West Ham byla velká příležitost i škola – Marek Štěch

Marek Štěch je odchovancem Sparty. Prošel všemi mládežnickými celky a v sedmnácti letech přestoupil do West Hamu United. Spartu má však i nadále v srdci.

 

Od mládeže jste spjatý se Spartou, Vaše fotbalové začátky jdou tedy na Letnou?
Začínal jsem na Bohemce jako útočník, chyběla mi ale rychlost. Vždy před tréninkem jsem šel na chvíli do brány a jednou se to zlomilo, když se mě trenér zeptal, jestli už tam nechci zůstat. Po tréninku jsme jeli s rodinou koupit rukavice a od té doby jsem byl v bráně.  Na jednom z mládežnických turnajů si mě vyhlédla Sparta a někdy ve čtrnácti letech jsem do ní také přestoupil a následně prošel všemi výběry. Přeskakoval jsem ročníky a byl jsem většinou s o dva nebo o tři roky staršími hráči.

Vy už jste zažil Strahov jako domov sparťanské mládeže?
Za mě se to teprve stavělo. Pamatuju si na položení prvního kamene, ale my jsme ještě trénovali na Bílé Hoře, na škváře. Když se otevřel Strahov, už jsme byli jen tam. Já byl často vytažen na trénink s prvním týmem, což byl obrovský zážitek sjet dolů na Letnou a zatrénovat si s hráči prvního týmu.

Tréninky brankářů mě zajímají a viděl jsem spoustu různých cviků, od házení tenisákem o zeď až po balancování na míči a chytání míčů. Jak se vyvíjí tréninky brankářů z vašeho pohledu?
Posledních sedm osm let se to hodně změnilo. V mládeži jsme byli jako brankáři spojení, takže nás bylo třeba deset brankářů na dva trenéry. Individuální tréninky nebyly. Hodně se trénovalo s balónem, kroužení kolem kuželů, házení medicinbalem. Dnes se hodně pracuje s odrazovými stěnami, trampolínami na reflex, nafukovacími figurínami a spoustou jiných věcí. Těch pomůcek, které můžete dnes využít, je podstatně víc než dřív. Záleží na trenérovi brankářů, které metody jsou mu nejbližší.

Ve Spartě jsem měl celou dobu Pavla Srníčka a jeho tréninky byly maso. Jeden z nejlepších trenérů brankářů, které jsem kdy měl. Co se stala ta nešťastná událost, tak to po panu Srníčkovi převzal Dan Zítka a ten měl samozřejmě také hodně kvalitní tréninky. Ve West Hamu jsem zažil Luďka Mikloška, zase velká škola.

Image result for marek stech sparta
Zdroj: Sparta Youtube

V mladém věku si vás vyhlédl West Ham United.
Událo se to všechno hrozně rychle a dostal jsem obrovskou příležitost. Podepsal jsem na Spartě profesionální smlouvu, vyhráli jsme titul a jeli na ME do 17 let. Tam jsme prohráli až ve finále s Ruskem a měl jsem zprávy, že se tam na mě přijeli podívat skauti. Po sezóně jsem se dozvěděl, že o mě mají zájem a pozvali si mě na týdenní stáž. Neskutečný rok.

Zájem pokračoval a nabídli mi smlouvu. Měl jsem den na rozmyšlení a já kývl. Jel jsem společně s maminou do Anglie, kde jsme se potkali s vedením West Hamu a podepsali smlouvu. V Praze jsem pak měl asi dva týdny na rozloučení s rodinou a kamarády a nachystání věcí do Anglie.

S odstupem času, jak tohle rozhodnutí hodnotíte? Rozhodl byste se stejně?
Ano. Dostal jsem obrovskou šanci a nelituju toho. Ve Spartě bych si prošel B týmem, možná druhou ligou, což není špatné, ale já najednou v osmnácti letech seděl na lavičce v Premier League.

Co to udělá s mladým hráčem, když je vytržen z domova a musí si zvykat na nové prostředí, mravy a lidi okolo fotbalu?
Byl to obrovský skok. Uměl jsem jenom základy angličtiny a hrozně mi pomohl pan Mikloško a jeho žena. Čtyřikrát týdně jsem měl angličtinu a všichni cizinci jsme bydleli spolu v jednom baráku u místní rodiny. Každý měl svůj pokoj, ale hrozně mi to pomohlo, že jsme byli spolu a necítil jsem se tam sám. Za nějaké tři měsíce jsem se naučil dobře anglicky a trávil hodně času se spoluhráči.

Odejít z domova bylo přesto hodně těžké. Dodělávat školu na dálku, vidět rodinu jednou za dva měsíce bylo náročné, ale dalo se to zvládnout, když jsem to zvládnul (smích).

Z mládeže Sparty na lavičku West Hamu, kde stojíte proti Manchesteru United, Chelsea, Liverpoolu a dalším.
Je to neskutečný, když na to teď zpětně vzpomínám. Byl jsem tam já, Robert Green a na rok přišel Honza Laštůvka. Na lavičku jsem se poprvé dostal, když se Honza zranil. Veškeré tréninky jsem absolvoval s A týmem, takže na tempo hry a tréninků jsem si zvyknul rychle. Když Honza odešel, byli jsme tam celou sezónu vlastně jen my dva. Přišel ještě mladý Maďar, ale ten byl až trojka.

A najednou stojíte na trávníku..
To byla sezóna po mistrovství, kde Green udělal velkou chybu. Nevrátil se v dobrém psychickém rozpoložení a i v klubu udělal nějakou minelu. Odchytal jsem tři pohárové zápasy a celkem se mi dařilo. V Carling Cupu jsem odchytal dva zápasy proti Stoke a Southamptonu, postoupili jsme a ve čtvrtfinále jsem měl chytat proti Manchesteru United. Vedení za mnou ale přišlo, že je ve smlouvě klauzule, že když nastoupím do pěti zápasů, West Ham musí Spartě vyplatit vysoké bonusy. Asi to nikdo nečekal, že bych si zachytal, a tak s touhle podmínkou souhlasili. Jenže najednou jim to došlo a řekli mi, že nebudu ani na lavičce, že nechtějí riskovat. Vlastně mi řekli, že jsem v klubu skončil, aby to nemuseli platit. Poslali mě na hostování do Yeovilu, kde se mi těch zbývajících pět kol povedlo a měli o mě zájem. Ukončil jsem smlouvu ve West Hamu, vyplatili mě a přestoupil jsem na dva roky do Yeovilu.

Funguje na této úrovni rivalita mezi brankáři a jaký byl Robert Green mimo trávník?
Neskutečný profesionál. Na tréninku byl mezi prvními, po tréninku si přidával. Pracoval tvrdě a dával si na sebe pozor. Nemyslím, že by někdy minul trénink nebo zápas, nikdy se nezranil. Často i přišel na trénink s novým cvičením a hodně mi pomohl. Proti mně to byl chlap, já se pořád ještě rozkoukával, byl jsem mladej. V Anglii ho pořád hodně respektují za všechny odchytané zápasy v Premier League i v nároďáku.

V Yeovilu se vám ihned dařilo.
Hned v první sezóně jsme postoupili do Championship. Odchytal jsem přes padesát zápasů, zahrál si finále play off ve Wembley, které se povedlo. Jelo se na nás podívat snad celé město, protože fanoušci vykoupili všech 24 000 lístků, které měli k dispozici. Yeovil je menší klub a nemá takové finanční zázemí jako ostatní kluby ve 3. lize, takže to byl vlastně takový malý zázrak a o to větší zážitek a úspěch.

Ještě se zastavím nad počtem zápasů. V první sezóně za Yeovil jste jich odchytal celkem 56, to je úctyhodná porce.
Vyhovuje mi rytmus sobota středa. Není moc čas na klasické tréninky, takže se odtrénuje, zápas, regenerace, trénink, zápas, regenerace a pořád dokola. Tady je to běžný. Lig a celkově zápasů je tu milióny, lidi i hráči jsou na to zvyklí.

Image result for marek stech sparta
Zdroj: CitiBlog

V Championship jste nastoupili proti spoustě týmů, které hrály nebo hrají Premier League. Namátkou QPR, Leicester, Huddersfield, Brighton a další. Který klub nebo stadion a fanoušci na vás udělal největší dojem?
Hráli jsme na Derby, které teď trénuje Frank Lampard, a bylo 30 000 lidí, to byla úžasná atmosféra. Nebo s Leedsem, taky neskutečná atmosféra. Notthingham Forrest, starší stadion, ale atmosféra zase parádní. Rád vzpomínám na Reading, kde jsem chytil penaltu. Byly tam i další kluby jako třeba Bolton. Tyhle týmy už jsou o level jinde, mají jiné rozpočty, a i proto jsme se neudrželi. Na konci nám myslím na záchranu chybělo nějakých pět bodů, ale říkám, tohle už byl jiný level.

Hráli jste také proti Leicesteru, který v téhle sezóně postoupil do Premier League a dva roky nato ji vyhrál. Už tehdy byli v kádru hráči jako Mahrez, Vardy, Schmeichel.
Měli neskutečný tým a válcovali to. Měli nějakých dvacet zápasů bez prohry. V zápase u nich jsme vedli 1:0 a oni vyrovnali snad až v nastaveném čase druhého poločasu. Kdybychom tam vyhráli, třeba bychom se udrželi, ale to je jenom kdyby.

V Yeovilu jste potom neprodloužil smlouvu a přišel do Sparty.
Měl jsem nabídku, ale odmítl jsem ji. Nechtěl jsem jít hrát zase nižší soutěž. Dostal jsem pozvánku na dva zápasy do nároďáku a tím, že se Petr Čech zranil, byl jsem tam jen s Tomášem Vaclíkem. Řekli nám, že každý bude chytat jeden zápas, čímž jsem si splnil další sen.

Po reprezentaci jsme se sešli na Spartě a podepsal jsem smlouvu na tři roky. Měl jsem radost, protože jsem se vracel do klubu, který mě vychoval, a nepůjdu do B týmu, nebo někam na hostování, ale přímo do prvního týmu. Nebylo o čem.

V kádru bylo tehdy poměrně dost brankářů, pokud si dobře vzpomínám.
Já podepsal jako první, potom podepsal Čibi (David Bičík). Třetího nám dělal Vorlis (Vojtěch Vorel) a pak ještě přišel Miroslav Miller. Víťa Lavička zvolil Čibiho jako prvního brankáře do sezóny, bral jsem to. Měl víc zkušeností, už tam byl, a proto chytal. Makal jsem na 100 % a čekal na svoji šanci. Čibi se zranil, odchytal jsem pár pohárových zápasů a po jeho zranění jsem dochytal ligu.

Pro další sezónu mě mrzelo, že jsem nebyl jednička. Nechytal jsem špatně a Čibiho koleno pořád nebylo stoprocentní. Zdeněk Ščasný ale ukázal na něj a pro mě to byl takovej setback. Chtěl jsem chytat za Spartu, byl to vždy můj sen, ten klub miluju a chtěl jsem klubu vrátit, že mě vychoval a vyslal do velkého fotbalu. V druhé části sezóny jsem si potom oddělal achilovku a přes dva měsíce jsem byl mimo. Do třetí sezóny už mi bylo řečeno, že by bylo asi lepší jít někam na hostování. To jsem ale nechtěl, chtěl jsem se o svoji šanci poprat. Na to mi bylo řečeno, že když nechci jít, přeřadí mě do Juniorky. Tam jsem strávil asi čtyři měsíce pod Mírou Horňákem a pak mi skončila smlouva a odešel jsem zpět do Anglie.

Stihl jste odchytat i několik zápasů v Evropské lize, mimo jiné jste stál v brance při domácí remíze s Neapolí. Jaký dojem na Vás Evropská liga udělala?
Chytal jsem kvalifikaci i samotnou soutěž a úroveň je úplně jiná. Jsou to velké zážitky, a i proto mě teď tak mrzí, že Sparta je bez Evropy. Poslední ročník Ligy Mistrů hrál ještě Kovy a to už je sakra dlouho. Doufám, že v příští sezóně už se to povede a bude to, jak má být.

Zachytal jste si také v derby, navíc vítězném. Je derby nejvíc?
Nejvíc, úplně nejvíc. Vždycky jsem si přál derby vyhrát a za ty tři roky ve Spartě to byl největší zážitek. Evropská liga je fajn, ale tohle bylo nejvíc. Navíc v posledních deseti minutách na mě někdo šel sám, vychytal jsem ho a chvíli nato dával Brába (Jakub Brabec) na 2:1 a vyhráli jsme.

Po Spartě jste šel do Lutonu, proč zrovna tahle destinace, kterou znají Češi asi hlavně kvůli letišti?
Trenér mě znal z Yeovilu. Volal mi a říkal, že budu dělat jedničku. Měl jsem sice nabídku i ze třetí ligy (Luton hrál tehdy 4. ligu), ale rozhodl jsem se pro Luton a myslím, že to bylo dobře. První sezóna postup do 3. ligy a teď to vypadá na postup do Championshipu. Dvě sezóny a dva postupy, to by bylo snový.

Už když jsem přicházel, viděl jsem soupisku a věděl jsem, že se postoupí o patro výš. Ale postup do Championship, s tím už nikdo nepočítal. Cíl byl držet se uprostřed tabulky.

Related image
Zdroj: iDnes.cz

První zápas za Luton a hned proti Yeovilu. Zápas skončil 8:2.
Bláznivina. Chytil jsem penaltu, ale měl jsem takové smíšené pocity, velké emoce.

Jaký je život v Lutonu? Po dvanácti letech už je Anglie takový druhý domov, že?
Je, ale taky už přemýšlím, že bych se chtěl vrátit a usadit. Bydlíme v Essexu, kde jsem vlastně vyrůstal a dojíždím na tréninky autem. Stejná oblast, kde jsem bydlel při působení ve West Hamu. Máme nové tréninkové centrum a podmínky jsou výborný. Stadion je teda špatnej, starej a nic moc okolí. Atmosféra ale není zlá, chodí většinou jedenáct tisíc lidí a je to takový útulný.

Když jste zmínil řízení, jak dlouho vám trvalo, než jste si zvykl jezdit na špatné straně vozovky?
Mám spíš problém, když se vrátím do Prahy a nevím, na kterou stranu jezdit (smích). Než si zvyknu, chvilku to trvá, ale pak už je to v pohodě.

V první sezóně jste chytal hodně, v té druhé přeci jen tolik ne.
Začal jsem jako jednička, jenže se mi udělala kýla. Seděl jsem jen na lavičce, protože jsme nikoho jiného neměli, ale nemohl jsem hrát, hrozně mě to bolelo. Čekal jsem dva tři týdny, než jsem mohl jít na operaci, a potom další týdny regenerace. Týmu se mezitím dařilo a vyhrávali, takže jsem nechytal, a potom se mi kýla obnovila a musel jsem znovu pauzírovat. Chtěl jsem samozřejmě odchytat víc zápasů, ale díky zranění jsem nemohl. Oběma golmanům v létě končí smlouva, tak se o novou smlouvu určitě chceme porvat (mezitím už Marek podepsal prodloužení smlouvy, pozn. red.).

V čem se nejvíc liší anglická a česká brankářská škola?
Zase tolik se neliší a hlavně si myslím, že v Čechách s brankáři pracovat umíme. Ostatně naši brankáři mají ve světě dobré jméno. V Anglii je to hodně na fotbalové asociaci, která zařizuje různé semináře a tak, ale to fungovalo i v Čechách. Asociace ale třeba také řeší hráče, kteří nehrají a pomáhá jim sehnat hostování. To je obrovské plus.

V League 1 chytá také Tomáš Holý, jste v kontaktu?
Určitě, po vzájemném zápase jsme se bavili, i když já byl po zranění jen na lavici. Na společné vánoční párty v Dublinu jsme se také hodně bavili, je tam hodně spokojený, má už odchytáno přes sto zápasů (Tomáš Holý přestoupil v roce 2017 ze Sparty do Gillinghamu a v létě 2019 přestoupil do Ipswich Town, který hraje Championship, pozn. red.).

Kdybyste měl porovnat anglické ligy mezi sebou, v čem se nejvíc liší?
Vztáhnu to na aktuální sezónu (v době rozhovoru ještě nebylo jasné, že Luton postoupí do Championship, pozn. red.), kde máme ve třetí lize týmy, které hrávaly Premier League. Je to třeba Portsmouth, Sunderland a Blackpool. Liga je tuhle sezonu těžká až extrémně. Většina týmů se snaží hrát fotbal, i když jsou tu i takové, které jen nakopávají. Rozdíly jsou samozřejmě v kvalitě, technice hráčů a propracovanosti taktiky. Ze 3. ligy do Championship je podle mě vůbec největší skok. Najednou jste v soutěži, kde všichni chtějí hrát fotbal a hrají ho dobře. Zápasy nahoru dolů, to je jízda. Velké stadiony, kluby.

Ptám se často obránců a útočníků na vzájemné pošťuchování, průpovídky. Jak to funguje u brankářů?
Děje se to samozřejmě také, hlavně při rozích. Brankář má většinou kolem sebe jednoho, dva protihráče a tu vám někdo šlápne na nohu, tu někdo strčí. Je to normální, člověk si na to musí zvyknout. Na mluvení není úplně čas, ale nějaký pokus rozhodit brankáře je prakticky při každé standardce.

Máte čas si při zápase všimnout, kdo na vás střílí a vyhodnotit, co nejraději dělá, kam míří?
Součástí přípravy je nastudovat hráče: kterou nohou střílí a na kterou stranu, taky jak řeší samostatný únik a podobně. Do hlavy mu ale samozřejmě nevidíte, může udělat něco nečekaného.

Jaký je váš trik v soubojích jeden na jednoho? Díváte se hráči do očí, nebo spíš sledujete míč?
Hráč v drtivé většině kouká na vás a vy jako brankář se snažíte zúžit střelecký úhel, ustát ho. V Anglii nás hodně tlačí, ať stojíme do poslední chvíle, abychom neriskovali stranu a spíš se snažili zareagovat reflexivně.

Sledujete i na dálku Spartu a fandíte?
To je jasný. Sleduju zápasy, čtu noviny a prožívám veškeré emoce s klubem a fanoušky. Jsem pořád v kontaktu s hráči i s několika kluky z realizáku a fandím jim na dálku. Uvidíme, co bude, ale jednou bych se rád vrátil.

Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
Upozornit na