaci. Zpevňovali mi síťkou úpon třísla, takže zase další zdravotní problémy. Začalo se to natahovat a ta péče nebyla taková jako ve Spartě, která mi zabezpečila dokonce i rehabilitaci na klinice Milera Volfarta v Nemecku. V Trnavě jsem se najednou o tyhle věci musel starat sám. Takže jsme potom rozvázali spolupráci, ale ten první půlrok byl fajn, na ten vzpomínám rád.

Abych řekl pravdu, někdy po tomto roce se po vás v Česku slehla zem. Byl problém vás vypátrat, až Rasťa Michalík mi dal tip, že trénujete Žilinu.  Jezdíte do Čech, nebo jezdíte se koukat na Spartu stále?
Občas mi ze Sparty volali. Rozlučky Jardy Blažka jsem se zúčastnil přímo na hřišti. Dostávám pozvánky na různá klubová výročí a rád se vracím. Občas mi zavolá Jirka Novotný, když jsou někde na Moravě se Starou Gardou, a to si jdu taky někdy zahrát. Když Sparta hrála Ligu Mistrů nebo Evropskou ligu, přijeli jsme se podívat s celou rodinou, a spojili tak příjemné s užitečným. Je to takový náš druhý domov

Kdy vás vlastně napadlo udělat si trenérskou licenci a trénovat?
Jak přijde určitý věk a hráčská kariéra je časově omezená, člověk musí přemýšlet, co dál. Vrátil jsem se do Žiliny, kde mi hned nabídli pozici trenéra a teď už tu trénuji jedenáctým rokem. Baví mě předávat klukům zkušenosti jak teoretické, tak ale i praktické z bohaté hráčské kariéry.

Prošel jsem si snad veškerými kategoriemi, vetšinou těmi dorosteneckými a v posledních třech letech Žilina nastartovala takový speciální projekt individualizace. Věnuji se krajním hráčům, pilujeme jejich kopací techniku, práci v prostoru a ty další aspekty, které potřebují. Mám na starosti vždy nějakou skupinu hráčů a věnuji se jim individuálně. Díky téhle pozici prakticky nemůžu být hlavní trenér, takže jsem v roli asistenta. Loni jsem byl asistentem u devatenáctky, letos u šestnáctky.

Prvních sedm nebo osm let jsem byl v pozici hlavního trenéra, ale ten vývoj v našem klubu šel teď i jiným směrem. Lubo Reiter se věnuje útočníkům, máme tu odborníka na obránce, já mám na starost krajní hráče. Myslím, že v tomto Žilina dělá výbornou práci. Nejen s výchovou, ale i následnou adaptací hráčů do prvního týmu. Momentálně to tu asi děláme nejlépe na Slovensku.

Máte ambice trénovat A tým třeba v první lize, nebo vás spíš baví práce s mladými hráči?
Momentálně určitě ne. Víc mě baví práce s mladými hráči. Roli určitě hraje i to, že člověk celý život vedl spíš kočovný život v roli hráče. Jako trenér to pak není jiné. Tři měsíce jste tady, pak nic, pak zase někam jinam. Na své pozici mám šanci budovat něco dlouhodobě, jsem s rodinou a jsem doma. A práce s mladými mě baví.

Co říkáte na jiný směr, kterým jde třeba Trenčín a co říkáte na to, že jsou v Evropské lize?
Trenčín s mládeží také pracuje dobře, mají dobré mladé hráče. Ten přechod už je potom ale složitější. Hráči potom chodí na hostování a vrací se zpět. Každý klub má nějakou filozofii a oni teď zvolili nákup nadějných mladých nebo i hotových hráčů z ciziny s tím, že je pak prodají. My se snažíme pracovat spíš s odchovanci našeho klubu.

V Žilině jsme před pár lety několik zahraničních hráčů měli také, ale majitel se rozhodl jít spíš cestou vlastních hráčů. Potom se povedou takové perly jako Milan Škriniar. Těch hráčů, kteří potom odejdou za pěkné peníze, je stále víc a víc. Získané prostředky můžeme použít v mládežnických výběrech na přípravu dalších hráčů.

Hodně v poslední době slyším, že přechod z juniorky do „A“ týmu je hodně složitý. Říkal mi to i David Holoubek. Čím to, že dříve hráči do dospělého fotbalu přešli snáz?
Je to taková mozaika. Mentalita, zázemí, talent, fyzická připravenost. Když si tohle všechno sedne, ten hráč má šanci uspět. Ale dnes je pro mladé hráče mnohem víc lákadel než za naši éry. My jsme po tréninku přišli domů a šli jsme si ještě zakopat na ulici nebo dělali jiné sporty. To dnes chybí a je i na nás, abychom to byli schopni nějak nahradit.

S Davidem Holoubkem jsme se o tomhle také bavili, když jsme hráli s Ružomberokem. Máme na to hodně podobné názory a myslím, že ti hráči tu budou zase dorůstat, ale nebude jich třeba tolik jako dřív. Když se podaří zapracovat dva nebo tři talenty, bude to dobré.

V Žilině to ale podle mě máme nastavené dobře. Loni jsem trénoval U-19 s Vladom Veselým a byli jsme mistři Slovenska a vítězstvím nad Olomoucí také Československa. Ti hráči jdou poznat dospělý fotbal do našeho „béčka“, které hraje druhou ligu. Z toho kádru momentálně tři hrají pravidelně v „áčku“ a zbytek hraje dnes v „béčku“.

To byl případ třeba i Dávida Hancka, který podával dobré výkony ve druhé lize, potom v první a teď je ve Fiorentině. Tam přešel za tři miliony eur, což jsou na Slovensko velké peníze.

A poslední dotaz – sledujete současnou Spartu a co na ni říkáte?
Samozřejmě sleduji. Sparta si prošla takovým řekněme přerodem a teď doufám, že už to zase bude šlapat a vrátí se Evropská liga, Liga mistrů a tituly. Ale dneska už to zkrátka není jen o Spartě a o Slavii. Už dlouhou dobu tam patří i Plzeň, kterou udělali do jisté míry hráči, kteří neuspěli ve Spartě. Potom se tam tlačí další týmy jako Jablonec, Liberec, a ta konkurence je určitě vyšší. Ale přeju jim, aby se zase dařilo a víc zapracovávali mladé hráče. Aby třeba vzali naše hráče, kteří si už vyzkoušeli zahraniční angažmá, k tomu několik mladých a jako třešnička dvě nebo tři velká jména ze zahraničí. Jen velká jména a velké peníze totiž dobré výkony automaticky nezaručí.

 

1
Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jirka
Host
Jirka

At žije Vlado!!! Dík za všechnu radost co jsi nám ve Spartě rozdával!!! At se ti vše daří a hlavně hodně zdravíčka