Josef Obajdin zůstal stále tím stejným člověkem, jako když rozdával radost na letenském pažitu. Skromný muž, který tak trochu doplatil na přetlak v útoku v tehdejší Spartě, však na své roky v klubu vzpomíná rád a je stále věrným sparťanem. Sedmého září oslaví padesátiny.
Největší úspěchy:
6x Mistr české ligy a 1 vítěz poháru
1x Mistr polské ligy a 1x vítěz polského poháru
Statistika:
Za Spartu odehrál 152 zápasů v lize, ve kterých vstřelil 32 branek. Dalších 31 startů přidal v evropských pohárech, kde vstřelil 4 branky. Celkem v nejvyšší soutěži odehrál 223 zápasů a z branky se radoval v 58 případech.
Josefe, vaše fotbalové začátky sahají do Poděbrad, kde jste s fotbalem také začínal.
„Ano, do Poděbrad jsme se přistěhovali z Pardubic. K fotbalu mě přivedl otec, který taky dřív hrával fotbal. „Vyrůstal“ jsem tedy v Bohemii Poděbrady. Asi ve čtrnácti letech jsem jel na zkoušku na nějaký přátelský zápas na Kompresory do Prahy a tam jsem se líbil, takže poslední půlrok v žácích jsem strávil už v Praze. Na zápas mě vozili rodiče. Ani už nevím, jestli moje tréninky probíhaly v Poděbradech, nebo v Praze. Pak jsem samozřejmě přešel do dorostu a tak dále.“
Ten už jste strávil ve sparťanské mládeži. Vzpomenete, kde jste trénovali? Jaké vůbec bylo tehdy zázemí pro mládež?
„Pamatuju si, že jsme trénovali buď na spodním hřišti na Spartě, kde se dneska staví hotel, což je trochu smutný… (zamyslí se) Když jsem se to dozvěděl, vzpomínky se tím trochu začínají vytrácet. Taky jsme trénovali na Letenské pláni nebo třeba na Podvinným mlýně, kam jsem jezdil po škole. Tak nějak jsme putovali po Praze, ale zápasy a většina tréninků probíhala spíš na Letné na tréninkovém hřišti.“
Do prvního týmu Sparty jste se nejdříve neprosadil a svou kariéru jste směřoval přes Duklu a Kladno do Liberce. Sparťanská akademie je velmi kvalitní, přesto cesta přímo z ní do A týmu Sparty bývá často náročnější právě pro odchovance než pro posily zvenku.
„Samozřejmě, tehdy to odchovanci měli opravdu těžší, protože Sparta byla klubem s nejvyššími ambicemi, a tak na úkor odchovanců kupovala drahé hráče odjinud. To byl víceméně i můj případ. V dorostu jsem ještě hrával s Jirkou Novotným, který to měl jednodušší v tom, že se do áčka prosadil dřív a já jsem to musel vzít trochu oklikou (smích). V osmnácti jsem začal trénovat s A mužstvem Sparty, kdy jsem ještě zažil i zápas Tatry Smíchov pod trenérem Ježkem. Ale prosadit se mezi takovýma frajerama, jako byl Tomáš Skuhravý, Standa Griga, Petar Novák, Jula Bielik, Pepa Chovanec nebo Franta Straka bylo hrozně těžký. Ale měl jsem možnost je všechny už v těch osmnácti letech poznat a byla to pro mě velká škola, která mi potom do dalšího působení něco dala. Takže i když jsem to vzal oklikou, věděl jsem, že do Sparty se chci jednou vrátit.“
Asi lze říct, že povedené bylo hlavně angažmá v Liberci. Po vzájemném utkání, kdy jste dal Spartě dvě branky, Vás také koupila. V jednom rozhovoru jste ale zmiňoval, že z Liberce se vám úplně odcházet nechtělo.
„V Liberci jsme postoupili do první ligy pod trenérem Petrželou, který nám dával pěkný kapky. Člověk na takový zápřah nebyl zvyklý, ale když jsme potom byli za sezónu schopni otočit deset zápasů, tak to člověka přesvědčilo, že ta dřina je k něčemu dobrá. Mně i celému Liberci se pak začalo dařit, byli jsme natrénovaní, v laufu, dával jsem góly a měli jsme výsledky. Skvělá byla i parta. Láďa Maier, Martin Hašek, spousta kluků i z Liberce. Trenér to dal dohromady a dařilo se, takže z toho pohledu se mi odcházet úplně nechtělo. Na druhou stranu jsem se chtěl vrátit do Sparty, takže nepřicházelo v úvahu, že bych odmítnul. A i když začátky ve Spartě nebyly jednoduchý, nakonec jsem tam vydržel asi osm let, takže můžu říct, že moje kariéra byla spjatá se Spartou, na což jsem pyšnej.“
Ještě před Spartou jste si ale vyzkoušel půlroční hostování v Bundeslize ve Frankfurtu. Jaká byla tohle zkušenost?
„To je pravda, to jsem přeskočil. Jelikož se mi v Liberci dařilo, odešel jsem do Frankfurtu na půlroční hostování s tím, že tam zůstanu, když se mi bude dařit. Jenže se mi přihodila věc, na kterou jsem nebyl zvyklej – přišlo zranění. Na soustředění na Floridě jsem si přetrhnul vazy v kotníku a bylo vymalováno. Nejdřív jsem si myslel, že půjde třeba o nějaký lehčí výron, ale po příletu zpátky se potvrdila ta horší diagnóza. Na operaci jsem nešel, protože operativní i konzervativní léčba vycházely časově nastejno. Takže prakticky celé to hostování jsem promarodil, nicméně asi tři starty jsem si připsal. Po nějaké době jsem i zkoušel trénovat se zatejpovaným kotníkem, ale v pořádku jsem se necítil a i ty tři zápasy byly spíš trápení. Proti Schalke, kde shodou okolností hráli Jirka Němec s Radkem Látalem, jsme doma dostali 0:3, trenér Heynckes skončil a po příchodu nového trenéra už jsem nechodil ani lavičku. Tím moje hostování skončilo a já se vrátil do Liberce.“
A potom už na Letnou. Zmiňoval jste, že začátky nebyly úplně jednoduché, můžete to trochu rozvést?
„Tenkrát to ještě bylo pod prezidentem Machem a Sparta byla nějak čtvrtá v tabulce. Na podzim skončil trenér Jarabinský a nahradil ho pan Petržela, takže jsme vlastně přišli spolu. A i když jsem spoustu kluků ve Spartě znal a taky jsme hráli proti sobě, tak to byl zase jinej level. Už tam byli vyspělí hotoví hráči a bylo těžké se prosadit. Hrával jsem chvilku v záloze, chvilku v útoku, kde byl Vráťa Lokvenc a Sigi. V záloze Martin Frýdek a spousta dalších. Ti pak ale postupně odcházeli do zahraničí, takže ten prostor se trochu uvolnil a po nějakých dvou letech to pak už celkem začalo fungovat podle mých představ.“
Zmiňoval jste, že jste hrál i v záloze, ale Vaše primární pozice byla samozřejmě v útoku. V dnešní době, možná od působení trenéra Stramaccioniho, se hodně začaly posty označovat jako “devítka”, “desítka” a tak dál…
„Na to jsme my tehdy nebyli zvyklí. Prostě se hrálo 4-3-3 nebo 4-4-2. To číslování pozic přišlo asi až s tímhle trenérem. Když teď slyším, že potřebujou desítku a tenhle hraje šestku, říkám si, co tím sakra myslí.“ (smích)
Mimo útok jste si ale vyzkoušel i pozici řekněme ofenzivního záložníka, že ano?
„Ano, do Sparty jsem přicházel jako útočník, ale v Liberci jsem taky hrával ze začátku levýho záložníka, abych to měl jednodušší na pravou nohu. Ale mně nedělalo problém hrát zleva nebo ze středu zálohy. Uprostřed zálohy byl člověk víc v kontaktu s balonem, v útoku je víc vidět, ale musí dávat góly. Nevadilo mi to, i když v záloze člověk musel víc běhat, ale já byl rád, že vůbec hraju. V útoku hrál ze začátku Sigi, tam moc šance prosadit se nebyla. Bral jsem to prostě tak, že si nebudu vybírat, budu hrát tam, kam mě trenér postaví, a odvedu dobrý výkon.“
Se Spartou jste toho zažil hodně, máte s ní celkem šest titulů. Nechci se ptát, kterého si vážíte nejvíce, ale který byl ten nejtěžší? A neomrzí to?
„Ne, tak proto to člověk přece dělá a hraje. Tenkrát jsme měli vážně výjimečnou éru, to byl snad i titul šestkrát za sebou, a tenkrát navíc ještě nebyla předkola, takže jsme měli jistotu Ligy mistrů. To byl taky takovej hnací motor, kolikrát jsme společně sledovali v kabině, koho nám nalosují. A už jenom kvůli tomuhle stálo za to chtít ten titul prostě vždycky udělat. U prvních titulů to člověk samozřejmě tolik neznal, co to všechno obnáší a ani se na nich až takovou měrou nepodílel, ale byl samozřejmě šťastnej. Je to kolektivní sport, někdo se o to zaslouží víc, někdo míň. Člověk byl hlavně rád, že má být na co pyšný, že něco dokázal. Ale když si vzpomenu na titul, ze kterého jsem měl asi největší radost, tak to byl ten ze sezóny 2000/2001, kdy jsem dal asi 11 gólů. A šest titulů se Spartou je samozřejmě krásný číslo, i když se najdou hráči, kteří jich mají víc, třeba takový Jirka Novotný se 14 tituly. Na druhou stranu každý by byl rád třeba i jen za jeden, protože ne každému se to v kariéře poštěstí.“
Co vlastně zbyde hráči po vítězství v lize? V NHL vítězové Stanley Cupu dostávají prsten. Je u nás nějaká pamětní medaile nebo něco v tomhle smyslu?
„Za titul se dostávala od svazu medaile, ty mám samozřejmě schované, a pak jsme dostávali něco od Sparty. Pamatuju si prsten a pak zlatý řetízek s plackou Sparty a jednou jsme dostali nějaké luxusní hodinky.“
Zažil jste dobu, kdy generálním sponzorem Sparty byl Opel. Pan Mach mi v rozhovoru říkal, že hráči dostávali zajímavá auta přímo od Opelu.
„Ne že by přímo hráči dostávali auta, ale podle smlouvy s Opelem jsme měli asi 30% slevu. Někteří hráči měli ve smlouvě služební auto, ale asi to nebylo tak, že kdo přišel do Sparty, dostal auto. Ale byl to například Opel Astra, to měl Jirka Novotný. Potom Omegy a tak.“
V Lize mistrů 36 zápasů, nechybí samozřejmě zápasy proti Laziu, Arsenalu, Barceloně a další. Lze říct, na který vzpomínáte nejvíc?
„Člověk měl možnost cestovat, vidět stadiony, města, hrát proti hráčům zvučných jmen, takže to bylo samozřejmě hezký. V Lize mistrů mám góly jenom dva. Jeden proti Galatasarayi, jeden proti Parmě. Tenkrát chytal Buffon a na ten gól mi přihrával Vráťa Lokvenc. Nakonec jsme remizovali 2:2, když jsme v závěru inkasovali z penalty. Člověk byl šťastnej, jaké zažil velké zápasy, ale když to budu brát z toho pohledu, čeho si vážím nejvíc, tak gól Buffonovi se prostě počítá.“
Tohle byla přesně moje další otázka, protože Parma měla tehdy neskutečné mužstvo -Buffon, Cannavaro, Baggio, Crespo a další.
„Ano, my jsme prohrávali nějakých 5 minut před koncem 1:0 a už to vypadalo, že tam prohrajeme. Ale pak ze standardky dal Jirka Novotný gól asi v devadesátý minutě a pak v nastavení jsme vedli 2:1 a mysleli jsme, že to vyhrajeme. Ale potom přišla taková diskutabilní penalta po souboji Crespa s Řepkou, který do něj vlastně prsama šťouchnul. Crespo spadnul, rozhodčí to písknul a 2:2. Byla to samozřejmě vzhledem k průběhu škoda, ale remíza na Parmě byla ceněná. Myslím, že doma jsme s nimi hráli 0:0, takže to asi bylo spravedlivé.“
Dva góly jste dal v Lize mistrů jako takové, ale také jste vstřelil dvě branky v předkole LM a obě Zimbru Kišiněv, který jste vlastně vyřadil sám. Oba zápasy skončily 1:0 pro Spartu. Vzpomenete si ještě na Moldavsko, na zápasy i na samotný „zájezd“?
„Na tohle si pamatuju taky dobře, protože jsem svými góly pomohl Spartě do Ligy mistrů. A co se týká Moldavska, tak dopoledne před zápasem byla tradiční procházka městem. Taky si vzpomínám si, podmínky tam samozřejmě ideální nebyly. V kabině měl každý svou židli, po zemi tam lezli švábi… Hřiště se s dnešními podmínkami vůbec nedá srovnat, nedalo se hrát moc kombinačně. Ale lidí byl plný stadion. Nicméně výsledek 1:0 byl do odvety dobrý, i když ošidný. Po zápase jsme mazali pryč.“
Za Spartu jste nastoupil do 152 zápasů v lize a vstřelil 32 branek. Dnes se hodně mluví o tom, že proti Spartě každý soupeř hraje na 110 %. Jak bylo těžké se prosazovat proti nabuzeným týmům, které chtěly Spartu porazit?
„Nejlepší týmy svých soutěží samozřejmě musí vyhrávat. A pro ty provinční nebo menší kluby jsou zápasy proti Spartě a předním týmům vrcholem a chtějí se vybičovat, ta motivace je prostě ještě větší. Chtějí na sebe i upozornit. Ve Spartě je to složitější v tom, že se moc klopýtnutí nepřipouští, ale stane se. Pamatuju si, když jsem byl v Liberci a jeli jsme na Spartu, tak se nám pomalu klepala kolena, a ta atmosféra na nás dolehla. Když jsem potom byl ve Spartě a říkalo se, že soupeři prohrávají už v Průhonicích, tak na tom něco bylo. Dneska už to tak neplatí, pomalu každej si na Spartu jezdí zahrát a urvat body, což za nás nebylo. Body jsme ztratili taky, ale nebylo to v takové míře, aby si někdo na Spartu dovoloval v jejím svatostánku.“
V čem bylo právě tohle tehdejší sparťanské kouzlo? Samozřejmě to bylo dáno výkony a výsledky, ale ta aura kolem Letné byla obrovská.
„Dřív samozřejmě hráči než odcházeli do zahraničí, tak prošli Spartou nebo Slavií. Dneska když se někomu daří, tak prakticky z jakéhokoli klubu jde rovnou ven a už nemají tu mezistanici, a to se může projevit právě i u Sparty. Možná se liga o tolik zkvalitnila, nevím. Na druhou stranu dřív ligu taky hráli fotbalisté, kteří něco museli umět. Dneska mi to naopak přijde, že ligu hraje kdekdo. Dřív nebyla taková možnost hrát ligu třeba v osmnácti, ve dvaceti. Já ji začal hrát až ve čtyřiadvaceti. Je to prostě škoda, je to smutný, že Sparta nemá dominantní postavení a že soupeři jezdí na Letnou hrát otevřenej fotbal a pro body. To dřív prostě neexistovalo.“
V roce 2002 jste si vyzkoušel angažmá na Kypru, jaké bylo hostování v Nikosii?
„Po mé vlastně nejlepší sezóně, kdy jsme získali další titul, skončil Ivan Hašek jako trenér a přišel pan Hřebík. A začaly se dít věci. Začaly dvouhodinový tréninky a tak dále. On spíš dával přednost běhavějším, důraznějším hráčům, technický hráče moc nechtěl. Takže já jsem po půl roce trápení, kdy jsem ani moc nehrál, zvolil odchod. Nejdřív jsem letěl do Řecka. Upřímně už si nepamatuju, jaký mančaft o mě měl zájem. Ale potom se mi nějak ozvala Nikosie, takže v Řecku jsem se nedomluvil schválně. Věděl jsem, že Nikosie je na Kypru něco jako Sparta u nás. Zaletěl jsem se tam podívat, zašel jsem i na zápas, kde bylo dvacet tisíc lidí, krásnej stadion, dobrý počasí. Bylo tedy rozhodnuto, že na půlroční hostování tam i s rodinou půjdu, protože jsem věděl, že pod trenérem Hřebíkem to nepůjde. Podmínky na trénování byly prakticky podobný a finančně to žádná ztráta nebyla, takže třebaže bych chtěl pokračovat ve Spartě, zvolil jsem tuhle variantu, abych hrál. Jediná zvláštnost byla ta jízda vlevo, na to jsem si musel zvyknout.“
V Nikosii jste ale po tom hostování dál nepokračoval.
„Myslím, že tam byly nějaký problémy, ale já jsem stejně měl ve Spartě ještě smlouvu na další rok nebo dva. Chtěl jsem se vrátit zpátky. Hřebíka odvolali a já se chtěl poprat o místo v kádru.“
Po Spartě ještě angažmá v Ďolíčku a ve Varnsdorfu. A potom do Polska.
„Z Nikosie jsem se vrátil do Sparty pod trenérem Jarabinským. To bylo nějak na podzim a bylo to taky tak střídavě oblačno. Chvilku jsem hrál, chvilku nehrál. V zimě potom Jarabinský skončil a přišel trenér Kotrba. To jsem myslel, že bude v pohodě, začátek přípravy nasvědčoval tomu, že budu hrát. Ale pak jsme byli na soustředění ve Španělsku nebo v Portugalsku a v nějakým přáteláku jsme prohráli 2:4. Dal jsem dva góly, ale na pozápasovém hodnocení si mě pak vzal Kotrba stranou a řekl mi, že hraju na sebe a ne pro mančaft. Začal jsem tušit, že něco asi není v pořádku a že se mnou Sparta už nepočítá. Možná v tom byl nějaký záměr, protože já nevím, kolik nám tehdy už bylo. Akorát pamatuju, že Jirka Novotný odešel do Kazaně a já na půl roku do Bohemky. Jestli jsme třeba už v tu dobu byli staří, nevím. V Bohemce to nebylo zrovna ideální, protože po tom půl roce, co jsem tam byl, spadli z ligy. Nějakej extra fotbal to taky nebyl, takže mi to moc nesedlo. Ale kabina, trenér Uhrin mladší, to bylo všechno v pohodě, ale sešla se tam spousta věcí, které pak taky hrály roli v tom, že Bohemka spadla.“
Po konci v Bohemce Vám ze smlouvy ve Spartě zbýval ještě rok.
„Ano, ale to jsem začal trénovat s béčkem a měl jsem si hledat angažmá. Ale nic jsme s agentem nesehnali, takže poslední rok jsem strávil ve Spartě v béčku pod vedením současného trenéra sparťanského áčka Václava Kotala. Potom jsem byl rok ve třetí lize ve Varnsdorfu. Odtamtud se mi v lednu 2006 podařilo odejít na rok a půl do první ligy do Polska. V létě 2007 jsem se na rok vrátil do Varnsdorfu a v roce 2008 jsem šel ještě do divize do České Lípy, povedlo se nám postoupit do ČFL a tím jsem ukončil kariéru.“
Zmínil jste současného trenéra Sparty Václava Kotala. Tak jaký byl trenér, jak Vám seděl? Říká se, že je poměrně náročný a že se moc nesměje…
„To bych úplně netvrdil. Zastával styl trenéra Hřebíka, protože se znali. Podobné metody, dlouhé tréninky a tak. Myslím ale, že jsem s ním vycházel velice dobře. Dokonce mi někdy dával úlevy. To ještě tenkrát béčko Sparty hrálo druhou ligu. Co si na něj vzpomínám, tak charakterově jako člověk byl v pohodě. Uměl hráčům dobře vysvětlit, co po nich chce.“
Jaká byla Vaše zkušenost v polské lize a jak Vás vlastně prvoligový polský klub objevil ve třetiligovém Varnsdorfu?
„U toho pomohl pan Forman, kterého jsem znal z Liberce a on se znal s trenérem Csaplárem, který mi domluvil zkoušku ve Wisłe Płock. Hráli tenkrát o záchranu a po nějakých dvou přátelácích jsme se domluvili na půlročním angažmá. Nakonec se nám Ekstraklasu podařilo zachránit s tím, že jsme ještě vyhráli polský pohár, takže z tohohle pohledu panovala spokojenost. Kontrakt mi prodloužili o další rok. Ze začátku sezóny jsme hned vyhráli superpohár, ale já už jsem pak měl samozřejmě svůj věk a v šestatřiceti jsem toho tolik nenahrál. Nicméně jsem tam byl spokojený. Od Liberce, kde bydlím, to bylo asi 500 kilometrů, takže jsem to jezdíval osm hodin. Když bylo nějaký volno, moc jsem se domů nehrnul a radši jsem zůstal. Kluci, se kterýma jsem tam byl – Lumír Sedláček, který hrával dřív za Slavii, Tomáš Michálek z Jablonce a slávisti Tomáš Došek s Patrikem Gedeonem – ti po zápasech jezdívali domů, ale na mě už to nebylo. Takže jsem si tam v neděli udělal takovou pohodičku a v pondělí zase na trénink. Byla tam skvělá parta kluků, ještě si vzpomínám, že tam hrál Ireneusz Jelen. Tenhle útočník hrál za polskou reprezentaci a potom přestoupil do Auxerre. Já jsem hrál spíš v záloze. Na Polsko vzpomínám strašně rád, a kdyby bývala byla možnost a neměl jsem tolik let, tak bych tam klidně byl dál. Ze začátku sice člověk trochu nevěděl, jak se domluvit, ale třeba po dvou měsících už jsem i mluvil polsky a dodnes polštinu taky využívám. Takže to Polsko bylo ke konci kariéry takový trochu zázrak. Navíc nás tam bylo pět Čechů, měli jsme takovou českou enklávu. Ve volnu jsme se třeba scházeli na sledování fotbalu, koupili pizzu a pivo, bylo to fajn.“
Dnes se fotbalem už neživíte. Nemrzí vás zpětně, že jste to nezkusil?
„Samozřejmě když se člověk ve fotbalovém prostředí pohybuje tak dlouho, tak by u toho chtěl nějak zůstat. Teď už je těžké o tom polemizovat, na to měl člověk myslet dřív. Spousta kluků, kteří končili, tak si hned udělali trenérské licence, tenkrát to možná ještě nebylo tak přísný jako teď. Tehdy když hrál někdo ligu, tak automaticky dostal béčko nebo áčko, už nevím, a pak si musel dodělat jen profi licenci. Dneska už studium áčkové licence je na rok, profi licence na dva. Takže z tohohle pohledu už je složitý teď něco začínat. Nemyslím si, že bych měl touhu nebo povahu na to prorazit jako hlavní trenér. Možná by mě lákal asistent, ale už mi bude padesát a když na to člověk nenaváže hned po konci kariéry, tak teď už je to těžký se do toho pouštět. A taky znám spoustu kluků, kteří si ty licence udělali a neměli štěstí a zatím to ani nevyužili. Určitě je dobrý to mít, když přijde nějaká nabídka nebo možnost, ale já jsem takovou možnost ani neměl, abych nějak výrazně litoval, že jsem si to neudělal. Nabízelo by se třeba trénování dětí. Děti mám samozřejmě rád, ale nevím, jestli bych na to měl nervy (smích). Agent je určitě taky zajímavá práce, kdysi v dorostu jsem hrával s Ondrou Chovancem, který dělá agenta. Ale je to prostě o možnostech a ty asi ani nepřišly.“
Co teď vlastně dělá Josef Obajdin a chodí nebo kouká pořád na Spartu?
„Momentálně se po něčem rozhlížím. Naposledy jsem pracoval v jedné polské logistické firmě, kde jsem využil polštinu, to bylo fajn. V životě je to bohužel holt tak, že ne vždy člověk dělá to, co se mu líbí. A na Spartu samozřejmě koukám. Když je možnost jednou za čas se podívat, tak jedu na Letnou. Naposledy na podzim na derby se Slavií, což zrovna nedopadlo dobře. Ale potkáme se tam i s klukama, se kterými jsme hrávali. Spartu sleduju v televizi, jak se dá. O2 TV sice doma nemám, ale podívat se jdu třeba do sportbaru.“