PAŘÍŽ – Už nejde o Jeepy, o ilegální arzenály ani o matky v slzách. Tento úterý 15. září 2026, v sedmém dni procesu u Pařížského trestního soudu, smrt se znovu projevila v sále Voltaire, se tváří Shauna Hegartyho.
Bývalý hráč Biarritz Olympique působí impozantně svým vzrůstem 1,85 m a tmavě modrým sakem a béžovými kalhotami. Hegarty zcela obsazuje svědecký pult. Jeho hlas však prozrazuje nejistotu, občas se rozklepe. Už více než čtyři roky čeká na tento okamžik. Dne 19. března 2022 byl jen pět metrů od Federica Martina Aramburu, když na bulváru Saint-Germain zaznělo deset výstřelů. Dnes je sál přeplněný.
„Od začátku svého prohlášení říká: „Děkuji, že mě posloucháte, musím se přiznat, že jsem poněkud rozrušený. Už více než čtyři roky čekám na tento okamžik.““ Chce být „objektivním svědkem“ a ne stranou obžaloby poháněnou pomstou. Vzpomíná na 2004, v Biarritz, svůj setkání s Fede. „Brzy jsme si vybudovali upřímné přátelství“, vzpomíná, vyvolávaje dva tituly mistra v letech 2005 a 2006, pozici, kterou sdíjeli, a rivalitu proměněnou v bratrství. Poté přišla Esprit Basque, jeho společnost pro pořádání akcí. Dva přátelé, kteří spolu sdíleli všechno, až do té tragické noci.
Hegarty pokračuje ve svém vyprávění. Půlnoc na ulici La Soif v Saint-Germain, kam se scházejí všichni ragbisté, kteří procházejí Paříží. Fede mu právě oznámil, že jeho firma bude pracovat pro Mistrovství světa 2023. „Objali jsme se, smáli jsme se, tančili“, vzpomíná. Při úsvitu si dali poslední sklenici v Mabillonu, naproti stolu Loïka Le Priola, Romana Bouviéra a Lysona R.
Zpočátku prý „všichni se smějí, všechno jde dobře“, vypráví. Pak se tón mění. Začnou se vyptávat na původ. Bouvier ukazuje na zem a prohlásí: „My jsme odsud“. Hegarty v tónu posměchu odvětí: „Ale odkud, odsud? Z chodníku?“ Na lavici Le Priol, který hledí na své boty, kývá hlavou na znamení nesouhlasu.
Druhá strana zasahuje a napětí roste. Hegarty se snaží uklidnit situaci: „Dejme tomu, jde to dál.“ Tehdy Le Priol vstane a třikrát mu tleskne na rameno: „Měl jsi být opatrný, on ví, jak se bojovat a pochází z elitních sil“, upřesňuje. Do akce vstoupí bezpečnost. Hegarty, ohromený, zůstává sedět: „Je to skutečná provokace, buďme upřímní“, říká.
Aby situaci dezorientoval, snaží se použít ironii. Zvedne se a zeptá Le Priola: „Nemáš cigáro? Projdeme to.“ Poté zaplatí a odejde s Fedem. A právě ten gest vyvolal v soudu předchozí týdny úzkost: v kamerách se ukazuje, jak Aramburu táhne Le Priolovi kapuci a ten spadne ze židle.
„Bylo to poprvé, co jsem viděl Federica vyvinout takový vztek,“ tvrdí Hegarty. „Byl na spoustě večírků a poprvé jsem ho viděl jednat takto. Pro mě to znamená, že nepřijal to, co bylo řečeno. Došlo k první potyčce, asi 10–12 sekund, výměna úderů, až než číšníci zasáhli a rozdělili zúčastněné.“
Oba ragbisté opouštějí místo a stoupají po bulváru Saint-Germain. Zastaví se v hotelu, aby si vyžádali led pro otoklé tváře. A pak se objeví Jeep. Ten americký vojenský jeep zaparkovaný před Mabillonem projíždí pomalu, zatímco jasný mužský hlas zní: „Tady jsou.“
Bouviér se obrací na Fedeho. Hegarty je ve vzdálenosti pěti metrů. A Bouviér střílí. Dvě rány. „Slyšel jsem něco, co znělo jako malé mokré petardy. Pro mne to byla hračka. Nerozumím, jak se Federiko zranil,“ říká. Totální desorientace.
Poté Le Priol dorazí pěšky. Dojde k boji na zemi. „Vím, že padají na zem, snažím se zasáhnout, ale nejsem k ničemu. Le Priol na něj vystřelí a vyprázdní zásobník.“ Fede se zhroutí na popelnice a leží na vozovce. Hegarty se přiblíží: „Federico mi říká: ‚Shaun, zavolej policii, umírám‘. Teprve tehdy mi došlo, co se děje“, vypráví.
V sále zavládlo ticho. Vdova po Fedim, v první řadě, tiše pláče.
„Lidé se ho snaží resuscitovat, ale já vím, že odešel…“, šeptá Hegarty.
Je to okamžik, kdy se objektivní svědek znovu promění v obžalovací svědek. Předseda se ho ptá, co očekává od soudu. Příval se protrhne: „Vždy jsem doufal, že obžalovaní by mohli odvolat své činy, že připustí, že jednali nezodpovědně a projevili určitou lidskost. Nemám dojem, že by se tak stalo. Podle mne jsou nebezpeční. Zaslouží si co nejdelší pobyt ve vězení.“ A dodává, tvrdě: „Omlouvají se, ale to nejsou skutečná odpuštění. Není mým právem soudit, nechám, aby se spravedlnost děla.“
Pro obhajobu, která tvrdí válido sebeobranu a výstražné výstřely, je Hegarty kategorický: „Nedal žádný varovný výstřel. Střelil ho jasně, aby ho zabil. Je to moje nejhlubší přesvědčení.“
Moment napětí nastává, když advokát Le Priola, Pierre-Henri Baert, zmíní „ledovou tašku“ s níž Hegarty údajně udeřil jeho klienta. „Je to hadr, ne taška“, opraví Hegarty, rozhořčený. „Kdyby chtěl opravdu ublížit panu Le Priolovi, pustil bych ten hadr plný ledu. Ten hadr mi nakonec bránil udeřit“, tvrdí. Advokát trvá: „Je prokázáno, že pan Le Priol vyndal zbraň až po tom úderu.“ Odpověď ostře: „Co jste si myslel, když jste přišel nás hledat? Odkud jste přišel, Mabillonu, abyste nás našel?“
Na lavici se oba obžalovaní nepohnou. Le Priol, 32 let, bývalý člen námořní komandy vyhozený, sklopí hlavu. Bouviér, 35 let, zůstává bez pohybu. Bez reakcí.
Cíl dne: Pro žalobce definitivně potvrdit předem naplánovanou marnost. S Hegartym, posledním přeživším ze scény, už nejde o rozbor jeho „nepravidelné“ vojenské kariéry či o šťastné dětství v La Plata, ale o důkaz lovu člověka: návrat Jeepu, „už jsou tady“, deset výstřelů, z nichž šest znělo za čtyři sekundy. Pro obhájce Le Priola udržet linii legitimní sebeobrany navzdory ohromujícím svědectvím: „Bez varování, mířil na zabití“, prohlásil Hegarty. Pro obhájce Bouviéra se snažit oddělit jeho klienta od hlavního střelce, trvajíc na útoku z první potyčky. Pro soud nakonec slyšet větu, která změnila směr jednání: „Namířil na něj. Střelil, aby ho zabil.“
Odpolední jednání bylo zasvěceno svědkům z kavárny. Jérémy, veselý zákazník té noci, vzpomíná na výměnu s Bouviérem a Lysonem R., ale na jednu s Le Priolem. Nepamatuje si přesná slova urážky, ale urážka přetrvává. Sébastien, číšník Mabillonu, popisuje stálé hosty, kteří chodí „jednou týdně“ a hádky „ne týdně, spíše každé tři měsíce“, téměř vždy mezi druhou a pátou hodinou ranní, když už alkohol účinkuje.
A té noci se snažil uklidnit Federica, před butikou Chevignon, jen pár kroků od Mabillonu: „Hodil jsem ho na zem. Myslím, že to fungovalo. Zvedl se a pomohl mi vstát“, vyprávěl. Le Priol, více rozrušený, křičel při odchodu: „Zabiju ho“. Slova, která Sébastien tehdy nebral vážně: „Už mi říkali ‚zabiju tě‘ a stále jsem naživu“, trval.
Poté uslyšel výstřely a myslel si, že jde o hluk kontejnerů. Ale uviděl muže, jenž zaváhal a spadl. Byl to Federico. Poskytnul mu resuscitaci, zahlédl blikající policii a stihl zastavit policejní auto.
„Kdybych viděl tu zbraň… Kdybych ji viděl, nikdy bych Le Priola nepustil pryč,“ odpovídá na otázku Yann Le Bras, advokáta rodiny Aramburú.
Posledním svědkem dne byl Ouari, portáš s impozantní postavou jako vůbec první řady, který zahájil své vyprávění třemi fackami, které mu Le Priol dal Shaun Hagertymu. „Zasáhl jsem, abych mu řekl, že tohle se dělat nemá,“ upřesňuje a svou výpověď uzavírá obrazem: Le Priol si sundává policejní náramek, nasazuje si zbraň a při nasazování nábojů do bubnu třikrát opakuje: „zabiju ho, zabiju ho, zabiju ho“.
„Když jsem viděl jeho zbraň, pomyslel jsem si, že to může být můj poslední den. Vytáhnout zbraň a nabít ji takovým způsobem… bylo vidět jeho odhodlání. Říkal jsem si, že mě zabije,“ přiznává. A dodává: „Myslel jsem, že to opravdu je policie. Řekl jsem mu, že přijde o svůj průkaz.“ O několik minut později se ozvaly výstřely.
Přes některé nepřesnosti, které poukázal advokát obhajoby, předseda soudu mu naznačuje, že té noci odváděl svou práci dobře. Ale Ouari odpoví: „Ne, kdybych zasáhl správně, ten ragbista by byl naživu.“
Předevčírem před touto sedmou hodinou se ozval jiný hlas, který rozkýval sál: Cecilia Aramburu, matka Federica. Vyprávěla tu noc z března 2022, kdy spala se svou čtyřletou vnučkou a probudil ji její manžel. Zpočátku byla přesvědčena, že přišel, aby jí sdělil dobrou zprávu, než pochopila, že její syn byl zastřelen jen několik hodin dříve na jedné pařížské ulici. Více než čtyři roky poté její vztek neztratil ani špetku své tvrdosti vůči obžalovaným. Její věta, vyslovená jako předběžný verdikt, zůstala tento úterý znít v chodbách Paláce spravedlnosti: „Jsou to zločinci, kteří neví, co znamená lidskost“.
