Josef Juha se stal před sezónou další posilou pražské florbalové Sparty. Je to sázka na mládí a na obrovský potenciál, který už kapitán české zlaté reprezentace do 19 let z MS prokázal.
Jaké byly tvé sportovní začátky, hrál jsi už odmala florbal?
„Někdy v první třídě jsem se sporty začínal a byly hned tři. Byl to golf, který baví celou rodinu, florbal a kung fu. Sporty moc nešlo skloubit dohromady, takže postupně odpadaly a zůstal jsem u florbalu, a to na Pankráci v Bohemce pod Jirkou Jakoubkem.“
Kung fu, to asi není klasický doplňující sport. Mají tedy v tobě spoluhráči oporu, kdyby šlo do tuhého?
„No, to nevím, v životě jsem se nepral.“ (smích)
Jsi odchovancem Bohemky. Jak tvoje okolí vzalo, že jsi přestoupil do Sparty, a jaká panuje mezi kluby rivalita?
„Obrovská. Když se řekne slovo rivalita, vybavím si právě Bohemku a Spartu. Florbal ale není na takové úrovni, aby mě někdo nazýval zrádcem a propichoval gumy u auta. Prostě už jsme si s lidma na Bohemce nerozuměli, tak jsem zvolil změnu. Část okolí mi říká, že je dobře, že jsem tu změnu udělal, druhá část to třeba nechápe a říká mi, že jsem teď rudá kůže. Rozhodnutí ale nelituji, jsem za něj rád.
Bohemka je hodně rodinný klub, pomáhal jsem potom i hodně s instagramem klubu a dalšíma aktivitama, což mi odvedlo trošku pozornost od toho hlavního, což byl florbal. Moje soustředěnost tak nebyla na 100 % u mojí hry.“
Zápasy Bohemians hrají na Děkance, zde se dlouhé roky hrála také házená, když tu hrál Allrisk Praha. Jak se těšíš do arény na Podvinném Mlýně?
„Právě tohle hrálo roli v mém zvažování, jestli mám do Sparty přestoupit. Udělal jsem si seznam pro a proti a právě hala byla jednou z prvních ve sloupci pro. Člověk přijde sem, podívá se na povrch a ukážou mu šatnu, kde je moje jméno. Nechci o Bohemce mluvit špatně, ale tohle je o tři levely vejš. Nový povrch, obrazovky, Sparta se posouvá a já se chci taky posouvat“.
Jaký byl tvůj přechod z juniorů mezi muže? V hodně sportech se jedná o náročný přechod, ale u tebe zdá se proběhlo vše bez problémů a rychle ses aklimatizoval.
„Měl jsem vždycky výhodu, že jsem měl dobrý fyzický fond, byl jsem vyšší, takže jsem často trénoval s vyšší kategorií. To mi pro dospělý florbal hodně pomohlo. Plus jsem se rozhodl, že ten rok, kdy se čekalo, že se přesunu mezi muže, odešel jsem do Švédska a když jsem se vrátil, měl jsem trošku jinou pozici.
Vyzkoušel sis také angažmá v Pixbo Wallenstam, rok jsi tam hrál za juniorský tým a na pražském Czech Open sis zahrál dokonce v jejich dresu za muže. Jak na tento rok vzpomínáš?
„Docela často slyším, že tenhle rok mě zastavil ve vývoji. Nevím úplně, jak se k tomuhle názoru postavit, protože kdybych měl stejnou možnost, zvolil bych stejně. Hrozně mi to dalo, naučil jsem se švédsky, poznal jsem jinou zemi, jiný přístup k florbalu a rozhodně toho rozhodnutí nelituju.
Když jsem do Pixba šel, počítalo se, že budu hrát v mužích. První týden jsem ale měl zdravotní problémy, angínu a antiobiotika. Celé Czech Open, kde jsem se měl právě ukázat, jsem tak hrál pod antibiotiky a po návratu do Švédska jsem byl přeřazen do juniorů. Tehdy jsem to bral jako hrozný zklamání, ale teď jsem za to šťastnej. Ke chlapům bych neměl tak blízko jako ke klukům z juniorky. Našel jsem si tam spoustu kamarádů a pořád jsme v kontaktu. Kdybych se teď rozhodl, že zítra letím do Švédska, věřím, že bych měl týden kde spát úplně bez problémů.“
Co se dělá ve Švédsku jinak?
„Vlastně skoro všechno od rozcvičení až po tvrdost střelby. Ta je tam o dva levely vyšší. Co mě ale zase naopak překvapilo, je, jak se řeší, respektive neřeší regenerace. Švédové jsou sportovně nadaní, mají výbornou průpravu od mládí a regeneraci neznají. Když jsem jim ukázal ledovou vodu po tréninku, nejdřív nechápali, ale nakonec se jim to zalíbilo. Neznali to. Když jsem si přinesl krabičku s jídlem, to stejné, vyvalené oči, proč se nenajím doma.“
Jak jsi to měl se školou, musel jsi přerušit?
„Musím moc poděkovat mojí škole, že mi vyšla vstříc. Dostudoval jsem řekněme na dálku, což bylo možné i díky tomu, že jsem měl výborný prospěch. Jednou za čtvrt roku jsem přijel na týden do Prahy, napsal jsem všechny testy, co ostatní psali průběžně, a tím jsem si splnil, co jsem musel. Často jsem za ten týden psal třeba 35 testů.
Ve Švédsku jsem chodil na švédštinu, což mě za rok naučilo jazyk. Taky jsem chodil na brigádu, vyráběl jsem florbalky v Unihocu.
Když jsi viděl, jak se vyrábějí florbalky, máš k jim jinou úctu?
„Noo, ani ne. Je to kus hliníku, který se formuje, a když jsem viděl, kolik jich tam bylo, tak jsem to takhle vůbec nebral a neberu ani teď. Na druhou stranu je pravda, že s florbalkou nehážu, nelámu, vždy ji položím.“
Je švédská liga tvým snem?
„Určitě. Když jsem šel do Švédska, sen byl zahrát si SSL, což se mi nepovedlo. Zpětně musím uznat, že tehdy jsem na to neměl. Chci se zlepšovat i v rámci Sparty a věřím, že mě to posune i směrem ven.“
V rozhovoru pro web Sparty jsi uvedl, že důležitou roli ve tvém rozhodování hrála osoba Milana Garčara a pohovor s ním.
„V tu dobu, když šel Gary do Sparty, Sparta začala růst. Byla to jedna z mých podmínek před příchodem do Sparty. Pamatuju si ho, když hrál za Tatran a otočili finále s Ostravou, kdy prohrávali 0:5 a on byl pro tenhle obrat důležitou postavou. Klasický šátek a oslavu lukostřelbou po vstřelené brance už dnes znají všichni. Pro mě je obrovská škola být vedle něj v kabině, pozorovat ho, co dělá, a učit se. Vnímám ho jako lídra týmu a kapitána, jehož slova mají velkou váhu a on si to dobře uvědomuje.“
Zmínil jsi Garyho šátek a oslavu branky, máš také něco takového?
„Já když dám gól, tak začnu řvát (smích). Mám raději spontánní reakce než něco naučeného. Už od mala se nějak chytilo „JJ10″, ani vlastně nevím proč, ale i teď se mě to drží.“
Co očekáváš od nové sezóny, jaké jsou tvé cíle a cíle klubu?
„Úplně prvotní cíl bylo zapadnout do týmu a do kabiny, což se myslím stalo. Mým cílem je být platným hráčem a když se bude trenér rozhodovat, koho pošle na přesilovku nebo do prodloužení, bude o mně vědět a vsadí na mě. Chci se zlepšit v obranné fázi, protože tam cítím, že mám ještě prostor ke zlepšení.“
A cíle Sparty?
„Myslím, že Sparta bude bojovat o prolomení brány superfinále. Hodně hráčů odešlo a přišlo, ale myslím si, že to může klapnout. Já bych si opravdu rád zahrál v O2 aréně.“ (usmívá se)
Jaký máš nejoblíbenější stadion a na kterém naopak nehraješ rád?
„Vždycky se mi líbil Podviňák. Bydlím na Černým Mostě, takže to je pro mě kousek a mám rád i povrch. A kde se mi nehraje dobře… asi žádný neoblíbený stadion nemám a hlavně, kdybych ho teď řekl, tak až tam pojedu, budu na to myslet. Takže radši žádný neřeknu. Ale možná je těžký hrát v Otrokovicích, fanoušci jsou tam říznější a když jde hráč na hrací plochu, občas si něco vyslechne.“
Jako kapitán jsi vedl výběr do 19 let, kdy jste v Kanadě získali první zlaté medaile v historii. Ve finále jste porazili Švédy…
„Kolik že jsme jim dali?“
8:2?
„8:2 jsme jim dali. To je takovej repre vtípek, když vzpomínáme na tohle mistrovství.“
Milan Garčar vzpomínal, že při jeho začátcích byli Švédové a Finové hodně odskočení a bylo to hlavně o tom moc nedostat. Najednou je tu MS do 19 let a ve finále Češi smáznou Švédy 8:2.
„Už když jsme tam jeli, věděli jsme, že budeme bojovat hlavně sami se sebou. Že když budeme hrát to, co si řekneme, vyhrajeme. Všichni jsme věděli, že chceme vyhrát, ale nikdo to neřekl nahlas. Rozhodujícím faktorem byl náš kolektiv, znali jsme se odmala, šlapali jsme. Letěli jsme o čtyři dřív, tam bohužel, že jsme neletěli třeba o 5 hodin později, to bych alespoň stihl odmaturovat (smích). Ba ne, to mě vůbec netrápilo a maturitu jsem udělal, takže vše v pořádku.
V Kanadě v Halifaxu jsme byli odstřihnutí od světa, což náš výkon hodně ovlivnilo. Zápas skončil pozdě večer našeho času, nikdo už neřešil rozhovory a my se mohli plně soustředit na další zápas. Hodně jsme se soustředili nejen na fyzickou přípravu, ale i na mentální, za což moc děkuju Martinu Daňkovi, který má na starosti třeba i Alexe Krále. Výborná byla příprava od realizačního týmu, a to nejen od trenérů, ale i od vedoucího mužstva, že jsme se nemuseli vůbec o nic starat. Mohl bych o tom turnaji mluvit hodiny, ale zpětně když vidím, co jsme tomu všechno obětovali a udělali pro dobrý výsledek, tak by bylo vlastně hrozně špatné a nespravedlivé, pokud bychom neuspěli.
Blýská se tak českému florbalu na lepší časy?
„Na tohle je asi ještě brzo, ale je pravda, že naše generace o florbale přemýšlí jinak. Vyrůstáme s tím, že Švédy i Finy můžeme porazit. Věřím tomu, že generace zlatých lvíčat se posune do áčka včetně mě, ale vím, že mě ještě čeká dlouhá cesta. Nikam se necpu, jsem trpělivej, poučil jsem se, když jsem se cpal do SSL.“
Tvá čísla jsou úctyhodná, za Repre U19 28 zápasů a 34 bodů. Loni v superlize 26 zápasů a 26 bodů. Sleduješ body a kolik bodů je letos cílem?
„Sleduju to, i když hodně lidí říká, že bych neměl. Jsem útočník, takže čísla jsou u mě důležitá. Florbal se hraje na góly. V repre mi to hrozně sedlo a pak mě mrzelo, když jsem se vrátil a v klubu jsem ta čísla úplně nepotvrzoval. Ve statistice mám napsáno 26 zápasů, ale bylo jich myslím 22, na část sezóny jsem byl zraněný. Věřím si ale na mnohem vyšší čísla, ale záleží taky na tom, kolik dostanu prostoru.
Jak se o sebe staráš, životospráva, jídelníček?
„V tomhle jsem docela „hroťák“. Hodně řeším spánek, jídlo (krabičky), pití, strečink. Všechno dohromady a snažím se tomu jít naproti, abych pak nemohl být na sebe naštvanej, že jsem pro úspěch neudělal všechno, co jsem mohl.“
Předpokládám, že stále studuješ? Jak jde skloubit škola a florbal?
„Dá se to. Škola pořád není práce, záleží na domluvě. Moje špatná i dobrá vlastnost je, že hrozně mluvím. Jak se říká – líná huba, holý neštěstí, takže se snažím spoustu věcí domluvit. Lze to skloubit, ale důležitý je dobrý time management. Když na sobě chce člověk pracovat, čas si najde. Holt nebudu spát do deseti, ale vstanu v 8 a můžu udělat něco extra.“
Kdo jsou tvoje největší vzory?
„Nesnažím se úplně napodobovat jednotlivce, chci být svůj, ale když bych měl někoho vypíchnout, pak Daniel Calebsson, velkou osobnost švédského florbalu. Pro mě obrovský zážitek s ním sedět v jedné šatně. Michal Jedlička, jeho zápal do hry, tím, že florbalem žije. Gary, o tom jsme už mluvili. Dál jsou to sportovci i mimo florbal, třeba Jarda Jágr.“