Věřím v to, že sport je pro člověka důležitým faktorem pro jeho nejen fyzické, ale i psychické zdraví a chtěl bych i svoje děti tímto směrem posouvat a dávat jim příležitosti osahat si různé sporty již od mala. Jste-li rodiče, dost možná jste měli možnost poznat situaci, kdy usměrnit vaše vlastní dítě je násobně náročnější, než když se o to snaží někdo jiný, na kterém si dítě nepotřebuje současně testovat mantinely. Již nějaký čas jsem pokukoval po projektu Sparťanských fotbalových školiček, a když jsme se pro cvičení pro našeho v tuto chvíli téměř čtyřletého syna rozhodli, nabízel se tento projekt jako zajímavá volba.
Do kurzu jsme se přihlásili asi měsíc po začátku pololetí. Nebyl to však žádný problém, ať již z hlediska začlenění do kolektivu nebo administrace. Administraci a organizaci kurzu bych obecně označil za zcela bezproblémovou. Hned při naší první návštěvě za námi přišel člověk přímo ze Sparty. Předal nám vizitku s tím, že při jakýchkoliv problémech nebo dotazech se můžeme na něj obracet. S ním jsme i přihlášku vzhledem k pozdnímu nástupu řešili a hned druhý den bylo vše hotovo.
Samotného kurzu se účastní odhadem 12-15 dětí, kluci i holky. Střídají se 4 různí trenéři s tím, že vždy jsou přítomni minimálně 2 (občas dokonce 3). V úvodu hodiny se hrají různé pohybové hry, kde cílem je děti rozběhat, aby se dostaly do „provozní teploty“. Poté jsou rozděleny do dvou skupin na starší a mladší, což je vzhledem k věkovému rozpětí 3-6 let logické. Starší mají různá cvičení často s míčem – slalom, střelba na bránu atd. Mladší, které vzhledem k zařazení syna sleduji mnohem více, mají spíše všeobecnou průpravu, která zahrnuje například přelez přes lavičky, skákání (snožmo, po jedné noze, dozadu) a další pohybové hry. K míči se také dostanou, i když ne tak často jako jejich starší kolegové.
Tím se dostáváme k využití cvičebních pomůcek. Pokud jste viděli upoutávkové video s Martinem Frýdkem a Milanem Hečou, kde je tělocvična plná žíněnek, beden, obručí a dalšího nářadí a těšíte se na něco podobného, pak budete možná zklamáni. Vybavení v tomto rozsahu určitě standardem není. V tělocvičně, kam chodíme my, jsou jen dvě malé branky, lavičky a žebřiny, které se ale moc nevyužívají. Trenéři pak nosí s sebou míče, rozlišováky, lanový žebřík jako pomůcku pro skákání nebo prolézání a plastové kužely, které slouží ke slalomu nebo k označení vymezené plochy. Pro samotnou náplň kurzu to stačí, nicméně postavené překážkové dráhy ve zmíněném videu působí mnohem efektnějším a lákavějším dojmem.
Ptáte se, jak je to se začleněním i dětí, které třeba náplň kurzu zcela nevtáhne? Jsme přeci jen v kategorii nejmenších dětí, takže problémy v tomto směru se dají očekávat. Drtivá většina dětí v naší skupině se do tréninku plně zapojuje a spolupracuje. Najdou se však i výjimky, kde je vidět, že děti buď cvičení ne úplně baví nebo se nechtějí bez zapojení svého rodiče či z jiného důvodu účastnit. Občas tedy můžete vidět jednotlivce, kteří se od cvičení na chvíli odtrhnou. Trenéři se sice snaží zapojit všechny, ale není to za každou cenu. Vzhledem k počtu dětí to ani není možné stoprocentně podchytit, pokud by se současně nepřestali věnovat dětem, které cvičit chtějí.
Tím se dostáváme k ožehavému tématu přítomnosti rodičům v tělocvičně. Zejména na prvních hodinách, kdy rodiče v tělocvičně ještě během tréninku pobývali, se nezřídka stávalo, že děti k nim odbíhaly, což pochopitelně narušovalo průběh. O pár výuk později přišla pak jedna z trenérek s návrhem, aby rodiče v tělocvičně v budoucnu nebyli. Tento návrh nebo spíše požadavek s ohledem na intenzitu sdělení byl podpořen argumenty ohledně přirozeného vývoje dítěte nebo i toho, že pobyt rodičů v naší tělocvičně je výjimečný ve srovnání s dalšími místy, kde Sparťanská školička působí.
Reakce rodičů se pohybovaly ve spektru od absolutního nadšení (nepřeháním) až po nemalou frustraci a zvažování ukončení účasti. Jestli se opravdu někdo odhlásil, nevím. V každém případě, toto pravidlo se prosadilo a plynulosti tréninku jednoznačně pomohlo. Efekt na děti, které to snášeli nejhůře, kdy pláče bylo opravdu dost, se neodvažuji posoudit. Vzhledem k tomu, jak některým rodičům toto pravidlo vadilo, explicitně na něj upozorňuji.
Celkově bych Sparťanskou školičku ohodnotil jako zajímavý projekt, který člověk pravděpodobně docení až po delším čase. Hodnotit musíme totiž nejen sportovní aspekt ale i to, že dítě se učí sportovat v kolektivu a buduje si pozitivní vztah ke sportu. Předpokládám současně, že pokud by fotbal syna zaujal, bude pro něj přechod do starší kategorie mnohem snazší, než když by začínal úplně od nuly. Pokud by ho fotbal nebavil, pak i všeobecná průprava a základní návyk tréninku využije u jiných sportů. Vzhledem k tomu, že syna náplň kurzu baví, budeme v dalším pololetí s největší pravděpodobností pokračovat. V ideálním případě to může být jeden z odrazových můstků k dlouhodobé lásce k pohybu.
Více o projektu školiček na stránkách projektu: https://www.alotrie.cz/krouzky/spartan/