Sparťanské období bez kontroly

Zápas letenských se Slováckem by se dal s velkou nadsázkou nazvat vyvrcholením období, kdy se Sparta vzdala kontroly. Období, které velmi trefně začalo velkým úspěchem v podobě vítězství v derby a proti Rangers. Abychom však našli klíčový faktor pro způsob, jakým se tyto úspěchy zrodily, musíme jít ještě dál, k prohře v Plzni, tedy vůbec prvnímu velkému zásahu do slibně rozjeté sezóny.

Západočeši Spartě uštědřili mimo nepříjemné prohry a srážky sebevědomí také lekci z jednoduchosti fotbalu. Tam, kde hosté dlouze kombinovali, aby se vůbec dostali na útočnou polovinu, Plzeň nakopla míč na Beauguela, který ho v klidu podržel a rozehrál buď připraveným záložníkům, nebo do rozběhlého kraje. Je otázka, zdá se tímto přístupem nechal Pavel Vrba inspirovat, nebo došlo k přehodnocení přístupu týmu z jiných důvodů, které ještě zmíním. Nicméně v následujících zápasech a převážně pak od zápasu se Slavií se částečně změnil sparťanský systém hry.

Principy kontroly ve fotbale

Z hlediska pozice a aspirací Sparty nelze kontrolu definovat jinak, než systematická snaha týmu o proaktivní určování průběhu všech fází zápasu. Budeme-li trochu zjednodušovat, dá se říci že v moderním fotbale existují tři taktické principy, pomocí kterých získává tým kontrolu nad zápasem: funkční rozehrávka, kompaktnost (převážně vertikální) a pressing. Proč právě tyto principy? Ovládnutí těchto procesů tým zároveň přibližuje k ovládnutí tří ze čtyř základních herních fází.

Vertikálně kompaktní tým s řadami blízko sebe, vysoko postavenou obranou a intenzivním pressingem proaktivně kontroluje soupeřův čas na balónu – nedochází k pádu do nižšího bloku a tým naopak často získává balón ve vysokých pozicích na hřišti. Vysoce kvalitní rozehrávka, která se těžko pressuje a do které se zapojuje prakticky celý tým (obránci rozehrávají a útočníci roztahují hřiště vlastním pohybem, nebo sbíhají níže aby vypomohli), je nejdůležitějším prvkem fáze in-possession, neboli na míči. Jakmile dorazí tým s balónem na půli soupeře, je to on, který je proaktivním kontrolorem zápasu, takže z taktického hlediska je úkol ovládnutí fáze v podstatě splněn. Následující proces cirkulace a vytváření šancí na půli soupeře je z velké části ovlivněn schopností týmu udržet i s balónem funkční strukturu s hráči blízko sebe, čímž se dostáváme ke třetí fázi. Třetí fází hry jsou tranzice neboli momenty, kdy jeden z týmů ztrácí balón. Jejich ovládnutí je hlavním cílem principu kompaktnosti. Pokud jsou sparťané blízko sebe a vyvinou tlak na balón, tak je pravděpodobné, že ho brzy získají. Zároveň pokud jsou kompaktní při vlastním držení míče je pravděpodobné, že ho po eventuální ztrátě brzy získají zpět díky counter-pressingu. Poslední fází hry jsou pak standartní situace, které jsou ještě jinou kapitolou a v rámci tohoto článku se jim nebudu věnovat.

Sparta už od příchodu Pavla Vrby hraje pravidelně systém 4231. Ten je z hlediska všech uvedených principů velice silný, což je víceméně důvod, proč je tak často používaný. Hlavním pilířem kompaktnosti jsou dva hráči v záloze, kteří většinou zůstávají za balónem a vyplňují prostory na ose hřiště, pro týmy vyžadující vysokou míru kontroly je pak dalším pilířem tohoto principu vysoko hrající obrana, k čemuž se ještě vrátíme. Pressing se děje v jednoduchém rozestavení 442, jež kombinuje vertikální a horizontální kompaktnost, díky dvěma hráčům v útoku, dvěma na obou krajích a dvěma uprostřed zálohy. Sparta konkrétně v napadání velmi dobře využívá relativně vysoko postavená křídla, což jí prakticky odlišuje od většiny týmů v lize (výjimkou je třeba Slovácko). Křídla často nejsou pouze osobním hlídačem beků, ale blokují prostor výš a občas i napadají a vytváří větší tlak na soupeřovu rozehrávku. Dva ze tří principů tak jsou solidně zvládnuté. Rozehrávka ve 4231 stojí na schopnosti dvou pivotů v záloze distribuovat balón v kombinaci se stopery, a níže i brankářem, do vyšších pater týmu. Využívá přitom početní výhodu, kterou má prakticky proti všem rozestavením. Sparta se o tento proces dlouhodobě snažila, ale to se mělo změnit od zápasu proti Slavii.

Nový systém

Sparta v derby (a částečně už i v zápase s Rangers) minimalizovala rozehrávku od brankáře a využívala jednoduchou strukturu pro nakopávané balóny. Mimo už naznačeného zklamání s Plzní a z něho vyplývající snahy hledat alternativní řešení, hrála velkou roli v této změně kombinace kvalitních a vysoko pressujících soupeřů a personální obsazenost postů v samotné Spartě. Oproti zápasu s Plzní najednou byla k dispozici velice dynamická a intenzivní útočná čtveřice Haraslín, Hložek, Minchev, Pešek. Dva ze čtyř těchto hráčů (Minchev a Pešek) jsou vyloženě náběhoví, specializují se na vertikální roztahování hřiště díky svému pohybu a rychlosti a zároveň neustále nabízí možnost přihrávky za obranu. Haraslín a Hložek chtějí míč spíše do nohy, ale sem tam nějaký náběh také udělají a jejich rychlost, technika, schopnost 1v1 a periferní vidění z nich dělají podobná tranziční monstra. Takový útok přímo láká k tranzičnějšímu pojetí zápasů, kterého nejspíš částečně chtěl docílit i Vrba.

Sparťanská záloha je zároveň aktuálně nejslabším článkem týmu, Pavelka se v podstatě doposud potýká s výrazným výpadkem formy, kdy částečně ztratil intenzitu a nedaří se mu technicky správně řešit některé vlastní plány. Sáček pak dlouhodobě není schopen fyzicky a psychicky doplňovat svou kvalitu na míči, tudíž se o něj tým není schopen v rozehrávce plně opřít, ačkoliv by to profilově měla být jeho silná stránka. Přičtěme k tomu konzervativnější typy v obraně jako jsou Čelůstka a Nita a trenérův krok vlastně začíná dávat smysl. V konkrétním zápase pak sice Slavia začala lépe, když využívala nedostatečné agresivity ve sparťanském pressingu a extrémní kvality svých hráčů v první fázi (Ševčík), překonávala sparťanský pressing a kontrolovala míč, jenže Sparta byla podobně kompaktní na středu hřiště díky optimálnímu využití Sáčka a Pavelky jako bojovných záložníků, a Slavii čas od času individuálně přetlačila na krajích, kde byla její kvalita minimálně srovnatelná a v tranzicích, k nimž měla perfektní personální předpoklady.

Tým tak skoro nekontroloval balón a v podstatě pouze zpomaloval Slávistickou rozehrávku, i tak však byl schopen si vytvářet šance z krajů, individuálních momentů, tranzic a ojedinělých postupných útoků na půli soupeře. Derby pro Spartu dopadlo dobře, což asi každý sparťan dobře ví, je ale důležité si uvědomit, že minimálně do vyloučení Ousoua se opravdu nejednalo o kontrolovaný zápas (tomu byla Sparta mnohem blíže na jaře, kdy velice dlouho nenechala soupeře standardně rozehrát, jenže nesmyslně ztrácela balóny na jeho půli a Slavie ji tranzičně zlikvidovala). Na vlně tohoto vítězství pak Sparta absolvovala několik dalších utkání, kdy sice rozehrávala od brankáře o něco více, protože jí to soupeř umožnil, ale utkání neměla takřka nikdy pevně v rukou a prakticky spoléhala na kvalitu svého útoku, pressingu a tranzic. Tým změnil tvář z převážně technického mužstva na více fyzické a chaotické provedení.

Jak tedy konkrétně fungovala Sparta v této fázi sezóny? Ze tří principů kontroly letenští z velké části obcházeli rozehrávku. Mohli si to dovolit hlavně z toho důvodu, že se dalo buď nakopnout balón dopředu, kde se o něj poprali záložníci a intenzivní útočná čtyřka, nebo se obešel střed hřiště rozehrávkou po straně. Na krajích hřiště fungovali dva velmi technicky založení beci, Wiesner a Hancko, kteří díky skvělé rotaci těla jsou schopni sami rozehrát balón. Výrazným rysem byly také vertikální přihrávky od Panáka, často překračující více řad najednou, tedy rovnou do nohy útočníkům. Hráči z útoku si většinou pro míč chodili mezi řady soupeře, do meziprostorů, nebo případně i do lajny k obráncům. Berme přitom v potaz to, že Haraslín je pravák hrající nalevo, takže pokud přebere míč směrem k vlastní bráně, jeho přirozený první pohyb bude dovnitř do hřiště, čímž prakticky vrací míč do středu, umožňuje cirkulaci a dokončuje úkrok kolem zálohy. Pešek je sice pravák napravo, ale díky jeho krytí míče, specifickému úhlu a rychlosti byl občas těchto pohybů také schopen, nehledě na to, že stále přinášel hrozbu náběhů za obranu, čímž nutil obranu soupeře stát níže, než by byla preferovala. Do rozehrávky se pořád stahoval Pavelka, aby pomohl cirkulaci, ale prakticky neměl vliv na progresi balónu, Sáček pak dost často v první fázi vůbec nebyl a rovnou čekal výš na potenciální nákop a boj o druhý míč.

Tým si tak vystačil bez většího využití středu v první fázi a jako hlavní kontrolní nástroj se snažil používat vysoký pressing a vertikální kompaktnost řad. Jenže i zde se objevovaly problémy, Spartě často vázla cirkulace na půli soupeře a její akce byly příliš přímočaré a zběsilé. V tomto ohledu nepomohl fakt, že tým výrazně spoléhal na individuální kvalitu, rychlé provedení akcí a velmi často se na soupeřově půli nesnažil o dosažení předem dohodnuté obléhací struktury. Vysoký pressing sice v zápasech na první pohled vypadal nebezpečně, ale chyběla mu větší agresivita, takže týmy byly pořád schopné ho překonat. Vzhledem k nezvykle vysoké pozici Sáčka pak často týmu hrozil příliš malý počet hráčů za balónem. Část principů kontroly tak byla vzdána dobrovolně a část mimoděk. Alarmujících situací v tomto období bylo více než dost: v obou zápasech s Lyonem byli letenští deklasováni jak technicky, tak fyzicky, Pardubice byly až do smrtících náběhů Mincheva velmi nebezpečné, Sparta prakticky nedokázala kontrolovat ani utkání s Teplicemi a zápas s Mladou Boleslaví není potřeba připomínat. Musela přijít reprezentační pauza a zápas na Slovácku, aby se v plném světle ukázaly problémy Sparty bez kontroly.

Debakl na Slovácku

Nejprve je nutno podotknout, že match v Uherském Hradišti by nejspíš vypadal dost jinak, kdyby v něm byli k dispozici stejní hráči jako proti Slavii. Prakticky každá změna v sestavě Spartu v utkání výrazně oslabila. Útočná čtveřice byla příliš daleko od sebe, protože chyběl Pešek a Krejčího vložení vlevo přesunulo Haraslína doprava. Obě křídla hrála se silnější nohou venku ze hřiště, takže se přirozeně více přibližovala k lajně a struktuře týmu chyběla nahoře vyšší úzkost. Navíc chyběla výše zmíněná možnost využití křídel v rozehrávce, protože najednou jejich herní úhly nebyly vhodné pro posun do středu hřiště a cirkulaci balónu. Krejčí se občas o takový manévr pokusil, ale vzhledem k tomu, že dlouho nehrál, což pouze zdůraznilo jeho občasné problémy s jemnou technikou, šlo většinou o velmi rychlou akci, po které se balón rychle vrátil zpět tam, odkud přišel.

Druhý Krejčí, který nastoupil ve dvojitém pivotu vedle Pavelky, je mnohem méně mobilní než Sáček, a ačkoliv je silnější v osobních soubojích, jakmile je na balónu, musí jako levák složitěji hledat správný úhel pro přihrávku, což výrazně zpomaluje celou hru Sparty. Hosté sice střed hřiště až do příchodu Sáčka jakž takž udrželi, jenže zároveň do jeho výměny za Krejčího prakticky nedokázali rozehrát. První fáze trvala příliš dlouho a dlouhé balóny nefungovaly, protože Slovácko je mnohem vyšší, silnější a intenzivnější.

Vůbec největší problém ale přinesly změny v obraně, kde se utkání extrémně nepovedlo Štetinovi a napravo musel odstoupit kvůli zranění Wiesner, což vedlo k nástupu Vindheima. Poslední jmenovaný je nejenom aktuálně zcela mimo formu, ale zároveň se jedná o hráče, který má velmi špatné předpoklady pro hru v obrané čtyřce. Má mnohem omezenější rotaci těla na balónu než Wiesner, takže v rozehrávce většinou jenom vrátí míč odkud přišel, není dostatečně silově vybavený, aby si poradil s fyzikalitou některých českých krajních hráčů a jeho největší zbraně, kterými jsou slušná rychlost a centr, Sparta na pravé straně prakticky nevyužívá. Vindheim je wingbek, který by měl útočit do prostoru a využívat jednoduchou souhru s ideálně levonohým křídlem stále v pohybu, to ale na Letné příliš neuvidíte. Spousta sparťanských akcí jsou spíše v rámci obléhání soupeře, přičemž důležitá je kvalita hráčů na míči a jemná technika pro jeho udržení ve stísněných prostorech, kterou Vindheim prakticky nemá. Je tak jedním z řady hráčů, kterým by výrazně více seděl nižší blok a hra na tři obránce, kterou ale Sparta už skoro rok nepraktikuje, a přesto mu prodloužila smlouvu.

Teď ale zpět ke Štetinovi. Ten se nejen nechal celý zápas šikanovat od Jurečky podobným způsobem, jako před pár týdny od Beauguela, ale hlavně absolutně nebyl schopen jako lídr udržovat vysokou ofenzivní lajnu. Jedná se o zcela zásadní problém. Jakmile není obrana vysoko, mezery mezi lajnami se úměrně zvětší a dochází k výraznému snížení vertikální kompaktnosti týmu. To vede k větší hrozbě od hráčů, kteří operují mezi lajnami, kterých má Slovácko požehnaně a mnohem většímu osamocení jednotlivých sparťanů po celém hřišti. Se ztrátou kompaktnosti se přirozeně zhoršuje pressing, kvůli mnohem většímu poli působnosti soupeře a už zmíněným náběhům mezi řady a také se snižuje schopnost týmu odebírat balón ve středu hřiště a přecházet do ofenzivních tranzic. Tým tak přirozeně padá níž a níž, a přestává se proaktivně snažit o kontrolu zápasu.

Sparta tedy do zápasu vstoupila s týmem, který sice byl o něco silnější na středu, ale zato mnohem méně vybalancovaný v útoku, s obrovskými mezerami mezi řadami a nedostatečně dominantní stoperskou dvojicí. Rozehrávka byla pomalá a nebylo moc jak si pomoci na krajích, Slovácko zároveň dobře pressovalo, bylo velmi kompaktní a nenechalo hosty mít příliš balónu, tudíž in-possesion fáze byla výrazně omezena. Spartě se nedařil pressing, protože doplatila částečně na už starší neduh vysokého neagresivního blokování prostoru a částečně na novější problémy spojené se ztrátou vertikální kompaktnosti svých řad. Slovácko si v klidu připravilo prostor pro nahrávku dopředu a teprve když se někdo z útoku Sparty odhodlal jít po míči, přišel buď vysoký nákop směrem k osamoceným Sparťanům a připraveným zónám soupeře, nebo přihrávka mezi lajny. Ochromena tak byla i fáze bez míče, a ačkoliv střed hřiště nebyl zcela ztracen, nestačilo to k jeho úplné kontrole. Vrba navíc v poločase stáhnul jedinou zbývající tranziční hrozbu v Minchevovi a Sparta tak přišla o veškeré tři principy kontroly hry a s tím i o schopnost fungovat v jejích fázích. Tah s Pulkrabem měl pravděpodobně dát hráčům po celém hřišti možnost na něj nakopnout balón v případě, že se dostanou pod tlak, problém je však v tom, že tento krok ve výsledku ještě umocnil kompaktní strukturu Slovácka. Pulkrab se totiž na rozdíl od Mincheva pohyboval spíše směrem k vlastní brance, čímž dál zmenšoval hostující pole působnosti a umožňoval soupeři ještě vyšší obranou linii a výraznější stáhnutí smyčky.

Vrba postupně reagoval pár lepšími tahy v podobě příchodu Karlssona a Sáčka, kteří sice ještě zvětšili fyzický deficit oproti domácím, ale alespoň pomohli svým příspěvkem a kvalitou na míči o něco zlepšit fázi na balónu. Ani to však nestačilo, protože defenzivní řada byla stále velmi nízko, pressing nefungoval a Slovácko vyhrávalo většinu soubojů.

Sparta tak v rámci fáze bez kontroly došla plného kruhu. Začala skvěle proti Slávii a pak se stále objevovalo více trhlin, až se tým rozpadl na kousky v Uherském Hradišti. Co se dá z tohoto období odnést? Na Letné už teď musí vidět, že je nutné učinit další krok v přestavbě kádru, který má obrovské fyzické nedostatky. V rámci této změny se dá momentálně využít našlapaný B tým, zrak se ale jistě upíná také k zimnímu přestupovému oknu. Druhým výstupem je pak nutnost změny systému, ale věřím že to si Vrba velmi dobře uvědomuje.

Autora najdete také na Twitteru pod přezdívkou Vrbův Křídelník.

5 9 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Most Voted
Nejnovější Nejstarší
Inline Feedbacks
View all comments
Josef
Josef
9 měsíců před

Více takových článků, parádní čtení.