Největší úspěchy:
4x Mistr české ligy
1x Mistr anglické ligy a 1x vítěz anglického ligového poháru
1x Mistr ruské ligy a 1x vítěz ruského poháru
2x Mistr skotské ligy
1x Stříbrná medaile z ME U-21 (2000)
Statistika:
Ve Spartě 148 zápasů a 25 vstřelených branek v lize; 49 zápasů a 10 branek v evropských pohárech
V národním mužstvu 23 zápasů.
Jste rodák z Ústí nad Labem, tam jste také začal s fotbalem? Vaším prvním klubem ale byl Komastav Chuděrov.
Bydlel jsem na sídlišti Severní Terasa a obec Chuděrov je přes kopec.
Do Sparty jste už přecházel z mládeže Teplic. Jak probíhal transfer do Sparty?
Hráli jsme mistrovství republiky v Třebíči za účasti čtyř nejlepších žákovským týmů (Sparta, Olomouc, Zlín a Teplice). S Teplicema jsme to vyhráli a já byl nejlepším střelcem turnaje. Hned po finále nás kontaktovali ze Sparty, myslím pan Šafařík, a už se vyptávali, jestli bych neměl zájem jít do Sparty.
Pamatujete si na svůj první start za A tým Sparty?
To si pamatuju docela dobře. Debutoval jsem v ročníku 95-96 zápasem v Brně. Bylo tam snad třicet tisíc fanoušků, Tomáš Řepka dostal červenou kartu a já také. Prohráli jsme 2:1 a trénoval nás trenér Petržela. Nepovedený start, ale budu si ho pamatovat do konce života.
Dva roky jste také strávil v Liberci na hostování. Do A týmu Sparty jste se naplno prosadil vlastně až v 22 letech. Přitom se o Vašem talentu vědělo.
V tomhle jsem byl takovej opožděnejší (smích). Neříkám, že jsem nebyl talentovaný, ale byli tam hráči, kteří ten talent uměli prodat dřív. Mně to trošku trvalo. Trošku mě to samozřejmě mrzelo, mým snem bylo hrát za Spartu. Ale byla jiná doba. Ze Sparty moc hráčů neodcházelo do ciziny, kádr byl nabitý a Sparta chtěla výsledky hned a moc mladých se tam neprosadilo. Takže jsem byl rád, že jsem mohl jít do Liberce, kde jsem hrál. Byl jsem součástí takové výměny, kdy Martin Hašek šel do Sparty a já na hostování do Liberce. Určitě mi to ale pomohlo i lidsky. Dostával jsem víc prostoru a určitě jsem tam víc vyrostl, než sedět na lavičce na Spartě.
Podobnou věc mi říkal i Marek Matějovský. Tedy, že bylo těžší se prosadit do prvního týmu přes mazáky. Mladí dnes dostávají víc prostoru, než vaše generace a přesto nemáme tak silné generace jako ta vaše. Možná právě ten boj o soupisku vám pomohlo.
Na tuhle otázku bychom tu mohli být hodiny. Kádry byly tehdy zavřený a abyste se vůbec dostal do Teplic, musel jste něco umět. Musel jste to prokázat týmu, aby vás vzali mezi sebe. Dneska to kolikrát ani tak není o tom umu. Támhle vás šoupnou a buď v tomhle týmu. Pak je to samozřejmě vidět na výsledcích. My jsme si to museli opravdu vypracovat, dnes to mají mladí jednodušší a vidíte, kam to vede. Je to ale i o manažerech, vedení klubů, kteří sází na mladé, aby je mohli prodat.
Další věc je, že ta kvalita v týmech byla jiná. Tolik hráčů neodcházelo, takže tu byla větší kvalita. Tehdy možná těch šestnáct týmů bylo akorát, ale dnes je to určitě moc. U nás už tak deset let by v první lize mělo být dvanáct týmů. Ať hrajou ty ekonomicky silné kluby a hráči, kteří na to mají. Pak budou připravení na přední české kluby, evropské poháry a reprezentaci, protože se budou neustále poměřovat jen s nejlepšíma. Je hezký, že se tu říká, že mladí dostávají šance, ale musí taky trošku makat, zasloužit si to.
Všeobecně se tvrdí a ví, že přechod z dorostu do dospělého fotbalu je ten nejtěžší. Jak jste ho zvládl vy?
Předně si myslím, že se trénovalo jinak. Trénovalo se hodně bez míče, to spoustu hráčů, jako byl můj brácha, odradilo a už ve fotbale nepokračovali. Velice důležitá je podpora od rodičů, aby pomohli, vysvětlili a „pofoukali“ duši. Dneska ti kluci v devatenácti nikoho neposlouchají a o to to mají těžší.
Já tu podporu měl a i tohle mi určitě pomohlo. Měl jsem sen a za tím jsem si šel. Nic mě z tý cesty neodklonilo. Když mi volal brácha, ať jdu ven, že jo v devatenácti všichni víme, co se dělá a já věděl, že druhý den budu stejně jen sedět na lavičce, moc mi to nevonělo. Ale kousnul jsem to a jsem za to hrozně rád, fotbal mi to vrátil.
Jak vás mezi sebe vzala sparťanská kabina?
Na to mám hrozně hezký vzpomínky. Celá moje rodina fandila Spartě a bylo krásný, když se pan Šafařík tehdy ptal, jestli jsme sparťani. Bylo to důležitý. Já měl doma různé plakáty jako Horst Siegl, Jirka Novotný a najednou jsem je potkal v kabině. V Liberci jsem pak s Jirkou Novotným hrál a stali se z nás dobří přátelé.
Ty první dva tři roky jsem to měl těžší, nebo ti zkušenější hráči to měli těžší se mnou. Občas na mě štěkli, ale vysvětlili mi, co jsem udělal špatně, a zase mě to posunulo dál. Vlastně jsem ani moc nepotřeboval trenéra, protože ti zkušenější mi radili. To se dnes už moc neděje, ti zkušenější v týmech moc nejsou, protože všichni chtějí jít cestou mladých hráčů a je to nesmysl. Ale tahle otázka by byla fakt na dlouho.
Ve Spartě jste (v 1. etapě) byl 5 celých sezón let a máte 4 tituly. To je neskutečná bilance. Na který vzpomínáte nejraději?
Každý titul je hezký. Pro tyhle cíle fotbal hrajete. Měl jsem kolem sebe super spoluhráče a to taky pomohlo. Nechtěl bych hodnotit, kterého si cením víc nebo míň. Každý z nich byl super. Sparta má skvělé podmínky, měla nejlepší hráče a titul se prostě čekal.
V první sezóně, kdy jste hrál v Lize mistrů, se povedlo postoupit do druhé fáze. Tam jste prohráli doma s Barcelonou 1:2, kdy Pavel Hapal nedal penaltu. Jak na tenhle zápas vzpomínáte?
Vzpomínám na to samozřejmě rád. Hrál jsem od začátku a hrál jsem takovou klasickou šestku. Byl jsem bourač, nic moc konstruktivního se ode mně nečekalo. Hrál jsem osobku na Gabriho a za stavu 1:1 jsme kopali penaltu, která nedopadla, a z protiútoku jsme dostali gól. Velká škoda, mohli jsme mít cenný skalp Barcelony. Celou Champions League jsme ale předváděli dobrý fotbal, takže tohle by byla jen třešnička na dortu.
V kariéře jste nastupoval hlavně v záloze, ale ke konci kariéry také jako stoper.
Abych se přiznal, nejradši jsem měl pozici záložníka. V dorostu jsem občas hrál stopera, ale nejlíp jsem se cítil v záložní řadě. Na druhou stranu tím, že jsem se posunul dozadu, jsem si prodloužil kariéru tak o pět let.
Když řeknu Sparta a Liga mistrů, co se vám vybaví jako první?
Divácká kulisa. Pamatuju si, jak jsme přijížděli na stadion, měl jsem sluchátka a jen pozoroval ty masy lidí, kteří už šli na stadion hodinu a půl před zápasem. Když jsme vyjeli Chotkovy sady, měl jsem mrazení v zádech. Touha se ukázat byla obrovská. Nejradši asi vzpomínám na zápas s Tillburgem, kterému jsem dával svou první branku v LM.
Byl jste samozřejmě také členem týmu a úspěšného tažení v sezóně 00-01. Odehrál jste 90 minut v zápase s Realem Madrid. Dával jste branky Feyenoordu a také Portu. Co té sezoně říkáte?
Nejenom pro mě, ale asi téměř pro všechny ostatní hráče to bylo klíčový pro budoucnost. Prakticky všichni jsme skončili v zahraničí. Tam se odehrávají i takové mini příběhy. Dáte gól a asistenci proti Portu, Mourinho je na lavičce a od té doby vás nějak registruje.
Ve Spartě jste zažil hodně trenérů. Pány Jarabinského, Haška, Hřebíka. Kdo byl pro vás nejdůležitější ve vaší kariéře? A na koho vzpomínáte vůbec nejradši?
Byla by to celá řada, nechci na nikoho zapomenout. Každá poznámka, každé posazení na tribunu mě někam posunulo. Speciálně když se stane trenérem bývalý hráč a potom tam přijde takový nevybroušený diamant z Ústí, je to hodně práce a rad (smích). Pamatuju si ale, když mi Ivan Hašek řekl, že už nejsem Jirka z Ústí, ale Jirka ze Sparty. Trošku jsme se zasmáli, ale taky jsem se nad tím zamyslel. Těch momentů bylo ale víc.
Po neúspěchu přes Denizlispor jste odešel do Ruské ligy. Byl jste tehdy nejdražší hráč ruské ligy. Hned první otázka na tiskovce byla: kdy začnete týmu splácet peníze, které do vás investoval. Tedy asi psychicky velmi náročná část kariéry, že?
Ten tlak byl už v tom, že to fotbalový srdíčko chce trošku jinam. Hrajete Evropu, máte nějaké představy a pak jdete do Ruska. Když jsem to podepsal, bylo zrovna -25, smlouva na pět let. Neměli ani domácí stadion, nebyl jsem z toho nadšenej. Ale nakonec to byly asi nejlepší dva roky mojí kariéry, kde jsem udělal největší pokrok. Celé Rusko udělalo ve fotbalevelký pokrok. Podívejte se, kde jsou teď, a to uběhlo deset, možná patnáct let. Teď už bych tam šel pomalu jako nejlevnější hráč (smích).
Jaká to byla změna z Česka do Ruska? V čem byl největší rozdíl?
Vždycky říkám, že jsem udělal velký pokrok nejen fotbalově, ale i osobnostně. Žijete v Praze, což je krásné město, ale pak jste v Moskvě, která má dvanáct milionů obyvatel. Spousta lákadel nočního života. Šel jsem tam v pětadvaceti a jsem hrozně rád, že ani tam jsem se nenechal nějak zviklat a věnoval se fotbalu. Spousta hráčů s tím má velký problémy, a nejen fotbalisti. Moskva je jedno velké lákadlo.
Asi pomohlo i to, že už jsem měl něco za sebou. Dnes jdou ven dvacetiletý kluci s pěti startama v lize, to je nesmysl. Já hrál pravidelně Champions League, přidal jsem starty v nároďáku a vlastně hned jsem zapadl a byl leaderem týmu. Dva roky se dařilo výborně a pak jsem šel zase dál.
Když porovnáte ruskou ligu tehdy a teď?
Každá doba má něco svého. Tehdy tam nebylo tolik cizinců, nebo spíš byli z postsovětských zemí. Ale Rusové chtěli mít také velké výsledky, peníze na to měli, takže sepo hráčích začali koukat i v západní Evropě, případně v Jižní Americe. Ale i tehdy byla liga kvalitní. Dnes už tam ale chodí jen vybraní hráči.
Z CSKA jste odešel do Chelsea. Pikantní bylo, že v další fázi LM na sebe padla právě Chelsea s CSKA. Jaké to pro vás bylo?
My jsme hráli ještě s CSKA na podzim s Chelsea, takže jsem pak na jaře za Chelsea nastoupit nemohl. V Moskvě jsme měli výborný a hladový tým, hráli jsme dobré zápasy. Mně se povedl i ten proti Chelsea a asi právě tam někdy se ten můj přestup upekl.
Jak vzpomínáte na Mourinha? Jaký je v kabině? Jaký na vás udělal dojem?
Tuhle otázku dostávám často (úsměv). Největší skok byl určitě jazyk, protože já se učil rusky. Jazyková bariéra tam byla. Obrovská konkurence v týmu a těžko vám trenér něco vysvětluje, když si nerozumíte. Teď umím solidně anglicky, ale tehdy jsem neuměl. Hraje se většinou středa-sobota, takže všechno ve velkým tempu. Není moc čas na pořádné tréninky. Šel jsem tam v lednu, byl jsem po měsíční pauze, zatímco tam byla liga rozjetá. Nebylo to jednoduchý.
S kým jste byl největší parťák?
Byly klasické skupinky. Anglická, portugalská a potom tam byl takovej ten zbytek (smích). Němec, Rus, Petr Čech a já. Takže jsme se bavili, ale že by tam bylo nějaké velké kamarádství, to ne. Není na to moc čas. Když ty hráče vidíte ve středu na hotelu a v sobotu na hotelu, tak chcete vidět spíš lidi mimo klub. Ale nechci to nějak hodnotit, byl jsem tam necelý rok. Čechíňo by třeba řekl něco jiného.
Potkal jste se s Abramovičem?
S Romanem jo, určitě. Hlavně na začátku ho ten fotbal hodně zajímal, chodil i na tréninky a diskutoval s Mourinhem. Neuměl tolik anglicky, takže měl překladatele, ale zajímalo ho to. Párkrát jsme si taky popovídali rusky a po titulu s ním máme s tátou takovou památeční fotku. Byl v pohodě.
Další rok jste odehrál v Birminghamu. Jak na toto angažmá vzpomínáte?
Tohle bylo takový trošku podobný jako ve Spartě. V Chelsea velká konkurence, ale máte hodně možností kam jít, je o vás zájem. Bylo víc nabídek, ale skončil jsem v Birminghamu a vůbec toho nelituju. Moc hezké město, výborní fanoušci. Sezóna se bohužel nepovedla, sestoupili jsme. Prohráli jsme snad deset nebo patnáct zápasů 0:1, nehráli jsme špatný fotbal. Byla tam spousta hráčů, kteří se pak prosadili (Heskey, Pienaar, Pennant, Melchiot).
Bylo mi líto fanoušků, protože fandili výborně. Menší stadion, ale pořád plný. Byl jsem nejlepší střelec týmu, což mě samozřejmě hřálo, ale k čemu takovou cenu, když tým stejně sestoupil.
Potom jste odešel do Celticu Glasgow. Zajímavá destinace. Zahrál jste si tam i Ligu mistrů, kde jste porazili třeba Manchester United.
Po sezóně, která se mi povedla v Birminghamu bylo docela dost nabídek i z Premier League, ale vybral jsem si Skotsko. Teď zpětně, když to vidím, tak to bylo asi trošku unáhlený, ale asi to tak mělo být. Skotská liga samozřejmě není tak nabušená jako Premier League, ale především ty domácí zápasy v Champions League byly neskutečné. Co si pamatuju, dva roky jsme doma neprohráli. Dvakrát jsme postoupili ze skupiny snad s devíti body, což bylo neskutečný, protože všechny body byly z domácího stadionu. Venku jsme byli žalostní.
Třeba právě zápasy s Manchesterem byly neskutečný. Oni tehdy byli prakticky v té nejsilnější sestavě a na Old Trafford jsme prohráli 2:3 a doma jsme je porazili 1:0 . Takové zápasy si člověk pamatuje.
Jaké bylo derby s Glasgow Rangers? Lze to porovnat s derby u nás?
V derby nás poráželi, ale tituly jsme vyhrávali my. Libor Sionko měl na tohle smůlu (Glasgow Rangers). Zažil jsem i jiné derby jako třeba v Moskvě a to si myslím, že se tomu našemu blíží víc. Asi je to i tím, že dnes už v Glasgow derby nehraje tolik Skotů a Irů a už to není, jako to bývalo dřív. Už nejsou rvačky a tehdy jste pak málem týden nemohli ven z baráku.
Potom opět návrat do Ruska. Nepřemýšlel jste zůstat ještě na ostrovech?
V Celticu jsem měl smlouvu platnou ještě na dva roky, ale dostal jsem nabídku od ruského klubu. Nabídka přišla v pátek, já si vzal víkend na rozmyšlenou a kývnul. Rusko jsem znal, berou mě tam, mají mě tam rádi.
Ale po dvou sezonách Španělsko. Zase nová země, jiný styl fotbalu. Četl jsem s vámi rozhovor, kde jste říkal, že kdybyste mohl vrátit čas, raději byste strávil kariéru ve Španělsku. Čím vám tato země tak uhranula?
Kromě toho, že tam je neskutečné počasí, moře, sluníčko a super lid, se tam podle mě hraje nejlepší fotbal v Evropě. K tomu si přidejte krásné stadiony a historii. Nikdo si to tam moc nevodí, hraje se na jeden, dva doteky. Teď když to vidím, jsem rád, že jsem prošel, co jsem prošel, ale možná bych to vyměnil.
Měl jsem tam super skoro dva roky v Zaragoze, ale asi bych mluvil jinak, kdybych tolik nehrál. Šel jsem tam ve dvaatřiceti, manažer mi to nedoporučoval, že už jsem starší a pomalejší. No a tam jsem měl snad nejlepší sezonu jako stoper. Vyhrál jsem cenu pro nejvyšší počet odebraných míčů z celé La Ligy. A potom návrat do Sparty.
Vyzkoušel jste český, ruský, ostrovní i španělský fotbal. Spousta hráčů má často problémy s adaptací v nové zemi atd. Vy jste se všude adaptoval velmi rychle. Máte nějaký tajný recept?
Do Španělska jsem šel už jako zkušenější hráč a v Rusku jsem hrál hodně na útočníky z Jižní Ameriky, takže ten přechod byl o to snažší. Přestupoval jsem zase v zimě, takže jsem trénoval snad týden na Spartě a z běžek jsem šel do tepla, kde jsem hned za týden hrál před plným stadionem La Ligu. Už jsem ale byl přeci jen zkušenější, tak ta adaptace byla rychlejší.
Ligu jste vyhrál celkem ve čtyřech zemích, to je dost unikát. Jak se lišily oslavy?
V každé lize, v každém klubu je to něco jiného. Když přijdete do Celticu, nějak se to očekává, ale vyloženě velké oslavy tam nejsou. Klub získá padesátý titul, fanoušci si udělají čárku, my jako hráči si zazpíváme a uděláme kolečko, ale tím to hasne. Zase na druhou stranu v Chelsea byl titul po padesáti letech. Přišli za námi legendy, které ten titul tehdy vyhrály, donesou pohár a my tam stojíme s tím naším. Plný stadion, představují vás fanouškům po jednom.Skvělý zážitek. V Anglii můžete mít nejlepší hráče, ale titul jistý nemáte. Soutěž je hrozně náročná a vyrovnaná.
V Rusku to byly povedené sezóny; myslím, že jsem získal i několik ocenění pro nejlepšího záložníka. No a ruský kluci, to je podobný jako český, hrozný blázinec (smích). A ve Spartě mě ti zkušenější kluci naučili hrát fotbal, ale i oslavovat. I to byla velká škola.
V reprezentaci jste toho tolik neodehrál. Máte stříbro z ME 2000 s výběrem do 21 let, ale v A týmu tolik startů nemáte. Čím si myslíte, že to bylo, a nemrzí vás to zpětně?
Abych řekl pravdu, trošku mě to mrzí. Na druhou stranu jsem si zase dojel na dovolenou s bráchou a kamarády.
Potom návrat do Sparty. Byla to jasná volba?
Abych řekl pravdu, tak úplně ne. Čekal jsem ještě na nabídku ze zahraničí. Měl jsem rozjednaný Betis Sevilla, který o mě měl zájem, ale trvalo jim to a já už nechtěl čekat.
Trenérskou kariéru jste začal ve Spartě u juniorky s Michale Horňákem. Jak Vás napadlo trénování a byl to třeba nějaký delší plán, nad kterým jste přemýšlel?
Skončil jsem ve třiceti sedmi a půl letech. Trošku jsem s tím bojoval. Dal jsem si rok a něco pauzu a začal jsem koukat, co bych tak mohl dělat. Doma mě to nebavilo a pořád bych asi myslel na to, že jsem mohl ještě hrát. V tomhle mě zradilo koleno, protože jsem ještě chtěl jít hrát do Ameriky, ale už to nešlo. No a potom jsem si udělal licenci a byl jsem domluven s jedním pražským klubem. V tom mi ale zavolal Míša Horňák, jestli bych to s ním nechtěl zkusit v béčku Sparty. Byl jsem rád, že mi dal takovouhle šanci a potkal jsem zase svého učitele. Taky tam vlastně byl Luděk Stracený, takže jsme byli celá taková parta.
Potom už s Davidem Holoubkem Liberec a nyní Ružomberok. David mi říkal, že prý si jen doděláte licenci a pak už se budete střídat. Jednou bude hlavní on, jednou vy. Co vy na to? J
(smích) To mi ještě neříkal. Jsem rád, že mě David takhle bere. Má natrénováno víc, hlavně s mládeží, a jsem rád, že mi dává prostor a že nejsem jenom pasivní asistent. Já bych to nevydržel.
Jaký je váš trenérský cíl? Táhne vás to zase třeba ven? Nebo byste chtěl někdy trénovat Spartu?
Chtěl bych dělat postupný kroky, ale někde v koutku duše mám cíl jít trénovat nějaký klub, kde jsem hrál. To by bylo super, protože všude mě brali dobře jako hráče i jako člověka. Tuhle jsem viděl někde na Instagramu, že ve psali Španělsku, že můžu kdykoliv přijít. Takže dveře mám asi otevřený (smích). Postupný cíle, dodělat všechny licence a pak se uvidí. Ambice určitě jsou, byl jsem ambiciózní jako hráč a budu i jako trenér.
V Ružomberoku je s vámi Zizu ze Sparty. Jaký je to hráč, jak se s ním pracuje?
Mladý hráč, který předpoklady má, jinak by si ho Sparta nevybrala. Ale můj názor je, že mladým kluků neprospívá, když jsou každý půlrok někde jinde, s jiným trenérem. Oni někam přijdou, musí si vybudovat postavení a respekt, aby mohli hrát, a pak zase jdou pryč. Nemyslím si, že tohle těm klukům pomáhá. Ale záleží to na něm. Jestli chce hrát, musí pracovat v tréninku a makat, zasloužit si to místo. Když to nebude dělat, nikam se neposune.
Co byste poradil hráčům z juniorky nebo z dorostu Sparty?
Aby se nebáli hostování a šli někam třeba na rok, na dva. V tomhle věku musí hrát a vysedávání na lavičce, nebo pět deset minut v áčku je moc neposune. Samozřejmě není dané, že když půjdou do Bohemky, do Liberce, že tam budou automaticky hrát. Musí si to zasloužit. Ale jak to bylo vidět třeba na příkladu Martina Frýdka, tak ten odchod a pravidelné starty v áčku v lize toho hráče posunulo daleko víc než vysedávání na Spartě. Někteří hráči pak ustrnou a jejich vývoj se zastaví.
Čím vás zaujala slovenská liga a když ji porovnáte s naší?
Rozdíl mezí první a druhou ligou je tu určitě větší než v Čechách. Taky tu dostávají hodně prostoru mladí hráči. Je to hodně otevřenej fotbal, fanouškům se to líbí, i když jich tolik nechodí. Některé stadiony nejsou tak útulný. Ale týmy jsou docela srovnatelný.
Hypotetická otázka, kdyby se spojila česká a slovenská liga, kdy je v lize 16 týmů. Kolik by podle vás mohlo hrát týmů z jednotlivých zemí?
Uff, těžko odhadnout. Myslím, že třeba jedenáct týmů z Čech a pět ze Slovenska.
Za svůj život už jste odpovídal na stovky, možná tisíce otázek. Některé se určitě opakují, ale je nějaká, na kterou jste si přál odpovědět, ale nikdy ji nedostal?
Tyjo. No určitě, ale nemůžu si vzpomenout. Asi jsem ji zapomněl (smích).
Tak já zkusím, co je vaše nejoblíbenější jídlo?
Ve svým věku už jsem zcestovatelej a zhýčkanej, ale vždy rád ochutnám místní jídla. Ve Španělsku bylo super jídlo, ale i v Rusku, v Gruzii bylo fantastický.
A z české kuchyně?
Taky mám samozřejmě rád , ale já jsem jedlík, já sním všechno. Úplně se teď nedržím, ale trochu musím. Občas sportuju, tak abych nevypadal jako meloun. Dám si všechno, ale s mírou.