Se Stramaccionim jsem si zažil svý – Václav Kadlec

Největší úspěchy:
2x Mistr české ligy
Talent roku 2010

Statistika:
V české nejvyšší soutěži 160 odehraných zápasů, 50 vstřelených branek a 8 asistencí
V Bundeslize 30 zápasů, 6 branek a 4 asistence
V Evropské lize 33 zápasů, 10 branek a 5 asistencí
Za národní tým 16 zápasů a 4 vstřelené branky
Za mládežnické národní týmy (U16, U17, U18, U19, U21) 47 zápasů a 31 vstřelených branek

Jaké byly tvoje fotbalové začátky? Začínal jsi na Bohemce, nebo byl ještě nějaký předstupeň?
Na Bohemce. Jako malinkej, asi ve čtyřech letech jsem šel na nábor s tátou. Zůstal jsem tam až do šestnácti let, takže v Čechách jsem hrál v Bohemce a Spartě.

Hrál jsi odmala v útoku?
Ano, hrál jsem takovou tu klasickou devítku. Vlastně hned od začátku jsem byl o jednu nebo dvě kategorie výš. To zůstalo až do dorostu, kdy jsem šel z mladšího dorostu do áčka.

Proč vlastně zrovna Bohemka?
Taťka byl velkej bohemák. On tam hrál i v mládeži, pak šel hrát třetí ligu. Jenže jsem se narodil já a ve třetí lize přeci jen nebyly takové peníze, aby uživil rodinu. Plus tam bylo nějaké zranění, takže toho nechal. Ale i děda byl bohemák.

Pak když jsem se o tom s tátou bavil, tak mě mohl dát do přípravky do Sparty, Slávie a asi bych uspěl. V té přípravce to ale není moc velký rozdíl, takže zvolil tuhle variantu.

Jak to táta vzal, když jsi přešel do Sparty?
Já jsem mohl do Sparty přejít už i dřív. Řešilo se to vlastně každé léto, protože jsem vyčníval. Hráli jsme spolu prakticky každý víkend na halových turnajích. Tehdy jsem si říkal, že se zas tak neposunu, protože v žácích jsme proti sobě hráli vyrovnaně. Až v těch šestnácti ale přišla nabídka ze Sparty, kdy už mě zastupoval pan Paska. Tam ta nabídka byla o tom, že půjdu do áčka. Rozehraju se v béčku, který tehdy hrálo druhou ligu, ale budu trénovat s áčkem. Což už byl velký posun a nedalo se to odmítnout. Po půl roce v dorostu tu byla najednou šance dostat se do áčka Sparty. Takže se z táty stal sparťan.

Myslíš, že právě ten fakt, že půjdeš hrát minimálně druhou ligu, rozhodlo, že jsi zvolil Spartu?
Nikdo mi samozřejmě nic nezaručoval. Kdybych na to vyloženě neměl, chodil bych hrát za dorost. První tři měsíce jsem třeba sbíral starty po dvaceti minutách, ale pořád to byla druhá liga. Bylo to super. Určitě to v rozhodování hrálo velkou roli. Hlavně to, že můžu trénovat s áčkem. Tehdy tady byl Páťa Berger, Řepa, Bláža. Já na ně koukal v televizi a nenapadlo mě, že si s nima zahraju. Nebo alespoň ne za dva měsíce.

Testy v Liverpoolu a první start za Spartu

V roce 2007 jsi byl na testech  v Liverpoolu.
To bylo myslím tak půl roku před Spartou. Jezdil jsem na různé halové turnaje, myslím, že už jsem tehdy byl i v reprezentaci do 16 let s o rok staršíma. Toho si skauti všímají. Pan Paska má dobré kontakty, takže se řešilo, že bych někam jel na týden na stáž. Vyšel Liverpool. Byl jsem tam v jejich tréninkovým centru a vyvrcholilo to zápasem. Ten se povedl a měli zájem, ale jen do akademie. Ale to jsem si říkal, že na to nejsem připraven. Neuměl jsem jazyky a nechtěl jsem být od rodiny. S tím, že bych tam třeba jel za rok znova. Jenže další rok už jsem hrál za Spartu.

První zápas v 16 letech na Spartu, byť na pár minut…. (horlivě mě přerušuje)
Proti Příbrami, vedli jsme 3:0 a bylo to na tři minuty. Pan Chovanec mě tam poslal. Pamatuju si, že jsem mohl dát i gól. Měl jsem ve vápně střílet, ale první zápas, byl jsem mladej kluk. Tak jsem to ještě přihrával Slépovi, i když byl v horší pozici. Prostě zobák ještě, no (smích).

Jak tě třeba ve Spartě připravovali na první zápas? Mluví se o velkém tlaku na hráče.
To přišlo tak nějak nenadále. Bylo hodně zranění a já byl na střídačce spíš proto, abych vyplnil místo. Ale trénoval jsem s áčkem, tak to dávalo větší smysl použít spíš mě než třeba někoho z béčka. Nikdo asi nepočítal s tím, že bych tam šel. Ale za stavu 3:0 si asi pan Chovanec řekl, ať si to jdu vyzkoušet, budu mít zážitek. Taky jsem s týmem byl nějaké čtyři měsíce, takže to nebylo tak, že bych přišel a hned šel hrát.

Z fotbalu jsem nikdy nedělal vědu

Čím si myslíš, že se ti povedlo zvládnout tlak, který ve Spartě je, a prosadit se?
Jedna věc je štěstí. Druhá věc je, že jsem z toho nikdy nedělal vědu. Samozřejmě, když to nevyjde je to blbý, budu smutnej, ale nehroutí se svět. Na jaře jsem pak dostával víc příležitostí jako střídající hráč. Byly to spíš takový štěky, ale pak jsem jednou šel na deset minut, dal jsem první branku a rozhodl zápas. To člověku hrozně pomůže. I to okolí ho začne vnímat jinak, už jako spoluhráče. Další zápas jsem šel hrát od začátku, protože byla nějaká marodka. Já dal v zápase před tím gól a hráli jsme se Střížkovem, tak mě tam pan Chovanec poslal. Byl to Střížkov, takže ne vyloženě těžkej zápas. No a v 80. minutě jsem dával gól lobem, což mi zase hodně pomohlo. Samozřejmě bylo to štěstí (pro mě), že se nám úplně nedařilo a bylo hodně zraněných a já dostal šanci. A využil ji. Kdybych ji nedostal nebo nevyužil, mohl jsem naskočit třeba zase až za půl roku. Ale mě se to povedlo.

Čím si myslíš, že to je, že se neprosazuje tolik dorostenců do áčka (kromě teď A. Hložka)? Je to absencí béčka?
Určitě to svoji roli hraje. Takhle ti kluci musí jít někam do Táborska, kde samozřejmě nejsou tak na očích, jako kdyby byli v béčku Sparty. Už si ani nepamatuju, kdy se to přesně zrušilo, ale je to škoda. Většina týmů měla svoje béčka ve třetí lize, ale to taky není špatný.

Takže myslíš, že i třeba třetí liga je pro mladé hráče lepší, než juniorská?
Podle mě jo. To vidíme v poháru, kde hrajeme třeba proti divizi. Najednou tam proti tobě stojí chlapi. Já tedy juniorskou ligu vlastně nikdy nehrál, i když teď mě to asi čeká, ale co tak slýchávám, tak si myslím, že ČFL by juniorům dala víc.

Začátky ve Spartě

Celkově závěr sezóny 08-09 velmi povedený. Posledních pět zápasů a dvě branky. Snová první sezóna.
Určitě, myslím, že to nikdo nečekal, že budu hned hrát. Já měl vlastně i fajn bonusy ve smlouvě, protože s tím nikdo nepočítal (smích). Tím, že se mi asi i povedl ten zápas se Střížkovem, tak jsem tu sezonu dohrál hodně slušně. Poslední kola už bylo jasný, že první být nemůžeme a že zůstaneme druzí. Nebylo tedy moc co měnit a proč tam nenechat toho šestnáctiletého kluka.

Právě v téhle době jsi se potkal v týmu s Jardou Blažkem, Tomášem Řepkou, Patrikem Bergerem. Jak tě mezi sebe vzali?
Tak vzali no… Je to těžký, protože tihle chlapi už třeba mají rodiny a také jiné starosti, zážitky a náplň života než mladej kluk. S Páťou Bergerem jsem se bavil, protože mu pan Paska řekl,ať se o mě postará (smích). V té době tady byl ale třeba Martin Zeman (18 let), Honza Krob (20), Kamil Vacek (21 let), tak s těmi jsem se bavil. Ale jinak jsem s klukama nikam nechodil. Bylo to tak, že jsem dotrénoval, nasedl na tramvaj a jel domů.

Bylo nějaké zápisné za první gól?
To je taková klasika. Já ale neměl moc peněz, byla to moje první smlouva. Takže mi Řepa řekl, ať tam něco dám, ale nebyla to plná částka, co dávali ostatní.

Sezóna 09‒10 byla mistrovská, navíc jsi se stal součástí prvního týmu a základní jedenáctky. Vyhrál jsi talent roku. Jak na tuto sezonu vzpomínáš?
To byla taková sezóna, že jsem dal myslím šest gólů. Což třeba za 28 zápasů nebylo tolik. První čtyři zápasy a dva góly, vypadalo to dobře. Ale pak jsem začal hrát zleva, protože se myslím vrátil Libor Sionko a ten hrál zprava. Mně to bylo samozřejmě jedno, já byl rád, že jsem mohl hrát. Ale ta produktivita nebyla taková.

Ale vyhrál se titul, já k tomu přispěl, a když v posledním zápase Řepa dával gól Teplicím, byl jsem na hřišti. Největší zážitek, který jsem dosud zažil. Tehdy v sedmnácti jsem si to neuvědomoval. Říkal jsem si:„Jsem ve Spartě, tituly budou přicházet…“ Kdybych to ale věděl, asi bych si to užil víc.

V útoku jsi nastupoval s Bony Wilfriedem. Jak se ti s ním hrálo?
Já jsem s ním hrával ještě v šestnácti za béčko. Pamatuju si, že jsme jeli třeba na Slovácko a tak. No a někde se to s ním tak nějak zlomilo a začal hrát dobře. Nějakou chvíli to vypadalo, že nic a pak začal hrát, a najednou začal hrát fantasticky. A bylo jasný, že když vydrží, přeroste naši ligu. Hrálo se s ním skvěle, protože na to, jaký je to typ hráče, je i moc chytrej. Dokázal dát balón, viděl mě. Často navázal oba stopery a já si tam pak pobíhal.

Tak hraju na Anfieldu no

V další sezóně sis zahrál v EL třeba na Anfield Road. Jak na tento dvojzápas vzpomínáš? Co fotbalistovi proběhne hlavou, když slyší:„You will never walk alone..?“
Vnímal jsem to, ale tehdy jsem měl takový období, že jsem to bral jako normální věc. Tak hraju na Anfield Road no. Třeba tu jednou budu hrát. Dneska bych to bral jinak, určitě bych si to víc užil. Byl to samozřejmě zážitek, ale odvařenej jsem z toho nebyl. Dneska už to vidím jinak.

V následující sezóně už jsi tolik nehrál.
To byla asi nejhorší sezóna v mé kariéře ještě s touhletou. Na podzim jsem nějak nastupoval, ale pak jsem musel na dvě operace. Na jaře jsem hrál snad dva zápasy za áčko. Trenér Hašek mi řekl, že nejsem připraven, takže jsem šel do béčka. Ani jsem nehrál zápasy, jen jsem chodil trénovat. To bylo ještě pod panem Svobodou. Tam to vypadalo, že se ta kariéra zasekla. Pak jsem sklopil hlavu, začal hodně makat a v létě přišel pan Lavička. Ten mi řekl, že mu je jedno, co se kde říká a dal mi šanci. On je takovej férovej chlap. No a během roku jsem šel do Frankurtu.

Když jsi zmínil trenéra Lavičku. Už několikrát jsem slyšel, že pouštěl hodně motivační videa a hrál na sparťanskou notu hráčům.
Asi jich pouštěl víc, než někteří trenéři, ale zase to vyloženě nevybočovalo. Hodně hrál na to sparťanství, ale to je podle mě důležitý, aby si to ti hráči uvědomili. Někteří si to uvědomují hned, někteří třeba právě po tomhle videu. Pro mě byla, a vždycky bude, Sparta pojem. Největší klub u nás, ať si každý říká, co chce.

V roce 2013 potom přesun do Frankfurtu. Preferoval jsi Bundesligu, nebo i pokukoval po jiném týmu, lize? Byly ve hře i jiné nabídky?
Během těch let bylo těch nabídek víc. Na to si člověk už zvykne, že slyší „hele tady asi mají zájem,“ nebo si něco přečte v novinách. I to léto, než jsem šel do Frankfurtu, se psalo o víc variantách, ale Frankfurt byl jediný konkrétní.

Na začátku v Německu to šlo samo

První tři zápasy, čtyři branky. Stejně jako ve Spartě výborný start. Potom už ale jen dvě další branky. Čím si to vysvětluješ?
Tam byl famózní začátek. Potom ještě dva góly v evropský lize, vyhráli jsme skupinu. Jenže v Bundeslize jsme jako tým neměli moc výsledky. Já pak měl asi čtyři zápasy bez gólu. Hrál jsem, ale nedokázal jsem dát góla. Takže se na poslední dva, tři zápasy podzimu provedly změny a udělalo se sedm bodů. Do jara se šlo teda s tím, že se bude hrát tak, jak se dohrával podzim. Na jaře jsem ještě odehrál pět, šest zápasů. Kdyby mi před sezonou někdo řekl, že odehraju 20 zápasů a dám pět gólů v Bundeslize, bral bych to všema deseti.

Další sezóna, nový trenér. Dovedl si svoje hráče. Hned čtyři do útoku a já nedostával moc šance. Naskočil jsem do dvou zápasů, jednou jsem jako střídající hráč dal góla. Za podzim jsem ale odehrál třeba čtyři zápasy. Nechodil jsem ani na lavičku. Říkali mi, že mě nevyhazujou, že trénuju dobře, ale že nebudu dostávat prostor. Třeba když se někdo zraní, ale jinak, že nejsem v osmnáctce hráčů. Tak se řešilo, co dál a přišla nabídka ze Sparty.

Ještě k té Bundeslize. Chápu, že ten rozdíl výkonnostní je velký, ale co tě třeba nejvíc překvapilo?
Asi se nedá říct překvapilo, ale ten zájem fanoušků je enormní. Na každý trénink 300 fanoušků. Čekali tam od rána, jen aby nás viděli trénovat. Na každý zápas 50 000 fanoušků. Na pohár s třetiligovým týmem 30 000 lidí. Předtím jsem nad tím takhle nepřemýšlel, ale když jsem to tam viděl, říkal jsem si, že to je neskutečný. Když se představovaly posily před sezonou, bylo na náměstí 8000 fanoušků. Něco neuvěřitelného.

A když vezmeš fotbal jako takový na hřišti?
Jak jsem do toho vlítnul a dařilo se mi, tak jsem si říkal, že to není skoro vůbec rozdíl. No a asi jsem si to nějak dal do hlavy, že to je v pohodě. Postupem času to ale bylo těžší. Asi i ti obránci si všimli, že jsem dal nějaký góly, víc si mě všímali a zjistil jsem, že už to taková hračka není. Že jsem měl spíš víc štěstí na začátku než toho umu. Dostalo se to do fáze, kdy mi došlo, že nebude stačit jen odtrénovat a jít domů. Došlo mi, že musím být lepší, než ty kluci, co tam jsou domácí, jinak se neprosadím.

Láďa Krejčí třeba říkal, že ho v Itálii překvapilo, jak moc se trénuje taktika. Zažil si něco takového v Německu?
Zažil jsem tam dva trenéry. Jeden trénoval hodně přes přípravu a pak už spíš udržoval v sezóně. Ten druhý trénoval pořád hodně a bylo mu jedno, že je třeba dva dny do zápasu. Poprvé jsem zažil, že by mě kontrolovalo GPS při tréninku třeba, takže si nedovolíš to odfláknout. Ale mně tohle paradoxně pomohlo. Když jsem šel do Sparty na hostování, neměl jsem moc herní praxi a přesto to stačilo. Měl jsem hodně natrénováno. Jak se říká, že člověk musí hrát, tak já tam půl roku nehrál a tady jsem byl úplně v pohodě. Díky těm tréninkům.

V Čechách jsme zvyklí se při tréninku taky trošku zasmát, aby byla sranda v týmu. Nevím jak je to jinde v Německu, ale ve Frankfurtu to tak určitě nebylo. Písklo se do píšťaly a trénovalo se. U nás samozřejmě taky určitě všechno odmakáme naplno, ale když je nějaký výdech třeba, udělá se sranda. To v Německu nebylo.

V Dánsku to třeba bylo spíš jako u nás, nebo spíš jako v Německu?
Ono je vždycky těžký takhle mluvit jako o Německu, Dánsku. Když bych prošel tři týmy, asi je to srovnání na místě, ale takhle můžu mluvit jen o tom jednom klubu, ve kterým jsem hrál. V Dánsku to bylo ale diametrálně odlišný. Bylo to tam všechno jinak.

Jak to vnímali ve Frankfurtu, že se ti daří ve Spartě?
Za tu dobu, co jsem tu byl jsem nedostal snad ani jednu zprávu. Jen spoluhráči mi občas napsali, když jsem třeba dal gól. Přišla sms jako „die Maschine“ třeba a tak. Nevím jestli třeba nějak komunikovali s panem Paskou, ale se mnou vyloženě z klubu ne.

Ono potom bylo Euro jednadvacítek, kde jsme měli ambice, že to tady v Čechách můžeme vyhrát. Já měl dobrou sezónu, tak jsem si říkal, že bych se tam mohl ukázat a vrátit se do Frankfurtu třeba v jiný pozici. Jenže to dopadlo, jak do dopadlo. Alespoň těch dvacet minut, co jsem hrál, jsem hrál dobře. Ale je to škoda. V tý době totiž byla na stole jedna zajímavá nabídka, ale tím zraněním z toho sešlo. Ve Frankfurtu mi totiž ten půlrok tady moji pozici nevylepšil.

Prozradíš odkud byla ta nabídka?
Holandsko.

Nebyla možnost zůstat tehdy ve Spartě?
Napadlo mě to, určitě, ale Frankfurt řekl, že si mě bere zpátky. Vrátil se tam kouč, který si mě tam přivedl, a že mě chce zpátky. Pokud bych měl odejít, Frankfurt na mně chtěl něco vydělat a ty peníze byly tehdy pro Spartu nereálný.Takže to bylo vyřešeno víceméně rychle.

Rodilej pražák ve městě s 30 000 obyvateli

Potom odchod do Midtjylland. Proč jste zvolil zrovna Dánsko?
Po návratu do Frankfurtu to bylo asi, jak jsem čekal. Odehrál jsem snad tři zápasy a pak už jsem nedostával šance. Po zápase jsem trénoval s klukama, kterým bylo osmnáct, devatenáct. To jsem si zase říkal, že mám na víc. Sportovní ředitel z Midtjyllandu za mnou byl asi třikrát v Německu, což na mě udělalo dojem. Vysvětlil mi moji pozici, že budu mít důležitou roli. Nakonec zaplatili i částku, kterou Frankfurt chtěl. No a pro mě bylo samozřejmě příjemný, že mě chtějí. Loňský mistr, který postoupil dál v Evropské lize a čeká je Manchester United. To vše znělo dobře.

A jak se žilo v Dánsku. Ať už fotbalově nebo osobně?
Nemůžu říct vlastně nic špatného. Potkal jsem hodný lidi, nikdo nedělal naschvály. Nepovedly se třeba tři zápasy, řekli mi, v pohodě, věříme ti a fakt to tak bylo. Co se týká osobního života, to byl velký skok. Jsem Pražák, potom Frankfurt, kde žije 700 000 lidí a najednou jsem v Dánsku. Ve městě s 30 000 obyvateli. O víkendu ve dvě odpoledne se zavřou veškerý restaurace, obchodní centra a tak. Není tam moc hezký počasí. Kluci z týmu měli většinou už rodiny a bydleli třeba v Aarhusu. Takže jsem odtrénoval a nebylo, co dělat. Měl jsem volný víkend, pršelo, tak jsem byl sám doma a hrál Playstation. Bylo mi čtyřiadvacet a říkal jsem si, jestli tohle není málo. Jestli stačí jít si zatrénovat na dvě hodiny, pak jít domů, koukat na televizi a zacvičit si. Jak jsem tam byl sám a měl hodně volného času, hodně jsem cvičil. Podrobil jsem se tam operaci kolene a byl jsem vlastně dva měsíce zavřenej a ne moc dobře jsem to dával. Nebyl jsem tam šťastnej. Ale ne kvůli fotbalu, nebo špatným lidem, spíš z pohledu toho osobního života.

Jak bys našim fanouškům přiblížil dánskou ligu?
Nikdy jsem nehrál v Anglii, ale říká se o ní, že je to tvrdá liga. Ta dánská je hodně podobná. Fauly se fakt moc nepískaly. Jen když se šlo podrážkou napřed. Každý tým hodně silovej a fotbal hrály první čtyři týmy. Ten zbytek to byla spíš taková kopaná.

A jaký byl dvojzápas s Manchesterem?
První zápas výborný. Hrál jsem od začátku. Šel jsem teda sám na brankáře a nedal, ale vyhráli jsme 2:1. Říkal jsem si, to je bomba. Porazili jsme Manchester United. Na to budu vzpomínat do konce života. No ale pak přišla odveta a dostali jsme 5:1. Rashford hrál tehdy první zápas za áčko a dal hattrick. Depay odehrál životní zápas. Asi nejlepší výkon, co jsem takhle na živo viděl. Byl jsem trošku zklamanej, protože pod dojmem vítězství, jsme si říkali, že to nějak uhrajeme a šel jsem na hřiště až za stavu 3:1, kdy jsme potřebovali dát góla. Na dvacet minut. Takže ten zápas jsem si tak neužil, jak bych chtěl. To pro mě byl zajímavější zápas na Chelsea se Spartou.

Po podzimu 16‒17 návrat do Sparty. Co tě zlákalo na nabídce? Byl to fakt, že sám Daniel Křetínský tě chtěl zpět do Sparty?
Vždycky to člověka potěší, když má klub zájem. Když tě majitel, sportovní ředitel, nebo trenér chce. Považoval jsem se za sparťana a měl jsem v hlavě, že hostování mi tady hodně pomohlo. A kde jinde jsem se měl dát dohromady, než doma, kde to znám. Nejen fotbalově, ale i osobní život. Měl jsem i jiné nabídky, ale nic mě tak neoslovilo jako Sparta. Byly třeba i nějaký, kde bych si vydělal peníze, ale zase živořil v osobním životě a to jsem už nechtěl.

Prozradíš zase alespoň třeba země?
Nebudu to úplně říkat, ale nikdy jsem se netajil tím, že nechci úplně jít hrát někam do Ruska, na Ukrajinu nebo třeba do Turecka. Jo, když člověk dostane nabídku z Turecka z nějakého top týmu, asi nepřemýšlí. Ale jít do patnáctého klubu, abych si vydělal, to mě nelákalo nikdy. Samozřejmě jinak na to člověk nahlíží s věkem, ale tehdy mi bylo 25 a neviděl jsem to tak.

Se Stramaccionim jsem si užil svý

V létě 2017 se spustil projekt tzv. internacionalizace. Kdy jste se vy jako hráči poprvé dozvěděli, kdo bude nový trenér?
Já mam takový dojem, že jsem se to dozvěděl na dovolený. Už když jsme končili sezónu, tak se říkalo, že ta sezona nebyla úspěšná a asi přijde zahraniční trenér. Pak člověk sleduje noviny, ze kterých se toho taky dozví dost. Někdy to samozřejmě pravda je, někdy ne. Pak jsem se probudil, otevřel internet a viděl jsem představení kouče.

Jaká byla tvoje startovací pozice? Matěj Hybš mi říkal, že s ním Andrea Stramaccioni od začátku nepočítal.
Já jsem si s panem Stramaccionim zažil svý. U mě se to hrozně měnilo. Měl jsem super přípravu, vypadalo to, že budu hrát a najednou nejsem v sestavě na první zápas. Pak se to řešilo přes noviny.Spekulovalo se, proč nehraju. Dalších snad šest kol a nic. Pak jsem nejel na pohár. V naší lize jsem naskočil a o půli jsem byl střídanej za stavu 0:0. Obrečel jsem to a nechápal. Pak se to dostalo do situace, která byla i v médiích.Že se se mnou nepočítá. Stejně jako ve Frankfurtu. Nemusím odcházet, ale nebude se na mně stavět.

Tehdy jsem si řekl, že nechci měnit po roce zase tým a nechci utíkat, protože se momentálně nedaří. Řekl jsem si, že na to mám půl roku,abych Stramaccioniho přesvědčil. Že na to mám, a že mu můžu na hřišti pomoct. Trvalo to teda nějakou dobu, ale asi po měsíci, kdy se nedařilo, jsem dostal šanci. Derby jsem odehrál dobře, pak dva góly v dalším zápase. No a najednou bylo, že jsem změnil myšlení a todleto a támhleto. Já si to nemyslím, že jsem něco takhle změnil. Prostě jsem pořád makal a doufal, že to vyjde. No a za dva měsíce jsem byl kapitán. A najednou se ten vztah úplně otočil a byl až nadstandardní. Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy s trenérem řešil až takhle osobní věci. Ale proč se se to tak zlomilo, to netuším.

Komunikace byla přímo s ním? Nebo třeba přes asistenty?
Když ta situace nebyla dobrá, tak si mě zavolal k sobě a bylo mi řečeno, že můžu jít na hostování. Že mi nebude bránit, protože jsem „number 4“ na všech postech. Tak jsem si říkal dobrý, nechám si to projít hlavou a uvidím, jestli to zabalím, nebo ještě zkusím. Pak se to otočilo a netvrdím, že jsme řešili spolu všechno, ale často se mě ptal na názor, co si myslím o tomhle a tak. Ale nevím, jak je to možný.

Podobnou story měl i Martin Frýdek. Tři měsíce byl out a pak odehrál osm zápasů.

Tam se tehdy spekulovalo, že snad Martin Frýdek starší si šel stěžovat.
To já nevím. Ale nemyslím si, že by někdo z venku tohle mohl ovlivnit a nemyslím si, že by si pan Stramaccioni do toho nechal mluvit. Což bylo vidět i při přestupech, kdy si dokázal prosadit svou.

Takže ty přestupy byly na jeho přání?
Já si osobně myslím, že jo. Že ty hráče chtěl on.

No a jaký to byl pocit, když jsi se vrátil do Sparty a najednou už tu nebylo tolik Čechů.
Bylo to úplně jiný. Tady byla právě výborná parta a najednou už tu ti kluci nebyli. Mazda (Ondřej Mazuch) třeba, Matěj Hybš, Mario Holek, Marec (Lukáš Mareček), Bořek Dočkal odešel krátce před tím, Lukáš Vácha šel na hostování. Začal jsem se bavit s novýma lidma, a za to jsem rád. Teď jsme velcí kamarádi s Juldou, s Husťou. Takže jsem si zase našel kamarády.

Jaký byl třeba Stramaccioni v kabině? Na venek působil uhlazeně a klidně. Dokázal třeba zvýšit hlas, něco rozkopat, nebo byl v kabině takový jako navenek?
Asi jak kdy. Zažil jsem ho křičet, ale i po nějaký prohře byl v klidu. Správný trenér to umí rozlišit, kdy křičet a kdy ne. Zažil jsem oboje.

Vyzkoušel jsi několik postů na hřišti, který ti vyhovuje nejvíc?
Ta devítka. Ono se to teda nějak vyvíjí s věkem a za trenéra Lavičky jsem měl spíš takovou volnou pozici, kde jsem se pohyboval z křídla na desítku a to mi vyhovovalo. Ale taky díky tomu, že jsem měl kolem sebe hrozně chytrý spoluhráče, kteří dobře reagovali. Ať už to byl Hušby, Krejda, Matěják, Vašon a tak dále. Poznali, kam jdu a hráli podle toho.

Nový tým, nová parta, noví kamarádi

S kým se třeba nejvíc bavíš teď z týmu, nebo s kým jste kamarádi?

Tak pořád jsme kamarádi s Juldou, i když je v Bohemce. S Michalem Sáčkem (na toho jsem předtím zapomněl) si hodně rozumíme. S Husťou a Lukášem Váchou se známe snad deset let už, s Davidem Bičíkem. Ale není to tak, že by se Češi stranili cizincům, to ne. Ale je prostě normální, že si s Čechama v kabině můžu pokecat o věcech, co se děje v naší zemi a tak. Hodně se bavím se Semihem Kayou, to je fantastickej kluk. Když tu byl, tak jsem se hodně bavil s Rio Mavubou. Řešili jsme NBA, kterou oba sledujeme. Hrozně skromný člověk, který neremcá. Poslouchá i přesto, jakou má za sebou kariéru.

Je nějaký obránce z naší ligy, proti komu se ti nehraje dobře?
Deli. Ten kluk má všechno. Důraz, rychlost, výška.

A z našeho kádru? Na koho se ti třeba při tréninku tolik nedaří?
Mně se daří na všechny (smích). I když já toho za posledních šest měsíců moc neodehrál, takže třeba proti Radovi (Radakovič) jsem odehrál dva tréninky. Takže ho nemůžu úplně posoudit. Ale myslím, že se proti němu hraje špatně. Štetina taky nepříjemný hráč. Pořád ve hře. Soustředěný a důrazný obránce. Znal jsem ho ještě, když hrál za Duklu. A Semih Kaya. Tomu když se chce, tak ti nedá čuchnout.

Zmiňoval jsi Playstation, hraješ ještě?
Hraju dost a mám s tím doma problémy (smích). Hraju FIFU a NBA.

Hraješ někdy za sebe?
To nemá moc smysl, mně jde rating dolů (smích). O čtyři dolů za dva roky. Nehrajeme ani moc proti sobě, i když třeba Vašon a Husťa taky hrajou. Hraju jenom Ultimate team.

Jak jsi na tom s jazyky?
Němčinu teď zapomínám, ale než jsem odešel z Frankfurtu, tak jsem byl v pohodě. Dělal jsem i rozhovor v němčině. Angličtinu mám v pohodě. Zlepšil jsem se už v Dánsku a teď tady taky dost.