Existují lidé, kteří tvrdí, že bývalí Pumas neexistují. Že jednou, až si oblékneš světlomodrobílý dres, jsi Puma navždy. Na tomto výroku je částečná pravda. Ale nelze přehlédnout, že není totéž hrát před jedním, pěti či dvaceti lety než hrát sobotu za sobotou. Otázka tedy zní, kdy se přechází z jedné podmínky do druhé. Kde leží nejasná hranice, která odděluje hráče národního výběru od toho, kdo už jím není. Je velmi málo těch, kteří si mohou vzít tužku, nakreslit čáru a říct: tohle je moje poslední utkání. Obecně se uvádí, že za tím stojí zranění, rozmar trenéra nebo prosté plynutí času jako faktor, který to určí. Obvykle si člověk uvědomí, že poslední akt se odehrál už dávno. Nějaká taková myšlenka jistě proběhla hlavou Tomáse Lavaniniho během téměř dvou let, kdy nebyl s Pumas. Rok, 10 měsíců a 13 dní pro přesnost, neboli 681 dní pro vyjádření s přesností. Ale jeho chvíle ještě nepřipadala v úvahu.
“A sometimes when you are here you don’t realize it and you naturalize it,” říká Lavanini. Výrok, který se objevuje v této interview s LA NACION. “Být tady.” Pumy jsou také místem příslušnosti. Felipe Contepomi mu znovu projevил důvěru, povolal ho na tuto sérii tří zápasů a za 43 minut proti Springboks ukázal, že stále patří mezi světovou špičku. Že zůstává tím hráčem, který po deset let, od premiéry v 2013 až po mistrovství světa ve Francii, byl jednou z klíčových pilířů národního týmu a jedním z nejlepších druhých řadů na světě. Že v 33 letech má ještě hodně co dát a že nevzdává boj o účast na Austrálii 2027.
Z San Salvadora de Jujuy, odkud se Pumy připravují na test-match v sobotu proti Austrálii (od 16:00 na hřišti Gimnasia y Esgrima), Lavanini vypráví, jak prožíval ten mezidobí. “Vždycky jsem trénoval s myšlenkou, že volání může přijít,” říká s optimismem. “Nebýt pozván, hodně mi to dodalo energii.” Také o svém životě na Novém Zélandu, kde strávil rok v >Highlanders, ale trenér Jamie Joseph ho požádal, aby zůstal ještě jeden rok; o výzvách, které znamenají Wallabies, o snech zahrát si čtvrté Mistrovství světa.
Ve svém návratu se jeho přítomnost v rucks, jeho síla v tackles a jeho váha v scrum a maul projevily proti silnému balíku Springboks. “Byl jsem od menšího po větší. Dva měsíce jsem nehrál. Správně jsem se připravil, cítil jsem se pohodlně, cítil jsem se silný. V kolektivní rovině si myslím, že jsme byli v pořádku. Byli jsme 80 minut na obraně. Byly tam určité chyby ve druhém poločase, ale nic vážného. Zápas nám unikl kvůli detailům a na této úrovni se všechno točí kolem malých detailů: někdy je vyhrajete, jindy si to vezme soupeř. Mimo to si myslím, že to byl skvělý zápas.”
–Bylo pro tebe těžké přizpůsobit se Super Rugby na test-match?
–S Highlanders jsme se nedostali do playoff, skončili jsme v květnu, takže jsem celé červen a červenec nehrál. Týden před zápasem se Jižní Afrikou mi to hodně pomohlo se adaptovat. Pořád trénuji sám, abych nikdy nepřestal tempo, ale ta týdenní období s vysokou intenzitou mi hodně pomohlo připravit se na Jižní Afriku. Teď už chápu, co je trénink, začíná mi dávat smysl. Stačila mi jedna týdenní dávka, protože tréninky jsou velmi intenzivní.
–Více než samotný výsledek, vyvodili jste pozitivní závěry?
–Ano, hlavně v pevně stanovených formacích. Když se podíváme na to, co se stalo v sobotu Jihoafrická proti Novému Zélandu, jak Jihoafrická dominovala v maulech a scrumu, my jsme se postavili a byli jsme pevní, cítili jsme se silní. Je to krok nahoru, ale musíme pokračovat ve zlepšování, protože zápas ti nic nezaručí. Nesmíme polevovat a musíme si uvědomit, že je ještě hodně věcí, na kterých pracovat.
–Jaké cíle jste si stanovili pro tyto dva následující zápasy?
–Austrálie je zcela jiný protivník. Hraje mnohem víc s míčem, rád ho drží, s hráči, kteří dokážou rozhodnout, a nejsou tak konfrontační, i když mají velmi velký paket. Pokud zjistí, že jsou dobří v pevně stanovených formacích, půjdou tím směrem. My musíme být dobří v obraně a ve svých pevně daných formacích, snažit se pokračovat v zlepšování a vyvést míč tak, aby naši backs měli prostor pro hru.
–Vždy mluvíte o růstu oproti předchozímu zápasu a o dalším vývoji. V kontextu protihráčů takového rozsahu by to znamenalo i aplikovat to do výsledku?
–Nemluvíme o výsledcích. Zaměřujeme se na to, co musíme dělat, a na to, jak dobře připravíme týden. Je to jiný protivník. Zvolíme obranu podobnou té, kterou děláme, ale možná budeme o trochu širší, protože oni dobře rozvíjejí svou ofenzivu. Musíme být 80 minut soustředění na ruck. Pokud bude zápas vyrovnaný, nevím, zda Austrálie bude tolik hrát. Musíme se soustředit na naši obranu, která je v podstatě naší vlajkou.
Zpět do Super Rugby
Nový Zéland není pro Argentinance obvyklou destinací. Proto vzbudilo pozornost, když ho Jamie Joseph povolal, aby hrál za Highlanders, tým Otaga. Po šesti letech, po působení v Evropě včetně Leicesteru, Clermontu a Lyonu, se Tomáš Lavanini vrátil do Super Rugby, i když šlo o zkušenost zcela odlišnou od té, kterou prožil s Jaguares.
“Prožil jsem to úplně jinak, protože u Jaguares jsme neměli ten dynamický styl hry, který má Nový Zéland,” vysvětluje. “Oni mají vždy v úmyslu hrát, a proti nim stojí další tým, který dělá totéž. Hraje se na brutální tempo. Trochu mi trvalo se adaptovat, ne proto, že bych byl fyzicky špatný, ale kvůli rytmu tréninku a zápasů. Trochu mi trvalo se dostat na svou prime, ale pak jsem to naplno prožil. Byl jsem v úžasném klubu, hodně jsem se naučil, jak trénují, jak rugby vidí, jak ho prožívají. Osobně i rodinně jsme si to užili skvěle.”
–Jaká byla kultura ragby na Novém Zélandu? Co tě nejvíce překvapilo?
–Nic šíleného, ale dělají všechno velmi jednoduše a působí to jednoduše. To mě překvapilo: ta zručnost hráčů. Musí mít trénink už od mládí a do hlavní sestavy se dostanou s úžasnými dovednostmi. Dělají všechno jednoduše a uvědomíš si to, když se postavíš All Blacks. Dělají věci, které vypadají jednoduše, ale když je děláš pod tlakem, s publikem, únavou, není to tak snadné. To vyžaduje hodně práce. V týdnu se hodně pracuje na individuálních dovednostech; i na kolektivních, ale kladou velký důraz na individuální stránku.
–Jak proběhla spolupráce s Highlanders? Vyhledával jsi to někdy? Byl jsi nadšený, nebo to přišlo samo?
–Připomnělo mi to přes prostředníka. Nebyl to můj původní plán; měl jsem větší chuť vyrazit do Japonska, ale japonský trh je velmi uzavřený a musíte to plánovat s velkým předstihem. Najednou mi zavolali z Highlanders a já řekl ano, ihned. Měl jsem hovor s trenérem Jamie Joseph. Byla to doslova pětiminutová konverzace: “Jak se máš? Jsi připraven? Uvidíme se v lednu, sbohem.” Jednoduché. Mluvil jsem tehdy s manželkou a říkal jsem jí: “Půjdeme do skvělého místa, do skvělého týmu.” Už jsem měl možnost hrát tam s Jaguares v roce 2019. Atmosféra je neuvěřitelná.”
–A co rodiny? Jak se adaptovali?
–Zpočátku to bylo trochu nejisté: co budeme dělat, protože jdeš pryč a jsi daleko. Ty vzbudíš, a tady v Argentině už je odpoledne. Najít tu mezeru pro konverzaci s rodinou, když se něco stane… jsme daleko. Ale klub, čtvrť, ve které jsme bydleli, a lidé nás přivítali opravdu výborně. Naši sousedé, skvělí lidé, nás zvou na jídlo, organizují programy. Rodinně je klub úžasný. Nikdy jsme se necítili osamělí a to bylo nádherné, protože jsem měl zkušenost být sám v klubech v Evropě a někdy to bylo na začátku těžké. Tady je to krátké a intenzivní. Nikdy jsem se necítil v situaci nudy či samoty. Skupina mě integrovala a myslím, že to dodalo i něco navíc do soužití.
–Šel jsi na jednu sezonu a bylo ti nabídnuto prodloužení na další?
–Trenér mi řekl jen jednu sezonu a nic víc. V posledních dvou zápasech, v posledním měsíci, se ke mně opět přiblížil a zeptal: “Jak se máš?” „Velmi dobře, jsem spokojený.“ Říkal mi, že tým mě chce a ptal se, zda chci zůstat. Řekl jsem ano, samozřejmě. To jsem ani nezpochybňoval. Když jste spokojený na místě a užíváte si to, proč to měnit? Navíc to klub s velkou historií.
“Mistrovství světa je cílem, který mám”
Po mistrovství světa ve Francii, po nástupu Felipa Contepomiho, Lavanini hrál za Pumy jen v Rugby Championship 2024. Jeho návrat se děje v kontextu mnoha zranění, mezi nimiž jsou druhé řady Pedro Rubiolo a Matías Alemanno. Ale hráč z Hindúu usiluje o to, aby to nebyla jen dočasná návrat. “Zavolal mi Felipe asi dva týdny před zápasem se Jižní Afrikou, myslím. Nezaskočilo mě to, protože jsem se vždycky trénoval s očekáváním, že volání může přijít kdykoliv,” tvrdí. “Tahle pozitivní nálada byla hezká, ale vždy jsem trénoval s tím, že mohu být.”
–Jaká je tvá osobní výzva?
–To vnímám jako příležitost a hlavně pro užívání. Být tady znovu, bez tlaku, vědom si toho, co znamená být Pumou, reprezentovat celou zemi, ale na druhou stranu si to plně užít. Někdy když jste tady, neuvědomíte si to a zautomatizujete to. To, co mě potká nebo pro co mě budou potřebovat, dám maximum a užiju si to. Skupina je úžasná. Noví hráči se zapojili velmi rychle; vypadá to, že tady jsou už deset let, a to je skvělé.
–Jaké byly tyto dva poslední roky, kdy nebyl o tebe velký zájem?
–V 2024 jsem hrál Rugby Championship a před listopadem jsem si poranil koleno a byl jsem mimo zhruba měsíc a půl, takže jsem nemohl jet do okna. V červenci mě nikdo nepozval, ale vzal jsem to jako připomínku, že jsem tady už dvanáct let a nikdy jsem neměl odpočinek. Ty půlroční období mi umožnilo regenerovat tělo, být v Argentině, kde jsem dlouho nebyl, a dělat věci, na které člověk při pobytu mimo doma obvykle nemá čas: narozeniny rodiny, setkání s kamarády, navštěvovat klub, což mě moc baví, být s rodinou, jít na asado k babičce a dědečkovi. Tyto věci mi energeticky hodně pomohly. To mě znovu nakoplo, abych šel do Highlanders a začal novou přípravu od nuly, což jsem od Jaguares dělal už dávno. Každý chce být na hřišti, ale tyhle měsíce mi velmi pomohly, abych se osvěžil.
–Volas a teď je o pozici větší konkurence. Dřív to bývali vždy tři: Lavanini, Petti a Alemanno. Teď jich je hodně a jsou velmi dobří. Jak se vidíš v té konkurenci?
–Je teď mnohem více druhých řad. Vždycky se snaží člověk konkurovat, být připraven. Pokud zůstanu v týmu, super; pokud nebudu, taky. Je to o tom, pomoct týmu, aby ten, kdo nastoupí v sobotu na hřiště, dělal svou práci dobře. V týdnu budu dělat maximum. Je to stejná konkurence jako dřív, jen nás je teď víc. Konkurence se rozšířila, stala se tvrdší a intenzivnější.
–Máš pocit, že minuty, které jsi odehrál proti Jižní Africe, ti dodaly kreditu v této konkurenci?
–Myslím, že to byl dobrý zápas; i když to nebyl můj nejlepší zápas. Ale teď začal nový týden. Tady hraje ten, kdo dobře trénuje, ten, kdo je v pohodě, a to si velmi vážím. Aby ses na sobotu dostal do formy, musíš dobře trénovat během týdne. Ragby se dnes velmi vyvíjí: je potřeba hodně studovat, hodně se soustředit. Není to jen vyběhnout na hřiště a trénovat; musíš znát všechno o soupeři i náš herní plán do detailu. Když to vše víš a trénuješ, trenéři rozhodnou.
–Austrálie 2027: co pro tebe znamená? Kde to máš v hlavě?
–No, to je ještě daleko. Je to cíl, který mám, stejně jako všechny cíle, které jsem měl před mistrovstvím světa, uvědomujíc si, že je to víc než rok. Snažím se připravovat se individuálně, mentálně, dostat se na tyto zápasy a udělat to co nejlépe. Až skončím tady, budu mít volno až do Dunedinu, kde se příprava rozbíhá v prosinci. Je to ještě daleko, ale je to cíl, který mám v mysli.
–Po Highlanders a po mistrovství světa, pokud se to vyjde, jak budeš pokračovat? Máš už něco v mysli?
–Na nic konkrétního nemám v plánu. Teď jdu rok po roce. Už mám rodinu. Každé rozhodnutí proberu s manželkou a je třeba myslet, protože mám syna, který příští rok oslaví sedm let. Už teď musím začít myslet na ně. Ačkoliv nám není špatně, stěhování pořád na ně může mít vliv. Ale jde o rok po roce a současnost na maximum.
