„Tady mám napsáno: ‚Dnes bude velký den‘. A velký den přišel. Proto jsem šťastný.“ Pravděpodobně jen málo lidí pozná Nicoláse Emanuela Fernández, majitele této věty, kterou nosil na pásce na své pravé zápěstí, ale když ho zúžíme na „Uvita“, situace se mění. Stává se alespoň trochu milovaným, aniž by bylo nutné ho vidět s tolika dresy, s uznávaným talentem a góly jako jeho poznávací značkou. Z minulosti, která mu zatápěla, se naučil, že nahoře má věci napsané osudem. Přeměnil slzy smutku na úsměvy štěstí. Malý velký útočník byl hrdinou, díky němuž Belgrano poprvé v historii vyhrál titul a dopřál si první gól ve své kariéře.
Jako tornádo energie měřící pouhých 1,66 metru, které nějak nejde dohromady s jeho obrovským nasazením, srdcem a vírou. A právě v tom spočívá i jeho šarm, lekce, kterou šíří. Ten drobný, a přece největší. Ten, který vzal míč, když Yael Falcón Pérez nařídil penaltu za ruku Lautaro Rivera, kterou on sám vyvolal vysokým a průchodným pasem. Postavil se na penaltu, obklopen spoluhráči, kteří se zdáli tápat při rozhodování, zda to kopat bezpečně či poslat na přání. Zcela odhodlaný kopl do rohu branky a srovnal na 2-2.
Už to bylo víc než jen jedna akce, protože zbývalo jen šest minut do konce. Nejen kvůli vývoji finále Apertura, ale i kvůli změně v jeho osobnosti. Kdyby si sám prohlédl Uvitu z před čtyři či pěti let, nejspíš by se nepoznal. Nebo spíš ano. Protože od té doby se něco změnilo.
Ten, kdo nosil dres San Lorenzo pro své výjimečné výkony v Defensa y Justicia, prožil několik dnů zklamání. Zakrýval tvář slzám, ponížený, zklamaný sám sebou. Bez síly – té síly, která ho dovedla až na vrchol – v situacích s penaltami mnohem dramatických než ta na Mario Alberto Kempes.
Vskutku paradox: stejně (nebo víc) kritizovaný než v Boedo, na Pirátovi nese na svých bedrech tíhu nejdražší posily v historii klubu. „Když mě kritizovali, ale Bůh je dokonalý a čas dává pravdu. Říkali, že mi zaplatili tři a půl milionu… Teď už to je hotové, už to mám, už je to na celý život. Kritiky mě vždy tlačily dopředu, protože jsem bojovník,“ vyznal se hrdě. Je to jiný Fernández.
Jenom tři minuty po vyrovnání a 120 sekund před koncem řádné hrací doby přišel jeho poněkud zmatený levý pokus, který Santiaga Beltrána připravil o šance a vyvolal jásot Córdoba. „Někdy to prostě musíš vzít zuby, haha. Vzal jsem to z protiútoku na oba hráče Riveru a poslal jsem to do sítě,“ přiznal, sympatický, svým pokorným způsobem.
Zdálo se, že vítr cesty ho chce odradit od radostí. Ukončil svůj první cyklus v Halcónu právě tehdy, když se rodilo vítězství v Copa Sudamericana 2020, a když se vrátil z Ciclónu, ve Florencio Varela už také zvedli Recopa Sudamericana. Jeho druhý domov měl dva tituly, ale on dosud nezanechal svou stopu.
Góly Uvita proti Riveru
Bylo by to spravedlivé, navíc vzhledem k nelehkému životu, který stojí za ním. Otec byl nepřítomný a matka vložila do své každodenní práce svůj vlastní život i život svých deseti dětí. Mezi nimi jedno zemřelo v roce 2012. A v prostředí fotbalu, uznávaní Leandro (dnes v Argentinos) a konfliktní Brian, dnes bez klubu a kvůli němuž Nicolás také musí trpět potichu.
Nicméně to vypadalo, že to vše záměrně oddaluje. Aby to bylo ještě více oslaveno, v 30 letech a s hattrickem dětí. Proto na pásce na jeho levé ruce bylo tolik rodinných členů. „Mám dokonce i své psy,“ přiznal. A i když to nebylo na finální účet, vždy byl svázaný s Bohem: „On mi to dal. Teď mi to dal tyto dva zápasy dopředu a vyšlo: gól vyrovnání proti Argentinos pro postup do penalt a dnes jsem nastoupil a dal dva. Je to jako z filmu.“
Protože o jeho díle se mluví navždy, není nutné si pamatovat jen 24. května, ale i semifinále v La Paternal, týden zpět. Belgrano padalo, Ricardo Zelinski poslal na hřiště osm minut před koncem a ten démon, který býval nezkrotný, ale teď naplněný vírou, si dělal legraci: Lucas Passerini mu posunul míč v pokutovém území a on protrhl síť v čtvrté minutě nastavení. V definici také proměnil svůj penaltu.
„Prakticky jsem se dostal na hřiště sám. Rozstřel jsem mu srdce, abych ho dostal na kolena. Byl jsem přesvědčen a tak přišel gól. A dnes [v neděli] jsem si myslel to samé jako s Argentinos: vejít a dát gól. To je sláva. A sláva se neplatí,“ dodával s nezaměnitelnou výmluvností. A s humorem se vyjádřil i k trenérovi: „Ten starý mě bude muset začít dávat na hřiště, protože ho zabiju, haha.“
Nicolás Fernández je obrazem mnoha nezapomenutelných okamžiků, které Belgrano jako šampion zanechal. Uvita už ví, jak je důležitý: „Byla to pro mě velmi těžká sezóna, ale dnes zůstal jsem v srdcích všech.“
