Setkání s Tomášem Poštulkou bylo přesně jak jsem si ho představoval. Příjemné vzpomínání s klidným člověkem, co má perfektního pamatováka. Ač jsem byl dobře připraven, některými poznámkami mě dostal. O to víc je rozhovor zajímavější, protože zajímavých lidí potkal Tomáš Poštulka opravdu hodně. Po Petrovi Koubovi můj druhý nejoblíbenější brankář z Letné.
Největší úspěchy:
6x Mistr české ligy
4x Vítěz domácího poháru
Statistika:
Za Spartu odchytal 84 zápasů v lize a dalších 31 přidal v evropských pohárech. Celkem v nejvyšší soutěži odchytal 309 zápasů (109 čistých kont) a v reprezentaci nasbíral 7 startů.
Svoji kariéru jste začínal ve Spartě už v šesti letech. Začínal jste v roce 1980, tehdy ještě nestála akademie na Strahově, kde tehdy mládež trénovala?
„Trénovali jsme na Spartě. Někdy na tréninkovým, někdy i přímo na Letné. Tehdy se to tak neřešilo. Pak tu byla samozřejmě taky Letenská pláň, kde se hrálo na písku.“
Chodili jste na zápasy prvního týmu? Byl nějaký brankář, který vám vyloženě uhranul a kdo byl vaším vzorem?
„Já začínal hlavně jako útočník, takže jsem tehdy brankáře tak nesledoval. Hlavně jsem víc chodil na Bohemku, protože tam hrál táta a potom i trénoval brankáře. Pak jsme začali s klukama chodit na Letnou pomáhat, nebo třeba podávat balóny.“
A někdo kdo by vám utkvěl v paměti?
„Než začal chytat Honza Stejskal, tak Sparta neměla myslím nějakého super gólmana. Pamatuju si Olejára, André Houšku a další, ale nikdo, kdo by mi vyloženě utkvěl v paměti. Táta měl už v dorostu Petra Koubu, jeho styl se mi hodně líbil.“
Váš otec Jan Poštulka byl také fotbalovým brankářem, hrál důležitou roli v rozhodování, který sport chcete dělat a na jaké pozici budete hrát?
„Vůbec ne. Mě spíš bavilo dávat góly. S klukama jsme si kopali kdekoliv na pláckách a užíval jsem si střílet branky. Začal jsem v šesti letech, chodil jsem sem tak rok dva (podívá se směrem na stadion na Letné) a nebavilo mě to. Dal jsem s pauzu a najednou mi volal pan Toufar, jestli jsem nezměnil názor, že nemají lidi. Tak jsem to zkusil a na jednom tréninku nebyl brankář, vlezl jsem do branky a už jsem tam zůstal.“
Ve vaší kariéře máte velmi zajímavou kolonku. V sedmnácti letech jste strávil rok v Kostarice, neboť tam Váš otec trénoval.
„Šel jsem do nejvyššího dorostu ve Spartě, táta trénoval v Hradci a asi půl roku na to dostal táta nabídku od Ivana Mráze jít trénovat na Kostariku. Já nebyl plnoletej, takže jsem šel s rodiči. Já tam zůstal asi rok a půl a potom jsem se vrátil a na Spartě podepsal profi smlouvu. Rodiče na Kostarice ještě rok a něco zůstali.“
Jak se žilo v Kostarice? Nastupoval jste v místní lize?
„Už je to dávno, občas si říkám, jestli se to vůbec stalo (smích). Byla to pohádka, jeli jsme tam tři roky po revoluci, Kostarika už byla v rozkvětu. Exotická rozvojová země, ale v tehdejší době život na jiné úrovni než tady. Naučil jsem se španělsky, krásné vzpomínky.
V šestnácti jsem byl juniorce a potom jsem přešel do ligového celku ve stejném městě, kde trénoval táta. Byl to menší klub, asi jako Viktorka Žižkov, když by hrál střed nebo spíš spodek první ligy. Tam jsem odchytal myslím šest zápasů a pak už návrat do Sparty.“
Po návratu do Čech jste se chytal v Dukle a Drnovicích…
„No (skáče mi do řeči), já měl podepsanou smlouvu na Spartě a první půlrok jsem byl tady jako trojka za Petrem Koubou a Milanem Sovou. To tak dřív ve Spartě bylo, že byla jednička, dvojka byl zkušený brankář a trojka mladík. Koubis už byl v nároďáku a já se s Milanem Sovou střídal na zápasech béčka, které hrálo tehdy divizi v Uhříněvsi. To bylo za Macha ještě. Tehdy za béčko chodil hrát třeba Pavel Nedvěd, kterého Sparta koupila ve stejném přestupáku jako jsem podepsal já. Trénoval nás velký sparťan Láďa Kára. Ale za áčko ještě rok nehrál. Také tam chodil se mnou Tomáš Votava nebo Pavel Horváth a vykopali jsme postup do třetí ligy.“
Na druhý půlrok jsem šel do Dukly. Podzim bylo hostování v Drnovicích a poslední půlrok mé dvouleté smlouvy jsem byl na vojně v Dukle. Sparta mi nabízela prodloužení smlouvy, ale já zvolil Hradec, kvůli hernímu vytížení. V tom přišel Hradec a podepsal jsem smlouvu na tři roky. Vrátil jsem se za dva a půl roku, když po Euru Sparta prodala Koubise ven.
S Hradcem jste vyhráli český pohár a došli do čtvrtfinále PVP, kde jste smolně vypadli s Dynamem Moskva.
„Do dneška se o tom v Hradci mluví. Já měl jen smůlu, že jsem hráli první zápas ve Vadúzu a pak jsem odjel na sraz jednadvacítky do Budějovic a při zápase s Norskem jsem si zlomil palec u nohy. Na podzim už jsem tak do hry nezasáhl a jen zápasy sledoval z tribuny.“
Právě z těchto časů vznikla přezdívka „penaltový mág“. Jaké bylo vaše tajemství? Studoval jste si hráče dopředu?
„Mít hráče nastudovaný určitě není špatný, ale někdy vás to může spíš zmást. Třikrát to kopnul doprava a co když to teď kopne zrovna doleva? Je to taková hra spíš. Uměl jsem si před penaltou něco udělat, rozhodit střelce nějakým pohybem.“
Prohodil jste třeba něco směrem k střelci před penaltou?
„Nene, to jsem nikdy nedělal. Ani jsem nešel k balónu, plně jsem se soustředil na sebe.“
Vedl jste si nějakou statistiku, víte kolik penalt jste chytil?
„Nevedl, statistika není zrovna můj obor (usměje se).“
Chytil jste v průměru každou druhou!
„No vidíte. Co si vybavuju, tak jsem neprohrál penaltovej rozstřel až na jeden a ten nejdůležitější. Proti Dynamu Kyjev. Já jsem dvě chytil, ale tři jsme nedali. Nedali Stráča (Luděk Stracený), Bari (Miroslav Baranek) a Tomáš Votava. Dva z nich jsou dneska na Spartě. Dřeváci (smích).“
Za pět na Letné jste si připsal pět titulů, skvostná bilance (6. přidal při svém druhém angažmá). V čem bylo kouzlo Sparty?
„Výborná přestupová politika. Ne každý přestup se samozřejmě povedl, ale vždy se koupilo pět šest lidí a někdo se chytil. Když to tu vzal Míra Pelta a byl výprodej, kdy odešel Míra Baranek, Vráťa Lokvenc, Petr Gabriel a další, přivedli se noví hráči jako Sionko, Bolf, Fukal a další. Umělo se to dobře doplnit.“
Zažil jste spoustu velkých zápasů také v Lize mistrů. Například zápas s Parmou, kde na druhé straně stál mladý Buffon.
„Na oba zápasy rád vzpomínám, myslím, že se mi oba povedly. Doma jsme hráli 0:0 a venku 2:2. A to jsme tam mohli klidně i vyhrát ale těsně před koncem srovnali z penalty na 2:2. Tou remízou jsme nepostoupili do další fáze Ligy mistrů, škoda.
Parma byla ale nesmírně silná. Hráli za ně kromě Buffona taky Thuram, Crespo, Dino Baggio, Fabio Cannavaro, Chieaza a to celé vedl Carlo Ancelotti. Generace na kterou jsem koukal v televizi a najednou stáli proti mě.“
Další velké zápasy proti tehdy velmi silnému Dortmundu, Portu, Barceloně, Arsenalu, Laziu a mnoho dalších soupeřů. Jak jste se připravoval na střelce?
„Ono to ani nejde se na ně připravit. Je to úplně jiná liga. Pro gólmana je to lepší, ví, že bude víc v permanenci. Tady jsme jeli na Opavu, kde na vás nejde střela celej zápas a pak jedna zbloudilá a může být zle. V těhle zápasech je špatný, když padne brzo gól. To se stalo třeba na Barceloně, nebo na Dortmundu a taky to tak dopadlo. Speciálně na Dortmund vzpomínám tak, že jsem ani nedotkl balónu. Prohráli jsme u nich 1:4 a doma 0:3 a fakt jsem si snad nešáhl na míč. Co zakončení to gól. Hrozně silná generace. Troufám si říct nejlepší mužstvo světa tehdy. Vyhráli Ligu mistrů i ten mezikontinentální pohár.“
Na který zápas nebo moment rád vzpomínáte? Osobně pamatuji skvělá utkání s Tilburgem, nebo vítězství 5:2 nad Spartakem Moskva.
„O výsledek ani nejde, spíš o dojem ze hry. Rád vzpomínám na Girondins de Bordeaux, které jsme doma porazili 2:0 a u nich hráli 0:0. Tam jsem určitě i něco chytil a díky tomuhle dvouzápasu jsme šli do další fáze Ligy mistrů. To bylo za Ivana Haška jako trenéra ještě.“
Následoval přestup do Teplic. Jak se tohle seběhlo a proč zrovna Teplice?
„To nebylo úplně takhle, bylo to dost na sílu. Já měl smlouvu ještě na dva roky a nechtěl jsem odejít. Sparta koupila Petra Čecha, kterýho nechala na půlrok ještě v Blšanech, ale do přípravy před další sezónou už se hlásil. K tomu jsem tam byl já s Jardou Blažkem a Michalem Špitem a původní myšlenka Ivana Haška byla, že budu chytat já s Blážou a Čech se Špitem půjdou ještě na hostování. Petr měl jít do Jablonce přes Peltu a Špiťák měl zůstat v Příbrami na hostování.
Čechíňo přijel z ME dvacítek, kde zachytal výborně a na Spartu přijel Franta Hrdlička a nabídl za mě velký peníze. Pro mě bylo jediný dobrý, že jsem z Ďáblic, takže jsem to měl přímo na dálnici. Nakonec to bylo super šest let, byla tam výborná parta, ale na Spartu jsem se ještě cítil a smlouvu tu měl.“
Jaký to byl pocit nastoupit proti Spartě za jiný celek?
„Musím říct, že jsem měl velkou motivaci a vždycky jsem je chtěl porazit. Taky se nám to hodně dařilo a Sparta proti Teplicím moc bodů nezískávala. Asi to na mě bylo poznat, občas jsem byl asi i zlej (smích).“
Jak se to pozná, že jste byl zlej?
„Nebo ne zlej, ale nenechal jsem si nic líbit. V člověku prostě byla taková trochu křivda, že jsem byl donucenej odejít, respektive mě vyhodili.“
S Teplicema jste došel do třetího kola Poháru UEFA, to je podle mě stále hodně nedoceněné i vzhledem k dnešním výsledkům našich klubů v Evropě. Jak na zápasy s Kaiserslauternem, Feyenoordem a Celticem vzpomínáte?
„Vemte si, že Kaiserslautern a Feyenoord jsme vyřadili až nás vyřadil Celtic. Obrovskej zážitek, plnej Celtic Park, 50 000 diváků, proti vám nastoupí Larsson a tyhle legendy klubu. Dal nám dvě branky, ten druhej nám dal až někdy v 90. minutě a to byla hrozná škoda. Do Teplic přijeli asi jako na výlet a my najednou vedli. I ten druhej gól byl na spadnutí, ale bohužel už byl nad naše síly. Vyřadit celek z Bundesligy a Feyenoord byl ale taky velkej zážitek.“
Po Teplicích jste si „odskočil“ na rok zpátky do Sparty, kde jste vyhrál další titul.
„Návrat na rok a půl. Trénoval zde Michal Bílek se Zdenkom Frťalou a mě akorát končila smlouva v Teplicích. Už jsem byl s někým domluvenej, ale zavolal Michal, jestli bych nechtěl do Sparty. Nerozmýšlel jsem se a šel jsem zpět na Letnou.“
Potom angažmá v Plzni. Tehdy Plzeň nebyla tam, kde je teď. Čekal jste jejich vzestup?
„To nečekal nikdo. Trénoval Šilhavka (Jaroslav Šilhavý), už tam byl pan Šádek. Přišlo asi šest hráčů ze Sparty, ale nedařilo se. Po desátým kole Jardu vyhodili, přišel Pavel Vrba a rok se nějak dojel na desátým místě. Další rok už to bylo 6. místo a vítěství v poháru, ale až třetí rok byla vidět práce Pavla Vrby.“
Ukončení kariéry potom v Čáslavi.
„Poslední půlrok z dvouleté smlouvy jsem měl pocit, že už bych byl v Plzni zbytečnej, tak jsem šel hostovat do Čáslavi, kde trénoval Zdenko Frťala. Skončila mi smlouva a zavolal mi Láďa Kára, jestli bych nešel trénovat do béčka Sparty, že Petr Kouba odešel k mládežnickýmu nároďáku, takže tam je místo.“
Dělal jste si licenci už v průběhu kariéry, nebo až po jejím konci?
„Už v průběhu jsem měl „áčko“, profi nešla, protože jsem byl hráčem. Potom jak to rozdělili, jsem si udělal nejvyšší brankářskou.“
Nyní už jste trenér tak jak se příprava a trénink brankář posunula?
„Nemyslím, že by se extra posunula. Pořád vycházím z toho, co mi radil Honza Stejskal. Když Honza jezdil na nároďák, tak já byl mezi golmany nejstarší a tréninky mi dal Honza na povel. To na Spartě byl Bobby Zlámal, Matúš Kozáčik nebo Tomáš Grigar. Honza mi ukazoval určitý věci, mně vyhovovaly, tak je i dnes učím své svěřence. Je to ale hlavně o komunikaci s gólmanem. Každý potřebuje něco jinýho. Někdo chce mít klid a před zápasem nemluvit, někdo nemá problém jít do zátěže i dva dny před zápasem. Trenér brankářů by měl být spíš parťák, protože když mu řeknu, tady se seber a skákej přes překážky, tak mi pak po zápase řekne, že měl těžký nohy. Jinak se ale moc neliší. Brankář se musí připravit hlavně v hlavě. Je dobrý s gólmanem probrat nějakou jeho chybu, ale není to o tom, že rozebíráme úplně všechno. Když si posadím jakýhokoliv hráče, udělám mu sestřih a budu chtít, vždycky se najde hromada chyb. Jak o sobě začne gólman začne pochybovat a řešit, jestli má vyběhnout nebo ne, je to špatně.“
Jak se změnil Tomáš Poštulka? V čem jste třeba jiný než jste byl jako hráč?
„Jsem možná víc v klidu. Jsem asi víc jako táta, někdy je to možná na škoda. Občas si říkám, kurnik( 🙂 )kdybych tohle udělal trenérovi já jako hráč, tak by se mnou vytřeli podlahu. Děti jsou dneska jiní. Jsou v jiným světě. Kolikrát na ně houknete, oni ani neví za co.“
Český fotbal zažívá ústup ze slávy, přesto máme spoustu kvalitních brankářů a česká brankářská škola slaví úspěchy. Čím to je?
„Upřímně nevím. Nebude to ale jen školou, že se jim někdo věnuje. Ti kluci to musí mít v sobě. Když vezmu příklad Filipa Nguyena, který mi přišel kdysi do béčka jako náhradní brankář a kde je dneska.“
Nguyena si pamatuju z pár zápasů v béčku, možná snad jednoho a byly tam hodně laciné branky, přišel mi špatný.
„Neřekl bych úplně špatný, ale v áčku měli čtyři gólmany, v béčku byli další čtyři a stejně zápasy béčka chytal někdo z áčka. Takže ti kluci tam trénovali úplně zbytečně celý týden. Už když mi ho posílali, tak mi říkali, že to není úplně brankář pro Spartu a podívejte dnes. Nemyslím, že by se mu někdo tak věnoval v Unionu a v nižších ligách, kde byl. U gólmana je to hrozně o hlavě, někteří dorůstají do kvalitních brankářů klidně až ve třiceti. Takže já si myslím, že máme brankáře s kvalitní mentalitou.
Teď mám v Hradci mladého brankáře z dorostu a hned jsem mu říkal, ať je v klidu, nebuď vykulenej. Zkušení kluci, co tu ligu kopou leta ví, že jsi novej a že jsi pro ně pamlsek. Naznačí ti doprava, ty tam skočíš a on ti to hodí doleva. Gólman zraje postupně, potřebuje zkušenosti.“
Speciálně s Nguyenem by mě to ale nenapadlo, takovýhle posun.
„To asi nikoho, alespoň ne tehdy. On jak si obešel ty třetí ligy, tak se nějak vrátil do Sparty. Martin Hašek trénoval Vlašim a Vojta Vorel tam šel jako jednička. Nakonec šel s ním i Filip a po pár kolech se stal jedničkou a prodal se do Liberce.“
Když jsme zmínili mladého Vorla, co říkáte na jeho vývoj? Je druhý rok na hostování v Senici, kde nechytá. Přitom v dorostu platil za jednoho z vůbec nejtalentovanějších brankářů.
„A vidíte, to je právě ten talent, ale možná na to nemá mentálně. Nezvládl to tehdy ve Vlašimi, teď dva roky nechytá. Ale může být do nějakého věku trémista a začne chytat skvěle třeba až v osmadvaceti. Těžko říct, nechci ho soudit, neznám ho – ve Spartě jsem ho už nezažil a pak jsem ho nikde chytat neviděl, takže nedokážu komentovat ani jeho gólmanskej styl.“
Co říkáte na brankáře z první nebo druhé ligy?
„Z druhé ligy nebudu říkat, tam jsme, ale z první ligy to bude Nguyen. Znám samozřejmě Aleše Hrušku, trénoval jsem ho tři roky v Příbrami. Když si to nějak projdu v hlavě rychle, tak mě nikdo jiný nenapadá.“
Poslední otázka Heča nebo Nita?
„To asi nechci úplně hodnotit, ale Heča se mi líbil ve Slovácku, jenže chytat ve Spartě je něco jiného. Nita na mě působí jistějším dojmem, ale jeho styl chytání není můj šálek.“
Příjemný článek s jedním z nejlepších českých gólmanů posledniho čtvrtstoletí