Jaké byly tvoje začátky v médiích? Začínal jsi v Mladé Frontě a potom v Týdnu, že?
Přesně tak. Před nástupem do maturitního ročníku jsem přestal kvůli sešroubované noze hrát fotbal, měl jsem čas se učit, hodně číst, psát různé věci a díky tomu jsem se rozhodl jít po maturitě nejdřív na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kterou jsem ale po necelém roce opustil, a následně na VOŠ publicistiky. Během prváku jsem si našel brigádu v Mladé Frontě, psal jsem do pražské přílohy a pamatuju si, že můj první článek byl, když Dukla postoupila zpět do druhé ligy.
Asi po půl roce jsem přešel do Týdne, kde jsem pracoval nejprve jako externista, na pár odpoledních směn. Potom jsem ale během celkem krátké doby dostal poloviční a následně i plný pracovní úvazek. A vlastně i to byl důvod, proč jsem VOŠ nakonec nedodělal. Každodenní praxe mi dala mnohem víc než přednášky. V Týdnu jsem nakonec vydržel tři roky.
Jestli je možné vypíchnout jednu dvě události, které by to byly? Nějaký povedený rozhovor třeba.
Určitě to bylo MS v lyžování v Liberci, i když je to událost spojená především s obrovskou kauzou ohledně financování celého projektu. Já tam byl s kolegy druhou polovinu šampionátu a pohybovali jsme se po všech sportovištích. Vidět poprvé na živo skoky na lyžích a stát pod můstkem, byl pro mě osobně obrovský zážitek. Kolikrát jsem si zapomněl dělat poznámky, kdo vlastně skákal, protože jsem jenom čuměl (smích). Celkově ale nahlédnout do takového média, jak funguje, bylo fajn. Taky jsem získal akreditace na spoustu sportovních akcí, dělal jsem rozhovory s hokejisty před mistrovství světa a tak. Všechno mělo něco do sebe.
Měl jsem kliku na šéfa v redakci (Pavel Němec), který mi dal dobrou editorskou školu. Se vší úctou k VOŠ publicistiky mě toho naučil stokrát víc než tam na přednáškách a praktických hodinách. To platí i o dalších tehdejších kolezích Ondrovi Suchanovi, Petrovi Vlčkovi, Kubovi Kvasničkovi nebo Honzovi Faitovi. Od všech jsem se něco naučil.
Jak se z novináře stane zaměstnanec klubu?
Já myslím, že to byla náhoda a shoda okolností. David Pavlíček odcestoval na rok studovat do Austrálie a hledali za něj náhradu v PR oddělení. Ondra Kasík mi dal nabídku, jestli nechci přejít k nim na Spartu. Vzhledem k nabídce a možnosti pracovat na Spartě, jsem se dlouho nerozhodoval. Za to, že jsem pracoval na Spartě, vděčím Ondrovi. Obecně jsou tyhle přesuny z médií do klubů běžná věc.
Jak jsi na Spartě začínal. Co jsi měl na začátku na starosti?
Nastoupil jsem na pozici Davida, takže webové stránky, Facebook, videa, fotky. Zápasový magazín v té době dělal Ondra Vichnar. Nastoupil jsem 1. února 2011 a za dva týdny se jelo na Liverpool. V době, kdy jsem nastoupil byl tým na soustředění ve Španělsku, Tomáš Pekhart běhal v dresu Abeny, Manuel Pamić v dresu Kuby Podaného… Vrátili se asi týden poté, co jsem nastoupil a letělo se do Liverpoolu. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem byl v Anglii, takže krásný začátek nové práce.
Celkově ale byly začátky asi jako v každé jiné práci – rozkoukávací, poznávání lidí všude okolo. Zároveň taky uvědomění si, že nemůžu napsat vše, co bych napsal jako novinář. Celý první rok byl v tom duchu. Dá se říct, že až co se David vrátil zpátky, vzali jsme komunikaci za jiný konec.
Co jsi měl konkrétně na starosti?
Zpočátku to byl web, než se vrátil David. Po jeho návratu jsem převzal magazín, k tomu jsme dělali společně web a sociální sítě. Postupně se to promísilo s tím, že jsem zastupoval Ondru Kasíka, když nebyl v práci. Byl jsem k ruce na domlouvání rozhovorů s hráčema. Převzal jsem magazín od Ondry Vichnara, který odešel a dělali jsme na webu a sociálních sítích společně s Davidem. Dokud nenastoupil Radek Baroň jako externista a potom stálý zaměstnanec, tak jsme dělali i videa. Dá se říct, že jsme se dokázali vzájemně s Davidem ve všem zastoupit, což se ne vždy ve firmě povede. Téměř celou dobu jsme také plnili roli fotografů na soustředěních, případně v době, kdy nemohl klubový fotograf, jenž v té době nebyl denně k dispozici. To je v tuhle chvíli jinak, i když na soustředění to platí podle mě pořád.
Vzpomeneš si, jak se vyvíjely sociální sítě za tvého působení?
Když jsem nastoupil, tak fungoval facebook Sparty. Twitter existoval taky, ale bylo tam nastavené automatické sdílení z facebooku. To jsme právě změnili, když se vrátil David. Začali jsme používat Twitter jako normální lidi (smích). Vymysleli jsme si vlastní zkratky při podpisu, což nikdo zpočátku moc i přes naše četná vysvětlení nechápal.
Pamatuju si dodneška jeden komentář, když jsme to automatické sdílení vypli. Ten komentář zněl: „Konečně Sparta komunikuje na přímo, a ne automatickým sdílením.“
Začali jsme Twitter používat také více prostřednictvím svých osobních účtů a vymýšleli jsme věci jako #klingondne a podobně.
Stejně jako všude jinde, i my jsme bojovali s nešvarem, který se asi nikdy nepovede úplně vymýtit, protože čím dál víc lidé nedokážou číst a zpracovávat informace. Takže pod text, že se budou lístky prodávat od 10 hodin bylo prvních pět komentářů, od kdy se budou prodávat lístky. Jestli si ale něčeho cením, a to nemyslím tak, že bychom budovali záměrně komunitu kárajícíh fanoušků, ale když po několika letech lidi sami odpovídali na podobné otázky vlastně za nás, říkal jsem si, že jsme něčeho asi přeci jenom dosáhli. Když to bylo s velkými urážkami, tak jsem to lajkovat nemohl, ale kolikrát jsem lajkoval odpovědi typu: „neumíš číst, blbče?“
Na Facebooku se to vyvinulo tak, že tam je teď kolik, čtvrt milionu? Něco takovýho. Twitter je v tomhle skromnější. Největší zjevení asi pořád působí Google Plus. Sociální síť, kterou asi dost lidí ani nepochopilo k čemu má být. Vzhledem k tomu, že to bylo nastavený tak, že při založení Google emailu, vás to rovnou přidalo do různých okruhů sledovaných stránek, na sparťanským účtu bylo najednou padesát tisíc sledujících, aniž bychom to, jakkoliv promovali. Samozřejmě, aktivních sledujících bylo minimum, ale pokračovali jsme v tom. Ale zrovna nedávno jsem koukal, že někdy od září minulého roku už tam nové příspěvky nepřibývají, tak se kluci asi rozhodli to dál nepoužívat.
V jednu chvíli se přestaly příspěvky zobrazovat na Google Plus, aniž bychom něco změnili. Napsal jsem zástupci Google a dostal jsem odpověď, že máme něco špatně nastavené. Hned druhá věta zněla, jak se nám povedlo v ČR nasbírat 60 tisíc fanoušů, když to nikdo nepoužívá skoro ani v Anglii (smích).
Na Twitteru se vytvořila podle mě fajn komunita. To už s některými lidmi přerostlo až v kamarádství. Ne, že bychom chodili každý týden na pivo, ale i třeba když se provalilo, že odcházím, dost lidí mi tam psalo, to mě potěšilo.
No, a postupně se přidávaly samozřejmě další. Založil se Instagram, anglická verze Twitteru se začala využívat výrazně víc i směrem k Evropské lize. Bylo fajn sledovat, kolik lidí ze zahraničí začalo sledovat Spartu i třeba během cesty do čtvrtfinále Evropské ligy nebo kolik lidí se na Spartu v průběhu let vracelo přímo na zápasy a označovali nás na Twitteru.
Stalo se ti někdy u nějaké reakce, že by ses musel kousat do rtu, nebo zvažovat, co můžeš a nemůžeš říct?
Samozřejmě, s tím se potýkají lidé z klubu často. Myslím, že jsem si postupně vypěstoval v sobě takový návyk, že když to byla odpověď, za kterou bych já sám nestál, ale bylo to stanovisko klubu, snažil jsem se být co nejstriktnější ve své odpovědi abych se do toho nezamotal. Je rozdíl někomu odpovědět „jak se píše v článku“ a zkopírovat to desetkrát. A je rozdíl odpovídat, jestli někdo figuruje ve vedení klubu, nebo jak je na tom hráč zdravotně, informace o přestupech atd. To jsou věci, co se musí odlišovat a s tím asi bojuje každý zaměstnanec všech klubů na takovéto úrovni.
Kdyby někdy náhodou bylo potřeba skluzovat za Spartu, Schalke nebo Reading, tak jsem připraven 😍
Děkuju, přátelé 😘 pic.twitter.com/OQ5fMmNRJV
— Ondřej Eisner (@ondrej_eisner) September 21, 2018
Občas, když vidím až agresivní dotazy, říkám si, jak to ustojíte? Máš nějaký tip na to, aby se člověk neutrhnul v odpovědi?
Dvě věci, které jsem se naučil a dělal bych je pořád, pokud bych byl na Spartě. Odešel bych na chvíli od počítače, abych tu jedovatou poznámku nebo nadávku na chvíli neviděl. Anebo si o tom s někým promluvil, což v mém případě byl většinou Ondra. Buď jsme se tomu zasmáli, nebo jsme se shodli, co odpovědět. Časový posun ale každopádně pomáhá a žádný takovýhle jedovatý šíp od fanouška nevyžaduje okamžitou reakci. Takhle to zní idylicky a jednoduše, ale je jasné, že jsem nadával dost…
Třeba zase konkrétně u Twitteru se vybudovala taková komunita, že už jsme věděli, kdo z fanoušků bude reagovat a jak. Pak už člověk reakce, třeba 8 z 10 očekává. Facebook je v tomhle jiný. Tam spoustu lidí ani pořádně neví, co před pěti minutami viděli, čemu dali palec nahoru. Třeba minimum lidí navštíví profil Sparty, nebo kohokoliv jiného, přímo. Tím myslím, že jdou na tu stránku a hledají si informace sami. Proto mně osobně třeba nedávají smysl „návazné“ příspěvky, když vím, že se to běžnému uživateli nikdy nemá šanci zobrazit za sebou tak, jak by si ve firmách představovali.
Souvisí to s tím, co jsem už říkal, že lidé jsou líní číst a konzumovat obsah. Ne všichni samozřejmě, ale v době, kdy lidé reagují především na vizuální prezentaci, je těžké tvořit textový obsah. To nemá vyznít hloupě, je to samozřejmě o publiku a cílové skupině.
Kolikrát si říkám, jak krátký popisek u fotky člověk musí vymyslet, aby aspoň jeden z pěti lidí došel k odkazu a klikl na něj. Sebelepší rozhovor nebo článek většinou stejně přebije pětivteřinové video nebo vtipná fotka. Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu mi to vadí, ale to neovlivním.
Takže jsi pročítal všechny komentáře?
Na Twitteru nám neuniklo téměř nic. Snažili jsme se i hodně komunikovat, reagovat, ale ne na všechno jsme mohli reagovat. A samozřejmě byly časy, kdy se komunikovalo víc a také, kdy se komunikovalo snáz.
Po prohraném zápase, nebo při přestupu hráče, kterého sem fanoušci nechtějí to bylo vždy těžší. Nebo když se komunikovalo o zranění hráčů. Jednu dobu jsme komunikovali skoro všechno, potom jsme byli zase jako pořad Tabu. Tahle rozhodnutí, která se dělají uvnitř klubu, ale řadový člověk z PR neovlivní, byť je musí komunikovat ven.
Diskuzní fóra Sparta Forever, E-Sparta, nebo #acsparta na twitteru po prohraném utkání jsou výživné. To by člověk potřeboval dva dny, a pak začít znovu. Ale jsou tam i zajímavé komentáře občas, o to víc teď pro mě, když už nejsem zaměstnancem Sparty.
Stávalo se tedy, že se některé komentáře z fór atd. dostaly až k managementu Sparty?
Jo, to určitě jo. To jim většinou předával Ondra a jsem si jistý, že to tak je stále. Tím, že jsme seděli vedle sebe ve stejný kanceláři, tak jsme to měli třeba rozdělený, že někdo četl tohle, někdo tamto. Když ty informace byly hodně závažné, nebo podnětné, předávali jsme je dál, protože kolegové z marketingu, správy stadionu a dalších se je nějak dozvědět museli. Pokud někdo napsal na Twitter hodinu před zápasem: „nefunguje topení v tomhle sektoru“, viděli jsme to a předali informaci. Pokud se to ale nepovedlo opravit, což už nebylo na nás, po půl hodině hry jsme měli komentář, že jsme neschopný a nestačili jsme to opravit.
Ač je Sparta největší klub u nás, tak jsme pořád malý prostor, co se týče sociálních sítí, takže zaměstnanci klubu nemají problém dostat se ke všem komentářům. Pořád ještě nejsme jako v Turecku, kde zapnou sociální sítě a než vůbec vidí nějaký smysluplný komentář nebo dotaz, vybafne na ně 2000 příspěvků se srdíčky v barvách klubu. V horším případě ještě stovky nebo tisíce komentářů ve stylu „Announce Pogba!“ pod jakýmkoliv jiným příspěvkem.
Jaký byl vývoj Magazínu Sparta do toho? Kde jsi bral inspiraci?
Magazín jsem převzal před jarní částí sezóny 11/12. V tu dobu, než jsem magazín převzal, fungoval jako taková kopírka webu, kdy možná třetinu tvořily reklamy a zbytek byl rozhovor s hráčem, zpráva o béčku a zbytek zkopírované on-line reportáže o zápase z webu. To byla první věc, kterou jsem chtěl změnit. Aby když člověk přijde na stadion, na prvních čtyřiceti stranách se nedočetl, že jsme někoho před dvěma týdny porazili a že jsme odkopli míč v 53. minutě zápasu.
I když jsme tam nechávali pořád reportáže ze zápasu, snažil jsem se to psát jinak. Přidávali jsme tam například ohlasy, třeba od jiných hráčů, než kteří mluvili hned po utkání. Připravovali jsme grafické znázornění sestavy, základní dostupné statistiky.
Inspiraci jsem bral hodně ze zahraničí, třeba od klubů z druhé anglické ligy. Kdo mě zná, ví, že dlouhodobě sleduji Reading. Když byli naposledy v Premier League, udělali pevný hřbet magazínu a když měl někdo všechny a dal je vedle sebe, hřbety daly dohromady fotku stadionu.
Chybí mi jeden, ze zápasu s Manchesterem United. Ne, že bych byl fanoušek Manchesteru United, ale v tu chvíli jsem si uvědomil sílu toho klubu. Ale Reading pro mě byl jednu dobu opravdu skvělou inspirací, líbilo se mi, jak komunikují o ženském týmu, mládeži. Ale to už je minulost, lidé, kteří to v té době dělali, už v klubu nejsou. Také se to dost proměnilo.
Ale inspiraci najde člověk v podstatě kdekoliv. Jednu dobu jsem si objednával i magazíny z Doncasteru, kde Rovers hrají čtvrtou ligu a parta kamarádů/fanoušků vydává svůj vlastní zápasový magazín a prodávají to za libru. Nemá to pevný hřbet a lesklou obálku, ale je mi to milejší, než spoustu magazínů a programů, které vydávají kluby hrající mnohem vyšší soutěž včetně naší ligy.
Pro mě bylo největší zadostiučení, že se o magazínu začalo víc mluvit. Že mi fanoušci psali, když se jelo na výjezd v rámci evropských pohárů, jestli můžou napsat sami reportáž do dalšího dílu. Tohle mě ale zároveň i hodně mrzelo, že nebylo tolik lidí, kteří by o tohle měli zájem. Nebo snahu se na tomhle podílet víc. Když byl ročník ke sto letům stadionu, chtěl jsem aby v každém čísle (15 čísel) byla nějaká vzpomínka fanouška. Dva týdny do uzávěrky jsem neměl nic. Nakonec se něco sešlo, ale bylo to jen asi na pět nebo šest čísel. Ale na druhou stranu si můžu říct, že když jsem magazín přebíral prodávalo se určité číslo a když jsem odcházel prodávalo se jiné. Tak jsme to nedělali snad tak špatně.
Co se týče historické části magazínu, tu měl na starosti dlouhou dobu pan Pešta, který měl pod palcem i veškeré výročí či úmrtí hráčů. Dokázal vymýšlet i různé seriály, to bylo moc fajn. I díky tomu jsem si v tom našel zálibu sám a bavilo mě hledat si všechno možné z historie sám a pak o tom psát.
Já mám asi vůbec nejradši díl před jarním derby v mistrovské sezóně 13/14, kdy jsem trávil hodiny v archivu a rozhodl se napsat o jednom derby z daného desetiletí. Ač jsem to psal já, tak to mám doma a líbí se mi to. Ta forma zpracování se nám, myslím, tenkrát povedla. Druhý nejoblíbenější je číslo s nejlepšími zápasy historie. S tímto nápade přišel Jarda Zákravský, který to se sparťanským PR táhl také hodně dlouho v různých formách spolupráce. Nakonec jsme se rozhodli vydat všechny zápasy jako samostatné číslo na konci sezóny. To mám pořád doma schované a nechci o to přijít, protože tímhle se budu vždy rád chlubit.
Co se potom děje s neprodanými výtisky?
Dřív se to nechávalo k odběru pro fankluby, část se dávala na Strahov. Kluci na podzim organizovali rozvoz do domovů důchodců, což je výborná věc.
Která část tě z magazínu bavila nejvíc?
Stěžejní částí samozřejmě měly být rozhovory. Někdy se to povedlo víc, někdy to bylo slabší, toho jsem si vědom, ale to je normální.
Hodně zajímavý rozhovor byl třeba s Timim Konatém, což není úplně oblíbená postava mezi fanoušky, což naprosto chápu. Můj favorit to také není, ale pamatuji si, že jsem ho chtěl donutit mluvit, aby se přestalo říkat, že neumí komunikovat. Tehdy měla nahrávka rozhovoru hodinu, další půl hodiny jsme se bavili jen tak. Ten rozhovor měl sedm stran, než jsem to krátil. Ale to bylo ještě před tím, než začal „blbnout.“
Pak tu byly rozhovory s hráči jako jsou Láďa Krejčí, Kuba Brabec, Bořek Dočkal, Marek Matějovský nebo Lukáš Vácha, které vyústily v to, že nestihli dojet na jinou schůzku. U jiných hráčů vyzvednout děti a podobně. Rozhovory byly na dlouho, mimo záznam, i díky tomu jsem s nimi měl, troufám si říct, kamarádský vztah do dneška, i když jsme už každý jinde.
Jak už jsem zmínil, čím déle jsem to dělal, tím víc mě bavila historie. Taková to počáteční euforie, že dělám magazín, ale po čase logicky vyprchala, už jsem některé věci dělal automaticky a na magazínu to bylo ke konci znát.
Vzpomeneš si na nějakou vtipnou historku z rozhovorů, nebo na které rozhovory rád vzpomínáš?
Pamatuju si na Eldara Civiče. Měl jsem nějak zafixováno, že umí česky tak dobře, jako já. On umí skvěle česky, na to že to není Čech, ale tenkrát byl tak nervózní, že polovinu českých slov zapomněl.
Pak si pamatuju Davida Lafatu, první rozhovor do magazínu po příchodu z Jablonce, který byl těsně před Chelsea. David byl hrozně nervózní, ač už toho hodně zažil. Stadion byl před rekonstrukcí a seděli jsme ve starém VIP boxu. Tehdy vlastně každé vydání magazínu mělo titulní fotku zvlášť vyfocenou a byl na ni daný hráč, jenž měl zrovna v magazínu hlavní rozhovor. Na té titulní fotce má David moji mikinu, kterou mi pak nechtěl vrátit, protože mu v ní bylo teplo, zatímco já stál u střídačky v tričku (smích).
Na soustředěních proběhlo taky hodně rozhovorů, protože se vracelo týden, deset dní před mistrákem a magazín šel do tisku tři dny před zápasem, takže vlastně už v rámci soustředění vznikaly rozhovory do magazínu. Rozhovor s Markem Štěchem jsem dělal snad čtyři dny, protože měl vždycky jen pár minut a pak zase musel odejít na rozbor s videem, nebo další trénink. Ono to asi občas vypadá, že tam ti hráči nic moc nedělají. Že si jdou dvakrát zatrénovat a pohoda, ale někdy jsou dny hodně plné.
Rád vzpomínám taky na rozhovor s Víťou Lavičkou do magazínu, ale v případě Víti nevzpomínám jen na rozhovor…
Součástí tvé práce bylo i představování nových hráčů. Jak to probíhá?
Nějaké základní představení a krátký rozhovor je vždy vesměs stejný. Někteří fanoušci asi namítnou, že je to pořád dokola – přišel jsem sem bojovat o titul, Sparta je velký klub atd. Jenže tihle fanoušci by se měli podívat na představení hráčů v cizině. Zjistili by, že je to vesměs stejné, ať si to přeloží z angličtiny, španělštiny, tatarštiny.
Strašně to ale souvisí s tím, jak klub o přestupu komunikuje jako celek, a ne, jak to chce dělat zaměstnanec PR oddělení.
Všichni vědí, že informace unikají a když se klubu povede být opravdu tím prvním, kdo přestup oznámí, je to na to se jít pomalu opít. Někdy je těžké hráče představit, když to vlastně všichni vědí. Někdy jsem ani nemohl natočit video, ale jen přidat fotky a krátký rozhovor, protože jsme měli techniku na soustředění. Na Twitteru lze dohledat vtipy o tom, že video rozhovor s tím a tím nebyl proto, že kamera byla ve Španělsku. Jo, měli jsme jednu kameru a jeden foťák. Obojí bylo na soustředění a já třeba sám v Praze. Je to smutný, ale tak to fakt je. A když se kolikrát stalo, že nebyl čas z různých důvodů zajistit jinou techniku, dopadalo to takhle. Těch případů bylo dost, nejen Kaya …
Taky mě to štvalo a bude mě to štvát, když mi to lidi budou připomínat. Že to nebylo jako v Manchesteru, kdy hrál nějakej hráč na piano, o to asi ani nejde, na Spartě piáno není. K tchýni se mi ho brát nechtělo, aby tam zahrál (smích). Ne, někdy to prostě nešlo. Já jsem ale v tomhle stará bačkora a bude pro mě důležitý, aby klub oznámil příchod jako první. I když to bude tou tradiční formou a suše, než aby měl ten hráč rozhovor nejdřív v Deníku Sport, Mladé Frontě, nebo než aby o tom věděli fanoušci daleko dřív a vlastně ani neměli zájem si takový rozhovor číst. Pořád si stojím za tím, že hráče/trenéra by měl představit klub, a ne to přímo nebo nepřímo tlačit do jiných médií. To samé platí o důležitých sděleních směrem k fanouškům. Ti se mají postoje představitelů klubu dozvědět z komunikačních kanálů toho klubu, ne z novin. A ještě třeba v podání „řekl zdroj blízký vedení klubu“. To mě vždycky hrozně vadilo.
Zažil jsi se Spartou hodně výjezdů i do ciziny. V čem spočívala vaše náplň práce v těchto zápasech? Jak funguje komunikace s týmem soupeře?
Když začnu od konce, tak když se dostaneš do skupiny Evropské ligy, UEFA pořádá workshop po losu, kam pozve jednotlivé zástupce klubu. Většinou jsou to lidi z marketingu nebo komunikace. Jednou se mi poštěstilo, že jsem tam byl já a byla to výborná zkušenost.
Zástupci klubů z jednotlivých skupin jsou spolu a mají možnost okamžitě začít řešit prvotní věci před vzájemnými zápasy, předat si kontakty i základní informace a důležité materiály. Spoustu klubů, včetně Sparty, má tzv. Club guide, který si kluby předávají a jsou v něm různé informace. To je takový ten začátek
Co se týče toho výjezdu; my jsme letěli ve většině případů letadlem s týmem jako zaměstnanci klubu. Stejně jako s námi letěli zástupci partnerů a sponzorů. V určité době se to změnilo a hráči cestovali na výjezd sami, aby nemuseli čekat na zbytek výpravy. Většinou jsme ale letěli všichni společně. My, jako členové PR jsme měli „na starosti“ české novináře, kteří letěli s námi, nebo cestovali po vlastní ose a připojili se k nám až na místě. Naší prací bylo jim zajistit akreditace, aby se dostali na tiskovky a předat další informace. Pokud letěli s námi, byli s námi i na hotelu. Neříkám, že jsme je museli vodit za ručičku, jsou to dospělí lidé, ale tohle bylo automatické. Stejně jako transfer z hotelu na zápas, ze zápasu s týmem atd.
Pro nás pro PR bylo hlavní předzápasová tiskovka, trénink a abychom pokryly obsahovou část odletu a tu cestu jako takovou. Hráči byli na jiném hotelu než my. Někdy i v jiném městě, takže kromě oficiálních výstupů jsme většinou nic netvořili.
Pak tu jsou funkce, který nejsou a asi nikdy nebudou vidět. Lidé, kteří mají na starosti fanoušky a vstupenky, další komunikuje se soupeřem, zajišťuje vše pro tým, někdo má na starosti předzápasové porady s rozhodčími atd. Je toho spoustu. Část těchto věcí mohla být vidět kdysi před zápasem s Chelsea, kdy jsme dělali „minutu po minutě“ a sdíleli téměř vše.
S kým se spolupracovala vůbec nejlépe a kde to skřípalo? Může to být v rámci ČR i mimo.
Myslím si, že to souvisí i s tím, co jsme řešili na začátku, jak se vyvinula klubová komunikace a sociální sítě. Vyvinulo se to opravdu hodně. Když jsem na Spartě začínal, spousta klubů nemělo tiskového mluvčího, PR člověka, někoho na web a sociální sítě. Proměnilo se to výrazně. Dneska už si většinou nemusíte psát do jiného klubu o fotografie hráčů na adresu „recepce@fcxyx.cz“ a doufat, že vám někdo odpoví.
Když budu jmenovat, tak výborná spolupráce byla vždycky s klukama ze Slovácka. Byli schopní odpovídat kdykoliv a vždycky vyšli vstříc. To samé, když pracoval Tomáš Mutinský na Bohemce nebo Martin Kovařík z Teplic. Vždy jsme dobře vycházeli s Michalem Býčkem ze Slavie. My neměli rádi Slavii, on Spartu, ale vždy jsme se k sobě chovali slušně a pomáhali si. Nemám ale vyloženě špatnou zkušenost asi s nikým, jen to zkrátka chtělo čas, aby se to i tady u nás někam vyvinulo. Všechno má svůj čas. Už i Sigma přestala přidávat facebooková alba automaticky na Twitter 🙂
Asi nejvtipnější spolupráce vůbec byla se Steaou Bukurešť. Tenhle klub jsem klasicky požádal o hlavičky fotek před zápasem. Přišlo jich dvacet, z toho deset bylo stejných. Respektive postava od krku dolů byla stejná, jen se tam proměňovaly hlavy. Udělal jsem z toho tenkrát GIF a sdílel na Twitteru. Nějakou dobu mi to sloužilo pro zlepšení nálady. Do dneška to mám někde uložený.
Komunikace se Steauou zatím na jedničku. "Můžete nám, prosím, poslat profilové fotky hráčů? Díky." A poslali… pic.twitter.com/Jp1dSQthcz
— Ondřej Eisner (@ondrej_eisner) July 19, 2016
Když budeš sumarizovat, na jakou část jsi pyšný ve Spartě a co tě třeba mrzí, že se nedotáhlo?
Jsem rád, že se pozvedla komunikace jako celek, hlavně přes sociální sítě. Za těch sedm a půl roku se to vyvinulo do úplně jiného světa. Jsem rád, že magazín, který nikdo nechtěl, se povedlo pozvednout a mají na tom zásluhu všichni, kdo se na tom podíleli v době, kdy jsem jej vedl. S tím ovšem souvisí i to, že se mi nikdy nepovedlo prosadit smysluplnou a uživatelsky dobrou elektronickou verzi magazínu.
Když vidím spoustu videí, říkám si, jestli by nemohla vzniknout plnohodnotná Sparta TV. Mohla by nabízet rozhvory s hráči, diskuze a spoustu dalšího. Co si o tom myslíš? Měla by Sparta TV šanci uspět?
Měla, ale všechno to záleží na zázemí, na možnostech. Že člověk přijede na Liverpool a tam je 30 lidí na PR a dalších 30 na marketing a my tam přijedeme ve třech, to je tak nějak pochopitelný. Nemůžeme se srovnávat. Ale to není o srovnávání s Premier League. Rozdíl je obrovský v podstatě ať už se potkáte s kýmkoliv.
Po mistrovské sezóně 13/14 se jelo v létě na soustředění do Brunecku do Itálie a hrálo se s Dynamem Moskva. Lidí na vše kolem týmu a komunikaci tam bylo víc, než my měli hráčů, přenosový kamion… Já psal on-line pod deštníkem na notebooku a David Pavlíček se schovával s foťákem na střídačce před deštěm, protože foťák byl půjčený.
Vzpomínám na soustředění v Rakousku, kde se hrálo proti zajímavým klubům. Člověk se tak nějak nevyhne alespoň vnitřnímu porovnání v hlavě a to nejen po sportovní stránce, ale i v jiných věcech. Pamatuju si třeba Vitesse Arnhem. Ondra Kasík tam zrovna nebyl, jinak by rozhovory a další věci domlouval on. Dal jsem se do řeči s jejich tiskovým mluvčím. Pořád jsem tam totiž viděl pobíhat lidi v klubovém oblečení s technikou kolem hřiště, další seděli kolem nebo dělali něco jiného. Kolem patnácti jich bylo určitě, všichni na média, komunikaci. My před ním stáli ve dvou, takže odpověď na otázku, kolik vás tu je, byla jednoduchá – ve dvou. Pracovat v jiném menším českém klubu znamená být na úplně sám.
Takže pokud je zázemí, máš pro to prostředky, může to být zajímavé. Ale nemůžeš to dělat ve dvou.
Při svém odchodu jsi umístil na vlastní soc. média fotku s textem, že už tě to přestalo bavit chodit na Letnou. Chceš to nějak rozvést?
To byla spíš asi taková záminka, proč to vlastně udělat. Ten text je z billboardu v Holešovičkách, reklama na jobs.cz. Koukal jsem na to každý den asi rok a čtvrt nebo rok a půl, ani přesně nevím. A celou dobu jsem přemýšlel nad tím, že už tam nejezdím rád. Bylo to období, v jehož části moje žena třikrát potratila a během jednoho roku jsme přišli třikrát o dítě.
Čím dál víc jsem nesouhlasil s tím, kam klub směřuje. Nemyslím výsledky, ale vše okolo. Jak se někteří lidé chovají k nám zaměstnancům. Kdo a jak vede některá oddělení. Kdo, jak a o čem rozhoduje. Kdo a jak často leze komu do zadku, aby měl svůj klid.
Byl jsem unavený, kolikrát jsem neviděl celý týden pořádně rodinu. Že se ségře narodila dcera a já ji za rok viděl dvakrát. Po konci sezóny 17/18 jsem měl krátké volno, čekali jsme na čtvrtý pokus znovu dítě, manželka byla od května doma a já měl čas přemýšlet.
Pak se stalo několik dalších věcí, které si radši nechám pro sebe, na základě, kterých jsem jeden večer manželce oznámil, že druhý den skončím. Bez ohledu na to, jestli mám nebo nemám jinou práci. Druhý den jsem to oznámil Ondrovi Kasíkovi, který byl pro mě hlavním člověkem, který si to zasloužil slyšet přímo ode mě.
Sparta mi chybí, stejně jako mi chybí ti nejbližší, se kterými jsem nejen spolupracoval, ale považuji je za přátelé. Ale rozhodnutí odejít bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Jak pro mě, mou rodinu i oddělení komunikace Sparty.
Všiml jsem si nedávné fotky ze zápasu, kde jsi si stěžoval na fronty nebo opilého stevarda. Když to teď vidíš z pohledu fanouška a zaměstnance klubu, změnil se nějak tvůj postoj? Upřímně, když jsem to četl, říkal jsem si, že to teď konečně vidíš jako „obyčejný“ fanoušek.
Je to strašně jednoduchý. V tom klubu jsou lidé, kteří, asi ani ne svojí chybou, v životě nebyli na druhé straně stadionu. Pak jsou tam lidi, kteří ho znají do posledního šroubku. Pak tam byl člověk jménem Tomáš Křivda, kterého asi nemusím představovat. Ten dělal všechno pro to, aby se všechny služby zlepšovaly. Jestli někdy něco představitelům Sparty nezapomenu, pak je to fakt, že ho nechali ze Sparty odejít. Mně osobně asi došlo až po tom zápase s Jabloncem, že jsem byl fakt naivní. Věděl jsem, že tam jsou problémy, ale vždycky jsem si říkal jsou tam, snad se je podaří opravit, vylepšit. Ale tím, že jsem šel po takové době na fotbal a měl jsem takovouhle zkušenost, tak jsem si uvědomil, že jsem byl blbej, naivní. Někdo to na Instagramu komentoval ve stylu, že zrovna já bych měl mít ponětí o tom, jak to na Letný funguje. V tu chvíli mi došlo, že jsem za celou tu dobu tam jen tlumočil stanoviska klubu, aniž bych byl přesvědčený, že se to někdy opravdu zlepší. Ale věřím, že se to zlepší. Když půjdu na hokej, rugby, kuličky…tak taky nechci, aby na „bezpečnost“ dohlížel opilej pořadatel, který se klepe, aby už vypadnul s dvoustovkou pryč.
Co si myslíš o Sparta Clubu? Jsi členem?
Členem nejsem, ale nejsem ani kritikem. Nemám problém s tím, že nějaký obsah je placený, nebo nějaký je jen po přihlášení. Takhle se to prostě vyvíjí a nic není zadarmo. Měl jsem zaplacené členství Readingu, kde jsem měl za 1600 ročně přístup ke všem zápasům od sedmnáctky po áčko, sestřihy, zápasový magazín, slevu ve fanshopu. Nemám s tím problém. Je to jen o tom, jak s tím lidé v klubu budou pracovat. Pokud to nastaví šikovně a budou mít dostatek obsahu a nápadů, tak jim to bude fungovat.
Pokud ale lidi budou nadávat, že zápasy jsou v zimní přípravě vysílané jen pro registrovaný uživatele, tak co je lepší? Strávit dvě minuty registrací, nebo dvacet minut vymýšlet vtipný tweety a nadávat? I když, pokud přenos nefunguje, jak se dělo od spuštění nového webu, protože vývojáři webu byli překvapení zájmem o stream, tak je to logicky jen krásná nahrávka na smeč, to je jasné.
Co dnes dělá Ondra Eisner?
Těším se na narození mimča, které nám snad přinese Ježíšek (rozhovor je ze 7. 12., mezitím se Ondrovi s manželkou narodil syn Albert a dodatečně ještě jednou gratulujeme!) a nezávidím klukům všechny cesty, ze kterých se vrací ve tři ráno, zmrzlí, a někdy otrávení, že se prohrálo. Měl jsem v plánu najít si takovou práci, abych byl, co nejblíž manželce a následně synovi. Byl jsem rozhodnutý dělat cokoliv v jakémkoliv oboru. Nakonec jsem ale shodou okolností a náhod zůstal u fotbalu. Jsem na volné noze, ale starám se o web FAČR, která si mě najímá, aby měla na webu to, co je potřeba. Mám možnost pracovat z domova, můžu se věnovat i jiným projektům a pomáhat těm, kdo o mě má zájem, ale hlavně jsem nablízku rodině, která mě potřebuje.