Michal Kadlec byl ve svém prvním působení na Spartě milován, aby po svém návratu byl fanoušky spíše zatracen. Řeč byla mimojiné i o tlaku fanoušků na hráče, o trenérech a mnoho dalších tématech.
Největší úspěchy:
2x Mistr české ligy a 3 vítěz poháru
1x Mistr turecké ligy a 1x vítěz tureckého superpoháru
3x účastník ME (celkem za reprezentaci 67 zápasů a 8 branek)
Statistika:
Za Spartu odehrál 131 zápasů v lize, ve kterých vstřelil 10 branek. Dalších 37 startů přidal v evropských pohárech. Celkem v naší nejvyšší soutěži odehrál 200 zápasů a z branky se radoval v 11 případech. V dresu Leverkusenu nastřádal dalších 158 startů a 14 branek, v turecké lize dalších 63 zápasů a 4 branky.
Vzhledem k působení Vašeho otce v Německu jste s fotbalem začínal právě tam.
„Začínal jsem v malé vesnici Alsenborn, kde jsme bydleli, kousek od Kaiserslauternu. Sedl jsem na kolo už v kopačkách, míč v ruce a jeli jsme si zakopat. Tam jsem zažil první řízené tréninky, slalomy s míčem a tak, co se dělá pro děti. K tomu jsme si chodili zakopat s klukama za barák, což je v tomhle věku taková klasika. Hráli jsme zápas proti Kaiserslauternu a hrozně jsme dostali. Bylo to logický, oni byli úplně jinde, stahovali si nejlepší hráče z okolí. Trenér mi nabídl, jestli bych nechtěl zkusit trénink u nich a už jsem tam zůstal.“
Jaké měl Kaiserslautern pro svou mládež zázemí?
„No, umělky samozřejmě neměli. Ale zase třeba černou škváru, jakou jsme měli nebo asi ještě pořád máme u nás, také ne. Spíš takovou červenou, skoro jako antuku.“
Po přestěhování zpět do Čech jste se ve 14 letech hlásil v Uherském Hradišti, tehdy ještě druholigovém klubu.
„Na začátku to ještě byla Horácká Slavia Uherské Hradiště, hráli na starém stadionu, na kterém dnes hraje Slovácko. Až později se spojili se Synotem a vytvořil se FC Synot.
Chodil jsem na sportovní základku a vyšlo to, že jsme byli celá třída fotbalová, takže když se odjelo někam na zápas nebo turnaj, chyběla celá třída, takže člověk pak nic nemusel dohánět individuálně. Na střední ekonomce už to bylo horší, tam jsem šel třeba na dvě hodiny do školy, pak na trénink a zpátky do školy. Od nějakých patnácti, šestnácti jsem chodil trénovat s áčkem, ale člověk v tomhle věku ještě neví, co bude. Já měl výhodu, že už v dorostu jsem měl profesionální smlouvu. Dost hráčů ale naskočilo do ligy brzo a potom z toho třeba nic nebylo.“
Do prvního týmu jste nakoukl v 17 letech v premiéře proti Baníku. Vzpomenete si ještě na zápisné, bylo nějaké?
„Uff (zasměje se), tak to už si upřímně nepamatuju, je to přeci jen nějaký ten pátek. Možná se zpívalo, nebo jestli bylo i něco do kasy, to už fakt nevím. Ještě paradoxně tehdy v kabině byl třeba Honza Palinek, který mě teď trénuje ve Slovácku. Nebo Němčický (trénuje béčko), Kowalík, Blaha a další bombarďáci.“
S otcem jste se na trávníku těsně minuli – první zápas jste odehrál v jeho poslední sezoně. Nemrzí Vás to, že jste si proti sobě nekopli, alespoň symbolicky? Dvě možnosti byly.
„Tenkrát mě to nemrzelo, respektive nijak jsem to neřešil, teď mě to trošku mrzí. Bylo by to takové ozvláštnění, něco speciálního, kopnout si proti tátovi. Mému synovi už se to se mnou prakticky jistě nepovede. V zápase Brna u nás táta hrál a já byl na lavičce, táta myslím musel střídat pro nějaké zranění. Na hřišti jsme se tedy vyloženě nepotkali, ale na lavičkách jo (smích).“
V zimě 2004/05 přišel přestup do Sparty a hned do základní sestavy. V létě Liga mistrů, to je hodně raketový start. Dnes mi přijde, že se u hodně hráčů čeká, až se „aklimatizují“.
„Ono to tak růžové zase nebylo. Spartu vedl trenér Straka, který mě hodně chtěl. Jenže potom byl odvolán a nastoupil pan Hřebík. Měl jsem jít hned do přípravy od začátku, ale nakonec mě podepsali až poslední možný termín 31. ledna, kdy jsem letěl za týmem do Valencie. To si pamatuju jako dneska, na pokoji jsem byl s Mirou Matušovičem.“
Už v sezóně jsem třeba odjel s týmem do Budějovic na zápas a najednou mi trenér Hřebík řekl, že budu na tribuně, protože nás přijelo 19 a na mě nezbylo místo. Tohle jsou věci, které vás mrzí, ale zase mě to třeba nakoplo a prosadil jsem se.
Měl jsem taky určitě štěstí, měli jsme náskok, titul se získal. Ono když se týmu nedaří, tak jedinec to nevytrhne. Je to pořád týmový sport. Taky myslím, že byla jiná parta než třeba dnes. Měli jsme třeba dva cizince a to byli ještě Slováci, držela se parta, chodilo se do Park Hotelu. Vím, že je to klišé, ale parta se tmelila a dařilo se – za tři a půl roku dva tituly a tři domácí poháry, Liga mistrů. Je to smutný, když si vezmete, že jsem jeden z těch posledních, co si Ligu mistrů na Letné zahráli.
Když zmiňujete trofeje, jak na tyhle momenty vzpomínáte? Hodně hráčů mi říká, že tyto úspěchy docení až později.
„Jednoznačně, člověk by si měl maximálně vychutnávat aktuální radost, protože nikdy neví, jestli ji zažije znovu. Tehdy by mě nenapadlo, že Sparta už v Lize mistrů nebude. Říkal jsem si, že to třeba nebude každý rok, ale alespoň ob rok, no a podívejte, jaká je realita.“
Hned po roce na Letné se o vás velmi zajímal skotský Celtic, nakonec to ale nevyšlo. Zato o dva roky později už do Německa ano. Bylo Německo jasnou volbou?
„Chtěl jsem jít postupnými kroky. Prvně se dostat do ligy, pak do top klubu, což byla Sparta. S tím souvisí samozřejmě i reprezentace, posouvat se v mládežnických kategoriích až do áčka. No a sen byl samozřejmě jít hrát ven. Jelikož jsem vychodil jeden rok školky a několik tříd školy v Německu, uměl jsem jazyk a bral jsem Německo jako takový druhý domov, Bundesligu jsem preferoval. Ještě když jsem zažil plné stadiony při zápasech táty, nebylo o čem.
Celtic o mě zájem měl, trenér (Gordon Strachan) dokonce přijel do Prahy, viděli jsme se, chtěl mě. Vypadalo to, že je hotovo, ale kluby se nedomluvily na částce. Potom se začaly objevovat nabídky z Bundesligy a nakonec to i vyšlo.“
Prozradíte, který další klub měl o Vás zájem a jaký to byl skok do Bundesligy a hned do základní sestavy?
„Asi už jsem to někde říkal, ale kromě Leverkusenu o mě stál také Dortmund. Mluvil jsem tedy jak s Kloppem, tak s Labbadiou, oba mě chtěli. Teď zpětně se může zdát, že možná by bylo lepší zvolit Dortmund, ale to berte hodně v nadsázce. Rozhodlo asi to, že Leverkusen byl přímočarejší, víc mě chtěli, přijeli do Prahy a vysvětlili mi pozici v týmu. Trenér Klopp mi říkal, že se zranil Dede s křížákem na půl roku, takže bych hrál teď a pak se uvidí. Vlastně mi taky zmínil, že mají v kádru nějakého Marcela Schmelzera, ale že ten je ještě mladý, takže ten má čas. Vidíte, jak se ten osud krásně píše sám – třeba bych do Dortmundu přišel a Schmelzer by nikdy šanci nedostal. Třeba. Mně se ale líbilo jednání Leverkusenu, rychle jsme se domluvili a bylo hotovo.
Na začátku jsem byl na lavici, týmu se nějak nedařilo, v jednom zápase jsem vystřídal levého beka, v dalším jsem byl v základu, vyhráli jsme 4:0 a už se to s vámi veze. V první sezóně jsem vyhrál v anketě o nejlepšího hráče Leverkusenu, což mě hodně překvapilo. Tyhle ceny totiž většinou vyhrávají útočníci. Takže krásné ocenění a výborný start. Mimochodem také tam byla výborná parta, chodili jsme hodně na večeře, karaoke, dělaly se grilovačky a tak.“
S Bayerem jste si vyzkoušel také Ligu mistrů, dokonce jste postoupili do další fáze, kde Vás vyřadila silná Barcelona. Messi vám v odvetě ve Španělsku vstřelil pět branek.
„První zápas jsme doma prohráli, dával jsem sice gól, což se taky nepodaří každému, ale bohužel to nestačilo. Pak jsme měli dvě možnosti do odvety – hrát zaňdoura, nebo to otevřít a zkusit to. Trenér se rozhodl pro druhou variantu, chtěli jsme na Barcelonu vletět, což se nám nepodařilo a pak nám tam chodil Messi a zbytek už známe.“
V čem bylo jiné hrát LM za Leverkusen a Spartu?
„Asi všechny napadne jako první finanční připravenost, ale tehdy za Leverkusen nehrály vyloženě hvězdy. Hráče kupovali maximálně za 4-5 mil. eur, to byl jejich strop. Až později se to trošku odšpuntovalo. Takže už postup byl úspěch a postup ze skupiny samozřejmě také. Hráli jsme na Chelsea, Valencii, to jsou obrovský zážitky. Nebo třeba v Evropské lize proti Atlétiku, kde hrál pravýho beka Tomáš Ujfaluši, já levýho a naháněli jsme se tam na lajně, to bylo parádní.“
Z Německa do Turecka, zajímavá varianta. Proč zrovna Turecko?
„V poslední sezoně jsem se zranil, utrhl jsem si vaz v koleni a už jsem se nedostal do formy a do tempa. Na mojí pozici jsme byli tři a vedení nám řeklo, že pokud přijde nabídka na jednoho z nás, budou se jí zabývat. Ta také přišla a to právě z Fenerbachce. Hodně jsem to řešil s tátou, se Sport Investem a nakonec jsem se nabídku rozhodl přijmout. Přeci jen Fenerbachce je velký klub, má jméno. Toho rozhodnutí nelituju, člověk se zase naučil nové věci, poznal nové prostředí a lidi.“
S Fenerbachce jste vyhrál turecký superpohár proti Galatasaray, proměnil jste pokutový kop. Atmosféra v hledišti byla asi elektrizující, že?
„První rok jsme hned vyhráli titul, to byl masakr. V ulicích milion lidí a pak finále superpoháru na neutrální půdě. Na menším stadionu, kdy je půlka diváků fanoušků Fenerbachce a půlka Galatasaraye. Euforie po vítězství úžasná.“
Jak vlastně funguje fotbalista v Istanbulu, můžete vyjít ven? Na dálku asi nepoznáte, jestli se jedná o fanoušky Fenerbachce nebo třeba Galatasaraye.
„Můžete, ale záleží. Když se vám nedaří, tak byste asi neměli chodit ven, někdo vás někde uvidí a pak vám to dají sežrat. To je ale na inteligenci každého hráče, musí si uvědomit, jestli je to správný čas na nějakou větší večeři nebo oslavu. V Turecku mě měli rádi a vlastně mají dodnes. Často mi píšou, ať se vrátím a tak, to je moc milý, i když jsem tam třeba nehrál tolik, kolik jsem si představoval. Já jsem bezproblémovej, nedělal jsem žádné problémy, když mě vyndali ze sestavy, a lidi to tam ocení. Samozřejmě mě to vnitřně sralo, ale nechodil jsem si stěžovat.
Jinak můžete normálně chodit ven, i když na ostrov, který patří Galatasarayi, asi ne (smích). Neměl jsem tam za celé ty tři roky sebemenší problém, to jsme měli spíš problémy s fanoušky Trabzonu. Přijížděli jsme v obrněném autobusu, transportéru, vystřelili na nás.“
Po doběhnutí tříleté smlouvy jste se vrátil do Sparty. Z mého pohledu to mají navrátilci velmi těžké, jsou obrovská očekávání a také česká nátura velí, že musíme najít viníka a ideálně v tom, kdo si přijel ještě na „starý kolena“ vydělat. Jak jste tohle vnímal vy, samozřejmě na začátku mezi fanoušky převládala spokojenost, ale to se později změnilo.„To říkáte správně. Na začátku euforie, že jsem zpátky, ale potom se nedařilo hlavně v naší lize. Nevím, jestli se úplně hledal viník, taky jsem nehrál dobře, ale jak jsem říkal předtím – když se nedaří týmu, tak těžko jako jednotlivec to nějak zvrátíte. To musíte být Ronaldo nebo Messi, ale stejně když dá Ronaldo 50 gólů a má za sebou děravou obranu, úspěch mít nebude.
Když se hledalo, proč to nejde, hodilo se to na starší hráče, což je logický, přeci to nebudete vyčítat mladým klukům. Ale tam ten tým prostě nefungoval, už od trenéra. I pak vlastně s tím mým odchodem, kdy mi pan Ščasný řekl, že chtějí tým omladit. Pod trenérem Hapalem jsem moc šancí nedostal, a když na vás lidi bučí nebo pískají, nota bene vlastní fanoušci, co mají na sobě stejný dres jako vy, moc vám to nepřidá. Jsme taky jenom lidi. Moje rozpoložení nebylo úplně v pořádku a to se pak samozřejmě přenese i na hřiště. Fotbal vás pak ani nebaví a i proto jsem rád, že mě Slovácko vzalo zpátky, vrátilo mi chuť do hry. Pořád tvrdím, že na Spartu bych měl, a i když jsem odejít nechtěl, nakonec to pro mě dopadlo dobře.“
V nějakém rozhovoru těsně po přestupu do Slovácka jste zmínil, že dohoda nebyla jednoduchá. To mi přijde zvláštní, když vám někdo řekne, že s vámi už nepočítá, ale pak vás nechce pustit jinam.
„Tam bylo samozřejmě hlavní téma moje stále platná smlouva. Když někomu řeknete, že s ním nepočítáte, ok, ale smlouva je pořád platná, takže musíte předložit nějakou kompenzaci. Na tom se to trošku zadrhlo a pak tam asi bylo i trošku zdržování, protože první kolo se hrálo proti Slovácku a já jsem řekl, že nikam jinam než do Slovácka jít nechci. Nakonec se povedlo se domluvit i s panem Křetínským a rozešli jsme se v pohodě. Určitě tam nebylo ani z jedné strany nějaké plivání a házení špíny.“
Ve Spartě jste zažil celkem 11 trenérů, to je upřímně řečeno šílené číslo, a to je v těch jedenácti započítán ještě jako jeden Zdeněk Ščasný.
(smích) „Když se to takhle sečte, tak je to teda mazec.“
Z působení trenéra Rady se vede mezi fanoušky takový drb, který roznesl Ladislav Vízek. Zajímá mě, jestli to opravdu takhle bylo – měl jste prý říct trenérovi Radovi, že pravého stopera hrát nebudete, že to máte přes nohu. Je to pravda?
„Vůbec nevím, to si nepamatuju. Že nechci hrát pravýho stopera, jsem teď v přípravě říkal trenérovi Svědíkovi, tak to jedině, ale tohle si nepamatuju. Nevím, kde to pan Vízek vzal.“
Zpětně, nelitujete návratu do Sparty?
„Ne, to určitě ne, v kariéře nelituju ničeho. V Turecku jsem mohl ještě zůstat, ale rozhodl jsem se pro návrat. Samozřejmě, když se vám nedaří, říkáte si, že jste mohl ještě zůstat, ale snažím se vždy koukat dopředu. Do Sparty jsem se hrozně těšil, jen mě mrzí, že to dopadlo, jak to dopadlo.“
Nyní jste ve Slovácko, dva body před Spartou. Cítíte jistý pocit zadostiučinění?
„To ne, soustředím se na sebe a na Slovácko. Máme tu výbornou sezonu, porazili jsme Plzeň, Slavii, vyhráli jsme na Spartě. Takové výsledky tu nikdy nebyly. Můj takový sen, který ale určitě nemají na Spartě, je rozdat si to v posledním zápase o šestý místo. Teď je ale samozřejmě otázka, jestli se vůbec bude ještě hrát.“
Na Slovácko dorazil v zimě také Ondřej Zahustel a hned se blýskl brankou. Jestli se nepletu, jste s Ondrou kamarádi. V jakém rozpoložení přišel a myslíte, že mu hostování pomůže?
„Na Letné jsem samozřejmě v prvním kole byl a viděl jsem, pod jakým tlakem Ondra je. Když na vás pískají a hučí vlastní fanoušci, to je nesmírně těžké ustát a pak uděláte chyby, které byste normálně neudělal. Navíc po zranění. To taky asi nikdo, kdo nehrál fotbal, neví, ale po zranění se nepřepnete a hned nepodáváte stejné výkony, trvá to, potřebujete čas. Ve Spartě na tohle ale čas není, dobré výkony musíte podávat hned.
Takže myslím, že přesun mu určitě pomohl. Zahraje si fotbal bez tlaku, srovná si hlavu a může se vrátit mentálně silnější, ale to je pak samozřejmě na něm, jak to bude, to nikdo nevíme.“
Na Letné se k trenéru Kotalovi přidal také Michal Šmarda. Říká se o něm, že „umí udělat kabinu“. Jak byste ho fanouškům popsal vy?
„Fotbal hrál, rozumí tomu. Tady vedl rozcvičky, staral se standardní situace. Nevím samozřejmě, jaké má teď kompetence na Spartě, ale s panem Kotalem už pracoval a dařilo se jim. Za mě úplně v pohodě člověk, šel na Moravu do nového prostředí, které neznal, daleko od rodiny, ale zvládal to dobře. Férový borec, nemůžu na něj říct nic špatnýho. Přeju mu, aby se mu dařilo.“
Když se řešil trenér pro Spartu, jedním z kandidátů podle Deníku Sport byl také Michal Svědík. Jaký je to trenér a myslíte, že ho někdy na Letné uvidíme na lavičce domácích?
„Jeho výsledky mluví za vše. Myslím, že 4. v pořadí trenéra roku, párkrát vyhlášen trenérem měsíce ze Slovácka, to už o něčem svědčí. Výborný trenér, umí to zlehčit, ale umí být i pes. Jeden z nejlepších trenérů, pod kterým jsem kdy hrál. A jestli na Spartu… (zamyslí se) Je to zase jiné prostředí, jiný tlak. Teď si ho necháme na Slovácku, alespoň dokud budu hrát já, a pak klidně může na Spartu jít (smích).“