PAŘÍŽ – “Nemyslím si, že můj klient požádá o osvobození. Chce, aby bylo pochopeno, že se bránil,” prohlásil jeho obhájce Loik Le Priol – hlavní obžalovaný z vraždy Federica Martina Aramburú, kterého postřelili třemi ranami zezadu, ve čtvrtek u Pařížského trestního soudu. “On nechápe, proč se mu neposlouchá od samého začátku (…) Pan Le Priol chce, aby pochopili, že se bránil. Nechce, aby se myslelo, že zbil Aramburú ze zad a že ho bezohledně postřelil,” dodal. Zda se mu podařilo přesvědčit porotu svým projevem, se dozvíme v pátek.
Ve čtvrtek, v předvečer rozsudku, síň Voltaire Pařížského trestního soudu viděla, jak osm černých tog sloužilo k opětovnému oblečení čtyř obžalovaných, na nichž byl vliv proslovu státního zástupce Philippe Courroyeho v předchozím dni téměř nahána.
Ve 9.22 vstoupil předseda Franck Zientara se svými poradci a jedenácti členy poroty. Prvním, kdo vystoupil, byl advokát Matthieu Chirez, zástupce Antonyho S., obžalovaného z přepravy Romaina Bouviéra do Sarthe a z utajení zbraně. Tón byl nízký, téměř jako výpověď. „Život za nic nestojí, ale nic nestojí život,“ začal – použitím stejných slov, která včera pronesl státní zástupce ve své obžalobě – a vyzval porotu, aby „udělala kontext k faktům“: ze 44 svědků a znalců promluvilo jen čtyři o jeho klientovi.
Jeho argument shrnul do jednoho slova: přátelství. Bouvier – druhý hlavní obžalovaný – nevolal Antonyho S. kvůli jeho odbornost v kriminologii, ale „proto, že má tu morální tendenci vyjít na pomoc příteli“. Tehdy, 19. března 2022, o smrti Martina Aramburú zcela nic netušil. Byli to čtyři hodiny pomoci, nic víc: „Neznám žádný trest za krytí, který by trval čtyři hodiny,“ říká advokát a připouští, že jeho klient „představil svůj postup před soudním dvanáctem“ – což vysvětluje tříletý trest, z něhož dva roky jsou podmíněné, o které prokurátor usiloval. Nicméně ho líčí jako pouhého posla přátelství, který svého spolujezdce zanechal v klášteře a poté zlikvidoval zbraň, jako by šlo o bombový balíček. Konečně Chirez žádá trest bez výkonu trestu odnětí svobody.
Advokát Florian Lastelle přebírá slovo za Lyson R., a orchestr se mění z flétny na mosaz: „Obžaloba byla rozmlácena, nezůstalo nic: Lyson je nevinný!“ Sám prokurátor již dříve požádal o jeho osvobození pro spoluúčast na pokusu o vraždu. Zbývá jen vyčíslit škody: čtyři a půl roku ostudy. Cílem obhájce je François, dražitel, jediný svědek obžaloby, kterého chce „zničit“, „roznítit“, mávajíc záběry ze zabezpečovacích kamer jako odrazovými zrcadly před lhářem. „Myslí si, že jsme naivní!“ zní výkřik. Hlas se zvyšuje, stejně jako gesta, až po výkřik „Promiňte, jsem velmi teatrální, ale vraťte osvobození Lysonu R.“ – což má tu výhodu, že říká pravdu.
Popisuje mladou ženu, která viděla zbraň v opasku Loik Le Priola, která se ji snažila zabavit a když ji viděla s krví na hlavě, uslyšela „Vždycky jdi odsud!“ „Měl jsem odejít? Měl jsem jí hodit klíče od Jeepu do tváře?“, pokračuje. Pokud jde o Jeep, který obžaloba považuje za vůz pro velení, ona údajně použila jen k „pokusu ukončit konflikt“. Jeho kolega Adrien Sorrentino vyvolává stav šoku: ve věku 24 let byla Lyson R. svědkem palby jako při dopravní nehodě: vystrašená, neschopná dělat cokoli jiného než couvat. „Karta SIM (telefonu Le Priola) zničena? „To není nic triviálního,“ připouští. A co Faradayova klec, která údajně ukrývala telefon? “Byla to plastová taška,” ironizuje. Také žádá úplné zproštění své klientky. V sále je mimochodem rodina Martina Aramburú nepřítomná. Shaun Hegarty, partner a přítel Federica, zůstal jen několik minut.
Když se jednání přerušilo a znovu zahájilo, advokátka Sophie Rey-Gascon začala s drobným detailem, který si všichni všimli: papírky. Po tři týdny Romain Bouvier psal freneticky svým advokátům z lavice. Přečte dvě: “Nikdy jsem se nezúčastnil žádné rvačky.” “Nikdy jsem ho nechtěl zabít.” Udělal to proto, že je „přesvědčen, že bude souzen nespravedlivě“, říká. Je to úzkostný člověk, který vidí zlo všude, dodala.
Jeho verze se „opírá“, tvrdí advokátka: jeho dvě kulky zasáhly do netěžných míst Martina Aramburú, žádný expert u něj nezjistil kriminální nebezpečnost a nálepka „fasista neonacista“ slouží z větší části k uléčení svědomí společnosti. „Neměli byste rozhodovat, že existují dobří a zlí,“ říká porotě. Poté ukáže plakát: „Zachránit zůstal jen jeden: Romain Bouvier.“
Advokát Hugues Vigier se následně vyjádřil rychlým, téměř на mikrofon přilepeným způsobem, jako by mluvil na každého soudce z blízké střechy. Otevřel svou řeč citátem Padání Ikaros Brueghela staršího, kde hrdina je jen detail ve vodě: „Je to stejný příběh pro Romaina Bouviéra,“ trvá. O čtyřiceti minutách však ještě nezmínil žádný skutkový fakt. „Ohromující,“ šeptali posluchači v sále. „Příliš dlouhé,“ mluvili někteří. Nakonec se dostal k věci. Podle jeho tvrzení jeho klient nestáhl zbraň okamžitě, neskončil „boj tělo na tělo“, jen ji vytáhl, když na něj Martín Aramburú zaútočil. Nebyla předem promyšlená záměr. Jinak by vystoupil z Jeepu se zbraní v ruce.
V 15.59 Xavier Nogueras opět předstoupil kvůli Loikovi Le Priolovi. Plakal, tvrdí, že dnes ráno při pohledu na svou třináctiletou dceru a myslel na toho muže, který měl také děti. Nic z toho, co říká, nezapříčiní zapomenutí Federica Martin Aramburú. Žádost o osvobození se mu jeví „zcela nesmyslná“. A přesto uplatňuje důvod legitimní obrany, uznávaje, že „hrozba smrti není jediným kriteriem“: vše je otázkou proporcionality.
Dva muži se zapojili do souboje ve tmě, každý nevěděl, co ten druhý ví: Martín Aramburú, v činu „hrdinském“, skočil na Le Priola, aby zachránil svého přítele, aniž by věděl, že ten má zbraň. Le Priol netušil, že jeho protivník má už dvě rány na těle. Dva slepí boxeři, každý přesvědčený, že je jediný, kdo cítí strach. Chceme-li „bojovat“, neznamená to nutně chtít zabít, trvá advokát, a potrhaná bunda jeho klienta ve videích dokazuje, že byl znehybněn, jako motýl na kousku skla.
Nogueras útočí na média, na ten „stroj, jenž tlačí“ a který z jeho klienta udělal vzor bílého supremacisty. A na svědectví, která se mění. Brání odbornost za 18 000 eur, která prokurátor označil za „karikaturu“: „Skutečně působí, že bych chtěl nosit Pokémony k publikaci?“ a dodává: „Čím víc budeš nenávidět své klienty, tím lépe je budeš bránit.“ Zná Le Priola od roku 2015, s žádnou z jeho myšlenek nesouhlasí a mluví o muži „zkaženém zevnitř“. Poté, tónem teatrality, obrací se k němu: „Vy, který tolik milujete moře a kterého jste dlouho neviděl, doufám, že brzy znovu uvidíte, ale ne dřív než za 27 let.“
Poslední v řadě, kdo promluvil během dne, byl advokát Pierre-Henri Baert, nezaměnitelný svým knírem, a slíbil, že to nezabere déle než hodinu. V lavici Le Priol hledí na podlahu. Za ním větrák rozvání vzduch. Baert připomíná chlapce osmnácti let, který vstoupil do armády a vyjel do Afriky ve 18 letech, mladíka, „který nese na ramenou obraz, který nikdo neměl nést“, říká.
„Jsme velmi rádi, že máme na vnějšku Loiky Le Prioly, kteří bojují tam venku, tam, kde nechceme vědět, co se děje,“ argumentuje.
A tvrdí posttraumatický stres a útočí na znalecký posudek doktorky Teillet, kterou obdivuje, ale obviňuje ji z toho, že si „oblékla talár pro prokuraturu“: „Lže,“ tvrdí. Posttraumatický stres, který podle ní mizí po dvou letech? Přesto – dodává – na rozdíl od tvrzení psychiatričky Teillet, Le Priol nebyl od dětství psychopat. „Le Priol se nenarodil jako Hannibal Lecter“, tvrdí. Jeho psychopatické rysy, pokud by je měl, byly natolik mírné, že ho armáda přijala. Baert žádá, aby se zvážila změna jeho schopnosti rozpoznávat; „Nelze srovnávat člověka s psychickými poruchami s někým, kdo jedná chladnokrevně“, trval.
A pak přišel výčet. Le Priol nevytáhl zbraň, když udeřil Shaun Hegarty, ani když Aramburú stáhl jeho kapuci, ani během souboje, ani když pronásledoval rugbisty, ani když slyšel výstřely. Vytáhl ji jen tehdy, když ho Federico a Shawn zasáhli a začal dostávat údery jako nákladní vak na boxovací pytel.
„Měl ji vytáhnout? Ne, vůbec. Byl to jediný okamžik, kdy ji vytáhl?“ ptá se. Soudce ukončuje svůj projev a žádá, aby byl trest nalezen: „Mezi 8 a 25 lety, ale ne 27. A blíže k 25 letům, abych byl upřímný.“
V pátek od 9.30 budou mít obžalovaní poslední slovo. Poté se soud a porota odeberou k vyvěšení v případu, v němž se každý domnívá, že neexistují dobří ani zlí, a kde sál doufá, že se pravda vyjeví na které straně zrcadla padne.