Rozhovor probíhal na Strahově, v krásném novém centru. Míra Baranek při osobním setkání potvrdil, že je takový, jaký mi přišel vždy – skromný, upřímný a fajn člověk, se kterým byste si zašli na pivo. Teď to tedy můžu podtrhnout. Aktuálně vedoucí A mužstva AC Sparta Praha.
Největší úspěchy:
5x Mistr české ligy, 2x vítěz domácího poháru
Statistika:
V dresu Sparty celkem 130 zápasů (99 v lize – 28 branek, 31 v Evropě – 5 branek)
Celkem v nejvyšší české soutěži 290 zápasů a 57 branek
40 startů za Kolín a 3 vstřelené branky
Za národní tým odehrál 17 utkání a vstřelil 5 branek
Pamatuju si Vás spíš jako záložníka, ale vím, že jste hrál i hrota nebo křídlo. Jaká pozice Vám byla nejvíc vlastní?
„Zůstal bych u toho záložníka. V mládeži jsem hrál i útočníka, ale to se hrálo na dva a byl jsem spíš rychlejší a pohyblivější než silový typ. Hrál jsem zleva, zprava, podhrota i středního záložníka. Když jsem se vrátil z Německa, pan Jarabinský ze mě chtěl udělat útočníka číslo jedna. Do šancí jsem se dostával, ale typický střelec jako Siegl, Lafata a další jsem prostě nebyl. V záloze jsem se cítil lépe.“
Zmínil jste pozici podhrota. Jak se změnily pozice ve fotbale od doby, kdy jste byl aktivním hráčem?
„Troufám si říct, že fotbal mám nasledovaný. Sleduju opravdu hodně zápasů, kromě české ligy hlavně anglickou. Fotbal se v tomhle ohledu změnil, hráči jsou dost fixovaní na své dané posty. My jsme měli větší volnost a byla možnost být víc kreativní. Člověk nebyl svázán, že musí být v tomhle prostoru, u tohohle hráče a tak dále. Změnila se dynamika, rychlost. Dneska můžete mít v týmu jednoho pomalého hráče, ale ne pět. Někteří trenéři dnes chtěji mít leváka na pravé straně a obráceně a pak jsou zase trenéři, kteří chtějí mít hráče tzv. po noze. A taky jsou hráči, co jsou zvyklí na svoji stranu nebo pozici a jinou hrát nechtějí, nebo se na ní necítí komfortně. To vidím i tady ve Spartě.“
Vy jste kopal oběma nohama, branky dával i hlavou. Dnes už tolik hráčů, alespoň v našem fotbalu, takových není. Laicky lze říct, že jsou předvídatelní: když vidíte, že si to rovná na pravačku, bude střílet.
„Když si vezmete mé bývalé spoluhráče a kamarády, jako je Tomáš Hübschman, Radek Kováč nebo Jirka Jarošík, ti všichni uměli kopat oběma nohama. Proto hráli (nebo hrají) tak dlouho. Svoji hru si totiž zrychlí sami – převezmou pravou, hrajou levou a nebo obráceně. Ulehčilo jim to zároveň práci. Často hráčům na Spartě připomínám, aby tohle nepodceňovali. Dnešní fotbal je o rychlosti, rozhodují setiny vteřiny, takže pokud je způsob, jak být pro soupeře méně čitelný nebo něco zrychlit dotykem druhé nohy, je to velké plus. Presink je hodně vysoký, aktivní až agresivní. Je trend rychlých a prudkých přihrávek, to je vidět hlavně v anglické lize. Kdo se nepřizpůsobí, nebude úspěšný. Za nás se to asi ještě tak nehlídalo. Dneska ocením i to, že ač má hráč slabší druhou nohu, snaží se s ní hrát a zlepšit ji. To vidím i teď na Spartě, že hráči to už buď umí, nebo se alespoň učí zapojit i slabší nohu. Byl bych jenom rád, aby takových hráčů bylo co nejvíc.“
Ještě než Vás koupila Sparta, odehrál jste po Havířově dvě sezóny v Olomouci. Hned ta první velmi úspěšná, kdy jste s Olomoucí skončili druzí za mistrovskou Slavií a až čtvrtou Spartou (kterou jste dvakrát porazili) a na Letné jste se i trefil. Pod trenérem Karlem Brücknerem asi průlomová sezóna?
„První průlom byl asi přechod z Havířova do Vítkovic. Trenéři Dunaj s panem Kalusem mě trénovali v Havířově a vytáhli si mě do dospělého fotbalu už někdy v šestnácti letech. Potom šli trénovat Vítkovice, kam si mě vzali a dali mi šanci. Hned v prvním zápase jsem se trefil, vyhráli jsme 1:0. Pamatuju si, že to byla dvanáctá minuta (smích). Další průlom byla Olomouc, kdy jsme pod trenérem Brücknerem hráli výborný fotbal a skončili druzí, kdy vyhrála bohužel Slavie (zarazí se). Jo, vlastně to můžu říct, že bohužel (smích).“
V témže roce jste se stal třetím nejlepším střelcem ligy za Drulákem a Nedvědem, ale třeba před Poborským. Branky i starty v reprezentaci, našlápnuto tedy skvěle. S odstupem času z toho byl ale „jen“ Kolín v rámci zahraničního a velkého angažmá. Nemrzí Vás, že nevyšel jiný tým nebo třeba Premier League, o které jste mluvil? Byla třeba právě tahle soutěž nějakým snem, cílem?
„Já jsem si vždycky dával postupné cíle. Dostat se do prvního mužstva mezi muže, hrát ligu. Dalším cílem byla reprezentace, Sparta. Chtěl jsem hrát Ligu mistrů v dresu toho nejlepšího klubu, odejít do zahraničí. To vše se mi podařilo. V té době hranice nebyly ještě tak prolomené. Dostali se tam Baroš, Poborský, Berger a další, ale ti byli opravdu výjimeční. Do téhle kategorie se neřadím. Tehdy jsem měl nabídky z Olympique Lille, kteří akorát postoupili, a z Kolína nad Rýnem. Tím, že pan Paska tíhnul spíš k Německu, směřovalo to do Kolína. Abych řekl pravdu, příliš jsem neřešil, kam půjdu. Měl jsem radost, že je o mě zájem a že si vyzkouším zápasy před vyprodanými stadiony. A kde si vydělám peníze a pořád budu dělat, co mě baví.
Když jsem pak končil, otevřelo se Rusko, Turecko. Možná (kdyby tehdy ta možnost byla), bych si dal mezistupeň právě v těchto lokalitách, a to kvůli tomu, abych toho odehrál víc, protože s odstupem času nevím, jestli Kolín byla ideální varianta. Šel jsem ze Sparty k nováčkovi Bundesligy, nepochybuji o jeho kvalitách, ale šel jsem z týmu, který hraje každý rok o titul a hraje Ligu mistrů, dával jsem každý rok 8-10 branek, do týmu, který hraje prakticky od prvního kola o záchranu. Hraje se hodně z bloku a k bráně soupeře to najednou mám hodně daleko. Začal jsem se jejich fotbalu přizpůsobovat a nehrál jsem to, co jsem chtěl hrát.“
V Lize mistrů jste si zahrál hodně utkání, je některé, na které rád vzpomínáte? Parma s Buffonem, Nou Camp a spousta dalších.
„Na zápasy člověk vzpomíná. Už ten los jsme sledovali pravidělně a už to byl zážitek. Tehdy mi nepřišlo, že je tak těžké se tam dostat. Dnes je klíč k postupu hrozně obtížný. Menší kluby to mají strašně složité přes kvalifikační kola. Co říct k Lize mistrů – nejlepší soutěž. Tehdy byly různé možnosti velikosti hřiště a Barcelona měla to úplně nejširší. Když jsem se tam postavil, nevěděl jsem, jestli mám stát na šířku nebo výšku (smích). Nějak presovat ten tým je prakticky nemožné. Měli neskutečnou práci s míčem, všechno ve velké rychlosti. Když se podívám na sestavu, jsou to dnes legendy. Kluivert, Guardiola, Enrique a další. Byl zážitek si proti takovým hráčům zahrát, ale to třeba i proti Galatasarayi a dalším.
Co třeba zápas na Tilburgu, na ten já osobně vzpomínám hrozně rád. Dával jste branku.
„Taky zajímavý zápas, docela divočina. Prohrávali jsme nějak 3:1, já vyrovnával na 3:3 z nějaké skrumáže před brankou. Vlado Labant pak z penalty dával na 3:4. Dobrý zápas s dobrým koncem, takže na něj vzpomínám třeba raději než na tu Barcelonu, protože tam to dobrý konec rozhodně nemělo.“
Tehdy když se nepostoupilo do Ligy mistrů, byl to neúspěch. Dnes je postup spíš sen. Ptají se Vás třeba hráči na zážitky z té doby? V nějakém rozhovoru s LK37 si pamatuju, že si Vás pro něco dobírají, ale už nevím pro co.
„Říkáte to správně, tehdy nepostup byl neúspěch a naopak každý bod potom ve skupinách byl ceněn zlatem.
Z realizáku si ze mě občas udělají srandu pro penaltu, ale kluky tady občas zdravím zvednutou rukou, jako že pět prstů a pět titulů (smích).“
To je ono!
„Takže když si mě dobírají, říkám jim: „Kluci klid, vy ještě nemáte nic.“ Tedy kromě Ládi Krejčího, který má Tipsport Cup s Brnem nebo tak něco. Na to já mu říkám, že já měl v těchhle soutěžích volno (smích). Když chci ještě víc zatopit pod kotel, tak jim řeknu, že já hrál vždy jen úterý nebo středu, čtvrtky jsem měl volný, ležel jsem v bázenu (smích). Nám třepali s vlajkou, my chodili kolem balónu, nechodili jsme do špalíru jako oni (smích). Na to mi nemají co odpovědět, mám alespoň náboje, ale byl bych moc rád, aby mi tyhle náboje došly a měli také velký úspěch. Moc bych jim to přál.
A můžou mi říkat, že tehdy byl fotbal pomalejší. Ano byl, ale naši protivníci byli stejně rychlí jako my. Nikdo nemůže říct, že hráči Barcelony byli pomalí. Nebo Parmy, kde měli Chiesu a Crespa, tenkrát jedny z nejlepších útočníků na světě. Oni se s tím musí popasovat, jako jsme se s tím popasovali my.
Ještě jsem si vzpomněl a teď už nevím, jestli to bylo po tom Kyjevě, nebo po jiném vypadnutí, ale šli jsme do Poháru UEFA a přijel sem San Sebastian, tehdy nabitý španělský tým. Věděli jsme, že to nebude lehké, ale trošku jsme to asi podcenili s tím, že to není Barcelona. Doma nás vyšvihli snad 1:4. Vím, že za ně hrál Dietmar Kühbauer, který teď trénuje Rapid Vídeň. Solidní cvrkot.
Nelze se nezeptat na penalty proti Kyjevu. Sparta vyhrála v Kyjevě, dával jste jedinou branku, smolný domácí zápas se ale nezvládl. A potom ty penalty..
„Tíha zápasu byla velká, šlo o hodně. Volba padla na nás, na mladé, a já, Stráča a Tomáš Votava jsme nedali. Oni měli nabitý tým, to musím říct. Nedali jsme dvě tutovky v prodloužení a pak ty penalty. Já mám na tohle jedinou obranu, když se mě na to někdo ptá, nebo když mi to připomínají v realizáku, a to, že se potkali dva dobří. Já i gólman. Kopl jsem to dobře, ale Šovkovskiy to dobře chytil. Samozřejmě mě to mrzí, byl jsem z toho zklamanej, ale nedalo se s tím nic dělat.“
Co se vlastně hráči honí hlavou, když jde na penaltu v takový okamžik?
„Já jsem se nikdy za dobrého exekutora penalt nepovažoval. Trenéři na mě ukázali, řekl jsem, že jdu, a musím říct, že jsem byl šíleně nervózní. Veděl jsem, o co jde, plný stadion. Nebyl jsem uvolněněj a chtěl jsem to kopnout na jistotu. Tam jsem to kopnul a on to chytil.“
Takže jste věděl, kam to kopnete?
„Jojo. Dneska je doba zase jiná, penalty se kopou jinak. Dneska se čeká na pohyb brankáře, řeší se, jestli brankář stojí na čáře. To se dřív neřešilo. Bylo to dobře kopnutý a on to dobře chytil (smích). Ne, to je samozřejmě jen moje obrana proti realizáku, ale kopnutý to dobře nebylo.“
Se Spartou máte jako hráč 5 titulů, jeden domácí pohár. Jako člen realizáku jeden titul a dva poháry. Jak se liší vítězství z pozice hráče a člena realizáku?
„Nesu to těžce, byl jsem zvyklí na výhry, na tituly. Do posledního kola boj o titul. Co jsem jako funkcionář, tolik se nedaří. Někdy mi to nedá a porovnávám s naší dobou, ale nejde to. Bylo to jiné, nebyly mobily, fotbal byl jiný. Věřím ale, že budeme úspěšní a zase se vrátíme, kam patříme. Jsem na hráče náročný, ale hlavně by oni měli být nároční sami na sebe. Dveře mají tak otevřené, že zahrají půlrok nebo rok dobře a můžou jít za velké peníze a hrát kvalitní soutěže. Když tomu dají úplně všechno, můžou si zajistit finance do konce života. Podmínky, zařízení, to vlastně vidíte (natáčelo se na Strahově, pozn. red.), je na top úrovni. Zbytek už je na nich.“
Kdo za to umí víc vzít v rámci oslav? Vaše generace, nebo ta aktuální?
„I v tomhle to teď mají těžší, za nás nebyl bulvár. Nebylo to tak sledovaný, tudíž se chodilo slavit často. Nikdo nás nesledoval, maximálně podpis, fotku a tak dál. Každá výhra se de facto oslavila, i v týdnu. Dnes se to blíží k naší době, jsou společné večeře, tuží partu. Ale jako jsme to dělali my to nejde, byl by z toho průšvih. Plus fotbal je rychlejší, náročnější na fyzičku. Oni musí dobře regenerovat, aby byli připraveni na další trénink. Když to zjednodušším, my jsme si mohli jeden den odfrknout. Ne že bychom netrénovali, ale nešli jsme tak na krev. To oni nemůžou. Ať už to byl MOL Cup a věřím, že budou i další důvody k oslavám, tak budou mít zážitky. To jim často opakuju, zážitky jsou nejvíc. Hrajte pro ně a pak je správně oslavte.“
Po Spartě jste šel kopat ještě do Jablonce a potom Rakousko.
„Byl jsem s panem Peltou domluvený, že po Jablonci bych chtěl zkusit nižší soutěž v Rakousku. Pan Pelta mi to umožnil. Odešel jsem, možná hrálo roli i to, že jsem byl starší hráč a chtěli to omladit. Zkrátka se to sešlo dobře. Sehnal jsem si angažmá v Admiře Vídeň (tehdy 2. liga). Vídeň je moc krásné město, ale moc jsem toho nenahrál. Trenéra, který si mě přivedl, asi po osmi kolech vyhodili a nový trenér měl jinou představu, jak budovat kádr. Odstavil mě na druhou kolej, ale smlouvu jsem dodržel. V zápětí jsem přestoupil do nižší rakouské soutěže, dojížděl jsem tam z domova, ale už jsem viděl, že kariéra se blíží ke konci. Úplně poslední štace byla v Prostějově. Zavolal mi pan Pelta s panem Černoškem, že by potřebovali nějakého zkušeného hráče, takže jsem si ještě půl roku zahrál tam. Dojížděl jsem dvakrát, třikrát týdně na trénink a na zápas.
Už v té době jsem zašel na Spartu za panem Chovancem, který tu byl tehdy generálním manažerem. Pepa byl můj trenér, respektuju ho a tohle byl spíš kamarádský pokec. Zajímal jsem se, jestli bych se na Spartě mohl zapracovat třeba do mládeže. Domluvili jsme se, že si zavoláme za dva, tři měsíce. Objížděl jsem fotbaly, sledoval zápasy a shodou okolností jsem se potkal v Jablonci s Kubou Otavou a Lukášem Přibylem, kteří tvořili novou dvojici na Spartě a hledali pozici vedoucího týmu. Absolvoval jsem pohovory a pozici získal. Ukončil jsem angažmá v Prostějově a začal jsem práci tady, kde jsem dodnes.“
Trenéřina Vás nelákala?
„Musím přiznat, že ano. Licenci B jsem si udělal a měl jsem nutkání udělat i vyšší, ale tím, že jsem se domluvil na Spartě na tuhle pozici, přiznávám, že jsem to lajdácky oddaloval. Chtěl jsem pracovat jak nejlépe umím v pozici vedoucího mužstva. Hodně jsem se naučil od trenérů, kteří tu byli. Od každého jsem si vzal něco a kdybych začal trénovat, něco tam určitě ve mně zůstalo. Ale nejvyšší licenci nemám, tak nad tím aktuálně nepřemýšlím a snažím se dělat svou práci jak nejlépe umím.“
V čem spočívá práce vedoucího mužstva?
„Spolupracuju s celým realizákem, tedy trenéry, kondičáky, maséry plus samozřejmě s hráči. Řeší se požadavky na víza, dopravu, hotely, soustředění, zajištění tréninkových ploch. Prostě celá logistika. Dlouho jsem se staral s Tomášem Majerem o vybavení Nike, nyní je to Adidas. Obutí hráčů. Té agendy je hodně.
Hráči mají nějaký dotaz týkající se rodiny, ubytování, jazykových kurzů, vstupenek na zápasy a tak dále. To všechno jde za mnou.“
Je u cizinců velký zájem o český jazyk?
„Záleží. David Karlsson se třeba rychle adaptoval, hodně se snažil rozumět a učil se česky. Minčev třeba taky, Vindheim. Rozumí hodně. Pak je druhá polovina, která se učit nechce. Kanga nechtěl, i když na to rozhodně nebyl hloupej. Naučil se pár vět, ale dával nám to sežrat, že česky se učit prostě nechce. Když chtěl poslouchat, poslouchal, když ne, tak neposlouchal. Já si myslím, že stejně jako jsem se musel učit němčinu, když jsem šel do Kolína, zahraniční hráči by se měli naučit alespoň základy češtiny. S určitými úlevami, samozřejmě. Nejde jen o jazyk, ale kdo porozumí češtině, chápe naši náturu, vtípky.
Taky mi přijde, že spoustu zahraničních hráčů naši ligu podcenila, že jdou hrát do lehké ligy. Jenže naše liga je náročná fyzicky i takticky.“
Zmiňoval jste, že se staráte o kopačky. V poslední době mi přijde, že naši hráči hodně kloužou, což mě speciálně na domácích zápasech vytáčí. Hostující hráči totiž nekloužou.
„Je toho hodně, jo?“
Přiznávám, že jsem na to trošku magor a počítám je, spíš nevědomky, ale proti Hradci byly na naší straně minimálně čtyři. Hráči si špunty vybírají sami?
„Dneska se to trošku posunulo, že jsou lisovky, kolíky a lisokolíky. Dřív jsme měli jen lisovky a kolíky a sami jsme si to předělávali na lisokolíky. Různě jsme to šroubovali (smích). Vidím to taky, podklouznutí je víc, ale myslím, že i na soupeřově straně. Nechci to svalovat, že je to vinou trávníků, hráčů. Myslím, že je to trochu všechno dohromady. Hráči by asi mohli zvýšit velikost špuntu, ale zase je to na hráči. Je tam ale potom jiný sklon, hráč má najednou jiný komfort. Já hrál se špičatějšími, i když byl povrch měkčí, ale záleží, jestli hráč není lehčí nebo těžší a tak dále. Tomu rozladění ale rozumím, tak jak se vztekají fanoušci, tak se vzteká i lavička.
Chtějí kropit trávu, dělá se to na celém světě. Je fajn, když míč dobře lítá. Je to ale na pocitu hráče, aby bylo obutí bezpečné pro hru a zároveň efektivní. Souhlasím ale, že v poslední době se počet zvýšil. Je to ale souhra více faktorů.“
Přišel nějaký dotaz nebo požadavek, který Vás vyloženě zaskočil?
„V tomhle ohledu nejvíce náročné bylo období s trenérem Stramaccionim a po něm. Bylo tu hodně cizinců, chtěli si třeba na pár dní půjčit auto nebo někde zapomněli pas. To jsou takové nepříjemnosti, které řešíte na poslední chvíli. Stokrát jim to říkáte, připomínáte v telefonech a stejně se to stane. Samozřejmě oni myslí hlavně na fotbal, občas možná ne jen na fotbal, ale i na své přítelkyně (smích), a tak tyhle věci vypustí. Ale že by bylo něco vyloženě extrémního, to asi ne.“
Mezi fanoušky se vypráví story z titulové sezóny, kdy na pumpě neměli na zaplacení, vy jste projížděl nějak okolo a „zalepil“ to.
„Abych pravdu řekl, to si nepamatuju, ale jestli se to stalo, tak určitě někde na cestě ze Severu. Myslím, že tehdy mě měli fanoušci rádi, dneska vlastně nevím. Nijak se po tom nepídím, nevyhledávám. Vzpomínají na mě ale myslím v dobrým, takže když se někde s někým potkám a chtějí fotku nebo podpis, vždy vyhovím. Jestli to tak bylo, mám radost, že si to pamatují. Až vyhrajeme titul, nemám problém to zatáhnout znova (smích).“
Moc příjemný čtení, díky!