Jan Rajnoch je odchovancem Sparty, byť do žádného zápasu prvního týmu nenaskočil, zůstal sparťanem. Jeho hráčská kariéra má plno zajímavých zvratů o kterých jsme otevřeně mluvili. Jak fungovala sparťanská mládež za jeho éry? Čím se mu stal trenér Jarolím osudným? To a mnoho více v rozhovoru níže.
Statistika:
V české nejvyšší soutěži celkem 198 zápasů a 25 branek. Dalších 18 startů přidal v evropských pohárech a dvě vstřelené branky. Za národní celek naskočil do 15 zápasů.
Jsi rodák ze severu Čech, ale ještě jako kluk ses s rodiči přestěhoval do Prahy.
Naši jsou Pražáci, ale kvůli práci se přestěhovali do Liberce, kde jsem se jim narodil. Oba jsou doktoři a někdy v mých šesti letech dostali nabídku jít do nemocnice v Praze, tak ji využili a vrátili se.
Prošel jsi akademií Sparty všemi výběry až do béčka. Kde tehdy mládež trénovala a když to porovnáš s dnešní akademií na Strahově?
Ty brďo, to byly časy. Zaujalo mě slovo akademie. Tou je Strahov až nyní, ale tehdy určitě ne. Do žáků jsme chodili na Balabenku do základní školy a trénovali na Podvinném Mlýně. Často se naráz sešly třeba čtyři týmy a jeden musel na škváru. V dorostu jsme jezdili do Hovorčovic a Horoměřic a to bylo taky poměrně náročný. Sparta v té době byla nezničitelná a bylo zvláštní, že mládež neměla pořádně kde trénovat.
I přesto ale z mládeže vzešlo spoustu úspěšných hráčů.
Je to dobou, tehdejší situací. Těsně po revoluci ještě byly zažité drily z předchozí doby, které se dneska snad zase vrací. Neexistovaly mobily, sociální sítě a hry a naší jedinou starostí bylo, abychom měli balon a mohli jsme jít hrát fotbal. Měli jsme široké sportovní vyžití. Uměli jsme hrát tenis, hokej, lyžovat, běhat, lézt po stromech a to všechno vývoji hrozně pomáhá. Dneska když vidím, že patnáctiletí kluci neudělají ani kotoul… (kroutí hlavou). Možná i proto vyrostlo víc fotbalistů v té době než za poslední roky. Podle mě se zaspalo období 2000-2010, ale teď je dobře, že se peníze zase dávají do správných míst a vznik akademií je výborný nápad.
Na koho rád nebo i nerad z této doby vzpomínáš? Kdo tě trénoval a se kterými hráči jsi nastupoval?
Můj ročník je 81, prali jsme se o tituly s Baníkem Ostrava. Jejich ročník byl taky silný – Milan Baroš, nebožtík David Bystroň. Sparťanský ročník byl ale taky dobrý: Tomáš Jun, Tomáš Hübschman nebo David Gogh, který v patnácti letech přestoupil do Bayernu, což byla asi chyba, ale tehdy byl opravdu nejlepší.
Co se trenérů týká, tak vzpomínám na trenéra Vrbu, takový rázný trenér, ani nevím, kde je mu konec. Ten byl prímovej (úsměv). Vedl nás Milan Knížek a nakonec Karel Ledvinka, který byl šéftrenér dorostu.
Do prvního týmu ses nedokázal prosadit, čím si to vysvětluješ a nelituješ toho zpětně?Nebyl jsem jediný, kdo se neprosadil. Na odchovance se navíc moc nejelo, Sparta spíš kupovala z jiných týmů. Vlastně i Tomáš Hübschman se prosadil až oklikou přes Zlín. Ale neberu to nijak špatně, zase jsem měl možnost poznat jiné kluby. Zažil jsem Xaverov, Boleslav po koupi pana Dufka a nakonec si mě trenér Uhrin vytáhl do Bohemky do ligy. Sen vrátit se na Letnou pořád mám a není všem dnům konec. Třeba se to ještě někdy povede, byť už ne jako hráč, samozřejmě.
Béčko tehdy hrálo druhou ligu, ty jsi však odešel na hostování do Mladé Boleslavi, která hrála také druhou ligu.
Béčko hrálo v ČFL až ten rok, co jsem byl v Boleslavi a postoupili do druhé ligy. Myslím, že ten můj postup byl tak nějak logický. Z dorostu do třetí ligy, nakrátko v Xaverově, druhá liga v Boleslavi a až potom první liga. Postupně jsem si to oťukával a zlepšoval se.
Další sezónu opět hostování, tentokrát v Xaverově. Pamatuji se, že tehdy byly ambice dokonce i na první ligu. V kabině ses potkal s Matějem Krajčíkem a Martinem Frýdkem.
Byl jsem tam jenom na podzim, ale byl kouzelný. S Martinem jsme hráli a pamatuji si jeho památnou větu: „Rajny, tohle je tvoje půlka a tohle moje“. Samozřejmě bylo jasné, že tím myslí, že jeho je ta útočná a moje je ta obranná. Trénoval nás trenér Šimůrka, který byl úžasný. Celý ten klub měl takovou rodinnou atmosféru. Hrál se mnou ještě Honza Kopaňko, Roman Kolín (rovněž odchovanec Sparty, pozn. red.) nebo Šindelář, který pak hrál ligu v Příbrami.
A taky tam byl jistý Jindřich Trpišovský, který trénoval prcky. Vlastně s námi hrál i Zdenda Houštecký, takže se znají odsud. Pamatuji se na společná příjemná posezení v klubovně (smích).
Zmiňuješ, že se jednalo o rodinný klub. Jak si to mám představit?
Nebyl na tebe tlak. Samozřejmě, když se prohrálo, tak byl někdo chvíli nasranej, ale to bylo všechno. Pamatuji na zápas v Plzni, která tehdy ještě hrála druhou ligu. Prohráli jsme 7:4. Já se vracím do autobusu a jak jsem byl zvyklý ze Sparty, že po prohře nebude nikdo týden mluvit, byl jsem skleslý. Vejdu do autobusu a tam už se zpívalo, večer jukebox. Právě tam si mě vyhlédl trenér Uhrin a myslím, že moje výkony byly dobré především díky atmosféře a že jsem si fotbal užíval.
Vzpomeneš si ještě na nějakou historku?
Nevím, jestli to můžu říct, ale snad už je to promlčený. Hráli jsme v Kunovicích (2. liga, pozn. red.), kde se hrálo v neděli v 10:15. Přijeli jsme v sobotu do Uherského Brodu, kde byla pouť. Já, navyklý ze Sparty, si říkám, že je škoda, že budeme zavření na hotelu. Je po večeři, kluci už u trenéra a Frýďas: “Tréňo, můžeme ven?“ Šimůrka souhlasil s tím, že do jedenácti budeme na pokojích. Vyjdu ven a vidím půlku mančaftu s pivem a klobásou, druhá půlka na centrifuze. Všichni v klubových mikinách, takže se nás místní ptali, jestli náhodou zítra nehrajeme v Kunovicích. Kluci s plnou pusou odpovídali, že hrajem, ale v pohodě.
Skončilo to tak, že jeden hráč s brankářem využili toho, že bylo září a burčák a vychlastali do rána snad pět litrů. Gólman ráno totálně na šlupky, až si říkám, že to ani není možný. První střela na naši bránu skoro z půlky, gólman v pohodě, to jde vedle. Tyčka! Vyhráli jsme tam 2:1. Cesta zpátky byla ještě veselejší. Neskutečný zážitky.
Po přestupu do Bohemians ses vypracoval na pozici kapitána. Jak ti tato funkce vyhovovala? Jsi vůdce?
Už ve Spartě jsem se snažil mít vůdčí pozici, ale v mládeži jsem pomaleji dorůstal, takže jsem byl v nevýhodě. Výšku jsem ale nahradil pílí a nikdy jsem nic nevypustil. Nevadila mi tvrdost hry. Možná i proto jsem potom zvládl dobře přechod z dorostu do dospělého fotbalu. Techničtí kluci, kteří vynikali v dorostu, s tím potom měli problém. Toho si všiml i trenér Ivan Hašek, který mě vzal na přípravu s áčkem. A teď jsem zapomněl, jaká byla otázka (smích).
(smích) Jestli ti vyhovovala funkce vůdce?
V Xaverově jsem nabral sebevědomí a to jsem prodal v Bohemce. Hned jsem se prosadil, dal jsem gól Budějovicím, ale bohužel se spadlo. Kapitánem jsem se stal až ve druhé lize. Vyhovovalo mi to, jsem rád šéf a rád mám věci pod kontrolou. Vlastně i teď, i když za Motorlet už jsem se kapitánské pásky vzdal, protože jsem zároveň šéftrenér mládeže a doma mám dvě malé děti, takže na kapitánování a věci s tím spojené už bohužel nezbývá čas.
Pomohl jsi Bohemce s postupem do 1. ligy, ale šel jsi do Synotu (dnes 1. FC Slovácko) za trenérem Jarolímem.
Měl jsem nabídky z Liberce a ze Synotu a byť mám v Liberci babičku, zvolil jsem Synot. Věděl jsem, že trenér Jarolím je náročný a že mě to může hodně posunout dál. Jsem rád, že jsem šel touhle cestou, protože trenér Jarolím mě v mé kariéře hodně posunul. Nejen fotbalově, ale i životosprávou a celkovým přístupem. Mrzí mě, že už jsem ho nikdy trenérsky nepotkal. Byl tam skvělý mančaft a řekl bych, že to bylo Synotu vyloženě ušité na míru. Byl tam Honza Nezmar, Tomáš Polách a další a ten tým měl na to hrát o titul. Bohužel se pak stala ta věc s odpočtem bodů, handrkování s majitelem a dopadlo to, jak to dopadlo.
S Jarolímem tedy takové osudové setkání? Především ve smyslu na které pozici jsi začal hrát.
Lze to tak říct. Bral mě jako defenzivního záložníka, ale na té pozici byl přetlak. Hodně náročná příprava, na kterou jsem nebyl zvyklý a neprosadil se do základu. Poslal mě tak na stopera a řeknu ti přesně, kdy to bylo. Hráli jsme v Příbrami asi čtvrtý kolo, dostal jsem šanci a prohráli jsme. Příští kolo jsme měli doma Spartu. Trenér hrál na tři beky a mě poslal na toho prostředního. Měl jsem vedle sebe Rastislava Kostku (bývalého reprezentanta Slovenska, pozn. red.) a Honzu Palinka. Tomu bylo 32, druhýmu 31, mně 21 a šéfoval jsem jim. Utkání se Spartou si asi budeš pamatovat, Koubič tam udělal chybu a vyhráli jsme 2:0. Od té doby jsem nastupoval na stoperovi.
Před návratem do Boleslavi jsi odmítl druhou italskou ligu US Lecce.
Měl jsem na stole dvě nabídky a bylo na mně, jak se rozhodnu. Dodnes od jednoho trenéra slyším, že jsem se nechal ovlivnit, ale není to pravda. Rozhodl jsem se pro jistotu. V Boleslavi byl trenér Uhrin, kterého jsem znal z Bohemky. Boleslav skončila druhá, hráli o Ligu mistrů. Ale vím, že v Lecce o mě hodně stál trenér Zeman. Občas si na to vzpomenu a říkám si, jaké by to asi bylo jít italskou cestu. Ale to se nedozvíme a myslím, že tahle cesta taky nedopadla špatně.
Klub kolem Marka Matějovského, tebe a Marka Kuliče dosáhl na nejlepší umístění v lize. Jaké v té době bylo kouzlo úspěchu Boleslavi?
V kariéře jsem měl štěstí na kluby s výbornou partou a dobrými fotbalisty. Dál můžu jmenovat třeba Luboše Pecku, Radima Holuba, Adriana Rolka, Martina Abraháma a další. To byl mančaft, že se trénovalo samo. Bylo to okořeněný úspěchy.
Boleslav tehdy senzačně vyřadila Olympique Marseille. Myslíš, že vás podcenili?
Oni měli v týmu borce, jako byl Ribéry, Nasri a další. U nich jsme prohráli 0:1 a doma po poločase to bylo 1:2. Ptáš se, jestli nás podcenili? Myslím, že jo. Najednou je to 2:2, 3:2 a i tak malej stadion, jako je v Boleslavi, tě strhne. Hlava nefunguje, nepřihrajou si na pár metrů. Mimochodem, nebylo tam 50 tisíc diváků, ale lidi seděli i na stromech, prostě skvělá atmosféra.
Následovaly dva roky v základních skupinách Poháru UEFA. Marek Matějovský mi zmiňoval, že tyhle postupy jsou dost nedoceněné.
To si taky myslím. Tuhle jsem někde četl, že je to jenom Evropská liga. Já si myslím, že pro nás je to ideální soutěž. Máme možnost se potkat s dobrými evropskými mančafty a zlepšovat se, sbírat zkušenosti. Potom se můžeme probojovat zase do Ligy mistrů a zahrát si super fotbal, ale k čemu je teď dostat bůra? Já vím, že Plzeň postoupila ze třetího místa, ale aktuálně je pro nás ideální Evropská liga. Pořád je to evropská soutěž, jsou tam kvalitní hráči. Budu rád, když se to změní, ale to musíme opakovaně stačit týmům, jako je Sevilla. Znám Vláďu Coufala z Liberce a vím, že má plíce snad na tři zápasy. Když jsem ho viděl, jak vydejchává po prvním zápase… Na tohle tempo zkrátka nejsme zvyklí, ale když takové zápasy budeme hrát každý čtvrtek, zvykneme si na to a budeme se zlepšovat. Doufám, že už brzy zase přijde doba, kdy se budeme moct měřit s týmy v Lize mistrů.
Naskočili jste proti PSG, Panathinaikosu, Villarealu, Fiorentině a dalším. Na který ze zápasů vzpomínáš nejradši?
Pamatuju si zápas s PSG, kde hrál David Rozehnal a od útočníka Paulety mám doma dres. Pamatuju si zápas ve Fiorentině, kde jsem dal gól. Rapid Bukurešť byl super, tam jsem taky skóroval a pak běžel pod jejich kotel. Lítaly na mě kelímky a já nevím co všechno. Villareal byla neskutečná škola, ty nás fakt přejeli.
Hostování v Chotěbuzi se moc nevyvedlo, vyslyšel jsi možnost návratu do Boleslavi. Další velmi důležité rozhodnutí.
To je taky zajímavá historka, to asi málokdo ví. Cottbus se nevydařil vůbec, sestoupilo se, nesedl jsem si s trenérem a celé to bylo špatně. Měl jsem nabídku z Bursasporu, ale byl jsem psychicky vydeptanej. Bavil jsem se o tom s Uhrinem, ale tak nějak jsem cítil, že se potřebuju uklidnit. Jít do český kabiny, do místa, kde to znám.
Můj agent tam za mě doporučil Tomáše Zápotočného, který byl v tu dobu v Besiktasi, ale moc nehrál. A jak ta sezóna dopadla? Bursaspor vyhrál titul! Nic si nevyčítám, v tu chvíli jsem nebyl schopnej jít do Turecka, ale je to takovej paradox. V zimě jsem přestoupil do Ankaragücü, byl jsem tam týden a hned jsem šel do zápasu. A hráli jsme s kým? S Burasporem. (smích)
Jaká byla aklimatizace na nové prostředí v Turecku?
Seběhlo se to všechno hrozně rychle. Dopoledne před tréninkem mi volal agent, že je tady ta možnost. Po tréninku jsem šel za panem Dufkem a ten mi to potvrdil. Po cestě z tréninku mi volá agent, že mám na šestou hodinu letenku. Řekl mi, ať si sbalím jen pár věcí. Volal jsem našim a říkám jim, že letím do Turecka, ale že se vrátím a všechno jim řeknu. No a zpátky jsem přiletěl za měsíc a půl, šel jsem hned do zápasu a nebylo kdy letět domů.
Tam tě trénoval Roger Lemerre, mistr světa a mistr Evropy s týmem Francie. Jaké jsou tvé vzpomínky na tohoto úspěšného trenéra?
Zvláštní, takovej strejda, ale správnej. Jen občas něco řekl, tréninky vedli asistenti, který měl šikovný. Hlavní trenér působí hlavně jako psycholog. To podle mě odlišuje úspěšné trenéry od neúspěšných.
V kariéře jsem měl štěstí na spoluhráče a partu, neštěstí na peníze. Po Lemerrově odchodu přišel víceméně finanční krach. Něco podobného už jsem znal z Bohemky a ze Synotu.
O fanoušcích z Turecka už jsem slyšel hodně od Tomáše Sivoka. Jak na ně vzpomínáš ty?
To je na dvě kapitoly, jednou napíšu knížku. Když hraješ s Besiktasem nebo Galatasaryem, příjíždíš na stadion, tam davy lidí. Házejí po autobusu plechovky a vůbec všechno, co mají po ruce. Atmosféra neskutečná, přál bych to zažít každému. Hlavně dřív to byla divočina, umírali lidi, ale teď jsou o hodně dál než my. V Turecku už je pyro zakázané. Vstupenky mají na občanky a jde to.
Po návratu do Čech jsi zvolil Liberec a poslední dva roky profesionální kariéry jsi strávil Olomouci. Tam proběhl ten památný po zápasový rozhovor s fanoušky.
Na ledacos jsem byl zvyklej už z Turecka. Fanoušci přišli i do autobusu, ale slušně, bez nadávek, prostě jsme si něco vyříkali. Tady běží mladej kluk po lajně a řvou na něj fakt velký vulgarity. Člověk má vedle sebe malé děti a řve takové věci. Tohle prostě nechápu. Ti mladí hráči to samozřejmě slyšeli a byli z toho špatní, bylo mi jich líto. Nikdo nejde na hřiště s tím, že chce hrát vědomě špatně. Prostě někdy se nedaří, ale tohle byl extrém. Já chápu, že se jim to nelíbí, ale ať nám to přijdou říct osobně, slušně.
Co vlastně nyní dělá Jan Rajnoch?
Jsem šéftrenér dorosteneckých kategorií na Motorletu a hraju za „A“ tým v divizi. Chodím do O2TV jako stálý expert a užívám si čas s rodinou. Studuju trenérské licence, mám zatím druhou nejvyšší, takže můžu trénovat 3. ligu nebo dělat asistenta v první lize.
O licencích jsem slyšel, že je velmi těžké se tam dostat, nehledě na finance.
„A“ licence stála 25 tisíc a profi stojí 80 tisíc. Musíš se potom ještě doškolovat, jsou tam přednášky za kredity, které musíš mít, aby sis ji udržel.
To je docela raketa.
Je, ale je to profi a můžeš pak jít trénovat Real Madrid (smích).
Prý je taky těžké dostat se do okruhu kandidátů, kteří se o tu profi licenci vůbec můžou ucházet.
To je to nejtěžší. V lednu začala profi, přihlášených bylo 150 lidí, berou jich 25. Nedostal se třeba David Jarolím, protože tam je Tonda Plachý, který neuleví nikomu nic. Nezáleží na tom, kdo jsi – když neumíš, nejdeš dál. Jsou to nervy. Když jsem v létě dělal zkoušky na licenci A, v suchým tílku to nebylo. Člověk celej život kope a teď se má učit. Není to jednoduchý… ale o tom to je.