PAŘÍŽ – Ve třetím dni soudního řízení proti vrahům Federica Martín Aramburú se ventilátory malé sálu Sala Voltaire točily kvůli horku vycházejícímu z lavic plných lidí, zatímco zářivky vychrlovaly bílou světlu, která nic nešetřila. Ale tuto středu se v sále ujal jiný druh vznícení. Po dvou dnech věnovaných životům, chybám a egům Loïka Le Priola a Romaina Bouviéra, pařížský soud pro trestní čin změnil náhled: skončily vyprávění o dětství a důkladná analýza vojenských kariér. Bylo to o faktech, surových, časově přesně zachycených a téměř klinických. Cílem dne bylo: rekonstruovat, krok po kroku, vteřinu po vteřině, přestřelku z 19. března 2022, která ukončila život bývalého argentinského reprezentanta v ragby, zastřeleného šesti výstřely na bulváru Saint‑Germain v Paříži.
Na lavici svědků stál komisař kriminálního oddělení, s spisem pod pažím a klidným, ale rozhodným hlasem. Tento středeční den byli svědci vyšetřovatelé, kteří se střídali před porotou, a jejich výklad, až posedle metodický, pomalu a jistě zavřel dveře, které se obránci podařilo otevřít během včerejška: scénář oprávněné obrany, který Le Priol načrtl od zahájení procesu, utrpěl tvrdý úder.
Všechno začalo v časných hodinách s pytlí not: potyčka po půlnoci, pod vlivem alkoholu a zdánlivě banální, započatá na terase brasserie (kavárna-restaurace) v šestém pařížském obvodu. Le Priol vyvolal konflikt tím, že udeřil Shaun Hegartyho, přítele a partnera Federica Aramburú. Bývalý ragbista zasáhl a srazil Le Priola na zem, táhl ho za kapuci. Vypukla potyčka, kterou personál podniku dokázal rychle ukončit. Oba ragbisté se dali na útěk, domnívajíce se, že incident je za nimi.
Ale to není to, co si pamatuje policista.
“Le Priol a Bouvier pořád chtěli bitku,” shrnul. Le Priol byl “velmi nervózní”. Bouvier, který “mu vyčítal dozorci, že zasáhl”. Číšník, tušící nebezpečí, oběma lhal, aby je uklidnil: řekl, že rugbisté odjeli taxíkem a že jejich pátrání nemá cenu. Le Priol odešel pěšky ve stejném směru jako jeho cíle. Bouvier nastoupil do Jeepu.
Co následovalo, se stalo během několika vteřin, ale soud to zkoumal celé odpoledne. Bouvier otevřel palbu jako první, „vypálil čtyři výstřely za čtyři vteřiny“, upřesnil komisař. Le Priol přišel krátce poté, s revolverem na šest ran, a vypálil svých šest dávek, také za čtyři vteřiny. Dvě z těchto ran byly pro Federica Martín Aramburú smrtelné.
Ale to, co zásadně změnilo atmosféru sálu Voltaire, byl poznámkový výrok vyšetřovatele. Když byl dotázán na rychlost a přesnost výstřelů, policista bez obalu prohlásil: „Ti, kdo chtějí zabít, často vyprázdní zásobník úplně.“ Suchá, téměř klinická věta, která vyvolala tiché, hrobové ticho mezi přítomnými, kde od pondělí shlížejí příbuzní oběti, zvědavci a desítky advokátů rozmístěných po obou stranách středního ústupu.
Za tímto komentářem stojí nelítostná ukázka: dva muži zvládající zbraně. Loïk Le Priol, bývalý člen speciálních sil, by se cvičil střílet v rodinné lokalitě u Draguignanu, asi dvacet kilometrů od Côte d’Azur. Tento detail není pro obžalobu bezvýznamný: technická zručnost, kterou by prokázal postupným vyprázdněním bubnu z jeho zbraně, neodpovídá verzi výstřelu z paniky, pouhého reflexu přežití vůči beze zbraně, ale fyzicky impozantnímu protivníkovi.
To je přesně linie obhajoby, kterou oba, Le Priol a Bouvier, drží od počátku soudu: tvrdí, že jednali ze strachu, ze „vnitřního instinktu“, děseni rozsahem bývalého argentinského hráče. Avšak podrobný popis vyšetřovatelů se zdá tuto obranu postupně rozbíjet. Je obtížné sladit obraz instinktivního reflexu s tím, co se objevuje během slyšení: dva muži odhodlaní „utkat se“, kteří se k cíli vrátili záměrně.
Mezi diváky je cítit emoce, i když ovladatelně. Příbuzní Federica Martín Aramburú, přítomní od prvního dne, poslouchají tento podrobný výklad s téměř bolestivým soustředěním: slyšet, pod suchým jazykem vyšetřování, poslední okamžiky syna, manžela a otce tří dětí.
Ze soudní lavice naslouchají Le Priol a Bouvier: jeden mírně prohnutý za tenkými brýlemi; druhý vzpřímený a s rukama založenýma. Dvě pózy, dvě mlčenlivé strategie, které od zahájení řízení zůstávají stejné. Nepodávají si ani jeden pohled, jako by třičtvrtě roku vazby na výkon vyhořelo to, co z jejich krajně pravicového přátelství zbylo, již v úterý popsáno jako „brutalita“.
Dvě postavy, dva póly, které jsou zároveň spojeny skrze všechno. Loïk Le Priol, 32 let, oholená hlava a pevný pohled bývalého námořního komandéra. Romain Bouvier, 35 let, syn z dobře situované rodiny z pátého pařížského obvodu, neúspěšný spisovatel, který sbíral zbraně jako jiní sbírají vzácné knihy.
Úterý večer sálem otřáslo jiné tempo, intimnější typ vertiga: dva muži, kteří hledí jeden na druhého do zrcadla své vlastní násilnosti.
Bouvier, věčný druhý v soutěžích rétoriky, který vyrůstal mezi klavírem a jízdou na koni a který přišel o otce ve věku 17 let, se pokouší prolomit své minulosti: „Když vidím tu osobu, jakou býval tehdy, dělá se mi z toho závratě,“ zakoktal na řečništi. Pak, tišeji: „Použil jsem svou svobodu k přešlapům. Neustále myslím na ta porušení, která mě vedla do propasti.“
Le Priol, veterán z Montfortských komand, vyřazený po výstřelném incidentu v Jibuti, vzpomíná na své mise v Sahelu a na posttraumatickou stresovou poruchu. Když mu předseda soudu Franck Zientara připomněl video z punitive expedice proti bývalému vůdci radikální pravicové organizace GUD Édouard Klein, kde vykřikoval „tam jsem zabil víc než jednoho“, odpověděl: „Byl jsem v žalostném stavu, neměl jsem hlavu.“ Vyvolalo to šok v sále, a jeho advokát se rozhodl vstoupit do jeho obrany: „Co na tom, že zabíjet lidi na poušti, když máte 18 let?“
Jsou to dvě linie obrany, které se střetávají: na jedné straně teze o dvou zničených životech hledajících vykoupení. „Získat odpuštění, moci se redimovat. Dvě věci, ke kterým teoreticky každý může usilovat. Ale kolikrát? To je otázka, která vyvstává po úterních debatách,“ poznamenal deník Le Figaro.
Na straně obžaloby zůstává neúprosná. Advokátka Véronique Massi, zastupující Shaun Hegartyho – bývalého hráče Biarritz Olympique, který toho večera doprovázel Fedeho v Mabillon a byl klíčovým svědkem soudu – vystřelila: „Vy jednáte, klepete se a pak to děláte znovu.“ „Rozvíjení začíná právě tím, že už se nepřetáčí to stejné.“
V sále je rozdíl zřejmý. Na levé straně lavice pro obžalobu. María Aramburú, vdova, důstojná a tichá, podpořená baskickým poslancem Peio Dufau, který přišel prohlásit, že tento soud není jen policejní záležitost. V první řadě visí červené kapesníky. Vždy tam. S malou argentinskou vlajkou a vyšitým jménem: „Fede“. Jsou to ‚Biarrots‘ — jak se říká hráčům Biarritz Olympique (BO) — rugbyová rodina, která drží pohromadě a nevypouští své.
Na pravé straně jsou matky obžalovaných.
A uprostřed porota. Šest občanů vybraných náhodným losováním, kteří mají rozhodovat: ti dva muži, kteří se od roku 2015 nesměli potkat – pod dohledem soudního dohledu po případu Klein – a kteří se sešli opilí v noci 19. března 2022, každý s jednou zbraní, byli vrahy, nebo jen výtržníky, kteří ztratili kontrolu?
Bylo naplánováno tři týdny slyšení pro tento mimořádný proces, který má objasnit i roli Lyson Rochemir, bývalé spolupracovnice Le Priola, obviněné z napomáhání k pokusu o vraždu, a Anthony Sorrentino, obviněného z pomoci Bouvierovi při útěku až do Maďarska. Tento středa bude zapsána jako den, kdy se vyprávění stalo téměř chirurgickým; emoce ustoupila nemilosrdné balistické logice. Le Priol a Bouvier čelí doživotnímu trestu. V sálu Sala Voltaire vyprázdněný buben za čtyři vteřiny se zdá, že váží víc než tři a půl roku tichého soudního mlčení. Den byl skutečně rozhodující: pokud by se vyvrátila předem promyšlenost a úmysl zabít, nejvyšší trest již nebude doživotí. Pokud by zůstaly, Loïk Le Priol a Romain Bouvier riskují, že už z vězení nikdy nevystoupí.
