Tohle je těžké… Jsem si jistý, že mí rodiče na mě jsou pyšní, i přes prohru. Snad jednoho dne budu moci donést trofej domů… Alexander Zverev, který se snažil skrýt své zvlhčené oči, se nakonec rozplakal během ceremoniálu v New Yorku. Byla to neděle 13. září 2020.
Němec, který byl vždy hvězdou s raketou, se toho dne cítil psychicky zdeptaný. Svět se snažil zbavit se pandemie a tribuny Arther Ashe, hlavního stadionu US Open, byly prázdné. Přesto byl Sascha, tehdy na 7. místě světového žebříčku, nesmírně blízko zbavit se té zhoubné nálepky, která ho označovala za jednoho z nejcennějších hráčů éry Open bez grandslamového titulu, stejně jako Chino Ríos, Nalbandian či Ferrer, mezi dalšími fenomény.
Současník velké trojky (Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič) si dokázal vybojovat své první grandslamové finále na Flushing Meadows, proti Dominikovi Thiemovi, který byl na turné na třetím místě. Měl náskok dvou setů na nulu a brejk ve třetím setu, a dokonce šanci zápas ukončit svým servisem při stavu 5:3 v pátém setu. Ale polekal se a selhal. Slavnostní výkřik rakouského hráče zazněl v tichém betonovém obrazu čtvrti Queens, kde byli jenom rozhodčí, čárové soudkyně/ci, členové týmů a zaměstnanci turnaje (všichni samozřejmě s rouškami). V té finálové prohře Zvereva v těch slovech plných bolesti se zdálo, že mu uniká neuvěřitelná šance protnout karmu. „Když ne dnes…“, bylo všeobecné (pesimistické) hodnocení ve světě tenisu. Ale osud mu připravil několik překvapení (dobrých i těch méně příjemných) pro hráče narozeného v Hamburku.
Od té doby zůstal Zverev hlavní postavou v nejvyšší elitě okruhu. V roce 2022, když byl číslo 3 na žebříčku, hrál mimořádný zápas proti Nadalovi v semifinále French Open, který ho táhnul až na hranici jeho oblíbeného turnaje (6-7 [8-10] a 6-6), když si vážně poranil pravý kotník a musel odstoupit. Ale také zazářil na veřejnosti kvůli obviněním od bývalých partnerů z fyzického a psychického týrání, kvůli boji s diabetes mellitus typu 1 (injekční aplikace inzulínu během zápasů) a dokonce i kvůli několika výstřelkům na dvorcích, například když rozsekal židli rozhodčímu údery do raket (Acapulco 2022; za to byl diskvalifikován). Navzdory tomu, že byl často sledován z okraje a duševně otřásán periférií hry, nadále bojoval, poháněn touhou vyhrát grandslam. A nakonec se mu to podařilo letos – nejlepší rok jeho kariéry, která čítá třináct titulů, na Roland Garros, když využil pád Jannik Sinnera ve druhém kole a absence zraněného Carlosa Alcaraza. Sascha se přestal bát duchů, které ho sužovaly, a připomínal si, že grandslams neměl, a osvobodil se.
Šest let po slzách z Thiemova úderu se Zverev vrátil na beton Arthura Ashe pro finále. Tentokrát proti Benovi Sheltonovi, šest let mladšímu chlapci, na jehož hrudi leží tíha historie. Levák narozený v Atlantě ještě nebyl ani rok na světě, když Andy Roddick vyhrál US Open 2003, ale věděl, že od té doby žádný Američan v singlu grandslam nevyhrál. Mladý severoamerický hráč, který v osmičkách vyřadil Alcaraze (ve čtvrtfinále), vešlo do zápasu, který se táhl až do 3:33 ráno a znamenal jeho první úspěch proti hráči z TOP 3, se snažil ukončit sabili 8407 dní. Avšak Sascha měl jiné plány: hrál se seriózností, vložil do hry veškerou svou autoritu a prakticky neukázal žádné zranění.
„Potřebuji, abyste mi v neděli dali energii“, řekl Shelton na oplátku v pátek; nikdy Zvereva v pěti vzájemných duelech v období 2024–2025 neporažil. Ale tento nedělní den se publikum na stadionu objevilo jen sporadicky, a to zásluhou samotného Zvereva. Mezi tolika hvězdami, které byly na stadionu, Zverev vstal a vyhrál 6-3, 7-6 (7-2), 5-7 a 6-2, po třech hodinách a třiceti třech minutách. Koncentrace byla tak velká, že došlo k neobvyklému momentu: uvědomil si, že vyhrál, až když zvedl pohled a spatřil skóre na obrazovkách a reakce členů týmu i publika; až tehdy si uvědomil, co dosáhl.
Nečekaný okamžik po vítězství titulu
Využil evidentní nervozity Shelton (udělal 47 nevynucených chyb proti 31 soupeře) a posílil si servis: devět esů, 85% bodů vyhraných prvním podáním, jen jeden brejk proti. Tak se tehdejší 29letý Evropan stal čtvrtým mužem Open Era, který vyhrál své dva první grandslamy ve stejném roce (jedním z nich byl Guillermo Vilas v roce 1977, Roland Garros a US Open). Nyní se Sascha připojil k Borisovi Beckerovi, jenž byl dosud jediným Němcem, který vyhrál grand slam v New Yorku (v roce 1989).
Bez Sinnera byl Zverev (číslo 2 na světě) hlavním favoritem na poslední grandslam roku. Shelton (osmý nasazený v New Yorku a čtvrtý na okruhu po aktualizaci rankingů) byl prvním nasazeným soupeřem mezi dvacítkou nejlepších, s nímž Zverev během turnaje hrál (až na Američana, dosud nejlépe postaveným byl Luciano Darderi, 21. nasazený, ve čtvrtfinále).
V rámci proměny Zverevova stylu je patrná i jeho největší citlivost při setkání s mikrofony. Pronesl dojemný projev o své matce (Irina) a o tom, jak mu pomohla dosáhnout svých snů, ačkoliv bojuje s diabetem. „Chci poděkovat člověku, který ve skutečnosti nikdy nesleduje moje zápasy, ale je ten nejdůležitější v mém tenisovém životě i v mém životě. Když vašemu čtyřletému dítěti diagnostikují diabetes a lékaři vám říkají, že jeho život a šance věnovat se sportu budou velmi omezené, je potřeba neuvěřitelně silná matka, která vyjde najevo a řekne: ‚Můj syn dosáhne toho, kam si přeje dojít. Pokud bude chtít být tenista, bude tenis, a pokud si zvolí jinou cestu, bude ji následovat. Ale tato nemoc nás nebude definovat.‘ Máma je nejdůležitější a nejsilnější osoba, kterou znám. Je potřeba žena s neuvěřitelnou silou, aby udělala to, co ona udělala,“ popsal Sascha, zatímco jeho otec (Alexander, také) plakával radostí v koutě, vedle jeho druhého syna Mischa.
Zverev zkrotil démony a vzal si šance, které mu svět tenisů a jeho únavný kolotoč nabízely. A vzal je s autoritou, vyřadil jakékoliv pochybnosti o tom, kdy se mu zdá, že se sám sebou bojí nevýraznými údery či únavnými dvojchybami. Dokonce zkrátil rozestup na Sinnera, číslo 1 (1 810 bodů), a snil o konci sezóny na špici. „Chci poděkovat svému týmu. Tohle byl skoro 30 let bez grandslamu a teď vyhrajeme dva grandslamy jenom za tři měsíce. Věřím, že Bůh viděl, jak tvrdě jsme pracovali, kolik jsme trpěli a kolik bolesti jsme prožili. Myslím, že rok 2026 je výsledkem všech předešlých let,“ přiznal Zverev, ten stejný, který před 2191 dny, po prohře s Thiem v rozhodující části US Open, byl zlomený a rezignovaný. Ale čas přinesl jasnost a sílu k proměně.
