PAŘÍŽ – Existují soudní síně, kde se čas natahuje do nekonečna, a jiné, kde se naopak zkracuje až k absurditě. Ve čtvrtek, v malé Sále Voltaire trestního soudu v Paříži, se prosadila druhá varianta: celé jedno dopoledne bylo věnováno rozebírání pouhých čtyř sekund. Čtyř sekund, během nichž Loïk Le Priol vystřelil svou zbraň na Federico Martina Aramburú, bývalého argentinského rugby reprezentanta, zavražděného v noci z 18. na 19. března 2022, uprostřed Saint-Germain-des-Prés. Odpoledne stačí k tomu, aby jedno slovo vstoupilo do slovníku soudního procesu: slovo „provedení“.
Na lavici svědka byl povolán vyšetřovatel z kriminální policie, aby minute po minutě — téměř obraz po obrazu — rekonstruoval vývoj scény. Před ním stojí Le Priolův obhájce Pierre-Henri Baert, který klade napjaté, téměř chirurgické výslechy, v nichž každá otázka má jediný cíl: odvrátit svého klienta od předem připraveného úmyslu a přiblížit ho k legitimní obraně.
Všechno začíná obrazem, který je pro členy poroty již zapsán: Le Priol vyběhne směrem k Martinu Aramburú, poté co jeho komplic Romain Bouvier otevřel palbu 45 sekund dříve, aniž by měl svůj cíl zabít. Pro vyšetřovatele ten noční sprint nebyl nic obyčejného: bývalý voják by se vrátil k kontaktu, rozhodný, podle slov policisty před soudem, „vstoupit do boje“.
Je právě tato volba slov, na níž Baert postavil svou ofenzivu. Proč „vstoupit do boje“ a ne „zabít“? Názorový odstín není jen estetickou záležitostí, v případu, kde klasifikace trestného činu — předem promyšlená vražda nebo vražda vyplývající z výbuchu nekontrolovatelného násilí — určuje roky, ba i desetiletí ve vězení. Policista, opatrný, uniká otázce s téměř odzbrojující upřímností: nemá žádný prvek, který by mu umožnil potvrdit úmysl vraždit, protože, podle jeho slov, „nemůže se dostat do hlavy obviněného“.
Děj se vyvíjí nadále, s téměř filmovým tónem. Le Priol dorazí na místo. Martin Aramburú, který zůstal stát po útěku z palby Bouviera, stojí tváří v tvář nově příchozímu. Oba muži se obejmou a upadnou na zem v zámotku zamotané rukou a táhnutím ošacením. Následující otázka obhájce, sotva zřetelná z důvodu banality: „Už ten okamžik vyndal zbraň?“ Odpověď policisty je přímá: „Pravděpodobně ne“.
Toto prosté slovo („pravděpodobně“) je zlatem pro obranu, protože otevírá úzké okno pro jinou verzi událostí, pro člověka, který byl v okamžiku souboje bez zbraně, a ne pro vraha číhajícího na oběť se zbraní v ruce.
Oba muži se zvednou. A právě tehdy, podle linie obhajoby, se vše mění: přímý úder, popsáný jako mimořádně násilný, by zasáhl obličej Le Priola. Zlomenina nosu, kterou utrpěl v dnech následujících po dramatu, by byla hmatatelným důkazem — téměř jediným materiálním prvkem — který podporuje jeho verzi o tom, že byl před výstřelem z bit.
Pierre-Henri Baert poté využívá výhodu, klade otázku za otázkou, jako klín do prasklé dřevěné desky. Po tom prvním útoku Le Priol skutečně vytáhne zbraň ze strachu nebo z pomsty? „Ne,“ odpoví policista znovu, „ne v ten daný okamžik“. Bude nutný druhý zápas, nový fyzický střet, aby se zbraň objevil a výstřely se rozezněly pařížskou nocí.
Může tedy být — trvá obhájce — že zbraň byla vytažena v obraném gestu proti opakovanému útoku? Odpověď policisty je tentokrát jemnější: nemluví o legitimní obraně, nýbrž o „kontekstu boje“, formulaci, která uznává chaos scény, ale nepřijímá obhajobu.
Však i když obhajoba zmiňuje dva počáteční varovné výstřely do vzduchu před zbytkem — nižší, přesnější, rozhodně smrtící —, obžaloba má aritmetický argument, který je nepřekonatelně jednoduchý: šest výstřelů během pouhých čtyř sekund. Tak krátká doba, zdůraznil policista, skutečně neumožňuje reflexi. Čtyři sekundy jsou časoměrně délka čehosi, co bývalo lidským srdcem v šílícím odhodlání, ne přehodnocení.
Poslední poznámka, zmíněná téměř na okraj vyšetřovatele, ale jejíž symbolický dosah nebyl ve Velké síni Voltaire opomenut: v žádném okamžiku té noci v březnu 2022 Federico Martin Aramburú nezvedl žádnou zbraň. Před mužem s prázdnýma rukama stál bývalý námořní velitel, který měl u sebe pistoli nabitou a vyprázdnil ji na svého protivníka.
Po obědě se jednání změnilo z hlediska svědků a scén. Třetí policista z kriminálního oddělení nastoupil na řečnický pult, aby analyzoval záběry z videonahrávek pořízených na bulváru Saint-Germain. Ještě před tím, než promluví, zkusí obhájci nečekaný tah: je tento vyšetřovatel, bývalý hráč rugby, opravdu neutrální? Skutečně by se byl naklonil na stranu rugbyistů? Argument neprošel. Policista byl považován za vhodného svědka, se svým jihofrancouzským přízvukem a klidnou krví nedotčenou.
Bez zvuku záběrů, i tak na záběrech je hodně řečeno. Na terase Mabillon, v baru-restauraci, kde se bitka započala, se střídají napětí a klid, vytvářející elektrizující atmosféru: Le Priol, zjevně rozrušený, zatímco Lyson Rochemir — tehdy jeho partnerka — se jej snaží utišit drobnými gesty. Až do okamžiku, kdy Rochemir zaútočí fyzicky na Martina Aramburú. Potyčka vyžaduje zásah ostrahy. „Je to chaos“, shrnuje výrok policisty.
Následuje scéna, po níž každý toužil a zároveň se jí báli: výměna názorů mezi Romainem Bouvierem na palubě jeho Jeepu a Federicem Martinem Aramburú. Patnáct sekund konverzace, jejíž přesný obsah nikdo nikdy nezopakuje. „Co si říkají? Nedokážeme slyšet audio,“ lituje policista u řečnického pultu. Co následuje však není sporné: Bouvier vystřelí čtyřikrát a následně Le Priol, který dorazí o několik okamžiků později po potyčce, vystřelí šestkrát. Taxíkář, který byl mimo chaos, se marně snaží oběť oživit.
V odpoledních hodinách se jednání vyostřilo na osobnější tón. Policista, rozhořčený tím, že jeho minulost rugby hráče byla na sociálních sítích prezentována jako něco, co by ohrožovalo jeho neutralitu, označuje čin za „ostudný a neuctivý“.
„Já pana Aramburu neznám,“ trvá. Při projekci záběrů Le Priol ani Bouvier nereagují; zůstávají klidní, jako zkamenělí. Proces odhaluje důležitý detail: Le Priol používal švýcarskou šifrovanou aplikaci k organizaci svého útěku.
O něco později potvrdí stejnou tezí i další policista, který byl svědkem dříve uvedených výpovědí.
„Není nic, co by umožňovalo tvrdit, že šlo o varovné výstřely,“ prohlašuje kategoricky. „Obvykle nastává mezi varovným výstřelem a následnými nějaká pauza. Zde není pauza,“ trvá. Žádné přerušení, žádná váhání mezi výstřely; nic, co by připomínalo varování.
Nakonec, prokurátor Philippe Courroye, který na konci odpoledne vyjádří větu, která shrnuje čtvrtý den. Když je vyzván, aby ohodnotil dvě sekvence výstřelů, policista nechodí kolem horké kaše: „Je to provedení“. Dvakrát čtyři sekundy, opakovány jako prokletý metronom: ozvěra děsivého výpočtu, který si odpoledne položil jeho kolega z rána.
Jednání končí posledním konfl iktem, symbolizujícím linii obrany nastavenou od začátku procesu. Obhájce Le Priol znovu připomíná minulost policisty jako rugby hráče. Avšak vyšetřovatel odpoví rozhodně, že nezmiňoval ani „méně pozitivní aspekty“ chování Federica, jak v Mabillonu, tak v průběhu zbytku noci. Šíp, který uzavírá den, v němž obžaloba opět uzavřela kruh.
Toto čtvrteční slyšení 10. září zapadá do řízení, které má trvat tři celé týdny, před porotním soudem, jenž bude soudit Loïka Le Priola za vraždu, Romaina Bouviéra za pokus vraždy a další dva protagonisty té tragické noci za spolupachatelství. Tento den byl klíčový: most mezi osobností a činy, mezi vyprávěním a čísly. Obhajoba rekonstruuje scénu zpomaleně, aby odvrátila představu o promyšlenosti. Obžaloba naopak nechává promluvit čísla a od této chvíle i slovo.
Pokračování tohoto maratónu soudních tahanic slibuje být stejně intenzivní: v pátek skončí policejní výpovědi a začnou první balistické expertízy; příští týden Shaun Hegarty a poté blízcí oběti; následně zvláštní žalobce a rodina Aramburu, než nastoupí závěrečné řeči prokuratury a obhajoby. Očekávaný rozsudek bude vyhlášen v pátek 25. září. Totiž Le Priol i Bouvier čelí doživotí.
