Thiago Tirante ve vrcholu kariéry před US Open: „Dnes si troufnu na kohokoliv“

9. 9. 2026

Thiago Agustín Tirante snil dlouho o tom, dosáhnout statusu, který dnes drží. Světová jednička mezi juniory [v roce 2019], obvykle nejvýše ve své generaci [narozen 2001; měří 1,85 m] a s herním stylem tak agresivním, jaký je mezi hráči vychovanými v této části okruhu poměrně neobvyklý, s ponožkami zbarvenými do oranžova od prachu z antuky, se často cílům nedostal – v čase a způsobu, který si představoval, do hlavního okruhu. Přesto nepřestal hledat řešení, až ho našel.

S metodou zkoušek a omylů nakonec poskládal explozi [«Un tenis salvaje», jak trefně poznamenal Daniel Orsanić během nedávného přenosu na ESPN] spolu s novými strategickými nástroji, s vysokými očekáváními a emoční/psychickou jasností a vyčerpaným tělem, které provází fyzická dokonalost. Výsledek? Toužebný skok kvality. Dnes, tenista z La Plata, čtvrtý nejlepší Argentinec v žebříčku, užívá svého nejvýraznějšího postavení (50. místo) a v sezoně nasbíral 22 vítězství [jedno z nich, před několika dny, proti legendárnímu Novakovi Djokovičovi ve druhém kole Cincinnati, Masters 1000, do čtvrtfinále, kde prohrál s pozdějším šampionem, Francouzem Arthurem Fils].

Geograficky ano, ale ne v množství informací, které si jeho mysl a tělo osvojily, Tirante už opustil Cincinnati, město v Ohiu, a usadil se v New Yorku, kde od nadcházející neděle začne US Open, poslední grandslam roku. Uprostřed tohoto žhavého období, dvacetpětiletý z Buenos Aires, který je trénován Cordobáncem Miguelem Pasturou [hráčem z ’90, 182. místem v žebříčku v roce 1995, současník – mj. Hernána Gumy] a strategicky poradený Eduardem Infantinem, hovořil s LA NACION prostřednictvím Zoomu. Ze svých různých názorů jasně vyplývá: jde po (mříži) mnohem víc.

-Na žebrech máš tetování, které říká: “If you can dream it, you can do it (Pokud to dokážeš vysnít, dokážeš to udělat)”. Dnes jsi dosáhl tenisové úrovně a turnajů, po nichž jsi od mládí toužil. Jak se ti to podařilo?

-Být upřímný k tomu, co si myslím, že jsem zlepšil, řekl bych, že největší podíl jsem dosáhl na mentální stránce. Velmi jsem se zlepšil v dospívání, při překonávání těžkých momentů zápasů, při zvládání nepohodlí, které soupeř představuje. Myslím, že to je to, co mi přináší odměnu. Nejvíce se to vyplatí díky hlavě, psychické části, vytrvalosti a tomu, že nezůstávám v zápase, když se necítím komfortně nebo když hraji jinak, než chci. Poté fyzická stránka. V posledních měsících jsem se hodně zlepšil i fyzicky [moji trenéři jsou Horacio Anselmi a Pablo Berri]. Zlepšil jsem explozivitu, kterou jsem vždycky měl, ale rychlost pohybu jsem nadále zvyšoval. Myslím, že mám pro pohyb poměrně dobrou výšku. A spolu s vydržet dlouhé zápasy na této úrovni, která je špičkou špiček, to dělá rozdíl.

-Přikládáš velkou hodnotu psychické stránce; dokonce ji řešíš ve svém týmu. Je to jednou z klíčových složek tvé dospělosti v tenise? Přestal jsi si vyčítat věci a začal si si víc vážit sám sebe?

-Sto procent, ano. Dřív jsem, zčásti nevědomky, srovnával s tím, co dělají lidé z mojí generace, co dělali dřív nebo s tím, co dosahovali ti nejlepší mladí hráči. A myslím, že nějakým způsobem, a také to souvisí s dospíváním, jsem pochopil, že nejde o to, srovnávat se s ostatními, ale dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Vždy říkáme s mými psychology [Pablo Pécora a Sergio Quinteros], že je třeba snažit se být tím nejlepším, čím kdo může, a najít nejlepší verzi každého z nás. A myslím, že v tom souladu a při hledání toho, můžeš se odříznout od spousta věcí, které se tě netýkají.

-Být N° 1 mezi juniory byl impulsem nebo tlakem při přechodu do profesionálního tenisu?

-Oboje, myslím. Ano, pravda je, že byly chvíle, kdy jsem cítil tento typ tlaku pozitivně a zdravě; ale záleží na tom, jak to kdo přijme. V té době jsem to bral dobře, dokázal jsem rychle naskočit do rankingu kolem 350, poté co jsem byl kolem 750–800, když jsem dohrál juniorku. Poté mi došlo, že s tím tlakem být se vyrovnává těžko. Každý, když mě viděl, říkal: „Máš hru, aby ses stal velmi dobrým, musíš věřit sám sobě, jsi velmi dobrý.“ Na druhou stranu jsem viděl, že mám kolem 300–350, což neznamená, že bych to znevážil, ale pokaždé, když mě někdo viděl, říkal: „Ne, tysls mnohem lepší, než jsi teď.“ To na mě kladlo ještě větší tlak. Ale jsou to procesy, které bych si nevybral pro nic na světě, protože dnes už jsem vyspělejší a mohu se na věci dívat z jiného úhlu, co se mi stalo, co jsem prožíval a co mě potěšilo.

-Před pár dny jsi zaznamenal nejdůležitější vítězství své kariéry, nad Djokovičem [2-6, 6-4, 6-4], ve druhé kole Cincinnati. Co jsi cítil, když jsi porazil Nole, s nímž jsi ještě zřejmě netravil, což jsi s Rafaelem Nadalem a Rogerem Federerem dělal, když jsi byl sparingem na ATP Finals v Londýně 2019?

-Především jsem cítil uvolnění. Uvolnění z toho, že jsem zvládl obtížný zápas vzhledem k tomu, co bylo na druhé straně, kvůli lidem, kteří stáli na jeho straně a jemu fandili. Kvůli tomu, jak se situace vyvíjela – on měl velkou zátěž kvůli horku – mě to trochu rozladilo a nevěděl jsem, jak situaci řešit, zda hrát na jistotu a posílat míčky, nebo pokračovat ve svém stylu. Cítil jsem uvolnění, když zápas skončil, a velký respekt, jak byla oslava vidět; nechtěl jsem ho urazit. Byl to zápas, místy hodně nepříjemný, protože jsme oba cítili napětí – on, že dlouho nehrál [od Wimbledonu], já, že hraji se legendou. V první sadě bylo zřejmé, že nemohu hrát svou nejlepší hru, byl jsem svázaný a napjatý celou situací; moje premiérové vystoupení na středovém kurtu a všechno. Po dlouhém výměnném gemu trvajícím 18 minut [třetí gem druhé sady] jsem se uvolnil trochu víc, i když jsem to prohrál [Nole si vzal servis po čtyřech brecích], mohl jsem říci: „Dobře, teď hraju dobře, teď mohu mít šanci.“ A dál jsem věřil sobě, tomu, co musím dělat, krok za krokem a trochu vypustit… Před zápasem jsem svému týmu řekl: „Kéž bych dokázal oddělit to, co je on, co bylo a co je pro tenis a co je tento zápas.“ Naštěstí jsem to dokázal.

Jak prožíval vítězství nad Djokovičem

Sobre su triunfo ante Djokovic

-Many veces saces na více než 230 km/h. V čem spočívá tvůj rozvoj tohoto úderu a jak chráníš rameno při takové přenosu síly?

-Především to hlídám posilovnou, prevencí. To je klíčové. Mít velmi silná lopatka, široký zádový sval a ramena, aby byla síla stabilní. Stávalo se mi, že kvůli takové explozi si zraním části těla, třeba břicho. Břicho jsem si téměř vždycky zranil kvůli své síle, střed těla to neudržel. Proto je hlavní mít rameno a lopatku velmi silné a stabilní, aby bylo možné volně a snadno pracovat. A potom tomu dáváme ten patřičný význam. Věřím, že existuje mnoho generací argentinských tenistů, kterým se podání nepřikládalo taková váha, nebo ho nedokončili dát. Kromě opakování je důležité hodně pracovat na rychlostech, na místě, na druhém podání, které je velmi důležité, na variaci efektů a na to, aby se všechna místa a efekty dalo servírovat ze všech možných úhlů a tvarů, ne jen se slice a kick ven, ale pracovat na všech variantách druhého podání do čtverce. Protože někteří hráči mu servisu vadí, jiní naopak ne, je důležité mít co nejvíce možností v repertoáru.

-Před rokem byl jsi 115. na světě. Výsledky této sezóny, nejlepší v tvém životě, ti dávají finanční úlevu pro plánování a investice do kariéry? Prodělal jsi finanční potíže při svém formování?

-Ano, ano, stokrát ano. Znamená to psychickou úlevu, zejména. Jak jsem vždy říkal: vím, co stojí věci, protože jsem na to vždycky myslel. A když jsem mohl být trochu lépe finančně, vždy jsem investoval do své kariéry, nikdy jsem nepřestal. A myslím, že to je klíčové. Nakonec jsem byl v tomto ohledu poměrně chytrý. Mnoho lidí, kteří na začátku kariéry prošli těžkými časy, když je finančně lépe, nevidí stránku investice a říkají: „Ne, nechte mi to.“ A už dále neinvestují. V tom případě, jak jsem se dostal k lepším finančním podmínkám, jsem nadále investoval do svého týmu ve všech směrech: na cestování, na stravu, na všechno. To je také způsob, jak chtít víc, v dobrém slova smyslu, snažit se být lepší. Je to mentální úleva být finančně komfortnější, ano. To byl můj první celý rok na okruhu [ATP] a po Austrálii jsem mohl začít cestovat víc se svým fyzickým trenérem. Jsou to malé detaily, které dohromady hodně přidávají k tomu, že zůstávám na turné silný; a doufám, že to budu moci dělat stejně i příští rok. Dnes je mnoho hráčů zraněných. Podívej se na [Jannik] Sinnera, [Jacka] Drapera, na ty, kteří odstoupili z US Open… Je velice důležité pečovat o sebe, zůstávat zdravý a silný; to je velmi důležité pro budoucnost. Dnes ti kalendář hodně vyžaduje a spolu s mentální stránkou je fyzická stránka velmi důležitá.

-Čteš knihy stále každý den? Jaké dílo tě oslovilo nejvíc?

-Ano, ano. Jako u všeho, vždy jsou týdny, kdy ti to jde víc, a týdny, kdy méně. Minulý týden v Cincinnati jsem nemohl číst, protože jsem byl dlouho ve klubu, ale je to něco, co mám vždy s sebou na cestách. Mám rád romány; to mě trochu vytrhne z reality tenisu a z této krásné bubliny. Teď jsem právě čet román. Poslední knihou, kterou jsem četl, byl Psychoanalytik od Johna Katzenbacha, which is jedním z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Je to část mě, která mě vyvede z reality a vtáhne do světa, na který nejsem zvyklý. Je krásné si na to najít čas.

-Od nadcházející neděle budeš hrát hlavní soutěž US Open poprvé v kariéře, po čtyřech neúspěšných pokusech projít kvalifikací. Co ti tento turnaj znamená oproti ostatním grandslamům?

-Ano, bude to poprvé. Je to turnaj, o kterém jsem vždy snil vyhrát. Už od mládí jsem říkal, že sním o vítězství na US Open [stejně jako to udělal a řekl Juan Martín del Potro, jeden z jeho vzorů]. Pro mě je to obrovsky důležité. Doufám, že letos mu budu moct turnaj trošku připisovat na hodnotu a budu ho hrát jako běžný turnaj a hlavně tak, jak to dělám. Protože mám hezkou příležitost ji využít. Samozřejmě to hodně závisí na pavouku, ale dnes to jde nad rámec toho; cítím, že pokud budu v pohodě, s důvěrou, budu se cítit dobře i mimo kurt a mohu to přenést dovnitř. A dnes, v dobrém slova smyslu, se nebojím kohokoliv a výsledky mi to potvrzují. Doufám, že to bude pěkný týden, že vytáhnu své nejlepší tenis, že se budu cítit pohodlně a budu bojovat, being resilient jako vždy. Na vlhkost mi, naštěstí, tolik nevadí, jak tomu bylo minulý týden v Cincinnati a v Kanadě, kde bylo velmi horko. Doufám, že se dokážu co nejlépe adaptovat.

Jako první nastoupí do hlavní soutěže v New Yorku

La experiencia de jugar su primer US Open
La experiencia de jugar su primer US Open

-Después del US Open vendrá la serie de la Copa Davis entre Argentina y Turquía, en Neuquén, el 19 y 20 de septiembre. En febrero pasado debutaste en la competencia, siendo el número 1 en Busan, en la derrota 3-2 ante Corea del Sur. Por tu compromiso en esa agridulce experiencia y por tu nivel actual, volverás al equipo. ¿Qué expectativas tienes?

-Mucha, mucha. Era lógico que vaya, también será muy bonito, pero eso ya no dependía de mí. Me encanta jugar para Argentina, lo hice desde muy joven [en distintos equipos juveniles] y lo hice por primera vez este año en la Davis, donde marcó un punto de inflexión bastante grande en mi carrera. Fue un punto para terminar algo e iniciar otro camino. Me dio mucho impulso, más allá del resultado; me dio maduración para afrontar las cosas después de ello. Fueron muchas sensaciones, emociones y fue muy duro, de verdad. Y creo que me hizo crecer de distintas maneras y puntos de vista. Que me toque representar a Argentina otra vez será una honra y hay pocas cosas que se comparen con eso. Voy a ser muy feliz jugando la Davis.

Su afición a la lectura de novelas

Su pasión por la lectura
Su pasión por la lectura

Los mejores registros de su carrera

Tirante začal rok na pořadí 102. místem na ATP v Adelaide, bez možnosti postoupit do kvalifikace. Následně nastoupil na Australian Open a poprvé vyhrál zápas v Melbourne: proti domácímu Aleksandaru Vukićovi, než podlehl Tommy Paulovi (tehdy 20.). Přijetí výzvy Fránou pro Davis Cup v Asii znamenalo, že těsně před cestou do Busanu hrál Challenger v Bahrajnu, kde postoupil do čtvrtfinále. V Davis Cupu vyhrál svůj debut proti Hyeonu Chungu, ale poté prohrál s Soon Woo Kwonem.

Jeho cesta do Koreje mu neumožnila dostat se na ATP v Buenos Aires, a tak jeho debut na jihoamerické tour byl v Rio: porazil Cristiana Garína a Francka Cerúndola, než podlehl Alejandro Tabilovi. Znovu prohrál s Čílem v Santiago, v osmi finále. Nepodařilo se mu projít kvalifikací Indian Wells, ale díky štěstí byl lucky loser v Miami, vyhrál bitvu (7-5, 6-7 a 7-6) proti Francouzovi Valentinovi Royerovi a poté prohrál s Franem Cerúndolem.

Dosáhl semifinále na Houstonu (v cestě vyřadil Bena Sheltona, tehdy 9.), třetí kolo Madridu (překonal Tommyho Pauma, který byl 18. v druhém kole), osmifinále Římu (porazil Camerona Norrieho a Flavio Cobolliho, 19. a 12. respectively), prohrál v prvním kole Ženevy a na Roland Garros dosáhl svého dosud nejlepšího výsledku na grandslamu: třetího kola. Rychle zavítal na trávu Eastbourne (vyhrál jeden zápas) a na Wimbledon. Znovu se vrátil na antuku Evropy: v Bastadu postoupil do čtvrtfinále.

A na Masters 1000 v Severní Americe vytáhl to nejlepší ze svého repertoáru: v Montrealu osmifinále Kanady (včetně vítězství nad Taylorem Fritzem, osmým nasazeným), a čtvrtfinále Cincinnati (mimo jiné porazil Nola, i španělského Martín Landaluce a českého Jakuba Mensíka, 16. a 67., respektive).

Jan Novák
Jan Novák
Jmenuji se Jan Novák a jsem sportovní redaktor Sparťanských Novin. Specializuji se na fotbal a atletiku a baví mě hledat příběhy, které se skrývají za čísly a výsledky. Sport vnímám jako emoci, kulturu a každodenní inspiraci.