Kvůli Spartě jsem nakopl znovu kariéru – Roman Bednář

Bojovník, Roman Bednář. Vždy nechal na hřišti 100% a žádný souboj nevypustil. Kvůli možnosti hrát za Spartu restartoval už ukončenou kariéru a vyhrál s klubem svého srdce double. 

Největší úspěchy:  

1x Mistr české ligy a vítěz domácího poháru
1x Mistr Championship
1x Vítěz skotského poháru

Statistika:

Ve Spartě 53 zápasů a 9 vstřelených branek, v Premier League 30 zápasů a 6 branek (celkem na ostrovech 164 zápasů a 47 branek). V národním dresu naskočil do hry ve 4 zápasech a připsal si jednu branku.

Jste rodák z Prahy, kde jste s fotbalem také začínal. Nejdříve v ČAFC (klub ze Záběhlic), odkud si vás vyhlédli z Bohemians.
Byl jsem myslím v U15, hráli jsme proti Bohemce a vybrali si mě. Nebo jestli v tom měla prsty maminka, to už nevím. Já na tom s cílevědomostí byl vždycky na bodu mrazu, takže ode mě ta iniciativa nebyla. Fotbal mě bavil, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že by mě mohl živit.

V dorostu jste odešel do Mladé Boleslavi, která tehdy hrála druhou ligu, a pomohl týmu s postupem do první ligy. Stal jste se nejlepším střelcem ročníku.
Cílevědomost v mým tehdejším věku nepřicházela v úvahu, tohle mi vyhovovalo. Přišel jsem na jeden trénink a pak o víkendu na zápas, kde jsem dal dva tři góly, a zase jsem se objevil až za týden. Radši jsem čas trávil s kamarády. To je realita, ale fotbal mě bavil. Bylo ideální, že jsem šel nejdřív do druhý ligy a vlastně bylo štěstí, že si mě Vlasta Petržela nevytáhl rovnou v Bohemce do mužů, protože skok do první ligy by pro mě byl moc velký. Nelíbila se mu moje fyzička. Asi dva týdny na to se přišel podívat na dorost, kde jsme hráli proti Liberci a já dal dva góly a na jeden přihrál a tehdy mu asi došlo, že ve mně něco je. Už bylo jasné, že přejde do Boleslavi a vzal si mě tam s sebou.

V Boleslavi byly tehdy ambice postoupit do první ligy co nejdříve, ale na první pokus se to nepovedlo.
Nepovedlo, musel přijít až Radek Divecký, abychom postoupili. Kdybych byl jenom divák, asi bych na takovýho hráče nevěřícně koukal, ale když jsem s ním hrál a viděl, co všechno zvládá a jak bojuje, motiovalo mě to. Z každého takového zkušeného hráče jsem se snažil něco si vzít.

V Boleslavi jste se tehdy potkal i s Markem Matějovským, že?
Samozřejmě. Potkal jsem se tam s Márou i s Ondrou Švejdíkem. Měli jsme fotbalovou cestu hodně společnou.

zdroj: WBA
zdroj: WBA

První ročník v nejvyšší  soutěži, šest branek, cena „objev sezony“ a zájem z Litvy.
Litevský Kaunas vlastnil Romanov, stejně jako Hearts a myslím ještě Dinano Minsk a kvůli daním se udělal přestup do Kaunasu, ale do Hearts jsem šel na hostování. V Litvě jsem ani nikdy nebyl. Přiletěl jsem do Skotska, odehrál přípravné utkání za Hearts a bylo to. Všude se ale psalo, že přestupuju do Litvy. Taková trošku levárna (smích).

S Romanovem jste se dokonce i „popral“, že?
Je to myslím pořád ještě na youtube. On za námi přišel a bavili jsme se. Říkal, že taky sportoval, a já si z něj udělal srandu, že jaký sport dělal, protože je hodně malej. Řekl, že boxoval, tak říkám, že to už je asi hodně dlouho. Po tom přátelským zápase mě normálně vyzval u autobusu a dostal jsem přes držku.. Já byl samozřejmě v nevýhodě, že jsem ho nemohl trefit. Asi těžko trefíte majitele klubu, do kterého jste přestoupili.

První zápas a hned branka proti Kilmarnocku. Trefil jste se také proti Rangers, potom ovšem přišlo těžké zranění kolene.

Byla to velká škoda, protože jsme byli v laufu. Měli jsme sedm zápasů a sedm výher. Na ten zákrok nikdy nezapomenu. Marvin Andrews ze strany přiletěl a dal mi nože, že mi vyskočil meniskus z kolene. Zranění se moc dobře nezhojilo, protože dodnes tu nohu naplno nepropnu. Ale to k tomu patří.

V Hearts jste zůstal ještě další dva roky. Vyhrál jste domácí pohár a umístění „na bedně“. Jak na Skotsko vzpomínáte? Na životní styl, fotbal a vše okolo toho?
Na Skotsko vzpomínám hrozně rád. Asi to nevypadá, ale jsem emocionálně založenej a citlivej. Srdíčko ve znaku a bojovat za něj, to bylo něco pro mě. Ale pořád jsem pošilhával po tý vůbec nejvyšší metě, kterou byla Premier League.

O vás se vždy mluvilo jako o buldokovi, ideální styl pro ostrovní fotbal. Je to něco, co se dá naučit, nebo už se takhle člověk musí narodit?
Ve mně to bylo od narození a často jsem tím nahrazoval nějakou svoji nekvalitu. Na dva doteky s míčem třeba nic moc, ale na první dotek ve vápně si myslím, že jsem byl dost nepříjemnej. Nebyl jsem David Lafata, u kterého co střela, to pomalu gól, ale hodně jsem se pohyboval. Možná to vypadá, že běháte jen tam a zpátky, ale má to svůj smysl a cíl. Když vyvinu tlak na brankáře nebo stopera a ti zakopnou míč, vyhraju ho pro tým, a to byla moje přednost. Kdo mě znal od malička, ten věděl, že nějaká německá nebo španělská či italská liga pro mě určitě nejsou. Anglie pro mě byla asi nalajnovaná.

O české lize se v poslední době mluví jako o hodně soubojové a udává se to jako důvod, proč třeba někteří zahraniční hráči se zde neprosadí. Co na to říkáte vy, jako zkušený hráč ostrovního fotbalu?
Nechci nijak znevažovat naši ligu, ale když to slyšíme s klukama, co jsme hráli venku, tak si říkáme, že to má ještě hodně daleko. Byť liga šla teď hodně nahoru. Je to bojovný, ale aby vylezly vyloženě individuality, musí tomu ti hráči dát 120%. Žádný klub tu není Manchester City, aby zápas odchodil a stejně vyhrál 3:0.

Mimochodem, za Hearts jste v 2. kole poháru UEFA nastoupil proti Spartě. Předpokládám smíšené pocity? Jak Skotové vnímají Spartu a český fotbal celkově?
Udělali jsme druhé místo a kvalifikaci do Ligy mistrů. V klubu bylo šest reprezentantů, což tam nikdo nepamatoval. V tu chvíli mi taky došlo, že Sparta má svoje renomé v Evropě, protože v domácím utkání Skotové zkápli. Po dost špatným výkonu jsme prohráli 0:2. Na Letné remíza 0:0 byla asi vrchol toho, co jsme mohli předvést.

Následný přestup do WBA. Postup z Championship do Premier League. Jaká je Championship? Říká se, že je to jedna z nejtěžších soutěží na světě.
S tím souhlasím. Říká se, že je to osmá nejtěžší soutěž na světě, vlastně hned za elitními ligami z dalších velkých fotbalových zemí. Hrajete středa sobota deset měsíců. Je to dřina. Vezměte si,  že tam je 24 klubů, z toho nějakých osm klasických anglických týmů – nakopávané míče a souboje. Dalších osm už se ale bude snažit dostat se do Premier League, budou mít cizince a svoji kvalitu. Hrál jsem ji tři roky a třikrát skoro vyhrál a dvakrát jsem postoupili do Premier League.

Skok do Premier League byl potom, hádám, velký.
Hodně. Tam je jakákoli ztráta hrozně vidět, protože protivník má kvalitu a může okamžitě potrestat. Tam už nekvalitu bojovností nenahradíte. Občas mi přišlo, že se to hrálo jako hokej. Pět útočilo a pět bránilo, přičemž těch pět věří těm druhým pěti. Takhle jsme to i trénovali s Roy Hodgsonem.

Zdroj: WBA
Zdroj: WBA

Jak je pro fotbalistu náročné, zvyknout si na rytmus zápasů středa – neděle. Existuje na to nějaký trik?
Musím říct, že mně to vyhovovalo. Neříkám, že bych trénink odfláknul, ale zápas je přeci jen něco jiného. Jedete tam na 100% celý zápas, nic nevypustíte. Takže mně tohle vyhovovalo daleko víc. Byl jsem pořád v zápřahu. Sice jsem někdy třeba dva a půl měsíce nevylezl z baráku, jak jsem padal na hubu, ale miloval jsem to.

Jaký je ten hlavní rozdíl mezi tréninky u nás a venku?  Chápu, že technika je jinde, ale fyzička se přeci dá natrénovat. Proč tolik zaostáváme?
V Čechách se hráči týden připravují na zápas. Ten se dvěma hráčům nepovede a týden v pytli a bez bodu. Já bych hrál středa – víkend pořád. Jestli se chceme rovnat týmům z kvalitních lig, tak nám nic jiného nezbývá. Hráči třeba z anglické ligy odehrají 70 zápasů za sezónu. A my kolik? 30, 40? Jak se jim potom můžeme rovnat?

A co se týká tréninků, my jsme takovej s prominutím vyčůranej národ. Jak můžeme, tak to někde vošulíme.

Potom hostování v Leicestru, kde vás vedl Sven-Goran Eriksson. Jaké na něj máte vzpomínky?
Jen výborný. Skvělej manažer, kterej se baví s kuchařkama, trávníkářema, no prostě se všema z klubu. To je ten profesionalismus, který mi tady chybí. U nás přijdete na recepci klubu a civí na vás dvě naštvaný recepční. To je celkově problém v Čechách, chybí nám profesionalismus. V Anglii přijdete do Tesca nebo třeba do Sainsbury a ti lidi se na vás usmívají. Udělají vám hezčí den a ne ho zkazí, jako často u nás. Já vím, že je to kravina, ale ve svý podstatě není. Je to detail, střípek, který potom zapadá do celkové mozaiky.

Ještě k trenérům: taky záleží, jak to máte v mužstvu nastavené. Trenér by měl určovat směr, jakým se má mužstvo posouvat. Ne, že v týmu bude čtyřicet lidí a každý si řekne svůj názor. Má tam být jeden člověk, pravá ruka majitele, který udá vizi a ostatní ji následují. Vím, že Sir Alex Ferguson na některé tréninky ani nechodil, protože věřil svým asistentům, kteří znali jeho vizi.

Následné  jste odmítl přestup do Bristolu a zvolil hostování v Ankaragücü. Z anglické ligy do Turecka se často nehostuje. Proč zrovna tato varianta?
Druhou anglickou ligu už jsem hrál, chtěl jsem zkusit něco jinýho. V Ankaragücü tehdy byli snad tři Češi a tři Slováci, nebo tak nějak, takže jsem se tam těšil. Měl jsem ve fotbale štěstí, že jsem hrál ve Skotsku, Anglii a Turecku, což jsou velký fotbalový země. Všude vás potkávají a nebojí se vám to dát najevo. Klidně vás pošlou někam, nebo si přijdou pro podpis, ale tohle všechno je mi milejší, než když jsem někde v Čechách a lidi sklopený oči a tlumeně si říkají, jestli jsem to já nebo ne.

Potom ještě Blackpool jako volný hráč a další transfer do Turecka (Sivasspor) a následně přesun do Sparty. To vše během pár měsíců.
Po Ankaře jsem se vrátil do West Bromwich, ale nehrál jsem. Až těsně před koncem sezóny mi Hodgson řekl, že ani nevěděl, že chci zůstat. Myslel si, že chci odejít. Nebyli jsme úplně největší kámoši, ale to už je teď jedno. Měl o mě zájem Blackpool, kde hrál skvělý útočník Kevin Phillips, s kterým jsem hrál ve WBA. Docela dobré angažmá – na to, že jsme měli tři buňky a dvě tréninkový hřiště… Na klub z Premier League ty podmínky byly prostě šílený. Bohužel jsem se hned zranil, bylo to podobný jako v Leicesteru. Jeden zápas, gól a nějakej frajer mě přejel zezadu a už jsem si nezahrál.  Hostování na šest měsíců a z toho tři jsem promarodil. Pamatuju si na semifinále FA Cupu, kde nám dával za Portsmouth branku Kanu po přistrčení rukou od Milana Baroše.

V Premier League se už dlouhou dobu neprosadil žádný český fotbalista. Jaký je podle Vás důvod? Matěj Vydra hrál skvěle v Championship, ale v Premier League nenastupuje.
Když jsem v Anglii prodával barák, s Matějem jsem se sešel. Dal přes dvacet gólů a stejně v Premier League nenastupoval. Těžko říct. Asi si trenér vyhodnotí, že to je o level jinde a že na to ten hráč nemá.

Já si třeba pamatuju, že první rok jsme jeli na Manchester a Vidic s Ferdinandem mě ušikanovali. Šel jsem střídat v 60. minutě a nedostal jsem do tý doby k míči. Někdy to jsou hodně těžký zápasy, logicky.

Jak na konkrétní duo Ferdinand Vidic vzpomínáte?
Vidic byl klasická stará škola, takovej hajzlík. Šel kolem vás a dupnul vám kolíkama na nohu, nebo třeba vrazil loktem do plic. Ferdinand byl gentleman. Šel do vás ostře, ale ne zákeřně. Pak se šel podívat, jestli jste ok, podali jsme si ruku.

Image result for roman bednar sparta
Zdroj: isport, blesk

Po zranění, testech ve Spartě a povedené přípravě najednou na stadionu Chelsea.
Nebylo to úplně po zranění, vždyť já skončil s fotbalem úplně. Byl jsem z fotbalu unavenej a chtěl jsem s přítelkyní rozjet psí útulek a zároveň hotel pro psy. Po čtyřech měsících plánování mi zavolal Luděk Stracený, jestli to nechci zkusit ve Spartě. V 29 letech jsem ukončil kariéru a nakopl ji znovu jen kvůli Spartě.

Hlavně na začátku jste fungoval skvěle jako „žolík“, vletěl jste na soupeře a to na něj platilo.
Taková byla opravdu na začátku naše domluva s trenérem Lavičkou. Nehrál jsem fotbal čtyři měsíce, neměl jsem fyzičku, takže jsem měl sbírat minuty postupně. Vy řeknete, že jsem na ně vletěl, že jsem byl žolík. Já bych takhle hrál od začátku. Hráli jsme ale na jednoho útočníka, a tím byl náš kapitán.

Byl jste u double pod trenérem Lavičkou, vyhrávali jste zápasy rozdílem třídy. Marek Matějovský mi vyprávěl, že se zapomněly kopačky a vraceli jste se pro ně a přesto jste v Boleslavi vyhráli 3:0.
4:0 (smích). Každý tým ovlivňují nějaké vlivy a tady se sešli lidi, kteří se těmi vlivy ovlivnit nenechali. Když se to házelo do nějaký negace, tak někdo vystoupil proti. Ať už jsem to byl já, Matějda nebo někdo jinej. Nebyla to pohádka, jak si to někdo možná maluje. Po dvou týdnech jsme se s Vašonem na tréninku skoro porvali a nakonec z toho vzniklo přátelství, které trvá pořád. Víťa Lavička nám řekl, že tohle tady nechce, a tím to skončilo. Do jistý míry nám pomohlo, že jsme vypadli z Evropy. Způsobem, jakým jsme hráli, bychom asi tři soutěže nedali. Semkli jsme se, vyčistili jsme si hlavu a šli jme, jak se říká, zápas od zápasu. Já tu poslední větu ale myslím trošku jinak. Plzeň hrála většinou před náma, takže jsme znali její výsledek. Já mám na naše rozhodčí takovej speciální názor, takže jsem věděl, že Plzeň prostě vyhrávat bude, a je na nás, jak s tím naložíme.

Dařilo se, o čemž vypovídá i to, že Pepa Hušbauer dal ze svý pozice sedmnáct branek. Hráli jsme jako tým a když šel Pepa dopředu, David Lafata se za něj vracel. Pak přišla na řadu lavička, kde jsem byl já, Kamil Vacek, Příkras, Kvák, Ondra Švejdík. Tým byl dobrej hlavně charakterově.

Vítězslav Lavička hrál hodně na sparťanskou notu, před zápasem pouštěl motivační videa. Hrál a dařilo se mu to. Pamatuju si, že jsem vždycky z videa odcházel natěšenej, husí kůže po těle… a šel jsem si sednout na lavičku. Pak jsem viděl hráče, kteří mávli rukou a divili se, co to je tohle, a šli na hřiště. Mně se videa hrozně líbila. Kdybych byl na Spartě, dělal bych to samé. Je v tom síla, energie a velká historie, která by měla hráče nabudit.

Jde sparťanství naučit?
Jde, ale ten hráč musí chtít. Myslím, že třeba panu Kangovi je úplně jedno, jestli hraje ve Spartě, Realu Madrid nebo v Bělehradu. Na druhou stranu vždycky podá profesionální výkon. Teď jde o to, které hráče v týmu chcete. Pro mě to budou spíš srdcaři, kteří pojedou na 100% a když se bude prohrávat, přidají  a pojedou na 120%, nechají tam plíce. Kanga pojede pořád svoji klasiku.

Já bych chtěl, aby Sparta doma hned nastoupila na soupeře, zválcovala ho. Klidně se dvěma útočníkama, ale zatlačila je, dala branku a pořád pokračovala v tlaku. To strhne i diváky. Já dneska přijdu na Spartu a tam se prvních 25 minut nic neděje. Ne-li, že nám soupeř nedá gól.

Image result for roman bednar sparta
Zdroj: iDnes

Ve finále poháru jste proměnil penaltu. Co koluje hráči v hlavě, když se ji v takovém zápase chystá kopnout?
Nervozita, ale hned ze mě spadla, když jsem na ni šel a Pavel Horváth mi řekl feťáku a udělal na mě gesto, že si utírá prstem pod nosem. V tu chvíli jsem věděl, že ji dám. Sice šla doprostřed a ještě to bylo nějak tečovaný, ale věděl jsem, že ji dám. Říkal jsem si: Tak já se tě tu snažím porazit fotbalově a ty mě takovýhlema sračkama? To ten gól prostě dám. A taky jsem ho dal.

Tohle jsem ani nevěděl.
Celý zápas mě hecoval, to on umí. Vyhrát zápas i jinak než jen fotbalovým umem (spiklenecky na mě mrkne okem).

Vzpomenete si ještě na nějakou historku nebo zážitek z Letné?
Sparta je spojená se Španělskem, jako že se tam jezdí vždy na soustředění. A Bořka třeba pobavilo, když jsme tam přijeli a já říkám: ty vole, tady je to samá „Ola“. Takovýhle kraviny, těch bylo spoustu. Paradoxně nás to vyřazení semklo a táhli jsme za jeden provaz. Škoda, že jsme si ten titul nevybojovali přímo na hřišti. Pamatuju si, že hrála Plzeň a vedla myslím nad Jabloncem 2:0. Já už měl v sobě dvě piva a Jablonec srovnal na 2:2. Nepočítal jsem s tím a najednou telefon a ty vole máme titul! Ten večer někdy v osm jsme se sešli na Letný a začali slavit.

Historky si moc nepamatuju, měl jsem trošku divočejší život a bylo jich hodně. Proto jsem rád, když si k někomu sednu a ten je vypráví (smích).

A co oslavy?
Bouřlivý. Miluju fotku, jak je na zdi nápis „nic než vítězství“ a já tam s flaškou šampaňskýho. Ale o tom to je. Kdybych trénoval u nás, tak bych asi i chtěl, aby se přes týden, když se hraje sobota-sobota, chodila tmelit parta. V cizině to nejde, když hrajete středa a víkend. Když si dáte ve středu pět piv, tak je v sobotu budete cítit. Ne tu první sobotu, ale tu další. Únava vás dožene.

Ale když hrajete jednou v týdnu, proč nejít jednou jen kluci, pak třeba s holkama a manželkama a potřetí s dětma. Nevidím v tom problém. Navíc tlak u nás je velkej a není to jen ve Spartě. Českej divák je laik a je hodně náročnej. S tímhle se popasovat není jednoduchý.

Fanoušky jste vnímán jako velký sparťan. Platí to pořád? Chodíte na zápasy?
Byl jsem na prvních pěti jarních, pak jsem přestal chodit. Vyhráli jsme teda všechny, ale když jsem viděl zápas na Dukle a s Bohemkou, neviděl jsem rozdíl. Na nás, já teda říkám nás, ale myslím Spartu (smích) stačí, aby soupeř přidal bojovnost a je to vyrovnaný utkání. Nad tím by se měli lidi zamyslet. Tvrdím to pět let. Nějaká kvalita je šumafuk, když proti vám stojí jedenáct lidí, kteří na hřištichcípnou. Sparta potřebuje bojovníky, vyrovnat se v bojovnosti a pak přijde na řadu ta kvalita.

Po Spartě jste šel na hostování do Příbrami, kde máte bilanci 40 zápasů a 16 branek. Zde jste také ukončil kariéru. Nechtěl jste ještě pokračovat?
Kariéru jsem znovu nakopnul kvůli Spartě. Potom už mě tam nechtěli, nechtěl jsem dělat problémy a byly tlaky,abych šel do Příbrami. Tak jsem tam šel. Taky mě to nakoplo a bavilo mě to tam. Hlavně ten první rok, kdy jsme skončili pátí a mohli jsme hrát Evropu, kdyby (ehm, ehm) dopadl domácí pohár jinak (potutelný úsměv). Byla dobrá osa týmu, odešli ale dva tři hráči a další sezónu už jsme to jen tak tak zachránili. Přišel jsem domů a ve svých 32 letech jsem díky zádům pořádně ani nezvedl syna, takže jsem věděl, že je konec. Krásnej velkej fotbal jsem si zahrál a byl čas jít, dát šanci mladým.

Byl jste někdy na slavném balkóně v Příbrami?
Myslím, že jednou, ale nemám s Jardou Starkou žádný problém. Než jsem tam šel, tak jsem možná nějaké předsudky měl, ale co jsme si řekli, taky tak bylo, takže máme si myslím nadstandardní vztahy a vždycky s ním půjdu rád na kafe.

Co dělá Roman Bednář nyní?
Trénuje. Už rok a půl trénuje a baví ho to. Trénuju na Meteoru Praha, ale pravděpodobně budou v létě nějaký posuny, takže nová motivace a moc se těším.

Zdroj: Pražský fotbalový svaz
Zdroj: Pražský fotbalový svaz

Kterou licenci vlastníte?
Mám béčko. Mám tři děti a rodina byla a je priorita. Teď do toho ale půjdu a chci se posouvat. Bude to časově náročný, ale chci do toho jít.

Kdybyste nebyl fotbalista, co byste dělal?
Tohle je hrozně těžký. Asi bych cestoval. Fotbalista má stereotypní život. Kočovnej, protože se pořád cestuje, ale veskrze stereotypní. Když vám je blbě, nemůžete zavolat, že si dáváte tejden volno a nepřijdete do práce.

Je nějaký zvyk, nebo třeba jídlo, které jste si osvojil z britských ostrovů nebo z Turecka?Tyjo, asi ne (přemýšlí). Rudý maso, to mám rád, ale tady to k němu má teda dost daleko.

Co vlastně jídlo a životospráva? Byl jste ten typ fotbalisty, co mohl jíst co chtěl, nebo jste se musel držet?
Když jsem přestal hrát, začal jsem hubnout. To je asi trochu netypický, ale já to tak mám. Nejlíp jsem se cítil ve Skotsku po prvním zranění. Měl jsem 92kg a byl jsem jeden velkej sval. Ono když tam jdete proti obráncům, co mají sto dvacet kilo, tak nemůžete mít sedmdesát. Po třicítce jsem byl ale radši, že šla váha dolů. Cítil jsem se rychlejší, ale zase mi to samozřejmě chybělo v osobních soubojích.

Ale hlavně, myslíte, že to v Anglii někdo řeší? Mohl jsem si každej den dát fazole, slaninu, co jsem chtěl. Ale přišel jsem na hřiště a podal jsem výkon. V první sezóně jsme hráli na dva útočníky, ale v další na jednoho. Teď si vemte, že je vás tam sedm. Sedm útočníků a jen jeden může hrát. Nikdo se vás nebude ptát, co jste měl ke snídani. Když chcete hrát, tak si rozmyslíte, co si můžete dát.

Já vždycky říkám svým svěřencům, že jestli chcete mít tělo jako robocop, tak si ho udělejte. Sedněte k internetu a podívejte se. Tím tady nemusíme ztrácet čas, je jiná doba.

 

Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
Upozornit na