NEUQUÉN (Speciální zpravodaj).- Horacio Daniel Marín, prezident YPF, patří mezi nejvýznamnější a nejvíce revoluční osobnosti argentinského průmyslu a někteří ho popisují jako “nejlepšího komunikátora vlády”. Přesto se může stát, že projde nepozorován v sále na snídani v hotelu v Neuquénu, který je plný hostů. Oblečený do černého svetrku s logem YPF, džíny a plátěných tenisek, stojí v koutě, sám, bez dozoru a netlačí na sebe pozornost, a prohlíží si data na notebooku, na kterém má nálepku bývalého loga ikonické společnosti.
Platánský chemický inženýr z La Plata právě dorazil z Mendozy, kde se účastnil ropného summitu. Je tady stále na cestách, ale věnuje čas LA NACION, stejně jako při první interview, kterou poskytl jako CEO firmy, v lednu 2024. Je zvyklý na Neuquén, to je bezpochyby jasné. Ale tento víkend má pro něj jinou příchuť, protože se mu podařilo spojit dvě jeho vášně: tenis a ropu. Ve věku 63 let se s raketovým sportem seznámil už v 11 letech, v klubu Universitario de La Plata. Jako hráč vedl národní juniorské žebříčky a dokonce hrál jako profesionál. Nyní uplynulo mnoho let od doby, kdy hrál, ale dodnes si udrží v mysli sportovní principy a snaží se je přenášet do své funkce.
“Podívej, co mi do telefonu poslala moje žena Diana!” směje se Marín a ukazuje data z aplikace, která mu hlásí zmínky o jeho jménu. “Od chvíle, kdy jsem nastoupil, je jich kolem 5400 článků. Děje se toho tolik, že?” usmívá se, hrdý na rekordy, kterých dosáhla ropná společnost.
Marín jaksi zasahuje do záchrany pro národní tenis. Když Argentinská tenisová asociace (AAT) hledala možnosti na uspořádání Davis Cupu o tomto víkendu proti Turecku – po tom, co se rozhodla pro další klání na Buenos Aires Lawn Tennis Club kvůli nákladům – Marín slyšel potřebu logistiku a spojil AAT s guvernérem Rolando Figueroa. A tak se zrodila první série Davis Cupu, která se hrála v Patagónii (vzpomínáme, že YPF sponzoruje AAT, stejně jako další výběry země).
Tenis a ropa jsou pro Marína témata, která mu září v očích. Proto není překvapivé, že s vášní začíná mluvit o něčem, co se stalo téměř před deseti lety, v listopadu 2016, kdy argentinský tým Davis Cupu vyhrál Pohár pro první vítězství na světě, v Chorvatsku.
„Nechodil jsem na Davis Cup příliš často. Ale při finále jsem analyzoval dvě věci: když jsem zjistil, že Del Potro vždycky porážel juniora (Marín) Čilić (nejlepší z Chorvatů), řekl jsem: ‘Argentine vyhraje.’ Protože rozhodující zápas byl ten singl. Tak jsem se vydal hned v pondělí po soutěži – v ten den byl volný den – koupil jsem si levné lístky, a vyrazil do Zágrebu. Šel jsem tam sám. Koupil jsem si lístky, moc levné: pamatuji si, že za tři dny jsem zaplatil kolem 50 dolarů, něco kolem toho, ale nebyl jsem rozvěšený po straně většího davu fanoušků. Ve skutečnosti byl vedle mě Argentinec, který pracoval jako průvodce v Africe, a ten tenis zbožňoval a vyrazil se mnou. Ten chlap má velkou odpovědnost za to, že Del Potro vyhrál (čtvrtý bod série, která skončila 3:2). Přišli k nám i pořadatelé bezpečnosti a chtěli nás odvést. Říkal jsem mu: “Buď potichu, ať nás nevyvedou.” Okolo nás postavili lidi, aby sledovali, co děláme. Bylo to skvělé, ha. Del Potro šel do dvou setů dole a já jsem všem říkal: ‘Nebojte se, Argentina vyhraje.’ Je to velká síla, když porazíte někoho, koho jste znali od mládí (Del Potro měl v juniorské kariéře výhodu). Nevím, nepomával jsem Del Potro, teď se možná potkám a zeptám se, jestli něco udělal. Vidíš, tenisoví hráči to nedělají jen tak, ale třeba to hráčům připomnělo všechny prohry z mládí. Probíhají zde psychické hry. ‘Vyhraje, vyhraje,’ říkal jsem.”
-Copa Davis byla, do jisté míry, jediným světovým titulem, který argentinskému sportu chyběl. Co jsi cítil, když jsi byl tam?
-Bylo to skvělé, opravdu skvělé. Jsem rád, že jsem tam byl. Bylo by to jinak, kdybych to sledoval jen v televizi.
-Jako tenista jsi hrál v Patagonii?
-V Trelew, na národním turnaji. Pamatuji si semifinále juniorů na tvrdém povrchu; vedl jsem proti Guillermo Rivas, tehdy už zvířecímu Rivasovi, který nedávno zemřel. Vedl jsem, ale on mi to vzal ve třech setech. V té době začal hrát velmi dobře, byl o rok mladší než já a v dalších letech se prosadil, měl velmi silnou pravou ruku.
– Stejně jako Del Potro, který skoro vždy porážel Ciliče, měl jsi soupeře, který ti často dělával potíže?
-S tím, s nímž jsem měl negativní bilanci, byl Horacio Alderete, se stejným věkem. Několikrát jsem ho porazil, ale většinou mi dělalo potíže. Z těch mých vrstevníků byl asi jediný; ostatní mě nedokázali porazit. Ti s tvrdou a bekardí pravicí mi dělali potíže.
-Spojil jsi dvě své vášně, aby se Davis Cupová série hrála v Neuquén?
– Udělal jsem to tak, že jsem spojil konce. Volal mi Zabaleta (Mariano; viceprezident AAT), abychom Davis Cup zorganizovali. Mluvil jsem s guvernérem. Propojil jsem konce, aby oni vyjednali. Bylo jasné, že kdyby se v Neuquén konala Davis Cup a pojmenovala by se Vaca Muerta, musely být sponzory YPF. Ale vzhledem k tomu, že se mělo jmenovat Vaca Muerta a my chceme pracovat s průmyslem a ne proti němu, muselo být více sponsorů, takže zůstali čtyři: YPF, Pluspetrol, Vista a Pan American Energy. A nebylo cílem, aby to byly jen ropné společnosti, které prodáváme na čerpacích stanicích. Vaca Muerta je synonymem… Samozřejmě je to integrováno jako YPF, Pan American Energy s značkou AXION, ale myšlenka byla, aby to bylo čistě z Neuquén. I když v Neuquén máme rafinerii, která patří YPF do Plaza Huincul, myšlenka, že Davis Cup ponese jméno Vaca Muerta, vycházela z místa, z oblasti a z významu.
-Jaká byla první odpověď guvernéra Figuera na návrh udělat akci ve městě?
-Okamžitě souhlasil. Pomáhal jsem jen se vyjednáváním, ale neměl jsem důležitou roli, věnuji se něčemu jinému. Můj úkol je zajistit, aby Argentina vyvážela více než 30 miliard dolarů (z plynu a ropy); tam věnuji nejvíce času. Ale to šlo velmi snadno, protože jak guvernér, tak vůdci AAT to udělali správně. Prodej vstupenek byl úspěch: během méně než 30 minut byly vyprodány.
-Shodovalo se to s dobou, kdy provincie, která vede ekonomický růst země, hledá generovat kulturní a sportovní události.
-No, ano, ale tady se děje spousta práce, hodně růstu ve Vaca Muerta. Neustále překonáváme rekordy, rekordy, rekordy, rekordy… APF má mnohem více aktivity. V prosinci minulého roku jsme měli dvanáct týmů vrtání pro Vaca Muerta, teď jich je osmnáct a v únoru budeme mít dvacet jedna. Duplicovali jsme investice. Příští rok je překonáme. A takto to jde stále. A za dva roky s projektem Argentina LNG to bude něco… ještě nemohu říct, protože musím mluvit s investory v New Yorku, abych ukázal dlouhý horizont. Ale je to ohromující. Existuje historická křivka produkce, kterou jsme nedávno vytvořili, a ukazuje, že pokud dosáhneme cílů, které sledujeme, uvedeme YPF na historické postavení a to bude výraznou, výraznou pomocí pro Argentinu.
-Ve tvé první interview, v lednu 2024, jsi vyjádřil své touhy. Ty se naplňují?
-V každodenním životě se řídíš skupinou lidí, kteří ti radí, chrání…
-Ne tak moc, eh. Ne tak moc.
-OK. Otázka směřovala k něčemu, co jsi uvedl v roce 2024 — že rád jezdíš natankovat naftu, sesedeš z auta a mluvíš s obsluhou. Tvá popularita nyní značně vzrostla. Můžeš to ještě dělat?
-Áno, ano, ano. Vždycky jedu. Nepoužívám ochranku. Ano, někteří tady jsou, když se jedná o pracovní záležitosti, ale ne více. Když jsem venku, nebo v sobotu a neděli mimo pracovní dobu, nadále dělám to, co jsem dělal dřív, se svým stejným autem a chodím po ulici bez problémů. Dostal jsem na ulici mnoho gratulací a podpory, což je velmi dobré. Problém je v tom, že pracovat v YPF je… je to třeba dělat, aby tomu člověk rozuměl. Je to moje Wimbledon, jak jsem říkal, ale společnost je v srdci Argentinců něco výrazně odlišného. Existuje identifikace. Je to silná značka a dnes nám průzkumy ukazují, že jsme firma s nejvyšší pozitivní image v celé Argentině. Dnes pracuje v reálném čase (Real Time Intelligence Center) téměř tisíc lidí, kteří přijímají rozhodnutí 24 hodin denně, a to v průběhu událostí. Denně zpracováváme tři miliardy dat o provozu, vidíme vše: lodě, které dopravují zboží, vlny, které budou činit čtyři metry nebo jeden metr, jak se spotřebovává na všech čerpacích stanicích Argentiny minutu po minutě. Transformace, kterou YPF prošla, je extraordinární a byla realizována s podporou lidí; bez jejich podpory to nejde. Je zde fenomenální podpora generace 25 až 40 let. Tato generace se s hrdostí zapojila do plného pracovního nasazení. Myslím, že to, co nás nejvíce odlišuje, je mýtus a vášeň. Společnosti, které dosahují výjimečných výsledků, jsou ty, které mají vášeň.
-Jako ve sportu?
-Ano. Ve sportu se to učí. Když se vracíme ke tenisu: když chodím na večeře do Buenos Aires Lawn Tennis, s bývalými spoluhráči, mluvíte s nimi a já to analýzuji, ne, že bych to říkal nahlas. I mně se to stalo. Když vášeň přechází do stresu, už se nedá hrát; stalo se to několika hráčům. Mně to hodně pomáhá pochopit a přenést to do společnosti. Když máš vášeň, není stres. Když hlad po výsledku, hlad po překonání… Vytáhl jsem slova ‚úspěch a neúspěch‘, protože v společnosti je úspěch velmi málo a neúspěch je hodně. A vždy se dává naděje na zlepšení: i když prohraješ finále. Takže když říkáš, že úspěch znamená vyhrát turnaje, je to příliš málo: to samé platí ve firmách, kde většina lidí pracuje a má obvykle mzdu a riskování se bojí. Proto jsem vymazal ‚úspěch a neúspěch‘ a nahradil jsem to ‚riskovat‘, stejně jako v tenise.
Najdeš spojení.
-Ano. Když sportovci začínají pociťovat stres, je to proto, že ztratili vášeň, ať už kvůli věku, nebo protože se objevuje nová generace, a je těžší cestovat na turnaje, necítíš se spokojený a zkrátka … „spálí se“, popisují to. Říkám, že jsem natankoval svůj tank nafty Infinia až do roku 2031. Myslím, že poté, až se dosáhne cílů, může nastat stres nebo spíše dokončení cyklu. Vidím mnoho generálních ředitelů, kteří jsou dlouho na místě a stávají se repetitivními, obtížně hledají další skok.
-Mluvíš o dlouhověkosti ve funkci a nemůžeme vynechat Roberta Federera, Rafaela Nadala a Novaka Djokoviče.
-Přesně. Myslím, že oni měli stále vášeň pro to, co dělali. Tam lze dělat paralely v korporacích. Neměl bys jen zůstávat pro zůstávání. Musíš sledovat nové technologie, aby ses aktualizoval. Když to děláš, postupuješ a to bylo to, co ti tři tenisté ukázali. Je to velmi individuální sport a o tom jsem hovořil. Poznal jsem je všechny tři. Nadala jsem potkal v New Yorku; byl to člověk s mimořádnou historií překonání, ale bylo jasné, jak bude postupovat. Měl jsem pocit, že musí jít svou cestou a vnitřně si uvědomovalo, co musí dělat dál. S Djokovičem přišel do Argentiny; vybrali osm lidí, protože on chtěl mluvit a myslet na investice. Zeptal jsem se dokonce, jak se vidí, zda by věnoval více času tenisu. Viděl jsem to tak, že nemá žádný plán, ale řekl mi něco, co už naznačovalo, že mu bude náročné. Řekl: ‚Federer a Nadal už odešli, cítím se fyzicky skvěle, myslím, že toho budu mít ještě hodně na práci, ale odešli spoluhráči z boje a to znamená, že konec se blíží.‘
-Chybí ti hrát tenis?
-Už dlouho nehraji, nedělám to. Myslím, že naposledy, když mi můj bratr (podnikatel Guillermo Marín) přivedl Federera (v roce 2012), jsem praštil jen paraguay. Ale tehdy to bylo již zhruba deset či patnáct let od mého posledního hraní. Je mi 63, myslím, že jsem přestal hrát kolem 45–46 let. Poslední dobou jsem hrál s Federicem Rodríguez Canel v La Plata. Hráli jsme čtyřhru. Ale já přicházel z cest a hrál jsem v zamračené, chladné dny, a často jsem si říkal: ‚Co to tady dělám?‘ Ale nebylo to proto, že by mě to nebavilo, nýbrž proto, že jsem tenis provozoval dlouho, v dešti i slunci. Dokonce jsem si byl v tak nadšený pro sport, že jsem si v Španělsku koupil nepromokavé oblečení a chodil jsem běhat do La Plata v šest ráno s deštěm a větrem.
-A neláká tě vrátit se k tenisu?
-Nevím, možná mě přemlouvají, abych to udělal. Nedávno tady v městě Martin Jaite vedl tenisovou kliniku, šel jsem na poledne, byl jsem v obleku, několikrát jsem vystřelil pár míčků — a to bylo vše. Jsem teď velmi zaneprázdněný v mé roli.
