Vlastimil Vidlička, někdejší řízný pravý obránce ve Spartě na titul nedosáhl a otevřeně mluví, co následovalo a jak důležité je pro fotbalisty mít hlavu na správném místě.
Největší úspěchy:
1x Mistr polské ligy
Statistika:
Za Spartu odehrál 47 zápasů a vstřelil 3 branky. V nejvyšší soutěži celkem 280 zápasů a 11 branek. Za mládežnické reprezentace celkem 39 zápasů.
S Fotbalem jste začínal doma ve Zlíně za tehdejší Svit Zlín. Jaké byly Vaše první fotbalové kroky a nelákal Vás také hokej?
Hokej ne že by mě nelákal, hrál jsem ho v přípravkách, kdy nevíte, jestli skočíte do fotbalu nebo hokeje, ale naše část rodiny byla fotbalová. Bratránci hráli hokej, ale můj děda byl správce fotbalového hřiště, takže k fotbalu jsem měl daleko blíž.
Původně jste ale začínal v útoku a až později jste se přes zálohu dostal do obrany. Jak se změní mentalita hráče, když má nejdříve střílet branky a potom jim naopak zabraňovat?
V útoku jsem hrál v žácích, kdy se hrálo tak různě šest na šest. Když jsme přešli na velké hřiště, hrál jsem v záloze, byl jsem poctivý, hodně jsem běhal. V dorostu se to zlomilo, když si mě –bohužel už nebožtík – Vlasta Mareček vytáhl, protože potom jsem hrál se staršíma klukama na pravém obránci. Bylo to akorát na začátku čtyřobráncového systému. Útočné choutky mi ale zůstaly.
Jak se vůbec změnil Zlín jako fotbalové město?
Změnil se, ale přiznávám, že se Zlíňákama moc v kontaktu nejsem. Je to samozřejmě hlavně kvůli mému konci, kdy jsem si myslel, že se budu moci vrátit, ale nebylo mi to umožněno. Dodnes vlastně nechápu proč.
Za první mužstvo v tehdejší druhé lize jste naskočil v 18 letech, odehrál jste celou sezonu a odešel do Liberce.
Takhle zpětně to asi bylo uspěchané. V Liberci jsem dostal šanci, hrál jsem, pak přišlo zranění a plácal jsem se v tom.
Po roce a půl návrat do Zlína, kde jste se vypracoval do role opory týmu a také do reprezentace do 21 let. Po sezóně nabídky třeba i ze Sparty, vy jste ale zvolil Krakov.
Sešla se skvělá parta, všichni jsme tam až na pár výjimek byli Zlíňáci. Říká se, že nabídka ze Sparty se neodmítá, ale bylo to takové zvláštní. Byla podepsaná smlouva na tři roky, ležela někde v šuplíku a vše bylo domluveno. Najednou se z toho ale vyklubalo nějaké hostování. Původní se smlouva se zřejmě roztrhala. Takže jsem zvolil Krakov. Tam mě lanařil tehdejší trenér repre do 21 let Verner Lička, a to asi sehrálo zásadní roli. Už se nedozvíme, jestli jsem zvolil dobře, nebo jestli by mi tehdy bylo lépe ve Spartě. To je jen kdyby.
Zkušenost veliká, Krakov měl v kádru sedm reprezentantů. Moc jsem tam toho neodehrál. Pravý obránce měl odejít do Zenitu Petrohrad, ale k mojí smůle neodešel. Bojovali jsme spolu, ale byl to reprezentant polského celku a dostával víc příležitostí.
Následoval opět návrat do Zlína a poté tři roky v Teplicích, kde jste vyhráli Český pohár.
Na Teplice vzpomínám hrozně rád. Zrovna včera jsem potkal v Hornbachu Edu Poustku, dlouholetého a velkého sparťana, tak jsme vzpomínali na naši partu okolo Verbíře, Vachyho, Doležala a dalších kluků. Hráli jsme o přední příčky, vyhráli jsme pohár. Myslím, že tehdy se to u mě lámalo: buďto se ještě někde prosadím, anebo je mi souzen Zlín a talent vyjde, jak se říká, vniveč.
V Teplicích dlouhodobě nechodí tolik diváků, přitom je tam krásný stadion. Napadá vás, čím to je?
Vůbec nevím. Hodně lidí přišlo na Spartu a na Slavii, ale jinak nic. Nevím, proč diváci nechodí.
Díky výhře v poháru jste šli v předkole na Hapoel Tel Aviv. Pro Vás to byla první průprava v Evropě, jak na tento dvojzápas vzpomínáte?
Vždycky se očekává nějaký velký soupeř, padlo to na Izrael. Měli jsme na ně, ale doma jsme prohráli nějak 1:2, to se pak těžko postupuje. Předtím jsem hrál ještě se Zlínem Intertoto Cup, kde jsme narazili třeba na Atlético Madrid, to bylo taky zajímavé.
V roce 2011 jste přešel do Sparty, když si vás trenér Chovanec vyhlédl jako posilu.
Teplice na mě mohly uplatnit opci, ale já jsem řekl otevřeně panu Hrdličkovi, že bych chtěl jít do Sparty. Tehdy nebyly tak vysoké přestupové částky (smích), tak se asi nějak domluvili. Byl jsem nadšený, že ještě ve třiceti po mě Sparta sáhla. A taky nabídka Sparty se neodmítá, že. Ne dvakrát (smích).
V kabině jste potkal velké sparťany, jako je Matějovský, Blažek a další. Jak proběhlo přivítání a jak Vás vzali mezi sebe? Ke komu jste měl nebo máte nejblíže?
Je rozdíl, když do klubu přicházíte v mladém věku, a když už je vám jako mně třicet. S klukama jsme se potkávali na hřišti, znali jsme se. S Márou Matějovským jsem navíc hrával v mládežnických reprezentacích. Myslím, že jsem zapadl rychle. S Márou Matějovským jsem pořád v kontaktu, Jardu Blažka jsem potom potkal v Jihlavě.
Hned v září jste naskočil do derby. Jak jste ho vnímal?
Plný stadion, člověk je hned jinak nahecovaný. Navíc Tomáš Stránský dokázal navodit takovou atmosféru, že se šlo bojovat a vyhrát. Já mám navíc 100% bilanci: vždy, když jsem do derby nastoupil, tak jsme vyhráli (smích).
Když už mluvíme o divácích, jako krajní hráč si toho asi hodně během zápasu vyslechnete, že?
Po vypadnutí s Vaslui jsem hlavně doma na té protilehlé dostával fakt sodu. Vím, že lidi fandí, to k tomu patří, ale někdy to bylo hodně za hranou. Pamatuju si, že při jednom přáteláku na mě od klandru na Strahově někdo hulákal celý zápas. Došel jsem k němu a řekl jsem mu, že si to můžeme říct po zápase mezi čtyřma očima, než tohle hulákání. Myslím, že si to často ti lidi ani neuvědomují, co to s hráčem může udělat. Když hraje za váš tým a vy mu ještě nadáváte. Když čtu reakce na Ondru Zahustela, vůbec mu nezávidím. Člověk o sobě začne pochybovat, jestli je vůbec na správném místě. Jestli má ten fotbal hrát.
Třeba pokřik „bojujte za Spartu“ nechápu vůbec. Nikdo tam přeci nejde na hřiště s tím, že nechce bojovat a vyhrát. Přinejmenším se chce vyhnout rozborům a řešení po zápase, kde kdo udělal chyby, a následným extra tréninkům. Přijdete do kabiny, jste nasraní, nikdo se s nikým nebaví. Taky chceme radši vyhrát a zařvat si.
A na venkovních stadionech?
Se Spartou to bylo prakticky všude, každý se chce vyhecovat a i diváci se vám to snaží znechutit. Speciálně třeba v Boleslavi to bylo vždy nepříjemný a taky si pamatuju Olomouc. Hráli jsme tam pohár, takže snad tři zápasy během několika dnů, skóre dohromady 12:1, v tom zápase 4:1 a lidi nepříčetní. V tu chvíli si člověk říká, je to 4:1, tak si klidně řvi. Člověka to hlavně vyhecuje, ale když na vás řvou vlastní fanoušci, je to jiné.
V průběhu ročníku byl odvolán Jozef Chovanec a trenérem se stal Martin Hašek. Jak jste tuhle změnu vnímal vy a zbytek týmu?
Bylo to zvláštní. Po podzimu jsme měli náskok snad osm bodů a najednou přijde změna. Z asistenta se stane hlavní trenér a titul se neudělá. Pak si člověk říká, proč se do toho sahalo. Myslím, že to byla urážka fotbalového Boha, který nám to pak vrátil. Byla to velká škoda, měli jsme ten titul vyhrát.
V posledním zápase sezony jste za poločas vstřelil dvě branky. Bohužel už o nic nešlo, ale dvě branky v jednom zápas pro svátečního střelce, na to nejde zapomenout, že?
Jó, určitě (směje se). Kluci si ze mě dodnes dělají srandu, že bych měl hrát jen proti Budějkám. Já myslím, že jsem jim dával nějaké branky i za Zlín, takže asi se mi na ně nějakým způsobem daří.
Také v tomto zápase jste nastoupil proti Tomáši Řepkovi, se kterým jste byl před pár měsíci v kabině.
Bylo to zvláštní, ale nechtěl bych to nějak moc komentovat. V zápasu ani nijak nevnímáte, že hrajete proti Řepkovi, byť si ho samozřejmě pamatuju a respektuju ze Sparty. Velká persona, ale co se dělo pak, ty různý prohlášení… zvláštní.
Věděli jsme, že titul nebude a že se asi něco i semele. To se stalo, přerušil se zápas, jestli si dobře vzpomínám. Takže to, že hrajeme proti Řepovi, bylo asi to poslední, co jsme tehdy řešili.
V další sezóně už byl trenérem Vítězslav Lavička. Jaká byla největší změna od jeho jmenování?
Trenér Lavička do toho vždy vnesl takový ten svůj klid. Přivedl si svoje asistenty, mezi nimi aktuálního trenéra Jílka. Zase se tam něco stalo a nevyhráli jsme titul, něco tomu chybělo. Hrály se evropské poháry, takže nemyslím, že sezóna byla vyloženě špatná. Přišel Pablo Gil, který se neprosadil, takže jsem se z lavičky dostal do základu. Pak přišlo bohužel zranění v Olomouci a začalo se dařit Tomáši Zápotočnému a já musel čekat na šanci. To mě samozřejmě ubíjelo, obrana se moc nemění, když se daří.
Proč si myslíte, že se neprosadil Pablo Gil? Ostatně on se neprosadil ani potom.
Teď jsem se o tom zrovna bavil s Jirkou Jarošíkem, protože ten byl tehdy jediný, kdo uměl španělsky a mohl se s ním bavit. Říká se, že česká liga je jednoduchá, já si to nemyslím. Všichni jsou naběhaní, hraje se hodně takticky a často to ti cizinci nezvládnou. Navíc občas se tam řežeme hlava nehlava, což pro Španěla, který je zvyklý na něco jiného, asi není to pravé.
Také Simon Deli, dnes stoper základu Slavie, se tehdy dostal jen na lavičku. Vzpomenete si na něj?
Vzpomenu si, že s náma několik mladých trénovalo. Je to dlouho, takže už nevím, jaký byl a jestli by se prosadil. Teď je z něj ale super stoper ve Slavii a mají to, co tu dlouho nebylo. Silnou stoperskou dvojici, nekompromisní a s dobrou rozehrávkou. Zrovna tady ti dva mají velký podíl na tom, kde Slavie dnes je. Neprohrávají souboje, takže kolikrát vidím Hušbyho, jak už se ani nevrací, protože ví, že to tihle dva zvládnou.
Tehdy tam ale v týmu byl a nastupoval Jirka Jarošík a samozřejmě přes něj cesta do základu moc nebyla. Potom taky skončil tak nějak všelijak a myslím si, že je to škoda, že se Sparta neumí rozloučit se svými legendami. Mára Matějovský a David Lafata něco měli, ale třeba Jirka Jarošík ne. Je to škoda, škoda pro Spartu.
Přeladíme na pozitivnější tón: povedl se postup do Evropské ligy přes silný Feyenoord, odehrál jste obě utkání. Jak na utkání Evropské ligy vzpomínáte?
Obrovské zážitky samozřejmě. Pamatuju si, že po losu říkal Ondra Švejdík, že lepší dostat Nizozemce než nějaké Kazachy. Věřil si na ně a povedlo se. Na Feyenoordu to teda byl chvílemi kafemlejnek, na začátku zvonila břevna, ale zvládli jsme to.
Po tomto ročníku jste se rozhodl z klubu odejít, byť jste měl ještě smlouvu. V tisku se tehdy psalo, že vás má nahradit Lukáš Pauschek. Byl i to jeden z důvodů odchodu?
Začal bych tím, že až na Pavla Kadeřábka mě nikdo nedokázal nahradit (smích). Byl to samozřejmě jeden z důvodů. Bylo mi naznačeno, že přichází Pauschek a druhý na řadě bude Pavel Kadeřábek. Šel jsem do Olomouce, která byla nahoře. Podepsal jsem smlouvu na tři roky, ve třiatřiceti letech, docela pecka. No a Olomouc sestoupila.
Přesun do Olomouce na rok a poté do Jihlavy, kde vás trénoval Petr Rada. Tedy další z trenérů, kteří trénovali Spartu.
Ano, ale já už znal trenéra Radu z Teplic. Právě za něj jsem tam přestupoval. Působení v Jihlavě bylo takové zvláštní. Odešel jsem ze Sparty, oni získali double a já sestoupil. Samozřejmě jsem to klukům hrozně přál, ale nesl jsem to hodně těžko, to přiznávám. Myslím si, že se to podepsalo na Jihlavě. Hlava nebyla na správném místě. Pět zápasů jsem hrál a pět se jich prohrálo a šel jsem na lávku. Trenér Rada pak na mě byl naštvaný, protože si mě tam vzal, ale moc jsem mu nepomohl. Tímto se mu na dálku alespoň ještě omlouvám.
Ještě si vzpomínám, že Lukáš Vácha udělal whatsapp skupinu a pak mě zvali na oslavy, ale musel jsem odtamtud zmizet, to bych se už fakt psychicky zhroutil. Znovu říkám, přál jsem jim to, ale šel jsem do Sparty vyhrát titul, dvakrát se to řekněme smolně nepovedlo. Odejdu a hned double. Smůla.
Překvapilo vás, že pár let poté šel Petr Rada právě on trénovat Spartu?
Proč ne? I teď v Jablonci ukazuje, že je dobrý trenér a umí pracovat s mladými hráči a zároveň umí najít řeč se zkušenějšími. Vím, že David Lafata potom za něj hodně orodoval, aby tam mohl zůstat.
Petr Rada je samozřejmě zvláštní člověk, takovej čertík, ale zažil jsem ho na dvou štacích a vzpomínám na něj rád. Zažil jsem ho v pětadvaceti a pak v pětatřiceti a byl pořád stejný.
Co dělá Vlasta Vidlička dnes?
Vlasta Vidlička je ve fotbalovém důchodu (smích). Chodím si zahrát pražský přebor za Duklu Jižní město, ale asi jsem už skončil, protože odehraju zápas a pak mi přijde, že se týden léčím. Věk nezastavíš. Chodím si zahrát takové ty srandamače za Sigi tým a další a pracuju pro jednu investiční společnost a díky tomu jsem v kontaktu se spoustou sportovců, nejen fotbalistů. To mě hodně baví a naplňuje.
V neposlední řadě také samozřejmě rodina. Když jsem hrál, byl jsem řekněme sám, a o to víc si teď užívám čas s dcerou, která se mi narodila až po skončení kariéry.
Fandíte stále Spartě, chodíte na zápasy?
Fandím. Ono takové to okřídlené „jednou sparťan, navždy sparťan“ má něco do sebe. Snažím se chodit na zápasy a teď jsem slíbil malé, že ji také vezmu. Ta doma křičí „Sparta, Sparta“.
Správná výchova.
Musí být, ale to mě třeba mrzí, že mě neviděla hrát, asi by to bylo fajn ji vzít po zápase na hřiště, ale takhle na ni mám zase víc času.
Co říkáte na Spartu?
Mrzí mě poslední roky, vidět Slavii nahoře.
…. A Plzeň.
No a Plzeň tyjo, to už je úplnej binec (smích).
A jak tipujete novou sezónu?
Jak si pamatuju trenéra Jílka jako asistenta a i potom v Olomouci, tak má systém, který umí předat hráčům. Myslím si, že to bude lepší. Lepší než teď, věřím tomu.