V jeho bytí nebylo nikdy žádné ego. Ještě méně v tom, jak chápal práci. Narodil se, zvolil si být novinářem a jednoho dne se spojil s tenisem, který mu otevřel dveře do světa a navždy ho poznamenal. Pro Juan Szafrán, „El Turco“ byl každý jeho výlet proměněn v živnou půdu pro jeho neurčitou touhu a zvědavost poznávat. Zatáčky, čtvrti, ale především kultury. Prošel pracovními listy, agenturami, rádiem a televizí. Udělal si jméno, ale nic ho nezměnilo. Užíval si, že si mohl pořídit nové oblečení („když byl kluk, nemohl“), navštěvovat muzea a poslouchat jazyky. Našel v Marcela svou životní partnerku a spolu viděli vyrůstat Lucas, dnes 31letý a profesionální fotbalista, ačkoliv mohl být tenistou.
Byl velmi realizovaný „Il Signore“ (další jeho přezdívka), v mnoha ohledech pevně zakotvený jako tenisový komentátor na ESPN, a byl by bezpochyby zdrojem hrdosti pro otce Tomáše Szafrán, Ukrajince, a matku Tudinu Pannone, Romanku, kteří se setkali během Druhé světové války a do Argentiny dorazili až později. Ale něco mu vrtalo hlavou, navzdory odporujícím radám: vztah k gastronomii. Jeden den se s Marcelou rozhodli zatřást tabulkou, razantně: všechno nechali a odjeli do Španělska, aby si otevřeli vlastní restauraci. Pandemie přišla a hned poté zažili to, co Szafrán nazývá „afektivní podvod“. A jako třešnička na dortu, rakovina močového měchýře, kterou se podařilo zvládnout. „Ztrácel jsem a teď jsem na stejné úrovni“, říká obrazně.
Po návratu do Argentiny, ve věku 73 let, Szafrán nepřipouští, že by se někdy vrátil do Evropy, ne už s gastronomickým projektem. Lucas zůstává v Itálii (jeho poslední klub byl v Sardinii) a otevírá se tím šance být blíž. Stejně tak cítí, že jeho novinářská kariéra neskončila a že má stále chuť dělat věci. Je to, co mu říká tělo. Kolem něj je tisíc osobních a profesních příběhů. Není to člověk, který by se snadno rozplýval, ale mění tón, když vzpomíná na zvláštní okamžik, a to s Guillerem Vilasem…
-Nejhezčí vzpomínka, kterou ti tenis zanechal?
-Je to projev vděčnosti Guillermo Vilasovi. Představa mě dojíma, když na to myslím. Marcela, moje žena, měla zdravotní potíže v roce 2005: prodělala cévní mozkovou příhodu. Guillermo se to dozvěděl. Zvonek telefonu zazvoní, zvednu: „Juan? Guillermo. Jak se máš? Dozvěděl jsem se, co se stalo tvojí ženě. Potřebuješ něco? Musíme ji vzít do New Yorku? Potřebuješ peníze? Jsem ti k dispozici. Co budeš potřebovat, zavolej mi.“ To byl Vilas. Ostatní už není co dodat. Marcela to těžké období zvládla a později jí vložili stent.
Dětství a dospívání
Szafránovo dětství se odehrávalo na adrese Corrientes 1600 a navštěvoval školu Roca. Jeho otec byl ve frontě druhé světové války – dostal medaile –, utrpěl střepinu granátu v bitvě u Monte Cassino a byl poslán do Říma k ošetření. A právě tam poznal Tudinu. Jelikož se nemohl vrátit na Ukrajinu, kvůli komunismu, rozhodli se přijít do Argentiny. Nejprve dorazil Tomás. Poté Tudina, z Itálie, která právě vycházela z Mussoliniho éry, a nakonec pracoval v nemocnici Argerich, kde se narodil Juan. K tomu vzpomíná: „Můj otec měl dvě práce. Nikdy jsem s ním neměl prázdniny. Vždycky jsem jel s mamkou na pár týdnů do domu, který nám byl půjčen v Mar de Ajó. To byly naše prázdniny.“
Szafránovi se podařilo přestěhovat do oblasti Catalinas Sur, ve čtvrti La Boca. Juan tehdy neměl v plánu studovat, chtěl pracovat a přispívat na provoz domácnosti. Měl skvělou partu kamarádů ze čtvrti. Jako muž ze ulice a s jasným cílem poznat svět se v roce 1973 setkal s novinářem Luisem Contim; hrál s ním biliár v La Academia na rohu Callao a Corrientes a on mu nabídl práci v Diputación de la Ciudad de Buenos Aires. Sbíral výstřižky z novin, kde byla zmínka o některém z představitelů, aby každé ráno připravil zprávu. Luis Serafín Cordeiro, šéf tiskového oddělení sálu zástupců, který zároveň působil jako manažer zpravodajství Canal 13, mu vyšel vstříc a řekl: „Chci dělat sport.“ A otevřel mu dveře do Télamu.
Futbal v nižších ligách a pak v nejvyšší soutěži. Krátká zastávka u Noticias Argentinas, Diario Popular, a… rádio!
„Jednoho dne mi zavolali kvůli poznámce, kterou jsem udělal. Byl to Cholo Gómez Castañón. Nabídl mi vstup do Competencia. Měli skvělý tým: Norberto Longo, který byl manželem Emilse Raponi, číslo 1 argentinského tenisu; Nicanor González del Solar, Quique Wolff, bratr hudební i žurnalistické krevní linie; Julio César Calvo, Juan de Biase.“
Szafrán přišel dělat zpravodajství o fotbale, ale neshoda s producentem změnila vše. „To mi doslova zachránilo život“. Byl poslán dělat golf a dokonce chodil na kurzy na Campo Municipal, aby se naučil sportu, o kterém nic neznal; poslal ho sledovat automobilové závody a… „Nevěděl jsem, co je svíčka. Mnou velice pomohl Juan Carlos Valenzuela a vše jsem zvládl, ale už jsem nechtěl zůstávat takto. A chtěl jsem odejít, řekl jsem to majitelům.“ A nastal klíčový den.
„Z ničeho nic mě poslali dělat tenis do Buenos Aires Lawn Tennis. A udělal jsem dobrou reportáž s Adriana Villagrán. Měla dopad z několika důvodů a navíc se dotklo tématu lesbismu, o čemž se tehdy moc nemluvilo. Shodou okolností Longo říká, že nechce už cestovat a chtěl se přestěhovat do Miami. A Claudio Monfort, generální producent, kterému jsem byl navždy vděčný, mi zavolal a řekl: „Tenis je tvůj“. A od té doby jsme začali cestovat.“
-Te posunulo to svět.
-Ano, cestování nebylo v mých výpočtech. Cesty mě naplnily tolika věcmi, že jsem to vstřebal. A navíc, když jsem po Australian Open měl zvyk se dívat, „Co dalšího blízkého neznám?“ – Nový Zéland. Dobře, podívám se, jaká je kultura na Novém Zélandu. Pracné výdaje jsem investoval. Roland Garros skončil a do Wimbledon zbývaly dva týdny. Neznal jsem Švédsko, a tak jsem jel do Stockholmu. Nebo do Dánska. Jakýkoli kout Evropy. A nebylo to jen turisticky: sledoval jsem chování lidí. To mě neskutečně bavilo. I navštívil jsem Československo na Davis Cup, po konci série jsem si vzal vlak do Vídně. A jednoho dne jsem skončil v Moskvě: chtěl jsem vidět, jaká je Rusko. A existuje nekonečný počet situací, které mě hodně živily. Kdyby to bylo jen pro mě, tuto příležitost bych neměl.
-Otevřely se dveře, které jste si nikdy nepředstavoval.
-Jsme za profesi a sport vděční. Dali mi skvělé možnosti. Pak přišlo rozhodnutí, zda se dále vyvíjet v této profesi. Dva rozhlasoví moderátoři, jako Luisito Schendfeld a Ricardo Martínez Puente, mi říkali: „Vezmi si knihu, dej si tužku mezi rty a čti takto. Zdá se ti to hrozné, ale dá ti to skvělé oko pro jazyk.“ A postavil jsem se před zrcadlo a cvičil, abych dobře působil v rádiu a později v televizi.
-Radio nebo televize, co ti vyhovuje víc?
-Radio. Více než televize nebo psaní. Ale i rádio se dnes mění, viď? Dřív sis představoval, jaký ten člověk je, novinář nebo moderátor. Poslouchal jsem hodně hudby a zajímalo mě, jaká byla Graciela Mancuso, která pracovala s Juanem Albertem Badíou. Nebo Nucha Mengual, Fito Salinas, Pedro Aníbal Mansilla. Jaký hlas!
-Z Continental jsi přešel na Del Plata.
-Ano, protože Victor Hugo Morales přišel se svým týmem a v tenisové oblasti byl Guillermo Salatino. Týden a půl po mém odchodu jsem kráčel po ulici Santa Fe na oběd do La Gata Alegría, u Pata Pastoriza. Před branou stál Marcelo Araujo a říká: „Měl jsem na tebe mysli.“ Do dneška nevím, zda to byla pravda, haha. „V průběhu pár dní začneme v Del Plata. Potřebujeme tě na tenis.“ Tým byl složen z Fernanda Niembro, Adriána Paenza, Diega Bonadea, Negra Eguía, Raúla Delgada, Alejandro Fabbri.
-A v televizi, nejdřív jsi vyšel na kabelu, že?
-Jistě. Eduardo Eurnekian koupil Cablevisión. A nabídli mi to. Dělali jsme „Match 6 en el Deporte“, který se natáčel na studiích univerzity Belgrano. Za krátkou dobu mi řekne skvělý režisér Ramón Bouzada: „Nemáš chuť udělat tenisový program?“ A tam vznikl „Tenis pro Exigentes“, který trval deset let. Ještě jednou krásný okamžik byl Seúl 88. Eurnekian koupil práva, Gabriela Sabatini získala stříbrnou medaili a já dělal zpravodajství pro Cablevisión. A Barcelona 92 už bylo pro América, s Wolffem. Pro mě byl Barcelona kulturně a uměle to nejlepší v historii; s tři tenoři (José Carreras, Plácido Domingo a Luciano Pavarotti), s Monserrat Caballé a Freddie Mercury, plamen olympijské pochodeńky – to bylo to nejlepší. Zároveň byl důležitý „Deportes al toque“. Vycházel jsem nedělní odpoledne, šest až sedm hodin. Líbilo se to Carlosi Marianovi a navrhl to Gustavo Yankelevich pro Telefé. Gustavo byl můj učitel pro to, co znamená televize. V pořadí jsme byli mezi Francellou, s Benvenutto, a Tinellim, s Ritmo de la Noche. Krásné období. A odtud, na ESPN.
-S Javier Franou?
-To bylo v roce 1998. S Javierem Franou jsme poprvé dělali Wimbledon. A v ESPN jsem byl až do Masters 2019, který vyhrál Tsitsipas. Byl to dlouhý a úžasný čas. Měl jsem skvělé spolupracovníky v kariéře. Hodně jsem se naučil od Salata a Juana Moro. Ale více se mi líbilo s Salatinem sdílet pokoj na cestách. Přesný punt: člověk, který měl rád chodit brzy ráno na první zápas a odcházet až po posledním. Nebo sledovat juniory, a ne jen Argentince: chtěl jsem vidět, co se v tenise děje. Naučil jsem se ten pracovní styl od Salatina.
-Radil ti být opatrnější se svými penězi.
-Ano, měl jsem rád kupovat věci a utrácet. A vždy mi říkal: „Proč Turco? Šetři si to, protože nevíš, kdy to skončí.“ Scházeli jsme se na jídlo s našimi partnery, Angélica a Marcela. Velmi mě zasáhla jeho ztráta na začátku roku. Měl v životě mnoho tvrdých dopadů. Bolí mě ztráty Araujo, Salata a Julita Ricarda, kterého jsem poznal během cesty na Antarktidu a bylo to úžasné. Julio byl džentlík a ukazoval ti cestu, jak se postavit k žurnalistice.
-Ličil ses, plakal jsi někdy při přenosech?
-Ne, může se stát, že jsem měl později protichůdné emoce poté, co jsem řekl něco. Když Del Potro hrál s Čorićem a zranil si koleno, řekl jsem: „To bude taková frutillita.“ A ukázalo se, že to nakonec tak bylo. Stále se mi to vyčítá kvůli tomu, co on prožil. Tohle kariéru téměř zkomplikovalo. Také jsem hodně litoval situaci s Gabou Sabatini, zejména s rodinou.
-Hovořme o tom.
-Sdíleli jsme pokoj se Salata v hotelu v Lugano, Švýcarsko. A v sousední místnosti byly Mecha Paz a Gabriela. Také tam byli Gabinovi rodiče, Beatriz a Osvaldo, a kouč Patricio Apey. Já hrál tute cabrero s Osvaldem, Salata a Gabyho strýcem. Přihodila se mi scéna, kdy jsem náhodou slyšel rozhovor Betty s Gaby, která prohrála: „Já nepřicestoval čtrnáct tisíc kilometrů, abych tě viděl hrát takto“, řekla jí. Doslova, s velkým důrazem. Odjeli jsme na Roland Garros; Sabatini prohrála s Evert v osmifinále a v Badía programu pro Continental jsem řekl naživo: „Je to špičková hráčka, ale obávám se, jak se chovají rodiče vůči porážce dcery.“ To rozbouřilo obrovskou vlnu a objevili se z Canal 9. Velmi mě to mrzí, protože mi umožnili být v jejich soukromí. Rozumíš? Takže nemůžeš prolomit pouto, když ti někdo dovolí být v jejich soukromí, třeba při kartách či při jídle milanesas v Villa Devoto. Nemohl jsem ty věci vyřknout. A udělal jsem to.
-A co s Gabou, co se stalo?
-Naučila mě to. Nikdy mi neodmítla mluvit se mnou. Nikdy. Rodiče ano: zavolal jsem domů a zvedli mi telefon. Ale Gaby se mnou nadále mluvila. Před několika lety, v Tenis Club Argentino po reportáži pro ESPN, jsem jí řekl: „Gaby, v minulosti…“. Odpověděla: „Zapomeň.“
-S Martínem Jaite jsi měl také problém?
-Ano. Jednou jsem ho kritizoval, protože se pohádal na síti v jednom satelitním turnaji s Horacio de la Peña, uprostřed velké rivality v osmdesátých letech. Nelíbil se mu. Jednou jsem mu zavolal a vyjasnil: „Když tě uvidím na ulici v potížích, nebo nevím, opilého, vyvezu tě domů a připravím kávu a to zůstane mezi námi. Nyní, pokud na hřišti překročíš slova a dopadneš na druhého, nebudu to maskovat před lidmi.“ Udělal jsem to, co jsem považoval za správné z pohledu žurnalistiky. Potom záleží, jak to protagonisté přijmou.
-Když jde o tvou kariéru, jakou největší hodnotu ti z ní zůstává?
-Hodnota, kterou mi zanechala, je osobní nárok na neustálé učení: učit se každý den. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem dokonalý. A také mít vyváženost. Hodně jsem vytěžil ze svých spolupracovníků při přenosech, tři hlavně: Javier Frana, Tony Peña a Daniel Orsanic. S Javierem jsem se naučil číst mentálně hráče v určitých situacích. To, co Tony Pena ví o lidském těle, je jedinečné.
A mimo přenosy, Tito Vázquez. Mě toho hodně naučil. Třeba co se týče držení rakety. Nevěděl jsem, co je octógono, grip rakety, kde máš umístit vrchol, který tvoří palec a ukazováček. Mé póry byly otevřené, měl jsem průchodnost pro absorbování učení. A myslím si, že jsem neměl ego. Díval jsem se spíše na svět kolem a ne na světlo či blesk. Raději zůstal doma.
Odejít do Španělska a nádor
-Jak dlouho ti trvalo vykrystalizovat myšlenku odejít z vlasti? Byl jsi spokojený v ESPN a bylo to dobrodružství opustit vše a pustit se do nové práce, gastronomie.
-Byl jsem v komfortní zóně, velmi spokojený v ESPN. To jsem si už plánoval delší dobu. Argentinu jsem v té době viděl jinak a chtěl dát šanci novému výzvu. A pravda, že ten pokus nevedl k výsledku, jaký jsem očekával, z různých důvodů. Můj druhý koníček byla gastronomika a vždy mi doporučovali mnoho majitelů restaurací, se kterými jsem měl kontakt v Argentině, ať to nezkouším. Tak jsem to nezkoušel.
Ale existovala možnost to zkusit v zahraničí, v Malaze. Šli jsme tam s Marcela s velkým přesvědčením. A už od prvního kroku to byla velká dobrodružnost, plná neštěstí. Vyrazili jsme z Argentiny 7. února 2020. A 14. března svět zasáhla pandemie COVID-19. Vše se změnilo, rok jsme zůstali doma. Kromě toho projekt změnil směr. Měl jsem v plánu vybudovat restauraci od nuly, ale nabídli nám být partnery v již existující, která měla skvělou historii. Partnerství jsme vstoupili na základě důvěry s lidmi, kteří tam byli. Proto jsme do toho šli. Až do dne, kdy přišli a řekli: „Už tě nechceme.“
-Šílenství. Kolik času to trvalo?
-Vše, řekl bych, rok a půl, dva roky. Se všemi výkyvy pandemie mezi tím. Když nás z té společnosti vyřadili v roce 2022. Ale poté přišlo další zdravotní ochoření: moč krevní sraženiny a nádor močového měchýře. Nikdy jsem se nebál medicíny, ani chirurgie, ani zubaře. Bylo to zvláštní, upřímně. Proběhly konzultace s urologem v Argentině, který doporučil doktora Santu ve Španělsku. Naštěstí jsem měl v Itálii dobrou zdravotní péči.
-Operovali tě.
-Ano. Při první kontrole po 7 měsících se objevilo 8 maligních polypů. Od té doby jsem nastoupil do fáze chemoinstilační léčby. Bolestné. Ale problém byl, že lék vyvolával různé nepříznivé reakce. Můj organismus byl jednou jako koktejl: Marcela mě musela chytit, protože jsem nedokázal ovládat své tělo, třásl jsem se. Další den se mi enormně zvýšila horečka, kolem 40°C. Další den jsem měl krvácení, infekce ledvin. Navíc se ti suchá kůže, ztrácel jsem vlasy.
-Byl nádor zachycen včas?
– V jisté míře ano. Za šest měsíců doktor Santos rozhodl ukončit chemoterapii. „Je to perfektní, má fantastický výsledek.“ Chtěl jsem pokračovat, ale kdyby se vrátily polypy, nemohl bych používat ten lék a musel bych jít na horší. Dělám roční vyšetření. Zatím se cítím velmi dobře. Řekněme, že jsem prohrál zápas, ale teď jsem na stejné úrovni. Nevyhrávám a nikdy se nevyhraje, protože život nad námi vždy zvítězí. Ale dík, že jsem to zvládl, jsem si toho vážil a šel jsem dál.“
-Myslel jsi na osud? Byl jsi v pohodě, nechal jsi všechno a šel za novou výzvou a navíc, nemoc. Bylo to několik nečekaných úderů.
-Upřímně, ani v největších okamžicích radosti se nepodívám zpět. Mám určité pojetí: pohled do minulosti někdy vede k depresi. Nemám sklony k depresi. A pokud na to myslíš, je to stres, stres, deprese, stres. Já jdu dopředu. Co mi to dává? Naději, chuť. A pořád mám chuť. Ptáš se, co bych chtěl dělat? Rád bych se znovu setkal s rádiem. Ale pomalu.
-Máte dvě legendární rakety: Borg a Federer.
-Batata Clerc chtěl uspořádat rozlučkový zápas s Björnem Borgem. Proběhly dva: jeden v Buenos Aires a druhý v Punta del Este. Byl jsem osloven, že budu komunikovat událost. Všechno šlo dobře, dorazil Borg, poděkoval mi, otevřel raketník a daroval mi slavnou Donnay, se kterou sám hrál. Byl to dárek, který jsem nečekal. Dnes na to vzpomínám s velkou radostí. Byl to jeden z největších fenoménů všech dob.
A časem přišla podobná situace i s Rogerem Federerem, v roce 2013, když poprvé přijel do Argentiny, aby si zahrál s Del Potrem v Tigre. Také mě požádali, abych zajistil komunikaci. Gentleman Federer: vše, co jsem po něm požádal, splnil. Den jeho odjezdu snídám s Robertem, jeho otcem. Roger se objevil, podíval se na mě, poděkoval za všechno, otevřel raketník a dal mi raketu. Podepsal ji a to všechno.
-Bral jsi si sám přátelství s Maradonou?
-Ne, nikdy jsem nebyl jeho přítelem. Ano, občas jsem měl napjaté okamžiky s jedním rádiovým moderátorem, který ho trestal za jeho život mimo hřiště. A když se mě zeptali na můj názor, řekl jsem: „On už má dost sám se sebou, abych já soudit jeho soukromý život a že ho neznám do hloubky, protože s Diegem nesdílím život.“
Čas plynul a jednoho dne v Buenos Aires byl Diego přiveden do televizního studia. Na mě se podíval a řekl: „Vím, kdo jsi.“ Byl jsem překvapen. „A chci ti poděkovat. Ty mě bránil jsi,“ dodal. Vysvětlil jsem mu, že jsem ho nebránil, jen jsem vyjádřil svůj názor na jeho osobu; část jeho života mě bolela, ale nakonec to byla jeho věc. Od té doby jsem mu dělal několik rozhovorů. Vždy jsme začínali tenisem.
-Tvůj Grand Slam nejoblíbenější a proč.
-Australian Open. Protože to byl grandslam, který nejvíce vyrostl, první, který „dává strop“, který měnil povrchy, aby zlepšil hru. A navíc, australské publikum je impozantní. Také se mi líbí Wimbledon, který, i když po Fredu Perry a po Andy Murray, přišel na kurt číslo 14 a tleskal, když jsi zahrál skvělý bod. Oni respektují turnaj.
Australia je celý komplex. Také s publikem, které si užívalo sladké plody velkých hráčů konce amatérského a počátku profesionální kariéry: Emerson, Laver, Newcombe. A potom přišli Rafter, Hewitt. Austrálie má dvě města, Sydney a Melbourne, každé má svou krásu. Sydney je skutečně krásné, s respektem lidí, s vynikající organizací. Voněl jsem si tímto.
-Tvůj top 5 měst, která jsi poznal?
-Řím, z genetiky. Užívám si ho, ačkoliv pro mnohé je chaotický. Sydney. Dám dvě ostrovy: Moorea a Bora Bora: vidět, jak žijí domorodci, jsou skvělí, neexistují zámky, přírodní krása. Florencie také miluji. A Paříž dnes, na dálku, miluji. Když jsi tam byl několikrát, město si tě přejalo a objalo tě. Jsou tu rozpory, samozřejmě. Mně se líbí New York, dává ti všechno: muzikály, knihovny, ale i dusí. A Sardinie tady zmiňuji.
-Tvoji pět argentinských hráčů, kterým fandíš nejvíc.
-Mám objektivní a subjektivní pohled. Pokud jdu k objektivnímu: Vilas, Del Potro, Gaudio, Nalbandian a Coria, nebo Coria a Clerc, dám tam dva. Subjektivně Vilas na první místo, Nalbandian druhé, Gaudio třetí. Pokud jde o svět, musím dělat objektivní i subjektivní. V objektivním žebříčku je nejlepší Djokovic. Pak Nadal, Federer, Sampras. V subjektivním dám první Federera, protože to je moje chuť. Ten, který nesmí chybět mezi subjektivními, je John McEnroe. To je pointa: hráči, za jejichž zápasy bych zaplatil vstupné. S Djokovičem jsem si už užil: je to souhrn Nadalovy mentální síly a technické vyspělosti Federera. I když nemá servis a eleganci Federera, naučil se obojí a nasál to.
-A co ženský tenis?
-Argentina ztratila velkou příležitost, s Gabou jako světlem a s tolika mladými dívkami v té době na vysoké úrovni. Měli jsme Mechu Paz, Fulco, Labat, Gorrochategui. bylo jich hodně! A poté to nebylo udržitelné. Argentinci jsme si užívali poslední období Navrátilové, která soutěžila s Evert, Seles, Graf, Mandlíková, Mary Joe Fernández. Skvělé hráčky a šampionky. Pak Williamsovy dominovaly a zbytek se vytratil. Teď se nedaří dominanci. Přemýšlel jsem o Osace, ale kvůli mateřství, depresi a zraněním se to rozplynulo. A Sabalenka, číslo 1, která táhne a potom prohrává sama se sebou.
Jediným bodem nesouhlasu, který vůči ženskému tenisu mám, je jeho neustálý boj „musíme vyhrát stejně“ a vy víte, že show neprobíhá pořád stejně. To prohlásil Ion Tiriac, když vedl Madrid Masters 1000. „Prodám tenis chlapců a koupí se to, ale tenis dívek ne.“ Něco musí WTA udělat s marketingem. Kolik žen má magnetismus? Hřiště, i na grandslamu, nejsou často plná.
-Chystáš se znovu cestovat za prací?
-Možná ano, ale jen jednou, dvakrát. Trvale ne, jako dřív. Rád bych se také rozšířil. Zkoušel jsem dělat jiné věci. V minulosti jsem byl sportovním sloupkařem Magdalény Ruiz Guiñazú, Lala Mira, Negra Oro. A pokud by se řešila jiná témata, zapojil bych se. Cítím se schopný, ne být hlavní autoritou, ale doprovod. Ještě mám chuť dělat věci. Co přesně? Nemohu říct kanál, ale po návratu doma jsem dostal nabídku hovořit o politice. A na to nemám kapacitu. Nechci dělat trapnosti, které by odpovídaly.
-Co ti zůstalo ze Španělska jako životní zkušenost?
-Trpělivost Španělů. Upozorňuje na to už i v dopravě: když stojíte ve frontě a někdo parkuje, myslíte si, že někdo troubí? Nikdy. Nebo čekání na pokladně v supermarketu. Jednou mě paní vepředu šla hledat okurky, a já jsem si děl oplácet. Lidé se na mě dívali a ptali se: „Co děláš?“. Postupně jsem na tu trpělivost zvykl.
-Když jsi šel za snem, za gastronomickou výzvou, ať už s výsledkem, splnil jsi to, cítil jsi se dobře s tím, co sis přál?
-Zkusil jsem to a nevyšlo to. Ale není to zkáza. Byli mě afektivně ošálili. To jsem cítil, protože jsem to nečekal. Nemluvím o penězích, mluvím o citech. Nečekáš, že ti lidé afektivně zkrachují. Pro mě to znamenalo, že jsem to zkusil. Negativa té situace, spolu s negativem nemoci, mě vyvedla ze mě síly, o kterých jsem si myslel, že je nemám.
-Žil jsi tři roky v Marbelle.
-Ano. Krásná zkušenost. Svět hodně odlišný. Marbella se stala místem odpočinku pro mnoho lidí, zejména severských. Jdou tam hledat vitamín D. Nemají slunce. Takže je tady mnoho starších lidí, kteří se stěhují sem a vydělávají více než v Španělsku a hledají takové místo. Španělsko je v podstatě turistické. A teď prožívá velmi hluboký politický otřes. Říkal jsem si: „Vy prožíváte to, co jsme už my prožili, tj. rozdělující prvek.“ Španělsko je v momentě velkého neklidu, nevíte, jak to dopadne.
-Alcaraz–Sinner. Co ti to vyvolává?
-Líbí se mi víc Alcaraz díky jeho variantám, protože předvádí více spektáklu, protože na kurtu více usmívá, ale to neznamená, že bude lepší než Sinner, o němž se říká, že je skvělý i jako člověk a profesionál. Jsou ještě velmi mladí a v případě Alfcaraze už se objevily fyzické problémy. V tenise bývá člověk dospělý až kolem 25.–26. roku. A i když se mluví o Fonseca a Jódar, mě se líbí Mensik. Uvidíme, jak doroste: nevím, zda bude mít sílu být třetí. Zverev prolomil bariéru v Paříži a dostal se i do finále v Wimbledonu. Mám rád změny.
-Hovořme o tvém synovi Lucasovi. Vždy měl ten sen být fotbalistou?
-Lucas měl dvě cesty. V domě, kde se narodil, byla betonová tenisová hala. Takže hrál tenis i fotbal. Lucas se učil od trenéra Sebastiána Gutiérreze, v architektuře, o prachu a rychlosti doma. Sebastián byl výjimečný učitel a později skvělý trenér. Lucas hrál dobře. Zúčastnil se interclubů, byl mezi nejlepšími 70 až 90. Začal ale i v dorostu Argentinos Juniors, až do čtvrté. Ale přišel okamžik, kdy nároky byly na studium. A řekli jsme mu: tenis nebo fotbal. Myslel jsem si, že zvolí tenis, ale vybral fotbal, protože nechtěl mít jen tlak, ale aby to bylo sdílené. A jako jedináček pro mě byla volba správná. Protože kdyby byl jedináček a šel do tenisové kapsy, maminko!
-Jak skončil v Evropě?
-V dorostu Argentinos se rozzlobil na trenéra, který byl. Zkoušel to v rezervách San Martín de San Juan a vydržel rok. Zkoušel to v Belgranu, v Córdoba, a podepsal si první smlouvu AFA. Překvapila ho nabídka z Itálie a moje reakce byla: „Chceš letět? Letět.“ Měl 18 let. Je třída 96. Šel do čtvrté ligy italského fotbalu, což je Serie D. Itálie má velký fotbal, profesionální a poloprofesionální kategorie. Máš Serie A, B, C, které jsou profesionální; D, což je polo-profesionální, a E, která se jmenuje Eccellenza, pátá. A pak máš dalších několik dalších. Ve vesnicích jsou dva až tři týmy.
Vstoupil na sever, do Lombardie, do klubu Breno, který 27 let nepostoupil. Je to hráč s defenzivou a schopností doprum. Hrál a vstřelil góly ve finálních zápasech, dva ze 30 metrů, a postoupili. Poté se vydal na jih, kde smlouvy příliš neřeší, a nyní je na Sardinii. Poslední dva roky mu patřily dva výjimečné kluby. V loňském roce vstřelil 10 gólů za Arboreu, což je jako hrát v naší třídě C. Arborea, tato oblast, má druhé nejvýznamnější laktace v Itálii po Parmě.
-Je tato kategorie výdělečná?
-V té fotbalové soutěži ti platí 1500 eur, plus bydlení, auto, stravování v klubu. U Breno, z prvního roku na druhý, po dvou gólech mu dali byt pro samotného hráče, auto, oběd a večeři hrazené. Nyní je ve vztahu s Mary, nádhernou ženou. Italkou z Bergama, učitelkou filologie, která bývala juniorka. Poznali se při hraní tenisu.
