Když Federico Martín Aramburú opustil tento svět, jeho přátelé se shodli na jedné věci: i z jiného plánu bude navždy jejich světlem. Jeho vzpomínka nikdy nevyhasla, ale s zahájením soudního řízení v Paříži kvůli jeho vraždě vyplula znovu na povrch silné city: nostalgie po jeho nepřítomnosti se mísí s radostí, která z něj vyzařovala, a s požadavkem na spravedlnost, s přesvědčením, že jeho smrt nebyla marná.
„Chceme, aby odpovědní nesli co nejdelší trest, ale spravedlnost znamená také, že Fede zanechá odkaz. Doufám, že to bude výchozí bod pro to, aby zvítějily láska a solidarita a aby se už nic takového nepřihodilo,“ říká Matías Newton, jeden z jeho nejlepších přátel.
Newton hovoří jménem generací ’80 a ’81 CASI, kde se Federico vyformoval jako hráč. Přátelství vydrželo natolik, že byl svědkem jeho svatby s Mary [María Codino]. V době vraždy, 19. března 2022, žil v USA a působil jako trenér v rugby klubu v Atlantě, ale událost ho dojala natolik, že se rozhodl vrátit do Argentiny.
“Znovu jsem si všechno přehodnotil. Bylo to velmi těžké. Měl jsem vlastní traumatické zkušenosti a díky Fede jsem se naučil dívat dopředu,” vzpomíná Newton. “Kdyby tu byl, řekl by mi, abych šel dál a pamatoval si ho s radostí.”
–¿Jak prožíváš tyto dny?
“Chci si Fedeho pamatovat jako člověka. O tragédii se mluví a nesmíme zapomínat, že byl především rodinný otec. Zbožňoval svou rodinu, Edgardo, Ceci [jeho rodiče], Isidro a Rosario [jeho sourozenci], a tu, kterou utvořil s María, Santi, Trini a Justi. Byl to velmi dobrý otec, skvělý kamarád, byl Puma, podnikatel. Dosáhl něčeho těžkého: byl skvělý v mnoha věcech. Propojoval lidi tím, že je dával najevo, že jsou důležití, díval se ti do očí, věnoval ti svůj čas. Znám jména všech. Lidé se cítili milováni, respektováni, stejně. Viděli jste u něj velkou radost, velkou intenzitu a vůli žít. Byl stejný i ve sportu, v životě, s kamarády. Chceme vyprávět těm, kdo ho neznali, kdo byl.”
–¿Sleduješ soud, co se děje?
“Ano, sleduji všechny detaily, ale dám přednost tomu, aby právo hovořili ti, kteří tomu opravdu nejlépe rozumí. I když se během čtyř let chtělo říkat různé věci, teď je jasné, co se stalo a jak k událostem došlo. Jsem optimista, že se dosáhne spravedlnosti. Obrazy mluví i o samotné vraždě. Je to jako hororový film.”
–Más allá de la cuestión legal, ¿qué sensación te genera que finalmente se realice el juicio?
“[Zastavím a otřu slzy.] Ačkoliv se to mělo dotknout, je pro mě dobře mluvit o Fede. Když si ho představím, stojí po mém boku. Vím, co by mi řekl: ‚Mati, kdyby se mi něco stalo, pamatuj si mě s radostí. Neplač, nepřerušuj. Jdi vpřed a s radostí.‘” Snažím se skrýt smutek pod úsměvem, jak by si to on přál. Jsem vděčný, že jsem měl tu čest mu říct, jak moc ho miluji a jak byl důležitý v mém životě. V roce 2012 se vrátil do CASI, aby hrál jen pro nic na šest měsíců. Udělali jsme mu rozloučení: byli tam jeho přátelé, asi 50 lidí s rodinou. Připravil jsem tři minuty proslovu. Řekl jsem mu, že ho moc miluji, že jsem vděčný, že byl součástí mého života, a že budeme dál sdílet společně. Dávám mu dres CASI a on nic neřekl, protože to nebylo třeba. Co by měl říct? Všichni přátelé mluvili. On nedával projevy, vždy ukazoval, kdo je, jen svým příkladem.”
–¿Jsi v kontaktu s rodinou? Jak prožívají tyto dny?
“Ano, mluvil jsem se všemi před soudem. Miluji je všechny, znám je od dětství. Celá parta přátel se snaží být po jejich boku. Mary žije ve Francii, ale až se vrátí, jsme tady, abychom uspořádali asado, abychom byli s rodinou. Také se setkáváme s Ceci a Edgardem, abychom trávili čas a vzpomínali. Přišli na moje narozeniny. Jsme velmi v kontaktu. Je to velmi těžké období a raději nechci vyjadřovat názory za ně. Kdybych se rozplakal, dokážu si představit, co pro ně znamená. Rodina je velmi silná a jde dál po svém. Ale jedna věc je jistá, protože jsem to řešil, je spravedlnost. To je náš cíl. Jsou to velmi tvrdé scény. Až do posledního, co jsem si přečetl, byli naproti obžalovaným. Představuji si, že úroveň intenzity je obrovská.”
–Pierre Guérin, prezident nadace Hegoak Pampa, uvedl, že bylo těžké setkat se tváří v tvář s vrahy, ale také cítil, že Federicu byl doprovázen lidmi, kteří byli tam a ti, kteří ho sledovali z dálky.
–Podpora byla neuvěřitelná. V argentinském ragby se prezidenti během vteřiny dohodli a brzy se objevilo heslo „Justicia por Fede“. Sociální sítě explodují, sdílejí se příběhy, lidé a kluby spolu komunikují. V Biarritz se jim dostalo pocty v zápase a trenér promluvil. Jeho tvář je vyobrazena na dresu Biarritz Olympique a vzniklo přátelství s CASI. Fede miloval Francii i Argentinu. Dojmou nás počty lidí, kteří reagovali, ale nepřekvapuje nás to, protože víme, co uměl vyvolat. Děkujeme Argentine Rugby Union, CASI, Agustínu Pichotovi a tolika lidem, kteří pomáhají.”
–Decías que no estaban de acuerdo con que se compartieran las imágenes. ¿Qué sentiste cuando las ves?
“Bylo mi líto, že se záběry šířily. Musíme myslet na děti a na všechny, co ho znali. Neměly by být ukazovány. Vím, že ve Francii advokát zastupující rodinu podněcuje právní kroky kvůli tomu. Teď, jako přítel, vidět, jak to probíhalo, mi dává trochu klidu. Pro mě jsou záběry jasné: byl úplně nevinný a jednal s naprostou loajalitou. Mám pocit, že to byl Fede, ochránce. Starší bratr, který byl pro mě. Viděl nespravedlivý čin na dva metry a obhájil někoho, koho ani neznal. Došlo k určité agresi, ponížení, a musel něco udělat. Možná to nebyl nejlepší způsob reakce, ale to byl Fede: chránil své. Vzpomínám na veselou historku. Osm lidí jelo na MS 2014 a když Argentina vyhráli semifinále, zůstali čtyři. Byly tři vstupenky. Jeden kamarád, Pablo, mu říká: ‚Já jsem méně fanatik, zůstanu a podívám se na pláži.‘ Fede mu na to odpověděl: ‚Přestaň, pojďte k nám na Maracaná.‘ Pohnul nebem a zemí a druhý den mu poslal vstupenku do obličeje. To byl Fede. Jsem si jistý, že kdyby byly tři vstupenky, on by šel.“
–Co by pro tebe znamenalo, že bude spravedlnost?
“Chceme, aby odpovědní nesli co nejdelší dobu a aby to pro ně bylo i poučením na celý život. Bohužel Fede už nepotkáme. Spravedlnost znamená také, že Fede zanechá odkaz. Dostal jsem zprávu, že pařížský starosta Emmanuel Grégoire jmenoval cenu Martín Aramburú, každoroční ocenění, určené k uznání sportovců, klubů, institucí, trenérů a organizací, které se výrazně zaslouží o boj proti rasismu a o podporu rovnosti ve sportu. Dojalo mě, že takovou odvahu měl, a dovolil jsem si snít. Hodně jsem o tom mluvil s Ceci: proč ne zákon Aramburú, iniciativy, které podporují respekt a rozmanitost, pochopení druhého i když má jiný názor, bez násilí, jak na politické, tak na lidské úrovni? Jsme dospělí, jsme odpovědní za výchovu. Pokud tací lidé udělali to, co udělali v srdci Paříže, musíme i z vedoucích pozic provést sebereflexi o tom, jakou mládež vychováváme. Je neuvěřitelné, že jsme dosáhli takového technického pokroku a že nám tak těžko jde solidarita, pochopení druhého. Rasismus, lhostejnost, boje proti imigraci… Je to složité téma, ale jsem optimista a věřím, že se věci změní. Představuje se mi Gandhiho poselství: nakonec vždy zvítězí láska a pravda. Všichni příbuzní a přátelé se snaží bojovat nejvznešenějšími zbraněmi: láskou, mírem a solidaritou. Možná jsem příliš snílek, ale doufám, že to, co se stalo s Fede, bude výchozí bod pro to, aby se už nic podobného nestalo.”
