Pamětihodný a hluboký. Dojalo až k slzám. Sympatický, nostalgický, teplý a prostý. Bez upírání pozornosti na jeho osobní rekordy, ale na to, jak si užíval cestu; milující a vděčný svým blízkým. Věčný, jako jeho odkaz. To vše popisuje proslov, který Roger Federer pronesl – tuto sobotu večer – v Newportu (Rhode Island) během své ceremonie vstupu do Mezinárodní tenisové síně slávy, akce, na kterou dorazily legendy všech dob, mezi nimi Gabriela Sabatini, která seděla v první řadě a předvedla bundu, kterou jí věnovali v roce 2006, když byla oceněna na stejném místě.
A los 45 años, cinco temporadas después de su último partido [en los cuartos de final de Wimbledon 2021], el suizo, el mayor embajador de la historia del tenis, fue el protagonista de un momento inolvidable [el acto de inducción al International Tennis Hall of Fame], en el que sonrió como un chico recordando anécdotas, pero en el que también se quebró por la emoción [debió interrumpir su discurso varias veces para beber agua]. Todo se inició con Mirka Vavrinec, su esposa y gran responsable de que su carrera fuera tan longeva.
„Věk 45 let, pět sezon po jeho posledním oficiálním zápase“ [v čtvrtfinále Wimbledonu 2021], švýcarský tenista, největší ambasador historie tenisu, byl protagonistou nezapomenutelného okamžiku [události uvedení do Mezinárodní tenisové síně slávy], při němž se usmíval jako kluk při vzpomínkách na historky, ale zároveň se rozplakal vzrušením [musel svůj projev několikrát přerušit kvůli pití vody]. Všechno to začalo Mirkou Vavrinecovou, jeho manželkou a velkou zodpovědnou za to, že jeho kariéra byla tak dlouhá.
„O všem lidé mluví o Rogerově eleganci na kurtu a já to chápu. Po mnoho let jsem měla to nejlepší místo, viděla jsem ho pohybovat se s takovou grácií, že některý z nejtěžších sportů na světě vypadal, že je bez námahy. Vím, Roger říká, že je to mýtus. A věřte mi, viděl jsem tu práci, ty hodiny, disciplínu, závazek. Viděl jsem všechno, co znamenalo, že to vypadalo tak snadno. A i po více než tisícovkách jeho zápasů mě tenis nikdy nepřesvědčil víc. Ale tenis nebylo to, co mě nejvíce ohromovalo. Muž za vším tím je ještě víc výjimečný,“ popsala Mirka, která byla profesionální tenistkou a dosáhla v roce 2001 na 76. místo ve WTA.
Bylo tenis přivedl Mirku k setkání s Federerem: láska na první pohled při letních olympijských hrách v Sydney v roce 2000. Jeden zranění Achillovy šlachy přerušilo Mirčinu kariéru, ale jejich romantický vztah se upevňoval, až se stali nerozlučnou dvojicí a matkou čtyř dětí (dva páry dvojčat, Charlene Riva a Myla Rose, Leo a Lenny).
Mirka vzpomínala, že když se dozvěděla, že je poprvé těhotná [dívky se narodily v červenci 2009], myslela si, že její život cestování po turné s manželem skončil. „Řekla jsem Rogerovi, že pravděpodobně mé dny na cestě skončí. Bez váhání pravil: ‚Tak tedy nechci… už nebudu hrát.‘“ A nebyla to nadsázka. Takový je Roger. Jeho rodina je na prvním místě,“ popsala Mirka, která prakticky nikdy neposkytovala rozhovory během více než dvacetileté Federerovy kariéry. Projev, který měl trvat sedm minut, byl výzvou pro vstup jejího manžela na podium. Se objali, dojali se a vznikla roztomilá poznámka bývalé světové jedničky a vítěze 20 grandslamů [první muž, který dosáhl této individuální mety].
„Mirka byla skvělá v řeči na veřejnosti. Nevěděl jsem to… Naposledy jsem ji slyšel mluvit na veřejnosti na Hopman Cupu v roce 2000. To je těžké překonat. Nevím, jestli jste cvičili potají,“ usmál se Roger, elegantně oblečený do béžového saka, bílé košile a černé kravaty.
Dojemný proslov Mirky, Rogerovy ženy
A přišel okamžik, na který čekali všichni: proslov Rogera. Byl bezchybný. Trval 28 minut, ale několikrát ho přerušilo rozrušení a nucená čepnutí slz a napití vody. Více než pořadí, zaměřil se – s mimořádnou slávou – na poděkování všem, kteří mu pomohli a doprovázeli na cestě: rodičům [Robert a Lynette, kteří nebyli schopni skrýt dojetí, oči plné slz], trenérům [těm, kteří jsou zde i těm, kteří už nejsou, jako Peter Carter, zemřelý v roce 2002 při automobilové nehodě] a dalším členům jeho týmů, manažerovi a sponzorům, ředitelům turnajů, a fanouškům.
Roger se nezaměřil na statistiky [103 titulů, 1251 vítězství a 275 proher, 310 týdnů na postu #1], ale na více než 5000 čelenek, které si na zápasech nasazoval, a na více než 7000 párů ponožek, které nosil [řekl, že si nasazoval dvě, někdy tři, jako v první fázi Wimbledonu, turnaje nejvyšší úrovně, který vyhrál osmkrát].
„Je neuvěřitelné, že jsem na místě, projdu se Mezinárodní tenisovou síní slávy a ponořím se do historie tohoto sportu. Číst příběhy svých největších hrdinů a skutečně si uvědomit, že tu mám své místo. To je jeden z největších počestí v mém životě,“ uvedl Federer. „Hrajeme tenis, jsme tenisté. Pro mě jde o hru. Ano, tento sport vyžaduje práci a trénink. Ale hra mě vždy hnala dopředu.“ A když se práce a hra spojí, je to nejlepší pocit ze všech,“ dodal, čímž sklidil ovace (jedna z mnoha).
Federer se vrátil do své dětství, oslavil, že mohl hrát mnoho sportů a zmínil Diega Maradonu a Zinedine Zidane. Prozradil, že jako kluk, v Basileji ve Švýcarsku, hrál fotbal s kamarády a snil o tom, že bude argentinskou hvězdou [kterou později poznal] a o tom, že bude i Francouzem.
Vrátil se v čase a vzpomněl na svou roli vyháněče míčů na ATP v jeho městě Basileji, když mu bylo 13 let. „Když zavřu oči a přemýšlím o hře, kterou miluji. To je to, co vidím. Stál jsem vzadu na konci kurtu, ruce za zády, pohled upřený na míč. Nikdy nezapomenu, jak zápas vypadal z té perspektivy a co to tehdy znamenalo.“ Emoce z blízkosti hráčů, podání míče, podání ručníku, vidět je, jak se potí, jak bojují, řešení her… nepřekonatelnost, intenzita. Vzpomínám si, že ráno mě bolely nohy z postávání celý den,“ popsal. V té době byl mladý Roger už téměř deset let na tenisové dráze, protože jeho rodiče ho uvedli do světa raket v třech letech.
„S tatínkovou dřevěnou raketou. Vyrůstal jsem s dřevěnými raketami a bílými tenisovými míči, tak starý jsem,“ usmál se. „A ta raketa byla tak těžká, že jsem hrál forhendem jednou rukou a bekhendem obouruč. Kdo by si pomyslel, že se z něj stane hráč hrající jednou rukou?“ prozradil muž s poetickým bekhendem jednou rukou.
A došlo na Mirku. „Bože můj, tohle je fiasko…“, rozplakala se. A nabral sílu pokračovat: „Je ta, která mě naučila soustředit se víc na tenis a užívat si i všechno ostatní. Výjimečná matka našich čtyř dětí, která dělá nemožné ve našich životech. Ona a já jsme ruku v ruce a dokážeme projít i zdí.“
Nezachráněná citlivostí okamžiku, otevřel své srdce a dokončil: „Snažil jsem se ukázat svou lásku k tenisu. Protože pro mě to bylo velmi důležité a také jsem chtěl, aby to bylo důležité pro vás.“ a pokračoval: „Aby si zasloužila vaši pozornost, aby si zasloužila vaši přítomnost, protože lidé nemusí přijít na naše utkání. Přicházejí se pobavit, inspirovat, nechat se dojmout. Vždy by mohli jít jinam, ale zvolili tenis, vybrali nás. Tento kluk z Basileje vám děkuje za tuto neuvěřitelnou čest. A já děkuji vám všem, že jste sdíleli cestu, která nás spojila.“
Nezapomenutelné. Nenapodobitelné. Věčné.
