NEUQUÉN (Zvláštní zpravodaj).- Bylo to uprostřed prosince minulého roku, v chodbách Buenos Aires Lawn Tennis Clubu. Javier Frana, kapitán argentinského Davis Cup týmu, se náhodně setkal s tím, kdo píše tento článek. Obvykle společenský, pozorný a výřečný, tentokrát byl strohý, vzdálený. Nebyly žádné sportovní, novinářské ani osobní důvody, alespoň se to zdálo, že by na něj mohly působit. Jeho výraz vyzařoval nepohodu, podráždění, malou chuť k dialogu. Jako první vyvstala myšlenka „možná měl špatný den“; to se může stát. Ale ne: existoval konkrétní důvod, který ho v té chvíli bolel a znepokojoval. Tím byl proces skládání týmu pro návštěvu Koreje v únoru kvůli kvalifikacím 2026 a četné záporné odpovědi hráčů.
Nakonec devět tenistů (sedm nejlepších singlistů a dva deblisté „titulní“) svévolně odstoupilo. Skutečná absence, opravdu, nevídaná a vážná. Hlavní příčina? Nepohodlí cestování do Asie kvůli blížícímu se začátku jihoamerické antukové série. Argentina, s pěti debutanty, kteří se snažili závazek zvládnout, prohrála s Koreou (3-2) a tým ztratil šanci dále postoupit v ikonické soutěži během sezóny (a tedy i méně peněz do pokladny Argentinské tenisové asociace za ceny, které uděluje Mezinárodní tenisová federace).
Poté, co otřes v Busanu otřásl, v prvních dnech února Frana se izoloval více než obvykle, stáhl se mezi své, odpovídal na méně zpráv, než bývalo. Mumlal si vztek v soukromí. Nebyl na Buenos Aires Lawn Tennis Club během žádného dne ATP v Buenos Aires, což byla rozhodnutí (absence), které logicky nezůstalo bez povšimnutí. Ano, byl ale v následujícím týdnu v Santiago, na Chile Open, plnící pracovní závazek: komentoval turnaj pro televizní kanál.
Rafaelský rodák z Rafaely, ve věku 59 let, kapitán od ledna 2025, zvládl náraz, jak mohl. V prostředí vzteku se zaměřil na to, zda záporné odpovědi nebyly “osobně” , až pochopil, že ne. A postupně se uklidňoval. Ale jak blízko byl k výtřesu a k podání demise Agustínovi Calleri, prezidentovi AAT?
„Zda ten špatný zážitek s Koreou skutečně proběhl? Bylo to náročné, opravdu náročné… Pro mě to bylo nesmírně těžké.“
„Po otřesu v Busanu, to byl veršovně složitý proces výběru hráčů pro Koreu na konci roku 2025, který byl poměrně dlouhý a probíhal potichu, protože nebylo jasno, lidé nebyli s hlavou na Davis Cup pro následující rok… já jsem procházel celým filtrovacím procesem, chodil po jednotlivcích a nedostal jsem okamžité odpovědi, protože to nebylo: ‚Máte místo na víkend?‘ Ne. Bylo to: ‚Nechte mě to vidět, budu to analyzovat, dám vám vědět.‘ Byl to dlouhý a náročný proces,“ přiznává dnes Frana, jak to dřív neřekl.
Nyní se nachází v Neuquén, kde vede svou první domácí sérii proti Turecku v Ruca Che (tuto sobotu a v neděli), snaží se nezchoulit a získat vstupenku do kvalifikací 2027. Je soustředěný a klidnější, ale hodně mu trvalo strávit to, co se stalo.
„Nikdy jsem si s tou situací neudělal katarzi. Koreje skončila a všechno mi spadlo na hlavu,“ vyjádřil pro LA NACION. „Byla to velmi tvrdá série, bolestivá, protože jsme vynaložili hodně úsilí, abychom ji dotáhli do konce, byli jsme tam, nezvládli jsme to, ale bylo to pro mě obohacující. Nemohu zapomenout na setkání s kluky po pátém zápase, kdy všichni plakali, zdrcení. V té lítosti bylo i něco dobrého, co bylo uznáno a oceněno. Tyto věci zanechávají ponaučení a pomáhají pochopit věci. Také mi to dalo sílu rozhodovat se dál. Například teď, při rozhodování, kdo bude hrát a jak se bude hrát… A prostě, tak to je, kámo! Každý z nás musí dělat rozhodnutí,“ říká Frana, který jako kapitán zaznamenal dvě výhry (proti Norsku a Nizozemsku) a dvě prohry (proti Německu a Jižní Koreji).
„Zda mě stálo přijmout skutečnost, že absence nebyla kvůli mně osobně? Ne, nebylo to pro mě těžké přijmout. Koncepčně jsem to měl jasno, ale i tak se říká: ‚Vím, že to není kvůli mně, ale je třeba to projít.‘ Musíš to převést z teorie do praxe a není to snadné. Měl jsem svůj sen ohledně Koreje a ta situace byla jiná. Musel jsem přijmout, že šlo o nevědomou situaci. Pro hráče to také nebylo snadné, stejně jako pro mě,“ dodává Frana.
-Zvažoval jsi rezignaci na kapitánství?
„Mně? No, uvidíme… Člověk ví, že když je horko, nemá poslouchat. Ano, budu se vyžívat v katarsis, budu říkat všechno, co chci na místě, které přísluší, a to mezi čtyřmi zdmi… Také nemůžete popřít své emoce, své pocity a všechno si držet pro sebe. „Hej kámo, cítím se tak, jsem naštvaný, to se děje“. A samozřejmě, rozebíráte to, co se stalo, vyčistíte to. Říkáte: „No, co si z toho vezmu?“. A zároveň mi to pomohlo znovu definovat, co dělám. Část souvisí s výsledkem, s tím, že se nám povede, s tím, abychom šli co nejdále a s tím, co by se mohlo stát, co nebylo. Všichni chceme vyhrát: není to mír a láska pro všechny a nic se neděje. Ne. Ale říkáš: „Ok, ale v mém kapitánském poslání chci pomáhat, pomáhat jim, nabídnout jim víc opory“. Tak co tedy?“
-Jedna část te žádala rezignovat; druhá ne.
„Jedna část mi říkala: „Hej, co teď? Co děláme?“ A zvítězilo nad tím něco, co mě velmi naplňuje, a to je chodit na jejich tréninky na prázdném kurtu v úterý, aby mi otevřeli dveře, dali mi místo. Pokud zítra odejdu a Copa Davis nevyhraje, neřeknu si: „Ztratil jsem dva nebo tři roky. To všechno bylo na houby.““
-Takže ses uklidnil a znovu nabral energii.
„Ano, zhodnocení všeho mi dalo rovnováhu. Když ti něco chybí, musíš si připomenout, že je i něco jiného. Situace jako Koreje tě nesežerou, ale dají ti chuť říct: „Kurňa, tohle, támhleto…“. Pak si řekneš: „Dobře, co je mým středem? Jaké je motto mého kapitánství? Přijal jsem být kapitánem Copa Davis jen proto, abych ji vyhrál, nebo mě naplňují i další věci?“. Jak jsem řekl na první den: nejde jen o výsledek. Měl jsem dojem, že obtíže, které hráči zažili, byly opravdu upřímné. Nikdo mi neřekl, že by se z toho smál. Bylo to pro ně obtížné, šlo o problém, který na ně dopadl neprávem. Proto pokračuji.“
