Rugby a káva jsou dvě témata, která se obvykle vyskytují při každém setkání se Santiago Gómez Cora. První z nich dodává podstatu hry. To druhé určuje atmosféru a klima. Náhodný objev skvělé kavárny specialit v Martínez, naproti dostihové dráze, poskytl podmínky pro to, aby rozhovor s jedním z nejvýše postavených trenérů argentinského ragby v posledních letech trval dvě hodiny.
Záminkou byl bilance výkonu Pumas 7s v Circuitu Světa 2025/26, poněkud opožděný po jejich pobytu v Rugby Premier League v Indii. Spouštěč, který umožnil posun k složitějším schématům: hluboká obměna týmu, nábor hráčů, hodnota porážky, zdraví sedmičky v globálním mapování ragby, poslední tanec… „Právě teď se mentálně připravuji na hledání nových směrů,“ varuje.
Rozhovor začíná u samotného počátku, a počátek je konec. Stává se, že uzavření cyklu 2024/25 určilo nedávnou sezónu. Po vítězství v základní fázi opustilo tým sedm hráčů. Struktura, kterou Gómez Cora 13 let budoval s trpělivostí, poprvé utrpěla nápor. S převahou mladých a nezkušených hráčů prošel tým rokem rekonstrukce. ROK „nepřátelský“, slovo, které bude opakovat několikrát. Nakonec bojoval o titul. „Vypadlo to o jeden pokus,“ říká.
V té snaze o časový kontinuitu, která se rychle rozpadá, rozhovor začíná na začátku. Co se stalo, že odešlo najednou sedm hráčů, když obvykle odcházejí jeden až dva za sezónu?
„Po hrách v Paříži šli všichni dál kvůli nadšení, které se kolem týmu vytvořilo. Vyhrát titul a dominovat sérii posiluje ego soupeření a duši. Po opakování toho si řada hráčů myslela, že je čas vyzkoušet rugby 15,“ odpovídá. „Tato generace se formovala snírem hrát za Pumy. Myslím, že přijde generace, pro níž bude největším vyvrcholením být hrát za Pumas 7s, a to bude důsledek identity, kterou tento tým vybudoval. Pro mě jsou dojmy, když slyším desetileté dítě říct druhému: ‚Kopy drop, protože v sedmičce se drop kopuje’, nebo když do našeho šatny přijde Novozélanďan, aby si vyfotil a vzal tričko. Pro některé z odcházejících to byla otázka: ‚Už jsem vyhrál, splnil jsem si; co mi zbývá?‘ Odpověď byla Pumas.“
–Jak probíhal scouting pro takový výměnný cyklus? Zjišťuješ hráče v Seven de la República, nebo sleduješ rugby 15 a přemýšlíš, kdo by se mohl adaptovat?
„Tohle je nejvíc mne baví. Vybrat toho, kdo už vyniká, je záslužné, ale mě baví hledat toho, koho nikdo nevybral. Proto jsme přešli od kvalitativního k kvantitativnímu: výška, skoková síla, průnik, rychlost, využití nohou. Ten, kdo to vidí, přijde i k mé mámě; já hledám hráče, kterého nikdo neviděl. Nevěřím na špatné hráče, jen na děti, které nebyly správně formovány.“
–Odkud bereš tyto hráče? Jaký je rybník, ze kterého lovíš?
„Z 47 milionů Argentinec. Konkrétně 100 000 registrovaných v UAR. S metrikou se dělají výřezy: výška, rychlost, akcelerace. Na Youth Games [2018] jsme se hodně naučili, když jsme se obklopili dalšími sporty. ENARD měl naměřeno 102 000 kluků z ročníků 2000 a 2001. [Carlos] Getzelevich mi vysvětlil, jak dělá volejbal: výšku, projekci růstu, kolik měří rodiče. Na základě toho poznání, s nimi, s Santi Lange, s množstvím sportů, jsme propojili fyzická data. Nejdůležitější jsou hráči na získání a držení míče, kteří jsou velcí a pohybliví. Postupně vytváříš algoritmus, jaké hráče chceš.“
–Zahrnili jste hráče, kteří přišli z jiných sportů?
„U mužů jsme zkoušeli rychlostní atlety, a nefungovalo to. Sprinter na 100 m umí zrychlit, ale neumí zpomalovat. Sedmička je směs atletiky a sportu: musíš brzdit, ovládat čas a prostor a řešit míč, který zajíždí zvláštně. U žen jsme naopak přilákali hráčky basketbalu, které vyžadují ovládání míče, a házené, která je sport s velkým kontaktem. Rovněž nám chyběla struktura pro rekognoskaci sportovců, když jsme soutěžili. Musíme vyvézt do Hongkongu, abychom zvládli zápas, a zároveň dělat scouting, rozvoj, s velmi omezenou strukturou.“
–Může mít výška limitující vliv na nominaci?
„Není to limit, ale podmíní tě to. Pokud nemáš výšku, pro mezinárodní hraní musíš být deset v každé oblasti: deset rychlosti, deset přihrávky, při kopu, čtení hry. Ale jsou i malí hráči, kteří to zvládli. Výška ti zůstává s menším prostorem.“
–Když se vrátíme k Circuitu… v prvních šesti etapách nebylo o co hrát, takže dojem byl, že jste dávali šanci nováčkům. Bylo to skutečně tak?
„Ano. Vycházeli jsme z předposlední pozice. Nerad prohrávám, ale porážka dává více informací než vítězství. Někdy vyhrát zakrývá nedostatky a zpevňuje; prohra ti dává prozření s hráčem: ‚Prohráli jsme, co máme dělat?‘. Chyběly nám minuty a spojení. Předchůdci hráli spolu šest let a dívali se na sebe jedním pohledem; noví téměř nevěděli, kam jít, a najednou hráli proti Fidži při 180 bpm. Sestoupili jsme na základní plán a vybudovali spojení mezi novými a zkušenými. Některé věci lze předvídat z fyziky, techniky a taktiky; jiné je třeba prožít.“
–Ve třech závěrečných etapách už byl vidět konsolidovaný tým, ne jen dobré jednotlivosti. Máš pocit, že proces byl dobře zvládnut?
„Ano. Měli jsme klíčové hráče, kteří začali letos hrát. Poprvé nám to trvalo sedm let… bambus; potom čtyři, tři, dva. Zvládli jsme to tentokrát během jednoho roku. Těžké je vědět, jak hrát zápas, turnaj a sérii; mít klid pro finále; cestovat, měnit časová pásma a rozhodovat o 180–190 bpm. Emoce tady jsou a jejich zvládnutí je diferenciál. Oni se rychle adaptovali a my jsme zkrátili cestu. Na začátku sezóny se mě ptali na sestup a nakonec jsme byli jen o jednoho pokusu od vítězství v sérii. To mě uklidňuje, protože myslím na rok 2028. Jindy jsme vyhráli, vyhráli, vyhráli a došli do finále špatně; letos jsme šli od méně k více.“
–Dřív jsi hájil myšlenku jít na všechno od začátku, aby si hráči zvykli na vítězství. Co se změnilo? Dá se rozhodnout, kdy dosáhnout vrcholu?
„Tento tým už ví, jak vyhrávat. To, co můžeš řídit, je rotace. Nepouštím do hry zcela nový tým; potřebuješ zavedené funkce pro rozvoj mladého hráče. Možná zápas nepřijde, ale ten kluk nabere minuty a následně zahraje finále. Někdy je třeba udělat krok zpět, abychom mohli udělat dva kroky vpřed.“
–Dříve jsi říkal, že titul nám unikl o jeden pokus. Cítíš, že pokud by se v Bordeaux kvalifikovali do čtvrtfinále, s Jižní Afrikou mimo hru, mohli byste vyhrát sérii?
„Ano, bez pochyb. Tým byl tlakem na kvalifikaci velmi zasažen. Ta tenze je pro všechno hodně nepříjemná. Vidět, že Jižní Afrika prohrává a my máme skvělou šanci, nás posílilo. Byla to lekce o zvládání emocí.“
„Představení vládne“
V předchozích dvou letech Pumas 7s vyhráli základní část, ale dvakrát odešli z rozhodující fáze bez trofeje (Madrid 2024, Los Angeles 2025). Tentokrát systém změnil: po šesti turnajích základní sezóny se rozhodnutí rozšířilo na součet tří turnajů: Hongkong, Valladolid a Bordeaux, kde Argentina znovu zabralo a znovu bojovalo o titul. Pro sezónu 2026/27 World Rugby potvrdilo stejná místa dějišt a předpokládá se, že soutěž opět nastaví stejnou konfiguraci.
„Nerad, když v prvních šesti fázích se o nic nehraje, ale ano, aby rozhodnutí bylo až po třech turnajích, a ne po jednom,“ říká Gómez Cora. „Ale když se mě ptáš, chci mít celý rok: sbírat body, sbírat body, sbírat body. Jeden je nejhorší; tři jsou střední; preferuji, aby sezóna počítala celá. To, co bylo špatně, bylo, že poslední dva turnaje byly velmi blízko za sebou. Ti, kdo dojeli daleko ve Valladolid, vypadli dřív v Burdeos, a to není náhoda. Pro nás to byl obrovský turnaj a skončili jsme třetí, ale druhý den jsme měli devět hodin cesty parních vlaků.“
–Jaký vliv to mělo na návštěvnost stadionů? V Valladolid a Burdeos to vypadalo, že nebylo velké publikum…
„V Burdeos byl pátek v práci, takže nikdo nebyl, ale v sobotu, i když bylo velké horko, přišlo dost lidí a v neděli bylo plno. Pro diváky je boj o titul a téma sestupu hodně „morboso“; pro venkov je to skvělé. Pro nás to tak úplně nebylo: musíte se měřit neustále a odpočinku je méně. Museli jsme hrát poslední zápas jednoho dne a první následujícího. Mezi antidopingem, večeří, obědem a rozcvičkou jsme měli šest hodin odpočinku. Nikdo si to nevšimne. Někdy show řídí dění. Je to pochopitelné, protože od toho pochází finance na vše, ale soutěž by měla být ta, co určuje pravidla.“
–Berou ostatní země sedmičku stále vážněji?
„Ano. Nový Zéland má obrovský program a cestuje byznys třídou; Francie chodí s nutricionisty, několika lékaři a obrovským týmem; Španělsko mělo své hráče tři měsíce v Málaga. Všichni rostou v infrastruktuře a následně se ukazují výsledky. Kromě toho se čím dál víc chápe, že Seven vychovává hráče pro strukturu 15. Existuje několik případů: Leroy Carter v Novém Zélandu, Aaron Grandidier-Nkanang ve Francii, Darcy Graham ve Skotsku. Dojalo mě, když přišel trenér z Japonska, který hrál nějaké přátelské zápasy, a řekl mi: ‚Eddie Jones mě sem poslal, protože chtěl napodobit váš program, skrze který jste vybudovali hráče pro strukturu 15.‘ Pro mě to byl velký pozdrav, moc mě to potěšilo. Nebo když Fabien Galthié dvakrát zmínil Pumas 7s v rozhovoru s Juanem Hernándezem. Zná Monetu, vyjmenuje všechny.“
–Jak vnímáš svět Seven mimo Circuit? Mohou franšízové soutěže změnit model?
„Bude to měnit kvůli rozpočtu. Sedmička vznikla proto, aby rozvíjela ragby tam, kde nebylo populární; později se to stalo konkurenční a došlo k velkým investicím i ke vzniku profesionálních struktur, které nebylo lehké financovat. Franšízové soutěže mohou být řešením: část roku hrají hráči za národní tým a část za franšíze. Unie se na několik měsíců uvolní z kontraktu, hráč nadále soutěží a hned neputuje do 15 hledat peníze. Může to být win-win.“
–Býval jsi nedávno na turnaji v Indii, jaké to bylo?
„Bylo to fantastické: All-Star s nejlepšími. Ne máš je svázané s jedním systémem, protože bys jim ubral kreativitu; seš je dohromady a hodíš je na hřiště. Měl jsi Fidžijce, kteří lítají s míčem, a Argentina, která byla spíše střídmější. Kultury a způsoby hry se liší, každý s vlastním otiskem. Hrál ses jeden zápas denně a čtyři čtyřminutové čtvrtiny. Pro trenéra je to skvělé, protože můžeš zasáhnout třikrát. V běžném formátu je to one-shot: pokud ti soupeř udělá něco jiného, nemáš šanci to opravit.“
–Jsi tam byl jako trenér týmu?
„Ne, byl jsem tam jen jako dohlížející na organizaci, abych turnaj posílil, poskytl zpětnou vazbu o tom, jak by se měli chtít soutěžit, v časech a odpočinku.“
–Kolik franšíz tohoto typu dnes existuje?
„Dnes máš Supersevens ve Francii; Premier Rugby Sevens (PR7) v USA; Ultimate Rugby Sevens, který se bude hrát v září po celé Evropě s vyřazovacím systémem, a v Indii.“
–Tyto soutěže hráčům nezatěžují, nebo zasahují do letní přípravy národního týmu?
„Ideální by bylo, kdyby hráči tu mohli trénovat tady a být chráněni, ale nemůžeš jim říkat, že nemají hledat své zdroje. Není ani dobré, že stráví šest měsíců bez ragby té úrovně. Ultimate ukončuje letní přípravu. Dva hráči jsou uzavřeni a další řekli ne. Nikdy nikoho nenutíme ani nezakazujeme: je to jejich rozhodnutí. Raději ať hrají a naberou rytmus, než aby přišli do Dubaje s šesti měsíci bez ragby pro takovou úroveň.“
–Jaký je plán pro příští sezónu? Bude více obměn?
„Chybí nám hráči. Máme skupiny po osmi hráčích. Říkáme tomu osmi, osmi a osmi. Máme osm jaderných hráčů, kteří jsou velmi dobří; osm rozvojových hráčů na krátkodobé období, hráče na vyšší úrovni, jako třeba nějaký Pumita, který vyšel nedávno, a osm dalších náhodných, které jsme našli na různých místech nebo jim byly dány metriky. Dnes nám chybí střední skupina. Ze dvaceti hráčů z poslední doby zůstane jen jeden či dva, protože metrika se často nepromítne do hry. U prostředních je nejpravděpodobnější pět až šest. Z těchto pozic chybí.“
–Odejde některý z hráčů, kteří letos hráli?
„Z těch, kteří letos nastoupili, zůstávají všichni. Z širší struktury odejde několik, ale ne proto, že bychom je vyhodili: najdou si jiné místo. Jádro těch, kteří hráli, zůstává kompletní.“
–Uprostřed výměny jsi počítal dvě světové špičky, jako jsou Marcos Moneta a Luciano González. O kolik urychlí růst nových?
„Opravdu hodně. Založit konkurenceschopný tým, tedy být mezi prvním a čtvrtým, nám trvalo sedm let. Tentokrát zkrátil náš štáb rozdíl a Lucho, Mone a Alva [Santiago Álvarez] usnadnili cestu: nastaví obránce, uvolní mírně, a nováček se cítí pohodlně. Izolovaný nástup by byl nespravedlivý; dva ztracené doteky a jste venku. A možná právě proto, že ti hráči posílají míče na nohy. S nimi mohou mladí ukázat, co umí. Proto rotujeme podle rolí: jeden na získání, jeden na rozhodnutí; když vyndáš dva za sebou, obvod se přeruší.“
Poslední tanec
Nová sezóna, která začíná v listopadu, bude první kvalifikací na Hry v Los Angeles 2028, tedy hlavní (v širokém smyslu slova) cíl tohoto cyklu. Abychom postoupili, musíme skončit mezi prvními čtyřmi. Jinak budeme muset projít jihoamerickou kvalifikací a v závěru světovým barážovým kolem.
„Už jsme v režimu Los Angeles 2028,“ uznává. „Je to nejdůležitější rok cyklu, protože pokud to nezvládneš, nebudeš pozván na ples. Nejdřív si musíš vybojovat vstupenku. Úroveň tě dostane do kvalifikace a kvalifikace do soutěžení. Proto rychleji doplňujeme nové hráče a hledáme více hráčů ze střední skupiny. Potřebujeme, aby tlačili na jádro, abychom měli dobrou soutěživost uvnitř, protože letos nutně potřebujeme výsledky.“
–S tímto systémem, kdy vše bývá rozhodnuto až na poslední tři etapy, budete šetřit síly v prvních šesti, kde se nic nehraje?
„Ano. Budeme odpočívat, rotovat a dávat minuty hráčům vzadu. Odpočinek není dovolená. Zápasy se rozhodují v posledních dvou minutách a podle toho, kdo je na hřišti. Je třeba přestat mít jen náhradníky: ten, kdo vstupuje, musí zlepšovat, ne jen přežívat. S sedmi hráči můžeš mít světlé okamžiky, ale pro velké cíle potřebuješ 12 vysoce konkurenčních.“
–Někdy jsi říkal, že Hry 2028 budou tvým posledním turnajem jako trenéra Pumas 7s. Držíš to?
„Ano, stoprocentně. V 2028 končím jako trenér u hřiště. Budu propojen s Seven navždy, ale tým se musí obnovit a já mám svůj cyklus splněný. Také jsem zaplatil vysokou cenu za těchto dvacet a něco let stresu, které soutěž, letadla, fronta 66 uvnitř přinášejí… zranění, záda, operace, téměř každý rok… Takže už teď připravuji trenéry a mentálně hledám nové směry.“
