PAŘÍŽ.- Odpoledne devátého dne soudního řízení k vraždě Federica Martín Aramburú vybuchlo jako tuny dynamitu do argumentace hlavního obžalovaného. Předvolání k svědecké výpovědi na konci dne psycholožka Isabelle Teillet — kterou spolu s doktorem Rolandem Coutanceauem vypracovala proti-posudek Loïka Le Priola — během několika málo vět rozbila linii obhajoby, kterou si měsíce budoval kolem posttraumatické stresové poruchy bývalého vojáka. Skončila představa traumatizovaného vojáka, který v panice zpanikaří při nebezpečí, jež by představovali rugby hráči: „Co má, je narcistická zuřivost.“ Nepozorovali jsme žádné známky narušení úsudku, prohlásila, a načrtla portrét muže, jenž lže, minimalizuje a manipuluje svým vlastním diagnostickým stavem podle toho, co mu vyhovuje soudnímu zájmu.
Den začal zcela odlišně. Obvyklý pro velké soudy, psychiatr Daniel Zagury Le Priola popsal drobnými, puntillistickými tahy, aniž by skutečně spojil jednotlivé body: „velká potřeba se vyjadřovat“, „nedostatek schopnosti introspekce“, „staví se na morálku“, „grandiózní“, „zahanben kvůli své slabosti vůči svým vojenským závazkům“. Dále si vzpomněl na téměř komickou anekdotu: jeho jediným sportovním koníčkem během studií na katolické střední škole, která rychle zkrachovala, byl rugby.
Obžalovaný mu údajně svěřil, že na místě činu, na bulváru Saint‑Germain, cítil „plazí reflex“, „verbální nenávist“, která mu vyvolala pocit, že jeho život je v nebezpečí, v kontextu „výrazně pod vlivem alkoholu“: bylo zjištěno 1,93 gramu alkoholu u Federica Martín Aramburú, zatímco Le Priol a Bouvier, kteří utekli, nebyli nikdy kontrolováni. Mezitím psychiatr Zagury vyjmenovával svá pozorování — „tendence zamlžovat situaci ve svůj prospěch, což je odlišné od mentální lží“, „pocit bezmocnosti“, „potřeba projekce mužnosti, odpor k ponížení“, „postoj kamaráda“ —, Le Priol, s bílou košilí a brýlemi z carey, držel hlavu skloněnou, jako by byl lhostejný, a zapisoval si poznámky.
K hlavní otázce, kterou položil předseda soudu — zda by potenciální ztráta nebo oslabení rozlišování mohla snížit jeho vinu — došel Zagury k závěru, že existuje „mírné“ narušení, spojené se syndromem posttraumatické stresové poruchy, získaným komandóry během zahraničních operací. Na škále, která tuto poruchu měří, jsou čísla „nepopiratelná“: 73 ze 85. Poté, co byl dotázán na prognózu nebezpečnosti Le Priola, který čelí doživotí s možnou zajištěnou bezpečností, se psychiatr vyhnul odpovědi: „Nikdo nemůže říct, zda jeho trajektorie bude pokračovat. To není matematika.“ Na škále poruch osobnosti Zagury postavil debatu na dva póly: „Od Hannibala Lectera po malého násilníka“, a dodal záhadně: „Příliš velký psychopat v armádě, nefunguje. Ale trochu ano.“
Pokud jde o Romaina Bouviéra, druhého hlavního obžalovaného, byl psychiatr ještě opatrnější: jak pochopit rozdíl mezi tímto vzdělaným mužem — se studiem práva v Paříži — a násilím jeho činů, a proč jeho vztah k otci, kterého nikdy nezažil, hraje tak centrální roli? Daniel Zagury sotva našel odpovědi, s výjimkou hypotézy o afektivní kompenzaci nalezené u Le Priola: „Nikdy svého otce příliš nemiluješ“, poznamenal, než představil svou nejvíce působivou ráno představu o spojení, které spojuje oba střelce. Le Priol vidí v Bouvierovi „kulturu“, „inteligenci“. Bouvier vidí v Le Priolovi „vojáka“, „hrdinu“. „Narcistická zrcadla“, shrnul expert: „Vidím v druhém to, co nebyl já, to, čím bych chtěl být.“ Dokonce formuloval i zdrcující obraz: „Je to, jako by Loïk Le Priol byl temnou stránkou Romaina Bouviéra.“
Lyson R., jediná žena na lavici obžalovaných, popsána jako „střízlivá a rezervovaná“ a bez zjevných patologií, u ní odborník vyzdvihl „emocionální neutralitu“, která by neměla být zaměňována se lhostejností, nýbrž se zdrženlivostí: mladá žena, jenž stojí na opačné straně identitních představ své partnerky a která „začíná si klást otázky“ ohledně něj.
Odpoledne došlo k radikální změně tónu. Na lavici padla ostrá poznámka: „Když jsme viděli Loïka Le Priola, měl velmi bojovný postoj, četl Cicérona, aby dokončil svou tezí k oprávněné obraně. Nevykazuje žádné příznaky duševní nemoci. Je pevně zakořeněn v realitě a nemá žádné poruchy nálady. Dobře spí, nabral na váze během izolace a nemá noční můry. Vše to naznačuje, že není příliš ovlivněn empatií ani vinou,“ prohlásila.
Poté expertka uzavřela dveře, které Zagury nechal otevřené: „Naopak, má poruchy osobnosti, poruchy psychopatie, které byly z velké části preexistující jeho PTSD už od dětství.“ A vyjmenovala jednotlivé kapitoly jeho školních záznamů: „Na střední škole učitel uvedl, že byl poněkud namyšlený, poněkud fachistický. Bitky a opakující se témata zbraní nezávisí na PTSD. Alkohol byl také častou konstantou ještě před vznikem jeho PTSD. Co dělá pana Le Priola, je vždy připisovat zodpovědnost ostatním. Má na sebe velmi, velmi vysoké mínění. Je shovívavý,“ vysvětlila.
Následoval jádrový, podrobný a nemilosrdný argument: Le Priol „zůstává velmi zdrženlivý k prvkům, které tento trauma vyvolaly (PTSD). Uvádí je jako problém z minulého roku, což je neobvyklé. Obvykle to není víc než šest měsíců. Nebyl hospitalizován na týden, jak tvrdí doktor Zagury. Je třeba si řádně pročíst zápisy. Jeho hospitalizace trvala 24 hodin. Le Priol tvrdí, že obdržel silnou medikaci. Ne, ne, ne. Nikdy. Vyhýbal se následnému sledování a péči a minimalizoval svou nemoc. Aby se vyhnul léčbě, minimalizoval PTSD, ale později ji používá, když mu to vyhovuje k ospravedlnění násilných činů. V noci událostí byl prvním, kdo překročil hranici fyzického kontaktu, když dal Hegartymu „boufeťky“. Nezpochybnili jsme diagnózu z roku 2015, ale přísně klinicky: v okamžiku činu nic nenasvědčovalo tomu, že PTSD bylo ještě aktivní. Le Priol nepředkládá syndrom vyhýbání, jaký jsme poznali u skutečných traumatizovaných ve válce 14-18. V noci událostí nebyl Le Priol sedící zády ke zdi, ve stavu hypervigilance. V té době neměl žádný druh sociálního vyhýbání. Nevyhýbal se nebezpečí. Běželi za nebezpečím, pronásledovali rugby hráče. Co v něm je, je narcistická zlustivost. Nepovažujeme, že by existovala porucha úsudku, dodal.
Doktor Coutanceau promluvil tišším, ale stejně kategorickým tónem: „Mezi lety 2015 a 2017 existovalo jasně definované PTSD. Nicméně je třeba mít na paměti, že většina těchto syndromů časem odezní, a naštěstí. Pan Le Priol netrpí záchvaty úzkosti ani trvalými depresivními poruchami, které by vyžadovaly roky sledování. Můžeme to považovat za klinický faktor, který ovlivnil jeho rozlišování v okamžiku činu? Zdá se nám, že ne.“
Isabelle Teillet uzavřela zásah poznámkou o nekonzistencích v líčení obžalovaného — Romain Bouvier například vystřelil čtyřikrát, a to bez jakéhokoli PTSD — a přidala děsivou anekdotu: během řízení v opilosti by Le Priol žádal svého psychiatra, aby falšoval data svých konzultací; žádost byla zamítnuta a oznámena. „PTSD se projevuje sociálním izolováním, vyhýbáním a záchvaty úzkosti. Pacient s PTSD se ani nevydá na frontu na Ukrajinu,“ prohlásila s odkazem na jeho útěk po činu. „Všechno je v rozporu,“ dodala. A bez obalu závěrem: „Jeho trestní nebezpečnost je zjevná a vysoká.“
Když se předseda soudu zeptal na „vášeň“, která se v jeho projevu odráží, psycholožka odpověděla: „Ať už jde o jakýkoliv případ, svědčím s tou samou intenzitou. Ano, cítím určité rozhořčení, když čtu nedostatek ospravedlnění mé kolegyně — a Bůh ví, zda respektuji pana Zagury — když tvrdí, že šlo jen o mírnou změnu rozlišování. Jsem také na obraně, protože ze zkušenosti vím, že mě obhajoba vystaví lvům,“ ironicky.
Pokud jde o riziko recidivy, její odpověď byla tři slova: „Ano, zcela jistě, ano.“ Naproti advokátům Le Priola, kteří se snažili prosadit, že syndrom jen ustoupil, neodezní, Teilletová uznala výskyt „velmi výjimečných případů, kdy pacient s PTSD může být vystaven nebezpečí“. Ale nikdy nepřistoupila na to, že by změnila své posouzení obžalovaného.
