Ta noc v březnu 2022 měla Gonzalo Quesada být jedním z účastníků večeře, která předcházela tragickému konci. Měl se setkat s Federicem Martín Aramburú a s dalšími bývalými spoluhráči z Pumas: Marcelo Bosch, Octavio Bartolucci a José Orengo. Dočasné povinnosti v Stade Français, kde v té době působil jako trenér, mu to překázaly. Když přišel do klubu následující ráno, jeden z hráčů mu oznámil vraždu jeho přítele. „Kdybych byl tehdy s ním, možná by skončil jako on,“ říká Quesada LA NACION.
Čtyři roky poté, co se koná soud s vrahy, se spojí požadavek spravedlnosti a vzpomínka na člověka, který byl všemi popsán jako výjimečný, s bolestí, kterou vyvolává vzpomínání na ta traumatická místa. Rodina oběti ho jako jednoho ze tří přátel, kteří se podílí na řízení jako svědci, vybrala, a Quesada na několik dní opustil své působení trenéra italské reprezentace a vrátil se do Paříže, aby vypovídal u soudu.
„S vědomím, kolik měl Fede přátel, kolik lidí ho tolik milovalo, pro mě byla obrovská odpovědnost hájit jeho čest, jeho jméno a vypovídat o tom, kým byl.“ Quesada během několika krátkých přestávek soudního řízení našel chvíli, aby hovořil pro LA NACION z majestátního Palais de Justice v Paříži, na Île de la Cité, jen pár metrů od katedrály Notre-Dame, onoho místa, které hostilo Revoluční tribunál v době teroru. Těsně poblíž, jen přes Seinu, od Mabillonu, baru na Boulevardu Saint‑Germain, kde se tehdy strhla potyčka.
Využívá i přestávky k odpočinku od tíživé situace. Francouzské kroniky uvádějí, že při prohlášení neudržel slzy, když vzpomínal na svého přítele. „Měl jsem v plánu vstoupit a téměř vyřvat soudu: ‚Zavraždili velkého člověka, člověka s úctyhodnými hodnotami, úžasnou osobnost‘. Když jsem se připravoval a psal, co chci říct, uvědomil jsem si, že je to emocionálně velmi těžké a že to nedokážu opakovat, aniž by se mi zatěkal žaludek.“ Nadšený i tentokrát, ale jeho hlas zněl unaveně. „Musel jsem to řešit technicky, strategicky, protože víme, že obhajoba jde cestou oprávněné obrany. Musel jsem dávat pozor na slova, pečlivě měřit pojmy, být upřímný a popsat Fede v celé jeho velikosti, ale také ovládnout emoce. Myslím, že jsem se nezvládl vyjádřit přesně tak, jak jsem chtěl. Několikrát jsem musel přerušit, protože se mi tlačilo na prsa a začaly mi téct slzy. Ale myslím, že to vyznělo dobře. Dokázal jsem vyjádřit, kdo byl Fede, a podal jsem svůj výklad toho, co se mohlo stát.“
–Fungoval jsi v Paříži výhradně kvůli svědectví?
–Přiletěl jsem z Itálie. Nebylo jasné, zda to bylo v pondělí nebo v úterý, takže jsem si koupil letenku, abych přistál v neděli a vrátil se ve středu domů. Zablokoval jsem si celý pracovní program na pondělí, úterý a středu. Pro mě bylo nesmírně důležité být tady. V pondělí jsme strávili čas s rodinou Fede a večer jsme šli na večeři.
–Byl jsi už někdy v Pařížském paláci spravedlnosti? Někdy jsi svědčil u soudu?
–Ne, nikdy jsem nebyl. Je to první místo v mém životě. A doufám, že to bude ta poslední situace, kdy se ocitnu v takové situaci, v nejdůležitější síni nejdůležitějšího soudu ve Francii a pravděpodobně i v Evropě. Je to impozantní místo. Jako svědek tě drží v malé místnosti a náhle se otevřou dveře, uvedou tě do odvolacího soudu, hlavní síně, která je skutečně impozantní, s porotou nahoře, s velkým publikem. Znovu pochopit, že ho zabili, že už tu není, je něco, co se těžko věří. Ačkoli uplynuly čtyři roky, je to silné.
–Kdy jsi naposled viděl Fedeho?
–Viděl jsem ho pár týdnů před jeho smrtí. Přišel se dohodnout o spolupráci s někým, kdo měl být oficiálním agentem pro světový šampionát, což pro jeho firmu znamenalo obrovský skok. Byl zapojen do projektu, na němž se hrálo hodně, do velké investice. S nimi jsem měl být jako jeden z bývalých hráčů a trenérů, kteří se účastní pre- i post-zápasových hostitelství. Setkávali jsme se velmi často. Hovořil jsem s ním celý týden a aktivně jsem se podílel na organizaci. Vzpomínám si, že jsem mluvil s Octaviem Bartoluccim, José Orengem a Chelem Boschem, kteří tam také byli. Fede přicházel se svými klienty a domluvili jsme se, že půjdeme na jídlo do Volver, argentinské restaurace, abychom se setkali a podpořili Fede. Následující den, když nebyl zápas, jsme s Stade Français vyrazili na jih na týdenní soustředění, abychom zvládli konec sezóny. Musel jsem vstávat v šest ráno, stalo se zpoždění a já jsem nedorazil. Nakonec jsem Fedeovi poslal zprávu: „Dlužím ti to“. Vypnul jsem telefon, šel spát, probudil se, dal si sprchu, šel do klubu a ještě jsem si nevzal telefon do ruky. Přišel jeden hráč a zeptal se: „Slyšel jsi o Fede?“ „Který Fede?“ „Fede Aramburú, tvůj kamarád, ne? Zdá se, že ho zabili v noci.“ Tehdy jsem zapnul telefon, měl jsem několik zpráv. Zavolal jsem Chela Bosche, Jean-Baptiste Gobeleta, kteří věděli, že s ním byli té noci. Měl bych ho tehdy vidět. Kdybych byl s ním tehdy, možná by skončil jako on.
–Proč si myslíš, že si rodina vybrala právě tebe jako svědka?
–Svědčili tři Fedeho přátelé: Thomas Lièvremont, fyzioterapeut z doby, kdy Fede hrál v Biarritz, který se stal také velmi dobrým přítelem, a já. Byl jsem opravdu velmi dobrým přítelem Fedeho. Když jsem hrál já v Pau a on v Biarritz, s Negra Gaitánem a Manu Carizzou, v letech 2005–2006, vídaváme se často a stali jsme se velkými kamarády. V lednu 2017 vyšlo v tisku ve Francii, že jsem oznámil, že nebudu obnovovat smlouvu se Stade Français; ten týden mi zavolali a přemluvili mě, abych ho doprovodil do projektu postup Biarritz do první ligy. Tam jsme se stali velmi úzkými přáteli. Myslím, že rodina věděla dokonale o našem hlubokém přátelství a o tom, co si navzájem vyznáváme. Ty poslední týdny nás k tomuto projektu, který Fede plánoval se světovým šampionátem, přiblížily. Vzhledem k počtu velkých přátel, kteří Fedeho má, to bylo silné. Ale nikdy jsem se neptal proč. Řekli mi, kdy bude soud, co ode mě chtějí, abych svědčil, zařídil jsem cestu, zhruba si připravil, co řeknu, a přišel jsem vyjádřit se.
–Jak prožíváš tento okamžik? Uplyly čtyři roky od smrti Fede, ale soud tě jistě hodně vyvádí z míry.
–Předpokládal jsem, že to bude těžké, ale nečekal jsem, že to bude takové. Vzpomínka na Federika mě velmi hluboce pohání. Je vždy přítomen. Musíš ho popsat a vyprávět o něm a máš po boku celou jeho rodinu, všechny blízké, kteří jsou téměř tvou rodinou: Cecilia, Edgardo [jeho rodiče], zejména María [Codino, jeho žena], Trini, Justi, Santi [jeho děti]. Myslím, že tyto dny mohou být příležitostí uzavřít jednu éru. Fede už se nevrátí. Bolest ze ztráty Fede zůstane navždy. Ať Trini, Justi, Santi vyrostou s vědomím, že už ho nemají, ale že jejich otec byl vzorem hodnot, které jsou dnes pro společnost velmi důležité. Myslím, že to je dědictví Fede po všem, co se děje teď, aby svět poznal kvalitu člověka, jakým byl, a aby on byl ikonou společnosti, kterou chceme mít.
–Obhájci obžalovaných se ti ptali na něco?
–Ne. Podal jsem spontánní prohlášení, které bylo poměrně dlouhé. A právníci rodiny mi položili několik otázek, aby objasnili, kdo byl Fede a aby nezůstal žádný prostor pro nedorozumění mezi obhájci obžalovaných. Na tom jsem skončil. Obhájci obžalovaných raději žádné otázky nepoložili.
„Pro vás, jaká slova nebo chování by v něm mohlo vyvolat reakci či hněv?“, zeptal se soudce.
–Jak rodina tyto dny prožívá?
–Jsou to těžké situace každý den, protože se setkáváš s rodinami obžalovaných. Příchozích rugby lidí je spousta, kteří jdou na podporu. Je to velmi dojemné. Myslím, že celá rodina, stejně jako před čtyřmi lety, je jako horská dráha emocí. Co se mi líbí, je že když mluvíš s rodinou Fede, existuje naděje na spravedlnost a že pravda o tom, co se té noci stalo, vyjde na světlo, že bude odpovídající trest a že se případ uzavře a že už se nebude mluvit o právní stránce smrti Fede. Je to jen bolest, protože už tu není, a je těžké nenávidět ty, kteří způsobili smrt, ale cítím, že v určitém bodě se ten zlý pocit trochu uklidnil a teď je tu jen velká potřeba všech, aby pravda vyšla najevo, aby byla spravedlnost v souladu s pravdou, aby se uzavřela tato etapa jednou provždy a mohli jsme myslet jen na odkaz Fede.
–Co pro tebe znamená, že se spravedlnost skutečně prosadí a jaký odkaz Fede očekáváš, že převezme po soudu?
–Nejdůležitější pro mě je, aby se potvrdilo, že Fede dostal deset střel a zemřel při rvačce, ve které nebyl ozbrojen, a že to bylo v místě, kde ho skutečně vyhledali poté, co se oddělili od první potyčky, která byla spíše anekdotická. Že trest bude odpovídat pravdě o tom, jak bylo zabito. Aby jméno Fede bylo vyzdviženo jako někdo, kdo hájil nejdůležitější hodnoty lidstva, s velkým důrazem na lidskost. Byl to veselý člověk, vyzařoval ohromně pozitivní energii, byl odvážný, měl odvahu, byl zodpovědný. Aby Trini, Justi, Santi vyrostli s vědomím, že už ho nemají, ale že jejich otec byl vzorem hodnot, které jsou dnes pro společnost velmi důležité. Myslím, že to je Fedeho dědictví po všem, co se teď děje, aby svět jasně viděl, jaká kvalita člověka to byla a aby on zůstal ikonou společnosti, na kterou chceme směřovat. Ať děti vzpomínají s hrdostí. Ať se tento soud uzavře, aby zůstal jen odkaz velké osoby, velkého lidského bytosti, jakým byl Fede Martín Aramburú.
