Charismatický kouč a člověk, ze kterého doslova sálá pozitivní energie, to je Martin Hašek. V nedávné době podle sázkových kanceláří žhavý kandidát na trenéra ve Spartě.
Největší úspěchy:
5x Mistr české ligy a vítěz domácího poháru
1x Mistr rakouské ligy a vítěz rakouského poháru
Statistika:
Ve Spartě odehrál 139 zápasů a 4 vstřelených branek v lize a dalších 36 zápasů v evropských pohárech. Celkem v lize odehrál 272 zápasů a vstřelil v nich 19 branek. Za reprezentaci si připsal 14 startů.
S fotbalem jste začínal v rodných Pardubicích. Bylo dané, že vy budete dělat fotbal a Dominik hokej? Nezkoušeli jste si sporty prohodit?
Já jsem začal s fotbalem v době, kdy už brácha hrál hokej. Fotbal se dá hrát všude možně; za barákem, před garáží, na louce. Zatímco když hrajete hokej, přece jenom musíte dojít na ten led. Za klub jsem začal nastupovat v první třídě a mezi první a druhou třídou jsem začal i s hokejem. Hokejová Tesla Pardubice totiž dělala hromadné testy, kde bylo třeba sto dvacet dětí, a já jsem je vyhrál. Někdy v deseti letech už na mě začali na fotbale i na hokeji vytvářet takový lehký tlak, abych se začal věnovat jenom jednomu sportu, což se vyřešilo samo. V té době totiž na fotbale byli takoví normální trenéři a normální kluci a cítil jsem se tam dobře. Na hokeji jsem trenéra vnímal dost negativně, protože podle mě se k nám dětem choval naprosto nevhodně, a kluci tam byli taky zvláštní. Cítil jsem se líp ve fotbalovém prostředí, na hokej jsem se vykašlal a začal hrát jenom fotbal. A pravděpodobně jsem udělal dobře.
Po Pardubicích jste šel na vojnu do Chebu, který tehdy hrál první ligu a umístili jste se na šestém místě. Mezi spoluhráči byl třeba Lumír Mistr, Jan Sopko a na trenérské lavici seděl Dušan Uhrin.
Není úplně pravda, že jsem tam šel na vojnu. Já jsem studoval vysokou školu, takže jsem tam šel normálně jako profesionální hráč, přičemž do konce školy mi chyběly dva roky. Podepsal jsem smlouvu na tři roky, abych si v rámci toho třetího roku po škole odbyl vojnu. K tomu ale nedošlo, protože po půl roce jsem přestoupil do Liberce, takže vojnu jsem měl pořád před sebou. S Lumírem Mistrem jsme se minuli, protože odešel v létě těsně před tím, než já jsem přišel. V létě jsem dokonce po něm bydlel v garsonce, což teda žádná výhra nebyla. Nebylo jednoduchý to uklidit, byť i jenom částečně. Tenkrát to ještě nefungovalo tak, že by mi klub předal nablýskaný byt. Dali mi akorát klíče a když jsem tam přišel, měl jsem chuť se rozbrečet.
V Liberci jste potom strávil šest let. S týmem jste zažil postup do nejvyšší soutěže.
Je potřeba říct, že do Liberce jsem přestoupil, protože v Chebu jsem neuspěl. Z federální ligy jsem šel zpátky do národní, tedy z první do druhý. Nicméně tam jsem dostal prostor, abych v klidu dozrál jako hráč, protože já jsem byl dost retardovanej. Jak mentálně, tak i fyzicky.
Jak tomu mám rozumět?
To znamená neosvalenej, hubenej, prostě nedomrdlej. Ještě jsem potřeboval čas a tam jsem ho dostal. První ligu jsme vykopali taky díky tomu, že se rozpadla republika a vznikala samostatná česká soutěž, takže z druhé nejvyšší soutěže postupovalo šest týmů. Tuhle ambici jsme měli a zvládli jsme to. Tak jsem se s Libercem dostal zpátky do ligy, ale v té době už jsem na ni byl připraven.
Hned ve druhé sezóně Liberec skončil pod vedením trenéra Petržely na 4. místě, což by dnes znamenalo evropské poháry.
Trenér Petržela mi vlastně našel pozici defenzivního záložníka, díky které jsem pak udělal docela pěknou kariéru. Do té doby jsem hrával na kraji, což byl nesmysl a ani jsem se tam necejtil. Myslel jsem, že budu hrát spíš takovýho ofenzivního záložníka, playmakera. Že budu dávat góly, nahrávat na ně, tvořit hru. No a trenér Petržela mě naučil bránit, hrát agresivně a stal se ze mě pro soupeře velmi nepříjemnej defenzivní záložník. Často jsem měl k vyloženě osobnímu hlídání nejlepší hráče soupeře. Hrával jsem třeba na Martina Frýdka nebo na Karla Poborského, prostě na hvězdy soupeřů s aktuální formou. A pak ve Spartě už pod Pepou Chovancem pamatuju osobku třeba na Gheorghe Hagiho. Na pana Petrželu vzpomínám v dobrém. Našel mi pozici, hrál jsem pod ním pravidelně a on byl ten, kdo mě převedl z druhý ligy až na úroveň nadstandardního hráče první ligy. A pak následoval přestup do Sparty Praha. Nic víc být nemohlo.
Pro Spartu si v roce 1997 vás vyhlédl tehdejší trenér Chovanec. Nelitujete zpětně, že jste do Sparty přestoupil „až“ v 28 letech?
Vždyť říkám, že jsem byl celej opožděnej, a tak se to se mnou vleče (smích). Na začátku chytneš čtyři pět let skluz a už to nedoženeš. Ale na konci kariéry to je výhoda, protože jsem mohl v pohodě hrát ještě skoro v osmatřiceti. Dneska je mi skoro padesát, ale myslím, že na to nevypadám. Takže to, co je ve dvaceti nevýhoda, se v padesáti stává spíš výhodou.
Zažil jste památný zápas v Brně, kdy zápas sledovalo skoro 32 tisíc fanoušků. Liga však nabídla i druhý extrém v podobě Lázní Bohdaneč, kde chodilo kolem tisícovky platících. Jak se hráči hraje na malém stadionu v porovnání třeba s velkou návštěvou v Brně nebo na Letné?
Bohdaneč postoupila, zasloužila si to a pak tam holt chodilo tolik lidí, kolik chodilo. Na nás tam ale bylo nacpáno a ty jiný zápasy neposoudím. Sparta nikde nehraje zápasy, kde je osm set nebo patnáct set diváků a oba soupeři u toho usínají. Sparta hraje zápasy, které mají velkou atmosféru, je tam narváno. Je tam vášeň, fandění, je tam podpora a je tam nenávist. Ale vždycky to má svoji atmosféru. My jsme tyhlety zápasy zvládali. Nepamatuju, že bychom někde u nějakého outsidera zaváhali. Prostě jsme vždycky dva tři góly dali a jeli jsme pryč. A prémie za to byly stejný jako jindy, takže mně to nevadilo vůbec (smích).
Do Sparty jste přišel, hned jste se zařadil do základní sestavy a za pět let vyhrál 4 tituly. Jaké bylo kouzlo tehdejší Sparty? A prohrával soupeř 2:0 v Průhonicích?
Za pět let čtyři tituly. To vypadá, jako že ten jeden rok jsem titul neudělal. Ale já byl na Letné čtyři a půl roku. Pátej rok jsme byli postoupený ze skupiny Ligy mistrů do další skupiny, kterou jsme rozehráli jedním vítězstvím ze dvou zápasů, a byli jsme první v lize. Potom bohužel můj odchod, odchod Vlado Labanta a k tomu zranění dalších hráčů zapříčinily to, že mužstvo úplně ztratilo svoji tvář. Nakonec byl odvolaný trenér Hřebík a ten rok už se titul neudělal. Mě to mrzelo, protože titul by se mi samozřejmě počítal a měl bych o jeden víc. Nicméně pak jsem ještě jeden stihnul přidat jako hráč, kdy jsem se vrátil po zahraničních peripetiích, a jeden jako trenér.
A ty Průhonice?
Silní jsme byli. Měli jsme stabilizované mužstvo, ve kterém byla spousta reprezentantů, a vepředu byli opravdoví střelci. Za mě jako trenéra Sparty už jsme s tím měli problém, trochu vybočil akorát Bony Wilfried. Předtím jsme ale v týmu měli Horsta Siegla, Vráťu Lokvence, Máru Kincla, Pepíka Obajdina. Nejlepší střelci ligy, góly dávali pravidelně. Potom tam byli hráči ještě z druhé vlny, kteří těch gólů nedali dvacet ani osmnáct, ale třeba deset. Čili problémy s produktivitou nebyly. A vždycky jsme si dokázali pomoct standardkou, na které jsme měli vysoký a silný hráče. Byla tam taková síla, že jsme si dokázali poradit i v zápasech, kdy nám to nešlo.
Když jsem se připravoval na rozhovor s Markem Kinclem, pouštěl jsem si jeho branku a vzpomněl si, že jste tehdy spolukomentoval. Čí to byl nápad a jak jste zápas prožíval z komentátorského stanoviště?
Přijel jsem na ten zápas z Vídně, protože jsem sem měl cestu. Při tom komentování byla strašná zima, ale Mára mě rozehřál (usmívá se). Gólman soupeře měl už před tím přímým kopem svalové zranění, nemohl na nohu. Sparta toho skvěle využila. Kopal to Karel Poborský, ale vlastně nevím, jestli si toho zranění všiml. Jako trenérovi se mi stalo, že jsme hráli proti Kluži proti devíti a já to nevěděl. Já myslel, že hrajeme proti desíti. Ten hráč dostal červenou vedle laviček a odešel zadem, zatímco já jsem dával pokyny na hřiště, a proto jsem to nezaznamenal. Takže nevím, jestli toho tehdy hráči při tom gólu Máry Kincla vědomě využili, ale povedlo se to každopádně skvěle.
V Lize mistrů jste odehráli spoustu velkých zápasů. Proti Barceloně, Bayernu, Realu Madrid a mnoho dalších. Když ale řeknu Sparta a Liga mistrů, co se vám vybaví jako první?
Já si asi vzpomenu hlavně na ten Real Madrid, kdy jsme sice 2:3 prohráli, ale to mužstvo, které proti nám nastoupilo, to byl prostě výběr světa! To byli ti Galácticos. Tam už jsem teda nehrál osobku na nikoho, bránili jsme v zóně. Nicméně na hřišti jsem se třeba se Zidanem potkával hodně. A nejen s ním. Po hřišti běhali Figo, Roberto Carlos, Fernando Hierro, Raúl, Morientes, … No prostě neskutečný. Jindy se na ně díváte u televize s otevřenou hubou a otevřenou Plzní a najednou hrajete proti nim! A navíc jsme v tom zápase hráli skoro jako rovný s rovným, takže to byl skvělý pocit.
No a samozřejmě to, jak jsme na Letné rozsekali Feyenoord 4:0. To mě bavilo dát tady někomu čtyřku. Oni byli namistrovaný, faulovali, nadávali. A nejlepší pak na tom byla ještě ta odveta, kdy si mysleli, že nám tam ukážou. Publikum bylo úplně nenávistný a dostali od nás dvojku. Jednoznačně jsme porazili špičkový evropský tým, v součtu 6:0, a oni následně vyhráli Evropskou ligu, do které spadli ze třetího místa z naší skupiny Ligy mistrů. Když se nad tím zamyslíte dneska, tak to byl prostě obrovský úspěch. Asi jsme fakt něco uměli.
Na zápasy s Bayernem ani moc rád nevzpomínám. Na Olympijském stadionu byla docela divná atmosféra. Remíza sice skvělá, ale zápas poměrně nezáživný. U nás na Letné nastoupili s druhou garniturou hráčů a stejně jsme v takovým divným zápase prohráli 0:1.
Ve Spartě jste zažil skvělé časy, spoustu výher, titulů…
Nejemotivnější zápasy logicky byly ty, kdy se nám podařilo otočit nepříznivý výsledek nebo zvrátit zápas na naši stranu v posledních minutách. Těch zápasů byla spousta. Nejlepší samozřejmě bylo, když jsem v tom rozhodnutí měl nějakým způsobem prsty třeba i já sám. A jmenovat jeden je hrozně složité.
Co třeba v derby? S kým jste se na hřišti nejvíc střetával a s kým to bylo třeba vyhecované?
Dost třeba s Pavlem Horváthem a možná ještě víc s Ivo Ulichem. Tihle dva byli tehdy ve Slavii takoví výrazní.
Jaký jste byl vlastně na hřišti? Prohodil jste k soupeři nějakou poznámku?
Myslím, že na hřišti jsem byl dost zabraný do hry a do té snahy vyhrát. Moc jsem toho nenamluvil. Měl jsem odzkoušeno, že když jsem se soupeři nebo s rozhodčím začal mluvit, můj výkon šel dolů. Někdo se třeba těmi diskuzemi potřebuje udržovat ve varu, navýšit svoji bojovnost a energii. Já jsem se víceméně soustředil na sebe a svůj výkon. Mluvil jsem na spoluhráče, to ano, snažil se je organizovat. Ale často jsem byl tak zavzdušněný, že jsem nemohl ani mluvit. Všude jsem vyfocený s otevřenou pusou, že už nemůžu, protože jsem jel pořád nadoraz. Ale určitě si myslím, že protihráči mě neměli moc rádi, protože je to bolelo. Já jsem byl takový „nechuťák“, hodně houževnatý, dohrával jsem je. Taky jsem dostával spoustu karet. Dokonce jsem vyhrál anketu trenérů o nejagresivnějšího hráče ligy, kde Tomáš Řepka skončil až za mnou. Už jsem četl i spoustu rozhovorů, kde hráči uváděli, že na mě se jim hrálo špatně.
Takový jsem byl na hřišti. V soukromí jsem spíš přátelský, otevřený a vstřícný.
A v kabině jste byl jaký? Spíš klidnější, nebo burcující?
V kabině Sparty tvořili hlavní jádro kluci, kteří už tam byli přede mnou. Horst Siegl, Jirka Novotný, Michal Horňák, Zdeněk Svoboda, Vráťa Lokvenc. Ti tam spolu hráli už delší dobu. Blíž jsem měl spíš k těm klukům, kteří přišli, podobně jako já, později. Větší vliv na kabinu Sparty jsem měl až ke konci svého prvního angažmá, ale to jsem zase poměrně záhy odešel do ciziny. Byl jsem vždycky důležitý hráč, na hřišti i v kabině, ale ne v tom hlavním proudu. Hlavně jsem se snažil plnit svoji práci a roli, která na hřišti spočívala hlavně v poskytování servisu těm ostatním. Hodně běhat, bojovat. Já jsem deset minut běhal, abych vypíchl balon a Horst Siegl mohl dát gól. Byl jsem s tím vnitřně srovnaný a bral to jako automatismus. Byl jsem rád, když se to povedlo a Horst dal gól, chtěl jsem vyhrávat. Moje role byla daná a na takovou roli není jednoduchý někoho najít, ne každý je totiž ochoten ji přijmout. Když máte v týmu deset hráčů, kteří chtějí být lídři, ale nikdo nechce dělat špinavou práci, tak to není dobře.
Vy jste ze Sparty přestoupil do rakouské Austrie Vídeň. Jaká byla rakouská liga a jaké byly oslavy titulu v porovnání s těmi českými?
S Austrií jsme nejprve po dvaceti letech udělali Pohár UEFA a v příští sezóně titul. Rakouská liga mi svojí úrovní přišla trochu slabší než česká. Návštěvnost byla vyšší, ale ta infrastruktura ještě nebyla na takové úrovni. Bavíme se o roce 2002/2003, dneska už je to určitě dál. Tehdy i na Austrii byly tři malé tribuny a pak jedna montovaná hliníková na stání za bránou. Dnes už má krásný stadion. Rapid měl pěkný stadion už tehdy, stejně jako Sturm Graz.
Nicméně mně tam pšenka moc nekvetla, hlavně proto, že celý první půlrok jsem laboroval se zraněním. Trenér, pod kterým jsem v listopadu podepisoval smlouvu, už tam v lednu nebyl. Ten nový mi hrozně věřil, ale já byl prostě zraněný. Odehrál jsem pod ním poslední tři zápasy, ale pak už přišel zase jiný trenér a s ním i nový sportovní ředitel a hlavně čtrnáct hráčů. V té době to byl miliardářský klub. Rozpočet měli už tenkrát vyšší, než má dneska Sparta i Slavia. Dělaly se velké transfery. Trenér, který tam přišel, Christoph Daum, bral dva a půl milionu euro. Udělali hráče, který dal padesát gólů ve španělské lize. Tak abychom to viděli v souvislostech.
Mně bylo třiatřicet, byl jsem po zranění a sportovní manažer s trenérem si mě nepřivedli. V té následující sezóně sice něco odehrál, ale rozhodně jsem nefiguroval v dalších plánech. Úměrné tomu byly i ty oslavy. Za prvé bylo poměrně jednoduché titul získat. Po deseti kolech jsme měli náskok deset bodů a pak už jsme to jen setrvačností dohrávali. A za druhé tím, že jsem pro ten klub nebyl tak důležitý, nebylo to pro mě nic, co bych tolik prožíval. Nicméně jeli jsme kabriolety od stadionu až na hlavní náměstí ve Vídni, kde bylo dvacet tisíc diváků. Já si z toho nepamatuju ani tolik svoje pocity jako spíš to, že náš trenér Daum byl Němec a fanoušci ho neměli rádi. My jsme ten rok s Austrií vyhráli i pohár, takže double, a fanoušci trenéra na pódiu vypískali. On to dost prožíval, byl úplně bílej, snad ani ten pohár nechtěl převzít. Já jsem pocity euforie neměl, abych si je pamatoval. Nechci to ale snižovat. Austrie udělala titul po dlouhé době a fanoušci to určitě prožívali, stejně jako hráči, kteří se na tom podíleli. Jsem rád, že jsem tam byl, že jsem v zahraničí získal titul a vzpomínky jsou to krásné.
Potom jsem ještě šel na půl roku do Štýrského Hradce a odtamtud do Ruska.
Kam si vás vytáhl trenér Hřebík. Jaké to bylo?
V Rakousku jsem se necítil dobře fyzicky. Nebyl jsem na tom ani dobře zdravotně, jen jsem to nevěděl. Měl jsem v těle hrozně vysoké hodnoty protilátek proti bakteriím. Myslel jsem si, že už prostě stárnu a takhle se to projevuje. V Grazu mi bylo třicet čtyři a pořádně jsem nemohl odtrénovat. Vždycky jsem se z toho vzpamatovával tři dny. Ale potom, když se otevřela možnost jít za Jardou Hřebíkem do Ruska, tak jsem zmobilizoval síly a šel na vyšetření s tím, že se toho problému musím zbavit. Dostal jsem nějaká doporučení a doplňky a nakonec se mi to podařilo srazit na úroveň nižší, než jsem míval ve Spartě. Na normálního člověka to ale pořád bylo hodně. Hrál jsem s tím vrcholově, ale v tom Rakousku jsem měl ještě dvojnásobné hodnoty a to už bylo nebezpečné. V Rusku v kombinaci s tréninkem Jardy Hřebíka jsem se začal cítit zase výborně. V průběhu jarní sezóny jsem se dostal do takové formy, že jsem se cítil klidně i na návrat do reprezentace. Fyzicky jsem byl absolutně TOP, jako v nejlepších letech.
Na sezónu v Rusku vzpomínám jako na návrat ke špičkovému fotbalu. Ruská liga byla kvalitnější než rakouská. Navíc zase spousta zkušeností, jiná země, takže i jazyk jsem zdokonalil. Německy už jsem uměl dobře, takže tam jsem zase oprášil ruštinu, ze které jsem maturoval. Pro mě to byla každopádně skvělá zkušenost, díky které jsem se nakonec vrátil i do Sparty a ještě jsem odehrál další tři zápasy v Lize mistrů.
V Liberci jste se i poměrně dost prosazoval směrem dopředu, to není u defenzivních záložníků tak časté.
Z Liberce jsem si do Sparty přivezl třeba patnáct branek a dvacet asistencí. Z pozice defenzivního záložníka v systému 3-5-2, kde jsem hrál ještě dost vzadu, jsem za sezónu běžně dával tři až čtyři góly. Ve Spartě, jelikož tady bylo ještě mnohem víc šikovnejch hráčů, jsem se soustředil víc na defenzívu. V Liberci jsem si třeba zaútočil a naběhl do křídla, ale tady už po mně vyloženě chtěli zajisti vpravo, zajisti vlevo, a už jsem se dopředu nehnal.
Taky jsem ztratil chuť střílet z dálky. V Liberci, kde jsem tyhle góly dával, jsme hráli s míči Adidas. Tady byly Nike a ty v té době byly ještě dost bídný. Tou hroudou jsem tam ani nedokopl. Nic proti Nike, dnes už jsou samozřejmě lepší, ale bavíme se o roce 1997. Ve Spartě jsem pak za 6 sezón přidal jen asi čtyři góly.
I když jste roli defenzivního záložníka přijal, jak těžké bylo zvyknout si, že ofenzivní statistky tak dobré jako dřív nejsou?
Když kolem sebe máte samé šikovné hráče, reprezentanty, tak to problém není. A taky jsem byl rád, že za celou dobu ve Spartě jsem neměl žádnou konkurenci. Když se ji snažili přivézt, tak stejně zjistili, že z toho nic nebude. Největší konkurence pro mě byl v jednu chvíli Jirka Jarošík. U něj se pak ale ukázalo, že je platnější, když hraje trošku víc nahoře a víc se tlačí za gólem, a navíc bylo dobrý, když mu Martin Hašek kryje záda. Já nejsem hráč, co potřebuje mít kdovíjakou konkurenci, aby makal, takže mi vyhovovalo, že mám pozici jistou. Cítil jsem se dobře, bez tlaku, trenéři mi důvěřovali a já jsem si dělal svoji práci.
Četl jsem, že už v průběhu kariéry jste se začal připravovat na trenérskou dráhu. Kariéru jste ukončil v Příbrami a hned naskočil jako trenér na Spartě.
Nastoupil jsem do Sparty jako asistent u Honzy Kmocha u B mužstva, které hrálo třetí ligu a snažili jsme se o postup. Já jsem ale po půl roce přestoupil a šel dělat hlavního trenéra do Sokolova. Moje místo zaujal Zdeněk Svoboda a na jaře „béčko“ postoupilo.
U béčka v té době začínal Bony. Jaký na vás udělal první dojem?
Viděl jsem ho hned na jeho prvním tréninku. Vidím to jako teď. Hráli jsme na zmenšeném hřišti, pět na pět, šest na šest a on dal snad dvanáct gólů.
Traduje se historka s Bony Wilfriedem a jeho věkem. Když přišel na Spartu, tak se ho ptali, kolik mu je, a on řekl: „Chcete to, co mám v pasu, nebo to, co je reálný?“
To se mi moc nezdá, protože Bony v té době uměl jenom francouzsky. Anglicky ani česky neuměl, aby mu tohle někdo rozuměl. Podle toho, co mi říkali doktoři, když mu dělali rentgeny kloubů, tak tam možná nějaký rozdíl ve věku byl. Nemyslím si však, že by byl nějak dramatický. Dva, možná tři roky…
Po půl roce jste tedy odešel do Sokolova, odkud jste se po roce vrátil, tentokrát už k „áčku“ do ne zcela tradičního modelu s generálním sportovním manažerem, prvním a druhým trenérem. Kdo vás oslovil a jak model fungoval praxi?
Oslovil mě Pepa Chovanec s tím, že já bych byl první trenér, Honza Kmoch druhý trenér a on by byl generální sportovní manažer. Úplně přesně vykomunikovaný to ale nebylo. Dokonce vznikla situace, kdy já jsem chtěl, aby přišel ještě asistent Aleš Jindra, který mi dělal asistenta v Sokolově. Já s Honzou Kmochem už jsme šli podepsat smlouvy a najednou oznámili, že s Alešem Jindrou se nedohodli a on nepřišel. To je první taková nešťastná věc. Druhá je, že pak jsme šli na tiskovou konferenci a Honza Kmoch si myslel, že máme stejný pravomoci, což ale tak nebylo. Pepa byl generální sportovní manažer a já byl první trenér. Jednička, tečka. Honza byl dvojka, tečka. Čili Honza byl vlastně můj asistent, ale on mu to nikdo neřekl.
Už na začátku tam byly takový řekněme komunikační šumy. Nevyjasněnost kompetencí potom ještě chvilku pokračovala, protože tím, když to není jasně nadefinovaný, samozřejmě vznikají situace, že kdo si uzurpne víc pravomocí, tak je má. Jaký mantinely se vymezí, takový se vymezí. Takže si to sedalo za pochodu.
Není problém v modelu samotném, nebo si myslíte, že ten může fungovat?
Osobně si myslím, že tenhle model za určitých okolností fungovat může. Je to asi jako různé modely základního rozestavení na hřišti, ale musíte mít na ty pozice vhodný typy. Myslím si, že v momentě, kdy byl Pepa Chovanec na pozici GSM, tak tenhle model byl správně. Je to jako když řeknu, že máš dva rychlý pohyblivý stopery, tak ti to uhrajou. Když máš spíš pomalejší stopery, musíš dát tři, ať se to zaretušuje. Každý člověk má nějaký přednosti, nějaký nedostatky a tenhleten model byl na míru Pepovi Chovancovi a podle mě fungoval dobře.
Samozřejmě měl i svoje mínusy, svoje negativa, svoje problémy. Když si vezmeme výsledky, tak ten model začal fungovat v zimě, kdy byla Sparta čtvrtá nebo pátá. Ztrácela dost bodů, ale jaro jsem vyhráli o 5 bodů před první Slavií a celkově skončili druzí. To byl cíl. Příští rok jsme udělali titul bez jediný porážky. Další rok jsme skončili druzí o bod a další rok opět druzí o bod. A vyhodili mě. Pepa Chovanec to odnesl už po podzimu, kdy jsme vypadli z Evropský ligy, ale byli jsme první se 40 body v tabulce. Vlastně nás ale vyhodili naráz, protože já jsem pak zůstal pouze na přání Jardy Hřebíka, který si svůj nástup tímto podmiňoval. Když se na to podíváte dnešní optikou, tak dneska se trenéři nepropouštějí z prvního místa se 40 body, nicméně tenkrát byl ten požadavek větší, ačkoliv prostředky na přestupy a kvalita hráčů byly dramaticky nižší.
Jak to myslíte?
Podívejte se na hráče, kteří přicházeli. To byli hráči po zranění, někde na hostovačky, jestli je tady neprobudíme, neoprášíme a podobně. A v tom posledním půlroce, kdy propustili Pepu a přišel Jarda Hřebík, tak už v zimě jsem dával zprávu o stavu kádru. Pamatuju si, když jsem seděl s Lukášem Přibylem a rozebírali jsme mužstvo. Výsledek zprávy byl v podstatě ten, že máme tři mezinárodně konkurenceschopný hráče a celý tým je potřeba přebudovat.
Přišel devatenáctiletý Přikryl, který by nehrál v Olomouci, a Vaclík z druhé ligy z Viktorky Žižkov. Ztratili jsme šestibodový náskok a já jsem byl trenérsky víceméně dehonestován. Když se dívám na situaci dnešní optikou, vidím to pod trošku jiným úhlem. Časy se mění. Nároky fanoušků a možná i vedení pod tíhou okolností trošičku klesly. Dneska je Sparta šťastná, kdyby skočila třetí poté, co tam nateklo odhadem 1,5 miliardy. Otevírá se i možnost druhého místa, za což jsem samozřejmě rád. Těší mě, že je to s mladými hráči a že tam je spousta odchovanců. Snad je to i díky tomu, že tam nastoupil Tomáš Rosický. Sparta se vrací do kolejí, které jsou pro velkou část fanouškovské veřejnosti víc sympatické, přijatelné a stravitelné, než co bylo předtím.
Po Pardubicích a Vlašimi jste zakotvil v Bohemians. Jaké je to být trenérem Bohemky?
Je to velmi odlišná práce, protože pracujete s hráči z jiného výkonnostního spektra, než má například ve svém zorném poli Sparta. Úměrně tomu je potřeba přizpůsobit i hru a svoje očekávání a ambice nejen ohledně hry, ale i získaných bodů. Jinak řečeno, když jste ve Spartě, cílem je vše vyhrát, být první a vše ostatní je špatně.
Tuhle ambici ale v Bohemce mít nemůžete. Tady je cíl zůstat v lize. Pak máte spoustu doprovodných ambicí. Chcete vidět, jak se kluci zlepšujou, že je to baví, že to někdy baví i fanoušky, abyste měli navázané dobré vztahy. Chci, abychom se všichni do práce těšili. Já, kolegové, hráči. Chci mít v klubu dobrou energií i ve vztahu k vedení. To jsou důležité věci. Pokusím se to vysvětlit.
Současná materialisticky orientovaná společnost vnímá jako úspěch peníze, majetek, ve fotbale například bodový zisk, poháry a má tendenci podceňovat spoustu věcí okolo. Já se na to dívám jinou optikou a v Bohemce ani nic jiného nezbývá. Neznamená to ale, že je to ze zoufalství. Takhle já vidím svět. Myslím si, že jsou důležitější věci než jen bodový zisk, navíc často i za jakoukoli cenu. Spoustu těchto pro mě osobně důležitějších věcí v Bohemce nalézám. S realizačním týmem, hráči a vedením se nám jich daří dosahovat. Svoji práci tam mám strašně rád. Těším se do ní a považuji ji za úspěšnou. Díky působení na Bohemce, ale i třeba předtím ve Vlašimi, se považuji za úspěšného trenéra. Třebaže bodů máme méně, než kolik bychom si my nebo fanoušci představovali.
Oba vaši synové hrají také fotbal. Bavíte si o věcech mimo fotbal, nebo je to jen fotbal?
To je naše slabina. Bavíme se o něm dost, ale není to jenom o fotbale; hodně se nyní zabýváme osobnostním rozvojem. Všichni čteme a aktivně hledáme rovnováhu v tématech, abychom nebyli na fotbal ulítlí a měli harmonii. Nicméně, energie je u všech členů rodiny přirozeně velká. Všichni jsou komunikativní.
Proběhla nějaká „hecovačka“ s Martinem, když jste jeli na Spartu?
Já jsem věděl, že Martin nebude hrát. Nastoupil na 12-15 minut. On byl tak trochu smutný, a stále je, protože zatím nedostal příležitost od začátku, ačkoliv pokaždé, když nastoupí, tak dává najevo, že je připravený, aby příležitost dostal. Sparta zatím vyhrála každý zápas, což je pro náhradníky špatně. Náhradník by vlastně měl týmu fandit, ale pokud se bude dařit, tak nebude nikdy hrát. To je taková trošku schizofrenie, protože hrát chce každý. Nicméně, pokaždé když naskočil, tak to zvládl dobře, takže já jsem přesvědčený, že příležitost ještě dostane. A protože je připravený, tak to zvládne.
Nemyslíte si, že je pro něj nevýhodou jeho univerzálnost? Tím, že je schopný zahrát dobře na vícero postech, tak je z něj v podstatě ideální náhradník?
Obecně pro hráče, kteří jsou univerzální, ale nemají svůj jasně daný post, to nevýhoda být může. Oni jsou potom jako domácí výceúčelový robot, který mixuje, šlehá, odšťavňuje… Všechno dělá dobře, ale nic nedělá výborně. Martin ale zahraje výborně na několika pozicích. To znamená, že to pro něj nevýhoda být nemůže. Naopak, musí to pro něj být výhoda. Když budu trenér a vím, že mi výborně zahraje tady, tady i tady (zaujatě posunuje skleničky po stole), tak se ho tam nebojím dát.
Když se připravujete na soupeře, kolik času strávíte taktickou přípravou a kdo ji má na starost?
V Bohemce pracujeme především na rozvoji naší vlastní hry. Soupeřem se zabýváme relativně velmi málo, a to pouze v případě, že má něco skutečně uchopitelného, systémového. Například před zápasem se Spartou jsme se zabývali zakládáním hry Sparty, kde je jasně daná šablona a dá se na to připravit. Systémově se to opakuje. Když hrajete se soupeřem, kde stoper nahraje bekovi, ten to nahraje dopředu a tam vysoký útočník svádí souboj a snaží se sebrat odražený míč, tak si to řekneme, ale ve větším detailu už to řešit nemusíme. Na to už jsme připraveni.
Učíme se hrát ofenzivně. Učíme se hrát defenzivně. Připravujeme se na všechny způsoby hry, různé herní situace, řešení jeden na jednoho, jeden na dva, dva na dva. My se učíme bojovat na nože, se samopalem, s revolverem, na dálku, na blízko, s odstřelovačem, s obrněným tranportérem. Já jim pak jen řeknu: „Mají obrněný transportér a těžký kulomet.“ A hráči vědí, co mají dělat.
Zažil jsem trenéry, kteří jsou na soupeře orientováni celý týden. Straší, že oni dělají tohle a tohle. My to děláme naopak. Chceme se soustředit na svoji hru. Dostat do ní prvky, které chceme hrát. Respektujeme soupeře, a když jsme bez míče, poctivě bráníme a řekl bych, že bránit docela umíme. Když bráníme dobře jako na Spartě, tak se nám tam Sparta vůbec nedostane. Oni pak mají pocit, že Bohemka hraje defenzivně, ale to není pravda. Bohemka hraje ofenzivně. Když ale nemá balon a Sparta ji zatlačí, protože má individuální kvalitu, tak logicky bráníme. Když jsou mužstva, co brání špatně, tak se jim tam Sparta dostane a ty pak podle někoho nehrajou „zanďoura“. Ale oni jenom brání špatně. Vždycky je to tak, že v přípravě na zápas věnujeme 90 % času sobě a 10 % soupeři.
Kdybyste si teď nasadil růžové brýle a mohl si vybrat úplně jakýkoliv klub nebo nároďák na trénování, který celek by to byl?
Takže takový malý sen? Určitě bych chtěl trénovat v zahraničí a mít tam pocit, že se to odehrává absolutně fair play a korektně, který tady bohužel nemám vždy. Proto nemůžu říct žádný český tým. Úplným snem je jít do prostředí, které je úplně zdravé, poctivé, férové a otevřené. Myslím tím celé to prostředí, tj. novináři, fanoušci, diváci, funkcionáři, rozhodčí. Všichni. Tam bych chtěl působit a zároveň se posouvat lidsky, jazykově. Líbilo by se mi třeba Německo, Bundesliga.