Největší úspěchy:
1x Mistr české ligy, 1x vítěz domácího poháru
Statistika:
Za Spartu odehrál 42 zápasů v lize a 15 v pohárech
Pravidelný účastník mládežnických reprezentačních výběrů, za U21 odehrál 13 zápasů
Matěji, narodil jsi se v Praze a od mládežnických klubů jsi působil ve Spartě. V kolika letech si na Spartě začal, a hrál jsi ještě před ní v nějakém týmu?
Já jsem se narodil v Praze, ale vyrůstal jsem na vesnici v Nižboru. Tam jsem taky začal s fotbalem. Brácha je o tři roky starší, takže už samozřejmě začal přede mnou, a já jakmile jsem dovršil myslím čtyři roky, tak jsem se začal motat kolem balónu. Můj taťka je bejvalej profesionální fotbalista, takže ten nás pak vedl i v přípravce. V Nižboru jsem byl do deseti let, a pak jsem přestoupil do SK Hořovice. Dneska je to myslím FK Hořovicko. No a pak v patnácti do Sparty.
Takže do Sparty přes nějaký nábor, nebo jak ses ocitl na Letné?
No přes nábor jsem šel do těch Hořovic. Tam jsme měli hodně silnej ročník. Paradoxně jsme Spartu porazili dvakrát, Slavii i Plzeň taky. Takže se mi dařilo a Sparta mě chtěla. Jenže já byl v Hořovicích kapitán, měli jsme super partu, tak jsem říkal, že teď nechci, že chci týmu pomoct. V další sezóně už jsme hráli o sestup, tak jsem chtěl zůstat a udržet ligu, což se povedlo. No a pak jsem šel do Sparty. Vyhlídli si mě vlastně po zápasech s náma z Hořovic.
Kdo tě třeba vedl v dorostu/juniorce?
Tak nejdřív Martin Frýdek st., pan Pechanec, Janoušek samozřejmě, a to je asi všechno v dorostech. V repre dorostech mě vedl třeba pan Hřebík s Vencou Jílkem.
Ty jsi ročník 93, že? O ročníku 92 se velmi dobře vyjadřoval David Holoubek. Že ten tým táhl za jeden provaz, navzájem si nic neodpustil. Fungovalo to tak i u vás?
Jojo, já jsem ročník 93. U nás už to takhle nefungovalo, bohužel. Já jsem s nima pak byl v dorostu, s klukama z 92 (Krejčí, Kadeřábek) i s Jirkou Skalákem (ročník 92), takže je znám. Pavel Kadeřábek nikdy nic nevypustí. Láďa Krejčí, nesmírně soutěživej typ. Když budete hrát kuličky, tak tě sežere, když nevyhraje. Taky prostě hrozně nerad prohrával, takže ten taky bude klidně žrát trávu. Jirka Skalák je zase takovej buldok, kterej ti nedá nic zadarmo. Je pravda, že nebyli zas třeba takový talenti, ale třeba Pavel to vynahrazoval tou pílí a tvrdou prací a v „áčku“ hrozně vyrostl.
U nás to tak ale nebylo. Byla dobrá parta, ale zas tak úspěšnej ročník to nebyl. Vlastně do áčka jsem se dostal já, Adam Kučera na chvíli, David Hovorka, ale jinak vlastně nikdo. Nebyli jsme tak úspěšní jako ročník 92. V lize jsme byli spíš druhý, třetí.
Od kolika let si potom byl součástí A týmu a jak to vlastně funguje? Jak se hráč posune do áčka?
Bylo mi 18, když jsem se posunul. To si pamatuju, protože to bylo na moje narozeniny. Bylo 3. ledna, sedím ve škole, a zrovna byla nějaká těžká hodina, snad test jsme měli psát. Sedím v zadní lavici s Martinem Doležalem, kecáme, a najednou mi zvoní telefon. Volal mi… a teď už ti neřeknu kdo. Myslím, že to byl trenér Janoušek z dorostu. Řekl mi, ať si sbalím věci, že mě trenér Hřebík chce k áčku, takže s nima půjdeš na trénink. Takže to bylo hrozně rychlý. Ten den jsem byl ještě trénovat. Byl jsem tam asi měsíc, pak asi půlrok v „béčku“ v druhý lize a pak už v „áčku“.
V čem si myslíš, že je problém, když se Spartě v posledních letech nedaří zabudovávat dorostence? Poslední úspěšný ročník takto byl 92.
No, já si pamatuju když pan Hřebík přišel trénovat áčko. To byla vlastně jeho poslední trenérská štace a vytáhl si mě do áčka. Starší hráči jako třeba Matěják si z nás dělali srandu, že je jak náš táta. Když třeba něco bylo v kabině na pana Hřebíka, my mladí, jako já, Láďa Krejčí, jsme říkali:„My ho máme rádi.“ On nás vytáhl, nám nic neudělal a tak dále (smích). Ale tenkrát tam bylo hodně mladejch. Vlastně i Julda tam byl z ročníku 94. Tehdy se říkalo, že nastal zlom, že se bude dávat příležitost mladejm, pak se to zase nějak utlo.
Nevím upřímně, já už pak ty mladý nesledoval, tak nevím jestli tam už nebyla výkonnost, nebo charakter. Fakt nevím. Já měl štěstí, že mě pan Hřebík znal z juniorky, z repre, tak si mě vytáhl. Ale jak to bylo dál, to už nevím. Pak se to zase utlo a začali takový ty řeči, ať se staví tým na mladejch, že holt se to bude rok dva nějak plácat a pak budou valit. Jenže to ve Spartě prostě nejde, tam se musí vyhrávat hned. Musím říct, že tenkrát jak jsme tam byli my, to jsme hráli snad pět mladejch kluků v základu. Vedle nás Matěják, a bylo to vyvážený, bylo to super. Teď když se podíváš, tak tam vlastně žádnej mlaďoch není. Nevím, je to na vedení, jak se rozhodne, ale určitě hraje roli i to, že už se několik let neudělal titul. Takže ten tlak je velkej. Oni chtějí furt víc víc víc. Pak přišel ten Stramaccioni, koupil hotový hráče a ono to nešlo. Oni ti hráči samozřejmě nějakou svojí kvalitu mají, ale nemůžou hned všechno vyhrávat. Musí si to sednout. To je asi ten problém teď, že tam chybí nějaká dlouhodobější koncepce, protože se musí vyhrávat teď a není asi prostor moc pracovat s mladejma.
Často se říká, že ten skok mezi juniorkou a dospělým fotbalem je obrovský. Že spousta hráčů to nedá fyzicky, nebo třeba i hlavou. Je ten skok opravdu tak velký? Když to vezmeš na sobě?
Když to vezmu na sobě, je to nejtěžší krok v kariéře a ten skok je velkej. Pamatuju si, když jsem hrál ten půlrok v druhý lize, už to byl obrovskej skok. Celkově rozdíl mezi dorosteneckým fotbalem a dospělým je prostě velkej. V rychlosti, důrazu, je to o hlavě. Je to prostě něco jinýho, kór ve Spartě. Je to velkej skok a málokdo to zvládne. Je to vidět na těch hráčích, kolik hráčů jsou talenti, dávají góly v dorostu, a pak se neprosadí. Taky asi jde o to, jak to ti hráči berou. Třeba já jsem měl obrovskou radost a cítil jsem hrdost, že si mě vytáhli, a chtěl jsem dokázat, že na to mám. Tehdy na mojí pozici byl vlastně Manuel Pamič, stálice, skvělej fotbalista. A já chtěl dokázat, že i ty mladý z mládeže taky něco umí, a o to víc jsem dřel. I to mi určitě hodně pomohlo v adaptaci.
Debut v první lize byl v mistrovské sezóně 12-13. Jak na ten první zápas vzpomínáš? Jaké to bylo když na tebe trenér ukázal, že jdeš na plac?
To bylo v Uherským Hradišti proti Slovácku. Šel jsem asi na šest minut. Musím říct, že jsem to zas tak neprožíval. Věděl jsem, že jdu jen na chvíli, a že se třeba ani nepotkám s míčem. Samozřejmě byl jsem šťastnej, že konečně vstoupím na ligovej trávník. Ale první velkej opravdovej start byl v Evropský lize, kde jsem nastoupil v základu.
Sezóna, ve které si poprvé naskočil za áčko, byla zajímavá z hráčského kádru. Byli tu totiž již zkušení hráči jako Matějovský, Jarošík nebo Bednář. Ale také mladá generace jako jsi byl ty, Skalák, Krejčí, Kadlec. Jak to fungovalo na trénincích? Nosili jste míče a tak?
Jo tak určitě, tohle je asi všude stejný. Nosíš míče, snažíš se neodsekávat starším hráčům, to je normální. Musíš tak nějak sám vycejtit, co si můžeš dovolit a co ne. Ale zase musím říct, že oni byli skvělí. Mluvili s náma jako se sobě rovnýma, nikdo se nepovyšoval, nedělal nějaký naschvály. Taky třeba Vidlička, Švejďa, Zápo tam byli super. Nebylo to takový to „zobáku, umej mi kopačky“, to určitě ne.
V sezóně zářil Kweuke, jaký byl na trénincích? Je to chlap jako hora, bránil jsi ho třeba někdy?
No je to neskutečnej tank. On teda taky viděl posilovnu tak maximálně z letadla, ale nepotřeboval to. Já třeba vždycky trpěl, že jsem byl spíš hubenej, takže jsem musel nabrat, abych v dospělým fotbale vůbec mohl hrát. Ale on to všechno urval těma nohama. Neskutečně silnej hráč, špatně se bránil. On teda spíš hrál na stopery, ale občas při nějakým 4 na 4, nebo 8 na 8 jsem se s ním taky potkal, když jsem třeba zajišťoval stopery, a žádnej med to nebyl (smích).
Mluvil česky?
No..(smích). Jako ahoj, jak se máš, to jo. Ale to bylo tak všechno.
Tam tehdy vlastně moc cizinců nebylo. Kweuke a Pamič jen, že?
Manuel uměl teda víc než Leo, ale taky to nebyla sláva. A pak tam ještě byl Aši (Abena), ten mluvil anglicky, ale jinak tam víc cizinců nebylo no.
S kým si se nejvíce bavil, případně kdo byl tvým sparing partnerem na pokojích?
Tyjo. Neměl jsem nikoho jako stálýho parťáka, protože se ty kluci moc u áčka neohřáli. Ať to byl třeba Adam Jánoš, Milan Jirásek tak oni třeba šli do přípravy, ale pak na hostování. Takže se to hodně střídalo. Ještě vím, že jsem byl třeba tehdy s Pablo Gilem na pokoji taky.
Dobře, že ho zmiňuješ. Co jste tehdy říkali na to, že přichází někdo z Realu Madrid? A čím to, že se neprosadil?
On za náma tehdy přijel myslím do Rakouska na soustředění a právě jsme si říkali, jakej bude. Byl součástí tehdy širšího kádru Realu, takže jsme byli zvědaví. On byl docela malej, ale na svůj vzrůst chodil do všeho naplno, nebál se. Určitě to nebyl, nebo není špatnej fotbalista, ale prostě se nezvládl adaptovat. My jsme se tehdy o tom bavili na pokoji, myslím, že v Rotterdamu to bylo. A on mi říkal, že tohle není pro něj. Že se hodně běhá a po bekovi se chce, aby podpořil útok, pak zase rychle zpátky, a zase dopředu. Nebyl na to zvyklej. Ono když si vezmeš španělskej fotbal, tak to i dává smysl, co říkal. Oni si to dávají pět minut dokola, pak teprve jdou do útoku. Mezitím si člověk vydechne, a to u nás moc není.
Teď zpátky k Evropské lize, kde vás vyřadila až Chelsea. Jaký to byl zážitek stát na Stamford Bridge?
Tam jsme hráli odvetu po domácí prohře 0:1, kdy nám dával Oscar góla. Tam jsme naopak vedli 1:0 a v posledních minutách vyrovnal Hazard, kterej tam šel potom. No a zážitek, tak samozřejmě devatenáctiletej kluk přijede na Stamford Bridge, takže zážitek obrovskej. Pamatuju si každej detajl. Co si ale taky pamatuju, že jsme měli hotel snad 2 km od stadionu, ale jeli jsme tam dvě hodiny, díky šílený dopravě v Londýně. Takže jedeme kolem bytovek a najednou je před náma stadion. Taky atmosféra byla docela zklamání. Vlastně největší zážitek jsem měl z našich fanoušků, kteří měli ty kulíšky, a vlastně byli slyšet jen oni. Domácí jen občas, když byla nějaká šance, tak to zahučelo. Ale nějaký chorály nebo tak, to vůbec. To bylo docela zklamání. No ale pak asi vůbec nejlepší zážitek paradoxně se sparťanskýma fanouškama vůbec. Po zápase, kde jsme byli zklamaný a nasraný, že jsme vypadli a pak děkovačka, kdy nás fanoušci brali. To bylo super.
A ještě poznámka k fotbalu. Hrál jsem tam na Mosese, tehdy nejlepšího hráče africkýho poháru a teda, to byla neskutečná rychlost. Byl rychlej jako kráva, ještě teď se mi z něj točí hlava (smích). Křest ohněm.
V sezóně 13-14 jsi byl u zisku double, jaké byly oslavy? A jak na tu sezónu vzpomínáš?No já jsem se tejden před mistrákem zranil, oni přivedli Costu, kterej začal hrát. Já byl šest měsíců mimo, a pak myslím, se Costič zranil, tak jsem asi polovinu jarní části odehrál. Ale to už bylo takový, no nechci říct, že jsem se vezl, ale my už rozhodli snad čtyři kola před koncem. Nám tam tehdy spadlo snad všechno. Pepa (Hušbaeur) vystřelil z půlky a byl z toho gól. Byli jsme hodně dobrý dozadu a ještě lepší dopředu. Ty poslední zápasy jsme to válcovali o tři, čtyři góly.
Oslavy, no byly to jediný moje titulový oslavy. Takže určitě nezapomenu, byl to zatím můj největší úspěch. Ale nejvíc si pamatuju na tu úplně první oslavu. Byl jsem na running sushi a Kadeř mi volá, že Plzeň ztratila, takže máme titul, ať jedu na Letnou. Tak jsme se tam všichni sešli. Lafi přijel z Budějovic až, a slavilo se. Samozřejmě i ty další dny byly super, ale na tuhle spontánní oslavu vzpomínám úplně nejradši.
První ligovou branku si vstřelil v Jihlavě, pamatuješ si ji?
Pamatuju si ho, jasně. Adam Jánoš, můj velice dobrej kamarád, to zatáhl nějak po křídle, poslal přihrávku přes celý vápno a já dával gól prakticky do prázdný brány.
Jestli se nepletu, na hostování v Jablonci jsi se potkal s panem Horníkem. Jaký je? Používali jste třeba ze srandy v kabině nějaké jeho hlášky z divadelní hry Ivánku, kamaráde?
Jojo, on chodil hodně do kabiny. Nechci říct denně, ale hodně byl v kabině. Vtípky před ním určitě ne. Samozřejmě něco zaznělo (smích), ale před ním ne, to si nikdo nedovolil.
Z Jablonce si tě v průběhu sezóny stáhla Sparta. Jak tohle funguje? Prostě ti zavolá agent, že zítra se máš hlásit zase na Spartě?
No já tam měl bejt rok a půl a po sezóně jsem slyšel od agenta, že se nějak týmy baví. Ale nic konkrétního. Indicie jsem měl, ale než skončilo hostování, tak to nikdo neřešil. Ale já musím říct, že i když se nám moc nedařilo v Jablonci, tak já tam byl spokojenej. Líbilo se mi tam, takže samozřejmě budu rád, když si mě Sparta stáhne, ale klidně bych tam ještě zůstal. No a pak mi zavolal agent, že mě Sparta chce, takže jdu zpět.
Bohužel ses ale v nabitém kádru neprosadil. Přišel si půl roku před příchodem Andrea Stramaccioniho. Potkal jsi ho vůbec?
Ne. Skončila sezóna, přišel Stramaccioni, a všechny nás vyházel (smích). Ne všechny samozřejmě, ale mě, Mazdu (Ondřej Mazuch) a Mária (Mário Holek) vyhodil. Nedal nám ani čuchnout v přípravě. Já vlastně ani nevím, jestli to bylo jeho rozhodnutí, když nás neznal. Ale prostě takhle to bylo. Ale podle toho co já vím, podle toho jaký měl kompetence, to asi bylo jeho rozhodnutí. Mě tenkrát zavolal Tomáš Požár, kterej mi řekl, že mu je to líto, ale že se rozhodli takhle. Že mi to říká včas, ať si něco hledám, ať mám čas. Tehdy to bylo těžký. Byl jsem nasranej a zklamanej, že přijde nějakej nazdárek z Itálie, a ani mi vlastně nedá šanci. Ani tě nechce vidět. To byl vlastně můj konec ve Spartě. Docela hořkej, protože mě štvalo, že sem nemohl ani zabojovat třeba.
Ten telefon mě zastihl zrovna při prodlouženým víkendu s přítelkyní v Českým ráji. Ještě jsem do toho píchnul gumu, měním kolo, a najednou tenhle telefon. Takže jsem byl už úplně v prdeli z toho. Hezky se to sešlo no, ale co se dalo dělat no.
Načal si Tomáše Požára. Jak na něj vzpomínáš, jaký byl? Jak to vlastně funguje v rozhodování ve Spartě? Kdo je zodpovědný za příchody a za jiné věci?
To je dobrá otázka, to by mě taky zajímalo (smích). Těžko říct. Co já vím, tak se tam vždycky zavřeli v kanceláři (Ščasný, Kotalík, Požár, tenkrát Otava, teď třeba Rosický) a bylo rozhodnuto. Ale kdo co rozhodl, nebo kdo má jaký pravomoce, to fakt nevím.
Co vím je, že Tomáš Požár byl zodpovědnej za skauty a měl za ně zodpovědnost. Klidně uznal chybu, že se něco nepovedlo. Ale dál fakt nevím. Vlastně i teď mi psalo hodně fanoušků, jestli nevím, jak to bylo s trenérem Hapalem, co tam nešlo. Fakt nevím. Hrozně rád bych ti odpověděl, ale nevím. Teď to snad vypadá, že se to dává do kupy. Tak ať to tam dává do kupy kdokoliv, snad to bude fungovat.
Když si vzpomeneš na trenéry, kteří tě vedli. Na koho vzpomínáš nejvíc? Vím, že tě vedl třeba trenér Lavička. Jaký byl jako trenér k vám hráčům? Přijde mi jako hrozně vlídný člověk.
Pan Lavička je výbornej motivátor. Nechci říkat úplně motivačni kouč, ale tu přípravu a tu mentální stránku má zmáklou perfektně. Třeba ty videa před zápasový a tak, to má zmáklý. Hodně jsem zažil Vaška Jílka, který byl asistentem, a myslím, že tam byl hodně vidět jeho rukopis. Podle mě je to jeden z nejlepších koučů teď u nás.
Pod trenérem Lavičkou jsem zažil hodně dobrý chvíle, i ty ne třeba tak dobrý, ale hrozně rád na něj vzpomínám. Férovej člověk a byl vidět progres v naší hře, která se zlepšovala.
Koho bys teď třeba rád viděl jako trenéra na Spartě?
No, já musím říct, že se mi líbil Hapal. Nebo takhle, líbilo se mi jméno Hapal. Slyšel jsem na něj chválu, že je to super člověk a super trenér. Ale doplatil na to období, že tam šel po Stramaccionim, a musel pracovat s týmem, co tam je. Kdyby tam bylo, neříkám úplně jen českej tým, ale prostě míň cizinců, že by s nima dokázal pracovat mnohem líp. Můžu se určitě plést, ale takhle to vidím já.
Asi ti nedokážu teď odpovědět, ale z těch trenérů, co mě vedli, tak určitě Venca Jílek. To je podle mě trenér do budoucna pro Spartu. Taky třeba Jindra Trpišovský je velkej trenér, vedl mě v Liberci, jen je teda teď paradoxně ve Slávii. Ale je to dobrej trenér a třeba pod ním by Kanga nehrál. Samozřejmě Kanga je skvělej fotbalově, ale podle mě není nastavenej charakterově pro ten tým. Aby bojoval, bránil. Asi je to i tím, že přišel z CZ Bělehrad, kdy ten tým prakticky nebránil. Nebo Kanga alespoň ne. Panu Trpišovskýmu, jemu jde hlavně o charakter, aby hráč nevypustil souboj, neodmítal třeba bránit nebo tak. Takže takovýho hráče jako je Kanga by ve svým týmu nechtěl.
Když bys měl říct největší překvapení nebo zklamání ze současnýho kádru Sparty?
No tak to určitě Stanciu. To je skvělej fotbalista, vyhrál Spartě hodně bodů. Taky je vidět, že bojuje, že mu to není jedno. Že chce Spartě pomoct. A zklamání.. No nemůžu říct toho Kangu, protože to je dobrej fotbalista, jen doplácí, že nehraje na svým postu, a česká liga je prostě jiná. Takže asi Kaya. Ten mě tak napadl. Taky jsem se samozřejmě dočetl, kolik bere, a to myslím, že v naší lize jsou srovnatelný hráči za daleko míň. Naši kluci, mladší, perspektivnější. Jako říká se, že je to dobrej charakter ten kluk, ok, ale fotbalově si nemyslím, že by to byl nějakej zázrak.
Nastoupíš proti Spartě a těšíš se na ten zápas?
Tak určitě se těším a snad nastoupím. Ale priorita je bejt zdravej. Já měl teď opravdu těžký zranění, dlouho jsem nehrál. Asi nejtěžší období v mým životě, takže zatím sbírám starty za juniorku a postupně přidáváme zátěž. Snad už to zdraví bude držet.