Queen’s Club, jenž se nachází jen sto metrů od stanice metra Baron’s Court, se nachází ve West Kensington, rezidenční čtvrti velmi blízko centra Londýna. Získání titulu tam, na trávě jednoho z 28 dvorců, které se v klubu táhnou, posune výherce na vyšší úroveň, hierarchii. A to nejen kvůli kategorii ATP [ATP 500, s celkovými finančními prémiemi ve výši dva a půl milionu eur], ale i kvůli bohaté historii. Klub má 140 let a na zdobených zdech, jen několik metrů od kurtů pro squash a dokonce i real tennis (aktivita praktikovaná od středověku), zaznívá jméno nového šampiona, první Argentinc iz: Francisco Cerúndolo.
„Jsem šampion Queen’s a dvakrát na trávě, being argentino: není to k uvěření“, usmál se nejstarší z Cerúndolů, 27letý, který v neděli porazil Tommyho Paula (USA) ve finále britského turnaje, 6-7 (4-7), 6-4 a 6-3, na pátý mečbol po třech hodinách výměn. Před třemi lety, v Eastbourne na jižním pobřeží Anglie, Cerúndolo vyhrál trofej, čímž se stal prvním argentinským šampionem na trávě v singlu za 28 let [Javier Frana v Nottinghamu 1995]. Znovu se prosadil na povrchu, který je na okruhu nejméně využívaný a prakticky cizí pro hráče narozené v Argentině, kde téměř neexistují kurty na tuto plochu.
Možná ještě neuvěřitelnější než získání titulu na trávě je skutečnost, že Cerúndolo to dokázal jen 22 dní po vyřazení ve třetí kole Roland Garros, po porážce s nezkušeným protivníkem na antuce [Zachary Svajda, 85. místo], a poté, co veřejně poslal ze stolu svého trenéra Pabla Cuevas. Ale takový je sport. Takový tenis, kde dominuje mysl.
„Na Roland Garros jsem prožíval hodně těžké období, nebyl jsem v pohodě. Byl jsem ve sporu s tenisovou kariérou i se životem. Vnitřně jsem si na kurtu nemohl užívat,“ řekl Cerúndolo prostřednictvím Zoomu před skupinou argentinských médií, včetně LA NACION. Posunul se o šest míst v žebříčku, na 21. místo (jeho nejvyšší pozice byla 18., v květnu 2025) a po dvou týdnech vedení brazilského Joãa Fonsecy se opět stal nejlepším jihoamerickým hráčem na turné.
Pokračoval ve vyprávění, hledíc vpřed a nezapomínaje na to, co se stalo v Paříži: „Mimo to, jak se mi dařilo, jsem si život i tenis nemohl užívat. Vstupoval jsem na kurt jen, abych hrál, a tak to bylo těžké. A myslím, že to je součást profesionálního sportu. Nešlo to jen mně; mnoha lidem se to stává. Lidé zvenčí to nechápou; myslí si, že člověk je stroj a vždy musí být připraven podat perfektní výkon. Často mimo kurt to také není nejlepší, a pod tlakem a nervozitou zápasů se to projevuje, vyvstává na povrch,“ popsal Cerúndolo LA NACION prostřednictvím Zoomu. Posunul se o šest míst v žebříčku, na 21. místo (jeho nejvyšší pozice byla 18., v květnu 2025) a po dvou týdnech vedení brazilského Joãa Fonsecy se znovu stal nejlepším jihoamerickým hráčem na turné.
S pokračováním vyprávění, s pohledem vpřed a s nezapomenutím na Paříž: „V každém případě, jak jsem dopadl, nebyl jsem schopen si život užívat, ani tenis. Vstupoval jsem na kurt, abych hrál jen pro hraní, a tak to bylo těžké. Na druhé straně kurtu je jiný hráč, většina tady hraje velmi dobře. V naší disciplíně, když to děláme špatně, jsme velmi exponovaní. V kanceláři máš špatný den a nikdo si toho nevšimne. Když my máme špatný den, jsme extrémně exponováni a stáváme se veřejně známými. Poté jsem se uklidnil, odletěl do Buenos Aires, vzal si týden volno, protože jsem potřeboval od tenis odpočinout, nedotýkat se ho, nedělat nic a znovu si získat chuť. Nebyl smysl jen trénovat pro trénink; nebudu tam dávat sílu. Chtěl jsem se mentálně znovu najít, přidal jsem nového trenéra, začali jsme s Nicem [Massú], on přijel do Buenos Aires, a postupně jsme na tom pracovali až k titulu, který jsme neočekávali. Přijeli jsme sem bez očekávání. Tréninky šly od méně k více, nic nebylo hra jiné, ztrácel jsem sety velmi lehce, ale každý den byl o trochu lepší. Soutěž je jiná. A skončil jsem s fantastickým tenis na trávě, plynule jsem se pohyboval, jako bych byl ve svém přirozeném prostředí.“
Existuje důvod, proč Cerúndolo má takovou efektivitu na trávě? „Upřímně řečeno, vůbec netuším, kdy jsem začal hrát dobře. Nikdo mě neučil pohybovat se na trávě, ne že… nikdy v životě“ odpověděl LA NACION. A dodal: „Jako dítě jsem nebyl vůbec dobrý, nevydával jsem se ani na cestování a mohl jsem hrát tyto juniorské turnaje. Odešel jsem do Spojených států, na univerzitu [v roce 2017, v Jižní Karolíně], strávil jsem osm až devět měsíců hraním na betonu, na extrémně rychlých kurtech, musel jsem postupně přizpůsobovat svou hru. Když jsem se vrátil do Buenos Aires, moje hra byla trochu jiná, agresivnější, ne tak podobná přirozenému stylu Argentinců a možná… celý můj život jsem byl velmi jednoduchý, velmi přirozený, nikdy jsem si nic neudělal pro problém. Hrával jsem na kurtu číslo 80: šel a hrál. Nikdy jsem neměl privilegia, nikdy jsem neměl pohodlí, že nejsem dobrý, musel jsem se přizpůsobovat tomu, co se mi objevovalo. Od prvního dne, kdy jsem vstoupil do velkých lig a musel hrát na kurtech, které nebyly antukové, jsem to našel. Nikdy jsem nebyl spokojený s prohrou nebo s tím, že jsem hrál dobře. Říkal jsem: ‚Pokud chci být tady, musím se zlepšit, přizpůsobit svou hru a změnit myšlení, ne hrát nahoru a dělat dlouhé body‘. Musím být připraven rozhodnout bod ve dvou až třech úderech, nezoufat, pokud mi dají servisů za hodinu a půl, musím pochopit, jak se hraje na každém povrchu, aniž bych ztratil svou podstatu.“
Počátek spolupráce s chilským Massú nebylo nic jiného než ideální. „Mám takovou trochu šílenou statistiku. Když jsem začínal s Waly Grinóvero, vyhrál jsem na prvním turnaji. Podobně se mi to stalo i s Kevinem Konfederakem. Začal jsem s Nicem Pastorem, nepamatuji si, kdy byl první turnaj spolu, protože to bylo s Kevinem spojeno. Ale teď s Massú je to stejné. Je to šílené. Prostě to tak vyšlo. Když jsem skončil s Nicem Pastorem, byl jsem s Cuevas na Roland Garros, začali jsme hledat možnosti, nikoho jsem si nevedl v úvahu, protože jich bylo málo a Pablo navrhl Massú. Řekl mi, že ho dobře zná, že spolu projížděli okruh. Řekl jsem: ‚Jasně, zavoláme mu, ať řekne, co si o tenis myslí, co řekne o mně.‘ Znám ho z okruhu jen jako ‚ahoj–čau.‘ Očividně znal jeho kariéru, ale nebyl mezi námi žádný vztah. Udelali jsme videohovor, vzniklo spojení, domluvili jsme se, že přijede do Argentiny minulý týden v pondělí, úterý a středu, já ten den odpoledne odlétal a vyzkoušet tuto travnatou tour. Od prvního dne byl dobrý pocit. Začali jsme ohromně, nikdy bychom si to nepředstavili,“ uvedl Cerúndolo, necelý týden před začátkem Wimbledonu (od 29. tohoto měsíce), kde hrál čtyřikrát hlavní soutěž a jen jednou vyhrál zápas, v roce 2023, proti Portugalci Nuno Borgesovi.
Mimo své emoce na kurtech Cerúndolo tvrdí, že už delší dobu přišel „klik“ a že se pomalu učí lépe zvládat kariéru. „Potřeboval jsem změnu; nejde si užívat jen tehdy, když vyhraji. Jak pracuji na své fyzické kondici a na svém tenise, musím také pracovat na hlavě. Před pěti lety jsem se nikdy nedostal mimo top 30 a i když bych chtěl být lepší, je to velký úspěch. Teď chci udělat ještě o krok víc. Hodně pracuji, trénuji až k úmornému vyčerpání, abych se nadále zlepšoval; nebyl jsem narozen s forhendem a darem. Vždy jsem dělal maximum. Tohle je velmi krásná odměna a doufám, že přijde ještě hodně velkých věcí,“ snil Cerúndolo, který už delší dobu touží dostat se do top 10. S výkony jako na Queen’s Club to zvládne.