Paříž – „Fede nebyl hrdina“. Byl to obyčejný, zdravý muž. Žádné soudní rozhodnutí mi ho nevrátí, ani jeho dětem, prohlásila tento pátek María Aramburú, vdova po Federicu Martínu Aramburú, během desátého dne soudního řízení o vraždě bývalého argentinského rugby hráče před Pařížským trestním tribunálem. „Jsem v klidu (…) Ale bolest zůstává živá“, dodala a vyzvedla trauma svých tří dětí, které tehdy měly 10, 8 a 2 roky. Jeden z nich, chlapec, „přesunul od teorie dinosaura, co snědl jeho otce, k autonehodě, až nakonec k vraždě“, vysvětlila, čímž vyvolala hluboký dojem v sále.
Jednání začalo mnohem chladnějším tónem, používajícím technický jazyk psychiatrické expertízy. Nový znalecký posudkový vyšetřovatel, povolaný k objasnění čtvrtečních rozdílných stanovisek, se naklonil, bez velkého překvapení, k tvrzení autentického posttraumatického stresového syndromu Loïka Le Priola, čímž se přiblížil spíše diagnóze doktora Zagury než přímému útoku popsanému doktory Teilletem a Coutanceau. Podle něj však tři hodiny rozhovoru nestačily na to, aby obžalovaný upřesnil, co přesně spustilo jeho patologii: spis uvádí nehodu během zahraniční operace v Africe, kde Le Priol údajně držel v náručí mrtvé dítě.
Odborník jej popsal jako muže, který „si vybudoval příběh založený na hrdinské naraci“, propletené „narcisismem, machismem a postoji oběti“. To rezonuje s jeho posledním útěkem na Ukrajinu, údajně za účelem toho, aby obnovil držení zbraní poté smrti Martina Aramburú. Zpráva se zabývá možným „ideálním traume“ — přáním moci převedeným do identitárního závazku po selhání jeho vojenské kariéry — a uzavírá, že jde spíše o „zranitelnost v řízení svědomí“ než o skutečné probuzení syndromu na Mabillonové terase, kde by „pociťoval bezprostřední nebezpečí“. U lavice, skloněný nad papíry, které od prvního dne rychle narušuje, Le Priol nezvedá zrak. Nereaguje.
Po té klinické vsuvce se soudní jednání zcela změnilo, když do místnosti vstoupili dva vězeňští strážci z Fleury-Mérogis, odkud Le Priol pocházel. Lucas B., ruce vzadu a málo ochotný k řeči typické pro soudy, vykládal, co si pamatuje ze svých zápisů: Le Priol se údajně chlubil telefonicky tím, že střílel, a že „dal přednost“ „posledním čtyřem nábojům“, které „strčil“ do těla své oběti. Předseda soudu byl podrážděný a znovu přečetl jeho výpověď; strážce polkl a zklamal se nad opakovanou nejistotou a nakonec částečně připustil, co popíral.
Záznam z cely Le Priol skutečně odhalil jeho tři skryté trofeje: dva telefony, nabíječku ukrytou v páru punčoch, boty se vyfrézovanými podrážkami sloužícími jako úkryt a jistotu, že obžalovaný byl skutečně online a volal na číslo svého partnera Lyson R., ve chvíli, kdy dozorce přiložil oko a ucho ke kukátku. Obrana se snažila svědectví zpochybnit tím, že naznačila, že strážce mohl zaměnit to, co slyšel v televizi, za to, co slyšel přes dveře. „Člověk se může splést,“ připustil ten poslední, než vybuchl podrážděně nad trváním obhájců a vyrazil: „Ale nechte mě mluvit!“
Odpoledne přineslo sérii bizarních scén. Lékař, který vyšetřoval Le Priola dva roky po činu, potvrdil nosní zlomeninu a dentální traumata vyplývající z potyčky v Mabillonu, s plnou pracovní neschopností stanovena na 21 dní. Poté svědek, předvolaný obhajobou a nyní ve vězení s Le Priol, požádal o anonymitu, aby prostřednictvím videokonference popsal tlaky ze strany „vězeňské zpravodajské služby“, aby informoval o svém spoluvězňovi, interně označovaném jako „extremista pravicového hnutí“. Svědectví, tak teatralizované i ironické, ukázalo, že i samotný svědek byl odsouzen k pěti letům za sdružování se s teroristickou organizací.
V průběhu odpoledne promluvila María Aramburú poprvé během soudního řízení, její hlas byl zlomený pláčem a ona popsala to, co ji „zaskočilo“ a „dojalo“. Téměř každý den byla přítomná a sledovala záběry mrtvého manžela, ani jednou neodvrátila svou tvář od sálu: „Je to těžké, ale díky těmto záběrům jsem našla klid,“ říká. Popsala také poslední zprávu, kterou od manžela dostala: „zvednutá pěst a výkřik ‚Jedeme!‘“, vyslaný k oslavě úspěchu profesního projektu souvisejícího s rugbyovým mistrovstvím světa… poslední obraz člověka plného života, jen krátce před tím, než se vkradlo hrůzy. Když byla dotázána státním zástupcem, jak se o tragédii dozvěděla, popsala příchod kamarádky, která přišla předat „nejhorší zprávu svého života“, a výraz její tváře, který mluvil víc než slova. „Je ještě naživu?“ zeptala se María. Jako jediné odpovědi se ozvalo kývnutí hlavy.
Další surrealistický okamžik dne přišel při výpovědi Antonyho S., čtvrtého obžalovaného, který pomohl Romainu Bouvierovi při útěku. Na obrazovce byl zveřejněn videozáznam tří opilců v bytě: Le Priol, jehož bunda je rozepnutá a z pásu trčí revolver, ukazuje ven; Bouvier a samotný Antony se na záběrech sotva poznají. Další záběry je zobrazují v Arménii, kde trhají volební plakáty: „Cítili jsme se být humanitní misí,“ říká Antony. „Jeli jsme se bavit,“ opravuje ho přísný prezident. Zbytek svědečné paměti postupně kolísá: „To je minulost,“ opakuje, a vysvětluje, že duchovní hledání ho odvedlo od zbraní: „Obrátil jsem kapitolu.“
Naopak jeho paměť zůstává neporušená, když vypráví o výlevu volání Bouviera uprostřed noci: „Zdálo se, že trpí. Jak jsem jeho hlas slyšel, myslel jsem si, že někdo z jeho rodiny zemřel nebo že se pokusil o sebevraždu,“ říká. Antony vyběhl ho hledat s knihou o průběhu života k smrti pod paží, „pro jistotu“. Následovala ještě surrealističtější cesta k Solesmeskému klášteru — který byl zavřený — přes město Le Mans, kde mu poradil, že se má „vyzpovídat“, protože „já to vyznat nemohu, potřeboval mnich“, říká. Nakonec ho nechal samotného a vrátil se k rodičům své manželky, vyhodil tašku, kterou popírá, že by měl znát obsah — „měl jsem dojem, že to byla zbraň“ — a nakonec připustil, že ji vyhodil spolu se šaty svého přítele. Co se týče švýcarské komunikační aplikace, kterou večer pro výměnu zpráv s Bouvierem použil, tvrdí, že ji smazal … protože mu došlý prostor „na fotky“
„To je opravdu škoda,“ prohlásil s úsměvem předseda soudu ironicky.
Alejarse del otro acusado, una estrategia común
Jak se svědectví vyvíjejí, postupně se rýsuje společná obhajovací linie, stejně jasná, jak je očekávatelné: každý obhájce se snaží odtáhnout osud svého klienta od osudu ostatních, zvláště od těch, kdo čelí mírnějším obviněním. Neoddělitelní z Mabillonovy terasy, ti, co kdysi přednedávnem pili a kouřili spolu v Arménii, už na lavici nejsou: každý minimalizuje svou odpovědnost, upravuje vzpomínky a nárokuje zapomnění. Strategie, nakonec, velmi lidská. A právo, které zákon uznává obviněným: mohou lhát, aniž by se dopouštěli porušení přísahy.
Ve stejné rovině amnézie, prokurátor Philippe Courroye, jehož impozantní postava zahalená do červeného taláře vyhlížela soud, přednášel dnešní velký proslov adresovaný Antonymu S.: ostrý a plynulý kázání, v němž byla ironie ostrá a erudice soutěžily.
„S jejich zbraněmi se cítili tak pohodlně, jako by tančili se svým tanečním partnerem. Ne každý v této síni střílel,“ zahájil, než ironicky poznamenal zmizení tašky: „Zbavit se zbraně není jako zbavit se staré houbičky,“ trval a vracel svědkovi jeho vlastní argument soucitu: „pokud mu předal zbraň, znamená, že nechtěl spáchat sebevraždu.“ Poté vrátil pozornost k neúspěšné pouti k Solesmes: „Není to zvláštní? Nevíte, že v Paříži jsou i konfesi?“ Solesmes je také místem, kde Touvier — šéf nacistické milice v Lyonu během druhé světové války — často nacházel útočiště, s mnichy, kteří nic nepožadují. Co se týče revolveru v Le Priolově kalhotách, odvolal se dokonce na francouzskou kriminální historii: „Nevíte, že vůdce Bonnotovy bandy umřel takto?“
A završil s crescendo, který mísil sarkasmus s vážností: „Nemyslím, že je potřeba doktorský titul z kriminologie k pochopení, že tu pácháme trestný čin. Nebylo by špatné naučit něco čtyři roky poté. Nezvládli stisknout brzdu. Nebyli tady náhodou, učinili rozhodnutí. Po nedělní mši (Bouvier je praktikující) neměli chuť zajít na velitelství gendarmerie? Doporučuji vám přečíst Zločin a trest, abyste viděli, jak Sonia Marmeladová přesvědčí Rodiona Raskólnikova, aby se sám vydal,“ uzavřel.
Je třeba říct, že Antony S. nie je zrovna člověk, před kterým by se daly vyvolávat velké vášně. Ve Voltaire sálu soudu, kde je horko léto i při otevřených oknech, si Sophie Thonon-Wesfreid, advokátka matky Aramburú, vyndala vějíř. Z Průchodu Le Priola si vybrali ventilátor. Jeden z poradců Bouviera si občas přetáhl rukávy taláru.
Po dojemných výpovědích Marie Aramburú se napětí a pozornost náhle vytratil a velká část tiskových agentur odešla; nebylo jim příliš zajímavé o osudu muže, který stojí na svobodě a který, na rozdíl od ostatních tří, nečelí doživotnímu trestu. Právě uprostřed této letargie advokát Antonyho S., tónem jednotvárným a téměř hovorovým, svému klientovi sdělil, že „přeje normálním životem, daleko od jakékoliv nelegálnosti“, připomínaje, že pracuje, má děti a už nemá zájem o zbraně.
Problém je, že zlo už bylo spácháno.
Soudní řízení bude pokračovat v pondělí výpovědí Loïka Le Priola. Očekává se, že příští týden na soud dorazí řada rugbyových hráčů, spoluhráčů či rivalů z jednoho večera, na podporu rodiny.
