Doufám, že v tomhle stavu už Davida nikdy neuvidím – Matěj Hanousek

Na Letné jsem tentokrát vyzpovídal zimní posilu, která se hned zabydlela v základní sestavě. Jak svojí dosavadní kariéru vidí Matěj Hanousek? Jak vzpomíná na Jablonec, trenéra Radu a nepříjemnou událost s Davidem Lischkou? To a mnoho více v obsáhlém rozhovoru. 

Statistika:
Ve Spartě 6 zápasů, celkem v nejvyšší soutěži 126 zápasů, 0 branek a 11 žlutých karet
V národním mužstvu do 21 let 10 zápasů a jedna vstřelená branka

Vaše fotbalové začátky sahají do Řep. Tam jste také vyrůstal?
Jsem Pražák a vyrůstal jsem v Motole. První větší seznámení s fotbalem jsem ale zažil v Blšanech, kde máme chatu. V létě jsem tam chodil trénovat, nebo spíš si kopat s místním klubem. Bylo mi asi pět, jim jedenáct, takže jsem se jim tam spíš motal. Táta byl házenkář a já chtěl být jako on, ale to mi bylo tak trochu zakázáno, protože táta zrovna prodělal vážné zranění kolene. Když jsme se vrátili z chaty, rodiče se rozhodli zapsat mě na fotbal. Nikdo ale neměl myšlenky na nějaký velkoklub a Řepy byly nejblíž. Tahle to bylo prosté.

Odmala vás to táhlo do obrany, nebo jste si vyzkoušel i jiné pozice? V Jablonci jste hrál také levého záložníka.
Přednosti, které využívám i teď, jsem měl už jako dítě. Vždycky jsem toho hodně naběhal a trenéři to věděli. Začínal jsem jako levý záložník, ale někdy v deseti letech jsem se začal posouvat do obrany. V Jablonci jsem si na téhle pozici občas zase zahrál, ale sám cítím, že to není pro mě. Táhne mě to dopředu, což je asi vidět, ale spíš mi vyhovuje, když jsem na svojí polovině a můžu běžet přes celé hřiště. Té svojí největší přednosti na pozici záložníka tolik nevyužiju. Je to krátká trasa, já potřebuju běžet dlouho.

Přes Bohemians a Slavii do Dukly, to je zajímavý kruh, který se uzavřel nyní příchodem do Sparty.
Chápu, že to takhle asi vypadá, ale úplně takhle to nebylo. Začínal jsem v Řepích a tam jsme udělali velký úspěch. Sešel se tam výborný tým a spousta z nás hraje profesionálně. Fanoušci asi budou znát Karla Hrubeše (brankář Viktorie Žižkov), Petra Nerada (záložník FC Jihlavy) a trochu méně Karla Dombiho. Když nám ale bylo osm let, ten úspěch nám udělal právě on. Vzal míč od vápna, vyvezl přes celé hřiště a dal branku. Tím si nás jako týmu začali všímat víc i ostatní kluby.

Já jsem ve třetí třídě zjistil, že existuje ZŠ Botičská, která nabízí rozšířenou výuku tělesné výchovy. Řekl jsem rodičům, že bych to chtěl zkusit, ale hlavně proto, že jsem prostě chtěl hrát ještě víc fotbal. Na talentových zkouškách byl shodou okolností trenér Bohemky, který řekl, že mě chce do klubu. I tam jsem vydržel tři roky a začali jsme ještě s pár klukama převyšovat ostatní. V zápase se Slavií trenér soupeře ukázal na mě, že mě chce. V Bohemce už jsem neměl pocit, že bych se mohl zlepšovat, takže jsem kývl. Ve Slavii ale poprvé nastal trošku zlom, protože do té doby jsem stoupal výš a výš a ve Slavii to bylo naopak. Po třech letech mi řekli, že je to málo, že už mě nechtějí. Těžko se mi to hodnotí, ale je pravda, že jsem dospíval hodně později. Byl jsem dítě tak do sedmnácti let, takže tehdy v patnácti jsem fyzicky nestíhal. Nastal zlom, že na to teda asi nemám, a řekl jsem si, že budu hrát fotbal jenom pro radost. Když jsem šel do Dukly, první tým hrál pražský přebor. Letěl jsem mládeží nahoru až do áčka. Nebyl čas přemýšlet, a když se teď zpětně podívám, že od momentu, kdy jsem se rozhodl, že budu hrát fotbal pro radost, uběhly tři roky a byl jsem v lize… Je až neuvěřitelné, jaké otáčky to nabralo.

Ještě v rámci dorostu jste se zúčastnil Viareggio Cupu. Tradiční turnaj, který Dukla dokonce několikrát vyhrála. Nastoupil jste třeba proti Icardiovi.
Je něco jiného si proti němu zahrát teď a něco jiného tehdy. Tehdy to byl „nikdo“ stejně jako my a upřímně si už nepamatuju, jak ten zápas dopadl a jak hrál. V tom věku to tak asi nevnímáte. Jestli byl v Itálii známý už tehdy, tak já to nevěděl, takže jsem to takhle nevnímal a nesledoval. Kdybych s ním hrál teď, bylo by to určitě něco jiného.

V Dukle jste odehrál první ligové utkání a rovnou výhra nad Boleslaví.
První, co mě napadne při téhle vzpomínce, je, že jsem musel sehnat snad padesát lístků (smích). Jestli si dobře vzpomínám, bylo to předposlední kolo. Dukla už o nic nehrála. Byla na sedmém místě a nešlo to nahoru ani dolů. Takže mě trenér Kozel chtěl vyzkoušet a chtěl, abych měl premiéru na Julisce, protože to tam znám. Hrozně jsem se těšil, ale byl jsem strašně nervózní. Ze začátku jsem s nervozitou hodně bojoval, svazovala mi nohy. Prošel jsem si tím a myslím, že mi to pomohlo do současnosti, umím s tím teď pracovat.

Hned v dalším ročníku jste se propracoval do základní sestavy Dukly. Jak na působení na Julisce vzpomínáte celkově? Na zázemí, fanoušky, spoluhráče?
Se Štéťou na to vzpomínáme rádi. Trenér Kozel tam udělal, jak se říká, z hovna kuličku. Bylo to až neuvěřitelný. Dokázal tým postavit tak, že z průměrných hráčů sestavil kvalitní tým a mohli jsme si to tehdy rozdat s kýmkoliv. Pamatuju si, že chvíli jsme byli i na třetím místě. Teď je to bohužel v pytli, to asi vidí každý. Předposlední místo, fanoušků moc nechodí. Na druhou stranu si myslím, že jich chodilo zhruba stejně, jako když jsme byli pátí. Mrzí mě to. Dukla si nese takovej ten stín z minulosti, že to je protekční klub. Už to tak není, ale lidi to tak vnímají. Z Prahy jsou v lize čtyři týmy a na Duklu zbude jen zbytek fanoušků.

Pamatuji si, že především pod trenérem Kozlem hrála Dukla hezký, rychlý a útočný fotbal. Jak se ale fotbalistovi hraje před nízkou návštěvou? Hrajete kvalitní fotbal, jste v širší špičce a chodí na vás 1000 diváků. Vnímáte to jako hráč?
V té době jsem to nevnímal. Postoupil jsem z juniorky Dukly, takže mi to nepřišlo málo. Pak jsem ale přišel sem (ukazuje na pažit na Letné) a čuměl jsem. Je to na prd, ale na druhou stranu ten tlak je tam daleko menší. Obdivuji teď Hložana. My jdeme o půli ze hřiště a pískají na nás. Nevím, co by to se mnou udělalo v jeho věku. Takže nízká návštěvnost má svoje plusy a mínusy, hrajete pod menším tlakem.

Jak vy vlastně vnímáte fanoušky při zápase? Díky vaší pozici jste hodně na čáře a blízko divákům.
Tady až tak ne, protože co jsem zažil, tak jsme všechny zápasy vyhráli. Ale v Jablonci, Dukle, nebo někde, kde není tolik diváků a třeba není kotel, který by jednotlivce přehlušil, tak to samozřejmě slyším. Od fanoušků protihráčů to chápu. Je jasný, že na mě řvou i sprostě. Ale když na mě řve vlastní fanoušek, tak to je hodně těžký skousnout. Když se na něj podívám a vidím, že má na sobě stejný dres jako já.

Z Dukly jste se znal se Štetinou, ale i s Néstorem. Ptal jste se jich před přestupem sem, jaké to ve Spartě je?
Ne, vůbec. Otázka je, co vám ti lidi řeknou. Je tady 25 lidí a každý vám řekne něco trošku jiného. První dojem je ale jenom jeden a ten jsem si chtěl udělat ten svůj, osobní. Samozřejmě bych musel být slepý, abych nevěděl, co se psalo o kabině, ale chtěl jsem si na to udělat svůj vlastní názor a nebýt ovlivněn nikým jiným. Názor jsem si udělal a podle toho se rozhodl.

Zúčastnil jste se ME 2015 v České Republice. I přes silnou soupisku se ale nepovedlo postoupit. Čím si myslíte, že to bylo?
Soupiska byla silná, ale ostatní ji měli taky silnou, respektive silnější. Tak to ve fotbale nebo ve sportu obecně je. Někdo musí vyhrát a někdo prohrát. Možná kdybychom dostali 0:5, byli bychom sice za „nýmandy“, ale aspoň by se neřešilo, proč jsme nepostoupili. Tím, že to bylo o fous, tak se to řešilo hodně.

Hned po ME jste přestoupil do Jablonce. Věděl jste o zájmu už dříve? Byl ve hře i jiný klub?
Tuhle historku rádi vyprávíme s manželkou. ME je vrchol pro hráče téhle věkové kategorie. Každý ví, že když se ukáže, má velkou šanci jít za lepším. Já nehrál (nastupoval Matěj Hybš, pozn. red.), takže bylo jasný, že se asi nikam moc neposunu. S manželkou jsme si akorát našli nový podnájem na Suchdole a paní majitelka se ptala, na jak dlouho to vidíme. Já jsem říkal, že jsem fotbalista, že to nedokážu takhle říct, protože to nevím. Ale na rok určitě. Na začátku záři jsme se přestěhovali na Suchdol a za dvacet dní jsem šel do Jablonce. Chudák manželka pak musela volat majitelce, že se situace náhle změnila a že se zase musíme odstěhovat. A teď jsem zapomněl, na co jste se ptal (smích).

(smích) Jestli jste věděl už před ME o zájmu Jablonce, nebo vůbec, že někam přestoupíte z Dukly?
Nevěděl. V úterý jsem jel do Jablonce a ve čtvrtek mi volal manažer, že mě chtějí. Byla to otázka tří, čtyř dní.

Ke kterému z hráčů Jablonce jste měl, nebo pořád máte nejblíž?
Na Jablonec hlavně nemůžu nikdy zapomenout. Myslím, že jsem se tam úplně našel. Ne ze začátku, protože si mě přivedl trenér Šilhavý, který pak asi za měsíc skončil. To je pro hráče vždycky hrozně těžký. Celou sezónu jsem prakticky nehrál a byl jsem rozhodnutej, že chci odejít. Potom se to změnilo, začal jsem hrát a začalo se nám dařit. To tak bývá, že se to takhle začne nabalovat. Strašně se nám Jablonec líbil jako město, měli jsme tam super sousedy. Před Libercem jsme tam mimochodem spali a David Karlsson mi říkal, že je to tady hrozný.  Snažil jsem se mu vysvětlit, že to nemůže takhle hodnotit, nežil tu. Je tu super přehrada a ruku na srdce, kdyby ji Jablonec neměl, je to asi o ničem. Ale on ji má a je geniální.

Stejně tak v kabině. Sešli se tam kluci, se kterými jsem si sedl fotbalově i lidsky. Když se ptáte, ke komu jsem měl nejblíž, tak určitě Jakub Považanec. To je člověk, se kterým budeme mít nějakej kontakt asi do konce života. A Tomáš Hübschman. Především pro to, co dokázal a jaký zůstal.

To jsem se právě chtěl zeptat, jaký je Tomáš Hübschman v kabině a jak například působí na mladší hráče? Jestliže se tu dnes bavíme o mladých obráncích na Spartě, že udělají chybu atd., tak já si pamatuju právě Tomáše, že těch chyb také několik bylo, ale trenéři ho podrželi a jaký je to dnes hráč.
Na hřišti je v totálním tranzu. Je z něj kapitán, vůdce, řve na vás, ale nikdy to nepřejde do osobní roviny. Pak přijdete do kabiny a on je v klidu. Nevozí se po nikom a je super. Rozuměli jsme si a měli jsme si vždycky co říct. Klobouk dolů před ním. Jablonec by si ho tam měl držet co nejdéle to půjde.

V Jablonci jste hrál pod trenérem Radou. Ten často baví vtipnými komentáři, ale také je známo, že je v kabině ostřejší. Pořád platí zákaz mobilů?
Platí, ale když se vyhrává, tak to nevadí. Musím říct, že jsem měl strach, když jsem se dozvěděl, že jde do Jablonce. Říkal jsem si, že na nás bude akorát hulákat. Hulákal, pískal, ale vždycky jsem věděl, na čem jsem. Hrál jsem všechny zápasy, hrál jsem dobře, ale zranil jsem se. Šel tam místo mě Jarda Zelený, který hrál výborně a vyhrávali jsme. On si mě zavolal řekl mi, že předtím jsem hrál výborně, ale teď hraje výborně Jarda, takže hrát bude on. Vzal jsem to, protože by byl nesmysl to měnit, když se daří. Jak on žije na lavičce, to je neuvěřitelný. Běhat v Jablonci v mínus deseti ve svetru, to umí jen on (smích).

Viděl jsem dokonce nějakou fotku, jak pomáhá shrabovat sníh.
To bylo v Kyjevě. Sněžilo tak, že jsem to nikdy neviděl. Místní to uklízeli, ale asi měl pocit, že jim to moc nejde, tak jim šel pomoct (smích).

Chodil někdy do kabiny také pan Pelta?
Chodil, ale v tu dobu, co jsem tam byl, se stala ta věc, kdy policie zasahovala na FAČRu, takže měl asi hodně starostí. Chodil za námi třeba jednou za tři týdny, ale nebylo to tak, že prohráváme a přišel na nás křičet, nebo naopak, že by přišel a zatleskal. Prostě když mohl, přišel se podívat.

Koho jste si vy přál do základní skupiny EL?
Já jsem chtěl ty nejsilnější. Ruku na srdce, Jablonec byl poprvé v Evropské lize. Nemohli jsme si myslet, že to tam zmydlíme a postoupíme. Tak když už tam jsme, ať si zahrajeme s top týmy, přiučíme se a budeme mít na co vzpomínat. Nakonec to dopadlo takhle a nebylo daleko od postupu. Všichni nám říkali, že máme slabounké týmy. No nevím. Rennes v dalším kole porazili doma 3:1 Arsenal. Je teda pravda, že Kyjev dostal rychtu. Nevím, jestli to dělají média, ale přišlo mi, že to bylo od začátku tak, že máme slabé týmy a přesto jsme nepostoupili. Když se někdo dostane z francouzské ligy do Evropy, je slabý? Je Dynamo Kyjev s finančními možnostmi, které má, slabý tým?

A Astana? Já byl třeba rád, že jsme je dostali. Není to zrovna destinace, kterou bych navrhl manželce, že tam pojedeme v létě, takže jsem byl rád, že jsem se tam podíval. Je to jiný svět a všichni jsme valili oči. Zatáhla se střecha a najednou byli fanoušci slyšet jinak. Hluk neměl kam odejít a měl jsem stejný pocit, jako když jste na koncertě a hudba vám buší v těle.

V EL jste určitě ostudu neudělali a nechybělo moc, abyste postoupili dál. Jak vaše vystoupení hodnotíte vy a na jaký moment vzpomínáte nejraději?
Myslím, že všichni věděli, že ten tým je kvalitní, ale to i ostatní kluby ve skupině. Rennes jsme třeba doma honili, byli jsme lepší, ale nevyhráli jsme. Zápas jednoznačně na tři body, ale neměli jsme je. Tohle dělá velké týmy velkými. Dokážou vyhrát i zápas jako my teď v Liberci. Hráli jsme kulový, ale máme tři body. My tady honili Rennes celý zápas, skoro je nepustili za půlku a stejně jsme prohráli.

Už před koncem podzimní části se spekulovalo, že přestoupíte do Sparty. Jak jste vnímal spekulace médií a fakt, že tam často psali víc, než jste vy věděl?
Nejsem typ člověka, co si dává cíle. Hraju, jak nejlíp umím, a uvidíme, na co to bude stačit. Vyhodili mě ve Slavii, vzal jsem to, jak to je. Stejně jako s přestupem do Sparty. Ve výsledku do toho mám prd co mluvit. Pokud se domluví majitelé klubů, moc s tím nezmůžu. Teda takhle to úplně není, ale hodně se to blíží realitě. Spíš mě od toho všichni drželi zpátky. Pan Pelta nám říkal, že vydělal peníze v Evropské lize, takže nemusí prodávat. Moc jsem to neřešil, byly to spekulace a ve výsledku to může být úplně jinak.

Vnímal jste komentáře fanoušků obou táborů? Speciálně spekulace o přestupových částkách a jestli „máte na Spartu“.
Nejsem slepej ani hluchej, ale cíleně jsem to nevyhledával. Občas mi nějakej dobrák třeba poslal, že mě někdo někde natřel v komentáři, ale jinak ne. Ono ve výsledku je to stejně jedno. Je to jen osobní názor, nic víc, a rozhodnutí, jestli sem půjdu nebo ne, to neovlivní.

Já tyhle lidi můžu přesvědčit jen na hřišti, ale někdo názor nezmění, i kdybych dělal cokoliv. Ale to nemá cenu řešit.

Mně se třeba moc líbil tweet Jana Vacka, který napsal, že Váš příchod mu dává smysl. Že styl fotbalisty, který jezdí po lajně a nic nevypustí, Spartě chybí. Mám stejný názor.
Když budete mít v týmu v český lize jedenáct fotbalistů, tak neuspějete. Můžete mít dva tři, kteří mají dobrou techniku, udělají kličku a tak, ale taky potřebujete pracanty. Když jsem přicházel, tak jsem deklaroval, že jsem běžec. Věděl jsem, že si mě Sparta bere pro to, co umím, a ne pro to, co neumím. Každý věděl, že nejsem typ fotbalisty, který si vezme míč, obehraje čtyři hráče a pošle to do šibenice. To jsem říkal i panu Rosickému a ten mi odpověděl: „Já to vím. Potřebuju tě, protože se na tý lajně nezastavíš. Fanoušek to možná nevidí, ale já jo. Vím, že po lajně si naběhneš třeba třicetkrát za zápas a zvýšíš tak možnosti pro přihrávku tomu, kdo má míč. Protože ten to může dát tobě, někomu jinýmu, nebo se mu tvým náběhem otevře prostor a může jít dál. Když tam nenaběhneš, obránce to má hrozně jednoduché“.  Já jsem tam od toho, abych běhal a dělal servis fotbalistům.

Tohle pochopil skvěle právě trenér Kozel. Věděl, že potřebuje běžce na krajích, fotbalisty uprostřed a gólovýho útočníka. Já fotbal vidím stejně. Každý má svoji roli a nemůže tam být jedenáct stejných lidí.

Jaký byl váš první den na Letné?
První tréninkový den byl dost hektický. Jeli jsme na echo s Lišákem (David Lischka) a já byl hotovej třeba za osm minut a čekal jsem ještě na Davida. Půl hodina a on pořád nikde. Pak vyšel ven a byl v takovým stavu, že doufám, že takhle už ho nikdy neuvidím. Ten dobrák doktor mu to totiž hned řekl. Doprovodil jsem ho za panem Nehodou a po tom všem jsem jel na Letnou na trénink. Kluci se samozřejmě hned ptali, kde je David. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem říkal, že tam ještě zůstal, že má ještě něco k řešení s panem Nehodou. Po tréninku jsem šel za trenérem a řekl mu, že takhle už to dál nejde, že něco musí říct. Takže se to řeklo klukům, aby věděli, co se děje. To byl můj první den na Letné.

Jak fungují příchody nováčků, je někdo určen, aby jim pomohl se zabydlet?
Když přichází někdo z ligy, tak si myslím, že by byla velká náhoda, kdyby tam přišel a nikoho neznal. Když jsem přišel, tak nějak instinktivně jsem se chytil Štéti, Frýďase, protože jsem je znal. To stejný bylo, když přišel Kuba Považanec do Jablonce. Přijde mi to jako samozřejmost, že pomůžu, ukážu a vysvětlím. Když někam přijdete poprvé, nevíte, kde si máte vzít věci, kam je pak dát. No zkrátka koukáte jako vyvoraná myš. Jsou to takový malý věci, ale když je nevíte, tak vás to stresuje.

Když přijde cizinec, je to trošku jiné. Nedokážu to posoudit, protože jsem venku nehrál, ale určitě to mají těžší. Když jsem odkoukal co a jak, snažil jsem se pomoct Davidovi (David Moberg Karlsson), protože ten měl samozřejmě tu nevýhodu, že nerozuměl ještě česky. Přijde mi to normální. Pomohl bych mu, i kdyby třeba hrál na levém bekovi, nebudu mu přece proto házet klacky pod nohy.

Ve Spartě jste pro sebe okamžitě uzmul post levého obránce v základní jedenáctce. Čekal jste to?
Nikdo mi nic nesliboval, ale zase bych byl asi blbej, kdybych sem přišel s tím, že budu rád za lavičku. Udělám, co je v mých silách, a uvidím na co to bude stačit. Kdybych nehrál, tak ten druhej byl lepší. Stejně jako třeba na ME jsem nehrál, protože Hybšák byl lepší. Takhle já to beru.

Souhlasím, asi nikdo nikam nejde s tím, že bude na druhé koleji. Přesto výrok Martina Haška, který je z mého pohledu logický, vzbudil vlnu nevole.
Já si myslím, že na tohle nejsme v Česku zvyklí. Na to, jak on mluví. Já bych to třeba neřekl, nejsem takový, ale Martina už jsem poznal a on takový je. Pro mě je milejší, když to řekne takhle a já vím, že to je on, než aby řekl něco jinýho, a byla to jen póza.

Vaše hra je založena na skvělé fyzické kondici. Jak se v ní udržujete?  Co si dáte dobrého, když můžete zhřešit?
Do posilovny chodím každý den, baví mě to. Nedělám to, abych byl silnej, ale fakt mě to baví. Naši fyzioterapeuti ze mě šílí, protože mám zkrácené svaly. Třeba Štéta, ten se už tak narodil. Asi spadl do lektvaru jako Obelix (smích). Nejsem nějaký svalovec, ale něco tam mám. Taky jsem to budoval šest let. Jenže jakmile přestanu makat, půjde to rychle dolů. Na druhou stranu můžu jíst cokoliv, nemusím se nijak limitovat. Když vidím kluky, jak se bojí vážení a celý den nejí, aby prošli, to se mě netýká. Já si můžu dát před spaním pizzu, hranolky a zapít to kolou a není to na mně vidět.

Hrajete důrazně, ale čistě – 125 zápasů v první lize a jen 12 žlutých karet. V této sezóně dokonce žádná. To je na obránce skvělá bilance.
Spoléhám se na svoji rychlost. Když se mi stane, že mě soupeř obehraje, já vím, že ho doběhnu a bude mě muset obejít ještě jednou. Proto se snažím nefaulovat, ani takticky.

Zmiňuje se pozitivní vliv Dočkala na tým, v čem vy vidíte jeho největší přínos?
Už když jsem přicházel, tak s týmem trénoval. Když jsem ho viděl, byl jsem u vytržení. Došlo mi, že to je prostě úplně jinej level. Při nástupu na hřiště se vám jde mnohem líp, když víte, že tam jde s váma. Je prostě dobrej, takhle jednoduchý to je.

Často se propírá jaký je nebo není Kanga v kabině a na trénincích. Tak jaký je?
Přijde mi, že když se někdo chová nebo chodí oblíkanej trošku jinak, než jsme zvyklí, a vybočuje tak, lidi neví, jak s tím naložit. Jestli Kaku chodí nějak výstředně oblíkanej, mě to nechává úplně klidným. Je mi jedno, jestli přijede takhle oblečenej, nebo přijede sporťákem nebo třeba tankem. Byl jsem na ČT v nějakým pořadu a řešily se tam vlasy. Ukazovali mi fotku Vašona s dlouhými vlasy a já si říkal, jestli se nezbláznili. Vždyť je to každého věc.

Kaku je úplně normální a nechápu, proč lidi tak dráždí, že ho tak nemusí. Jestli ta jeho gesta? Tak je takovej, no. Když tu na něj lidi budou pískat, on se stejně nezmění. Stejně jako s Hašanem jsem rád, že je svůj. Když budeme všichni stejní, bude to nuda a budeme jako ti na facebooku, co tyhle věci píšou.

Jaké jsou tréninky a prozradíš, který z asistentů má co na starosti? Platí, že Michal Horňák má na starosti obranné činnosti a standardky?
Systém hry má na starosti hlavní trenér a pro dílčí situace jsou kompetence rozdělené. Při standardkách je to trenér Horňák. Když je něco se stopery, tak je koučuje trenér Kováč.

Vám se nejvíc věnuje asi Michal Horňák, že?
Přesně tak. Trenér Horňák byl i krajní obránce, takže spolu dost sedíme u videa a řešíme některé věci.

Vypráví vám své zážitky z velkých zápasů?
Často, a vždycky říká, že tehdy hořela lajna. Tak reaguju, že těžko, že tehdejší fotbal byl v chůzi.  Že ta lajna hoří teprve až dneska! (smích). To jen, aby byla nějaká rovnováha, abych mu nepřikyvoval, že byl nejlepší obránce, kterého jsem kdy viděl. Vicemistr Evropy mi určitě má co říct, ale to neznamená, že si z něj nemůžu dělat srandu.

Jak často je s vámi na tréninku Tomáš Rosický?
Na to se mě ptá hodně kamarádů. Samozřejmě když někam vejde, tak má kolem sebe takovou auru. Všichni jsme na něj koukali v televizi a najednou je vedle vás. Vidím ho každý den. Na tréninky nechodí, nebo málokdy, ale v kabině je vždycky. Při zápase také. S každým mluví a dokáže hráče dostat do „tranzu“. Neříká mi nic ve smyslu všechny obejdi a dej góla. Říká mi věci, který já sám vím, ale když to řekne on, tak je to zase něco jinýho. Když mi řekne, abych je utavil na lajně, tak je utavím.

Kdo z hráčů platí v kabině za největšího baviče a kdo naopak zvýší hlas o přestávce?
Zvýšení hlasu jsem ještě nezažil, protože jsme všechno vyhráli (ťuká do dřeva). Ale samozřejmě ze své pozice kapitána má hodně co říct Dočky. Když o přestávce jdeme do kabiny, trenéři se ještě baví na lavičce a jsme tak chvíli sami, než přijdou. Tak to většinou Dočky něco říká, ale zvýšení hlasu ještě nebylo třeba.

Kdybych měl říct jednoho baviče (zamyslí se)… asi Zahu.

Dáváte rád rozhovory při přestávce nebo po zápase? Občas si říkám, že image fotbalistů dostává na frak, protože některé otázky jsou prostě hloupé. Za sebe říkám, že na blbou otázku, blbá odpověď.
Nejlepší jsou otázky typu: prohráli jste, co mělo být jinak. Diváci si potom myslí, že jsme akorát vypatlaný kopačky. Ale co byste na takovou otázku odpověděl? Jde na ni odpovědět blbě, nebo ještě hůř. Úplně nejlepší je, když se ptají střelce gólu – vpravo to kluci dobře vykombinovali, přihráli to vám a vy jste krásně obstřelil brankáře. Jak jste to viděl vy? Teď ten člověk dostal otázku, kde je rovnou i odpověď. On ji může tak akorát zopakovat a pak vypadá jako blbec.

Jaký je Zdeněk Ščasný jako trenér v kabině: spíš klidnější, nebo dokáže zvednout hlas?
Byl jsem překvapen, že o přestávce s Olomoucí  nezvýšil hlas. Ale zase si říkám, že všichni jsme věděli, jaký to bude mít efekt, když na náš ještě bude řvát, že jsme kopyta. Co tomu pomůže? Nemá cenu řešit, co se stalo, spíš si říct, co můžeme udělat, abychom to zlepšili.

Nasadím vám růžové brýle. Ve kterém klubu byste si nejraději zahrál?
U mě to není jen o tom klubu, ale o prostředí, rodině. Jsem hodně rodinný typ a bylo by pro mě důležité mít ji nablízku. Prostředí je taky důležité. Třeba v Jablonci se nám líbilo tak, že jsme i uvažovali, že bychom tam zůstali bydlet a já bych do Prahy dojížděl. Asi bych mohl říct třeba Manchester City nebo Chelsea, ale jsem realista.

Ale máte teď nasazené růžové brýle.
To mám, ale taky pořád svůj mozek (smích). Takže vám na to asi neodpovím, protože tohle všechno do toho musí zapadnout a pak bych se rozhodl.

Pletou si vás často s Markem Hanouskem?
Nepletou, ale občas slyším, že je to můj starší brácha.