Chci, aby i florbalová Sparta byla Železná – Milan Garčar

Milan Garčar je kapitánem pražské Sparty, účastníkem MS 2018 v České Repulibce a hrající legendou českého florbalu. Mimo florbal je učitelem, manželem a tátou dvou holčiček. Autentický a otevřený rozhovor proběhl v před Vánoční atmosféře a spousta odpovědí, především o zapojení mladých hráčů lze podle mě aplikovat i na jiné sporty.

Největší úspěchy: 
5x Mistr české ligy, 5x Vítěz českého poháru
1x Bronzová medaile z MS 2010 (účastník celkem pěti MS)
2x 4. místo v anketě o nejlepšího florbalistu roku

Jaké byly tvoje florbalové začátky?
Do šestnácti jsem hrál hokej. Hlavně díky taťkovi, který mě dlouhé roky trénoval, byl hokej jednoznačně sportem číslo jedna. A pak jsem ze zdravotních a taky osobních důvodů skončil. Měl jsem asi komplikovaný charakter a často jsem se pouštěl do divokých konfrontací s trenéry. Na přelomu základní školy a gymnázia jsem měl ještě takové kombinované období. Přebíhal jsem z hokejového na florbalový trénink. Jenom bez bruslí, ale v kompletní výstroji. Převlékl jsem se do trička a trenýrek a pak zase celou výstroj z obou sportů tahal domů.

S florbalem samotným už jsem měl samozřejmě kontakt dřív. Jako hokejisti jsme obráželi snad všechny sportovní turnaje, včetně atletiky, házené a taky florbalu. Bavíme se o prehistorii florbalu u nás, kdy to nebyl atraktivní sport, ale pro nás šlo o možnost se ulejt ze školy. Jako hokejista jsem florbal vůbec nebral jako vážný sport.

Za jaký hokejový tým jsi hrál?
Teď to jsou Bílí Tygři, ale tehdy byl název HC Stadion Liberec. Narodil jsem se v Ústí, ale už odmala jsme žili v Liberci.

Co tě třeba nejvíc překvapilo při přechodu z hokeje na florbal?
Mě florbal bavil, bavila mě ta jednoduchost. Tréninky měly hlavu a patu, byly dobře vystavěné, i když samozřejmě ne tolik náročné jako v hokeji. A určitě je rozdíl pracovat s dlouhou hokejkou na ledě a s krátkou plastovou v tělocvičně, to je jasné. Asi každý hokejista je schopný něco uhrát ve florbale, ale florbalista si může s hokejkou na ledě zlámat ruce. To je realita.

Byl jsem vždycky člověk, kterému nevadila letní příprava. Samozřejmě mě nebavilo kroužení na ovále, ale běhání v přírodě, starty a všechno kolem byla legrace. Zdravé soupeření s vrstevníky. Taky míčovky jako házená nebo basket mě hrozně bavily. U míčových sportů je třeba mít nějaké základní dovednosti, aby to nebyla bláznivá plácaná. U florbalu to tak nějak přirozeně vyplývá z návyků z hokeje. Ten přechod mi přišel intuitivní. Samozřejmě jsem si přinesl takové ty hokejové návyky jako stahování míčku rukou, občas nějaký ten hit soupeře, přidržení hokejky. Ale síla florbalu je právě ta jeho jednoduchost.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Je to častý jev, že se z hokejistů stávají florbalisté?
Dřív to bylo asi poměrně časté, zvlášť když se bavím s klukama, co už kariéru ukončili. Ale je i hodně kluků, kteří přišli třeba z fotbalu nebo plavání. Dnes už je doba jiná a hodně hráčů rovnou začíná florbalem. Já jsem za sebe moc rád, že jsem hokej hrál a mohl jsem nějaký čas snít, že budu Jágrem a budu si na bruslích získávat slávu a vydělávat velký prachy. U florbalu jsem si musel otevřít dveře, které nikdo přede mnou neotevřel, neukázal mi je.

To beru jako výhodu, dobrou zkušenost. Taky jsem si vědom, že na nás třeba ty velké a tradiční sporty koukají skrz prsty. Chápu je. Kdybych byl v jejich pozici, v pozici hokeje, fotbalu, basketu, asi bych takhle na florbal koukal taky. Nemám jim to za zlé. Je to přirozený vývoj a každý sport si tím musí projít.

Jaké byly vůbec začátky florbalu v Čechách?
Šílený prales (smích). Pamatuju si, že jsme chodili v Liberci trénovat do malé tělocvičny. Ta neměla mantinely, takže jsme museli otáčet lavičky na bok. Museli jsme odtahovat basketbalové koše, aby vůbec byl prostor na hraní. Byl jsem tehdy v dorostu a shodou okolností tehdy přišel čas kvalifikace do juniorské ligy, která ještě nebyla. Tenkrát ji hrály týmy z celé republiky. Myslím, že byly čtyři kvalifikační skupiny. Z té naší, ze severu Čech, postoupily hned tři celky z Liberce. Poměrně rarita. A dva týmy po roce mazaly pryč, protože tam byly daleko lepší celky.

Jako divákovi mi v hlavě utkvěl jeden zápas z dospělého florbalu, na který jsem se byl podívat  a který pro mě byl v mnoha ohledech inspirující. Áčko chlapů hrálo doma se Spartou a nalákali v Liberci na Duklu (volejbalová bašta) asi 850 lidí. V době, kdy všude jinde chodilo na nejlepší florbal od 30 do 100 fanoušků. Měli to neuvěřitelně marketingově zmáknutý i v porovnání s dneškem. A to se bavíme o dvaceti letech nazpět. Byla tam tombola, ceny od jednoho konce haly na druhý. Měl jsem oči navrch hlavy.

Často slyším, že přechod z juniorské soutěže do dospělé je náročný. Jak je to třeba ve florbale? Co pomohlo tobě v přechodu do dospělého florbalu?
Mně pomohla věc, která už se dneska moc neděje. Přecházeli jsme z juniorského věku třeba ve dvou. Byli jsme hození do starých pravidel, à la vojna. Já teda na vojně nebyl, ale to stejné jsem zažil v hokeji. Fungovala hierarchie, rada starších. Mlaďoši nosili puky a láhve a na florbale to fungovalo stejně. Zajíci sbírali míčky, nosili branky, prali rozlišováky a tohle všechno bylo tak nějak přirozený. Dneska je to jinak. Je jiná doba, všichni jsme si rovní.

Tím, že se dnes začíná s florbalem mnohem dřív a taky se mnohem dřív končí, smazává se taková ta střední generace. Dřívější střední generace je dneska ta konečná. Mladých kluků přichází víc, aby doplňovali, ale přijdou bez ostychu, bez respektu. Přijde jich třeba šest a úplně se jim smazává rozdíl mezi juniorským a dospělým sportem. Což za mě ještě bylo. Přišel jsem do kabiny mužů a bál jsem se zvednout oči. Naproti mně seděl hráč, o kterým jsem věděl, že nemá rád mladý. Že si myslí, že tam nemají co dělat. První věta, kterou mi řekl, byla: „Co čumíš?“. Od té doby jsem ty oči opravdu nezvedal. Teď je to jinak. Všichni jsme si rovni a přemlouváme se, kdo něco udělá, odnese. Docela mě to štve. Fungovalo to. Nemyslím to tak, že bych se teď potřeboval na někoho povyšovat, po někom vozit, ale byl to přirozený vývoj. Kdyby tohle zažili kluci dnes, tak se z toho složí.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG


To je hodně zajímavá myšlenka. Také už jsem slyšel od Marka Matějovského, že má pocit, že ti mladí hrají, protože jsou mladí. Ne, že by na to doopravdy měli.
Je to tak a potom se nemají potřebu zlepšovat a rozvíjet. Ti kluci, kteří by před deseti roky nemohli ani na trénink, dneska hrají druhou třetí brázdu a je nad slunce jasný, že díky počtu v kabině hrát prostě budou. Ať se děje, co se děje. Potom není vůle se zlepšovat. Když to stačí, proč bych dřel víc.

Tohle přesně vidím teď u nás, ale k tomu se asi ještě dostaneme. Když se bavím s klukama, kteří florbal budovali, tak měli svůj výkon postavený na nějakých hodnotách – bojovnost, kamarádství, spolupráce a radost se hry.  Přijde mi, že s tím posledním už se moc nepracuje. Asi na to není prostor. Všechno začíná být hrozně vážné, profesionální a vytrácí se radost ze hry.

Jestli jsem správně pochopil, začínal jsi hrát v Liberci a potom v Tatranu, se kterým jsi slavil úspěchy.
Po Liberci jsem hrál ještě ve Spartě. Tehdy tady byl klub SSK Future a byla tam taková kauza s jejich manažerem, kterou asi není třeba rozmazávat. Ale co uměl dobře, bylo angažování mladých kluků. Uměl prodat věci, které se dobře poslouchaly. Měl podchycenou tak půlku juniorské reprezentace. Všichni jsme na to slyšeli a měl jsem namířeno právě do Future. Totální rozhašení mých vztahů s tímhle manažerem vzniklo vlastně na základě jednoho rozhovoru.

Přišel jsem tehdy za prezidentem klubu v Liberci, který byl v družné debatě s trenérem ženské složky Tatranu (David Zlatník). Bavili se spolu a já jim do toho vstoupil, protože už jsem byl tlačen na doložení papírů na přestup. David Zlatník tenkrát nastupoval na angažmá ve Spartě a zeptal se mě, jestli nechci hrát ve Spartě. Řekl mi doslova: „Pojď hrát do Sparty. Teď se rozhodni, ano, nebo ne?“. Ani nevím proč, ale řekl jsem ano. Během deseti vteřin jsem tak udělal rozhodnutí, které mě spojilo se Spartou na další tři roky.

Tehdy hrála Sparta v hale na Letné, že?
Sparta tenkrát hrávala v Radlicích. U tenisových kurtů hned nad bazénem, ve staré nafukovačce. Hala samozřejmě nezateplená, takže v zimě těžké mínusy a v létě snad 50 stupňů, kdy hokejky měkly a kroutily se. Minimálně šest měsíců v roce šílený podmínky, ale jako sauna a lednice to účel plnilo. Trénovali jsme v zimě v čepicích a bundách, v létě po každém cvičení úprk ven a zchladit se, když bylo venku slabých 30+ stupňů! To byla naše domácí hala. Některé zápasy jsme hráli i v hale na Letné. Tehdy tam válčila také Sparta v basketbale. A právě tahle legendární aréna a staré parkety mají pro mě neskutečné kouzlo. Nádherné vzpomínky.

Po Spartě už Tatran, který byl tehdy dominantní.
Ano, potom Tatran. Ten byl dominantní vlastně hned od začátku. V prvních šesti ročnících to měl tak půl na půl s Vítkovicema, ale potom už dominoval. Měl na soupisce pravidelně pět až deset reprezentantů, k tomu repre trenéra a minimálně jednoho reprezentačního brankáře. Měl jsem laso z Tatranu dva roky po sobě, ale vždycky jsem odmítl. Měl jsem pocit, že nejdříve se musím trochu vyhrát a i Spartě alespoň částečně splatit, že mi dali šanci. Tomáš Kafka (legendární brankář a skaut Tatranu) byl logicky naštvaný a tehdy mi řekl, že dokud bude on v týmu, tak za Tatran nikdy hrát nebudu, protože jsem ho odmítl. No a ten třetí rok jsem zjišťoval svůj možný přestup sám a vzal mě.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Skočíme do roku 2009, kdy přestupuješ do Falunu (Švédsko). Do nejlepší florbalové soutěže na světě.
Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych šel hrát do zahraničí. Stačila mi radost z toho, že hraju a baví mě to. Studoval jsem FTVS, takže jsem měl sportu až až. Jenže se to celé tenkrát dost zajímavě zamotalo. Náš reprezentační trenér tehdy trénoval na klubové úrovni také ve Švýcarsku. Tam byl na trenérské štaci budoucí trenér Falunu a ptal se na mě. Náš trenér mi pak volal, jestli mu může na mě předat kontakt. Já zrovna šel na přednášku, nějak jsem si z toho nic nedělal. Řekl jsem, jak to bylo, že se mi to teď nehodí, ale ať mi napíše nebo zavolá později.

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že mám šanci si vyzkoušet florbalovou NHL. Dostal jsem dvouletou smlouvu. Nebyla to žádná smlouva pro superstar, ale spíš pracovní smlouva. Pro dělníka. Na rovinu se přiznám, že jsem měl strach. Blížilo se mistrovství světa. Já tam půjdu, budu sedět na lavičce a přijdu kvůli tomu o šampionát. Takže jsme smlouvu změnili na rok plus opce. Musel jsem ale dokazovat každý den, že jsem tam správně, že umím hrát, získat si respekt.

No a ono to všechno do sebe dobře zapadlo. Hrozně se mi tam líbilo, moc dobře se mi tam hrálo. Měl jsem hodně prostoru na hřišti, individuální úspěchy. V lednu nebo únoru jsem pak seděl s manažerem a prezidentem a dostal jsem na stůl nabídku na prodloužení smlouvy. Jenže je to tam všechno vázaný na práci. Ve velkých sportech mají ti hráči rozhodování jednodušší, ale já se musel starat i o další příjem než jen z florbalu. Ten jsem v prvním roce měl, ale ta první práce mi skončila někdy v půlce ledna a od té doby až do konce ročníku sem měl brigády – asi tak pětkrát! Jinak jen trénink, zápas a zase znova. Vydělané peníze jsme postupně utráceli, na konci byla plus mínus nula.

Zabalili jsme věci, naskočili do Studenta a jeli jsme domů. Po sportovní stránce mě to hodně mrzelo. Druhá sezóna bývá lepší a co by bylo dál, nevím. Jenže ta práce byla tak zásadním bodem, že to jinak nešlo. Další příslib práce byl od září, ale bylo to na 85%. Těch 15% je pořád hrozně moc. Kdybych si to hodil na sebe, tak jsem kopyto, dobrý, ponaučím se. Ale když to rozhodnutí udělám za víc lidí a mám za ně zodpovědnost, nemohl jsem riskovat. Falun byl nádherný, skončil brzo, ale bylo to nádherný.

A jaká je švédská liga? A jaký byl život ve Švédsku?
Milé překvapení byl osobní život. Všichni umí perfektně anglicky. Napříč generacemi. Na koho jsem narazil, ptal se, jestli jsme v pořádku, jak se nám tam líbí, jestli všechno máme. To bylo moc příjemné. Falun je hodně sportovní město. Asi nejznámější bude díky lyžování. Pravidelně tam je svěťák v lyžování plus tam mají skokanský můstek a také hrají bandy hokej. Úžasný sport, do té doby jsem ho neviděl. Jedenáct proti jedenácti na fotbalovém hřišti. Přesto tam má florbal pozici číslo jedna. Kdo mě potkal, ptal se, kdy kdo bude hrát a jestli si mají vzít klubové barvy. V práci jsme se pořád dokola bavili o florbale. Koho postavit, vyměnit a tak dále. Stejně jako se tady bavíme o fotbale a hokeji. Dostalo se to až tak daleko, že jsem je prosil, ať se bavíme třeba o počasí nebo o čemkoliv jiném, protože jsem měl florbal doslova všude kolem sebe.

Co se týká florbalu samotného, velká válka o posty. Jako spoluhráči jsme byli absolutně jednotný tým. Dobře jsme se znali. Každou chvíli na kafíčku, což je tam něco jako v Anglii čaj. Taková posvátnost. Ale začne trénink a neskutečná řežba. Kolikrát jsem byl z tréninku seřezanej jako kůň a zápasy pro mě pak byly jako regenerace, nic mě v nich nepřekvapilo. To je podle mě zásadní rozdíl. My jsme u nás až moc opatrný, kamarádský. Nejen ve florbale, ale i v jiných sportech nebo i v normálním životě. Když nemusíme, tak nešlapeme na plyn a pak jsme překvapení, když potřebujeme, aby to jelo a ono to nejede. Ve Švédsku mají všichni neustále plyn na podlaze a i když se jim v zápase nedaří, tak věří ve vlastní dovednosti a šlapou až do konce.

My jedeme na volnoběh a pak to chceme rozjet do spurtu a divíme se, že nám to nejde. Když potom narazíme na špičkový tým, jim stačí hrát na půl plynu a porazí nás. Protože my nemáme dovednosti, sílu, hlavu na to, abychom je přehráli. Oni to dělají každý den. Seřežou se, skončí trénink a jsou zase kamarádi. Tak by to podle mě mělo být. My jsme na sebe hrozně hodní.

Není k dispozici žádný popis fotky.

No a potom opět Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Jak bys porovnal tyhle tři země. Opět florbalově i z osobního pohledu.
Každá země byla spojená s nějakým velkým rozhodnutím nebo událostí v osobním životě. Ať už to byla svatba, narození první holčičky, narození druhé holčičky. Ve Švédsku byl nejdřív Falun, což je takové vesnické městečko, uprostřed lesů. Helsingborg je spíš multikulti město, něco jako Kodaň. Ale nádherné město. Městské hradby od moře až do města, paráda. Přijel jsem tam s kamarádem Davidem Rytychem, který tam chytal. Postavili nám tam novou halu. Neskutečné sportovní centrum, ze kterého všem padala brada a ještě dlouhou dobu bude. Pamatuju se na otevírací zápas, 12.12.2012. Pozvali jsme si Warberg, což je ikona švédského florbalu. Zvítězili jsme 10:6, 4900 diváků. Poprvé jsem viděl na florbale jumbotron. Dvoupatrová tribuna, jako je to na fotbalových a hokejových stadionech.

Potom jsme jeli do Finska. To jsme teda neplánovali, maximálně jsme uvažovali o Švýcarsku. Ale i to jsme museli zrušit, protože naše mladší se chystala na svět. Tehdy jsem měl na starosti přestupy od Tomáše Kafky v Tatranu. Napsal jsem jednomu finskému trenérovi, jestli by někdo nechtěl k nám. Jenže k nám se nikomu nechce. Horší podmínky, horší liga. No a on mi řekl, jestli bych spíš já nechtěl jít do Finska. To bylo podruhé, kdy jsem se rozhodl během pár vteřin. Šel jsem do týmu Nokian, což je v Tampere. Zažil jsem opravdovou finskou zimu, se vším všudy. Dny plné tmy, pak zase dny, kdy se nesetmí. Bydleli jsme v samotném domě mimo Tampere a tam jsem se rozhodl, že až budu mít barák v Čechách, tak tam musím mít saunu. Sauna je ve Finsku v každém bytě, domě a je to úžasné. Až budu stavět barák tady, bude to první místnost, kterou naprojektuju (smích).

Ale jinak zima v pravém slova smyslu. Do města na sáňkách a tak. Rozbila se nám klimatizace v autě, takže jsem musel na tréninky na kole. Deset kilometrů v mínus dvacetdva. Nabalenej jako Michelin. Troje rukavice, dvě čepice, šála a stejně jsem přimrzal k sedlu. Šílený, ale úžasný.

Pak přišlo Švýcarsko, nádherné po vícero stránkách. Když jsem jel do haly, vyjel jsem na hlavní silnici a přede mnou se objevilo panorma Alp. Jediná zahraniční štace, kde jsem vydržel dva roky a asi bych vydržel i déle, ale rozešli jsme se ve finančních představách s klubem.

Spousta zkušeností, hodně jsem se osamostatnil. Měl jsem ambice se naučit švédsky. No, naučil jsem se pár slov. Ambice naučit se finštinu jsem neměl, to je prostě čínština. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Kdybychom neměli v šatně tabule s magnetama, netušil bych, o čem je řeč.

Takže se v klubu mluvilo finsky?
Jasně, všechno ve finštině. Naučil jsem se základní pokyny jako levá, pravá, dozadu, dopředu. Možná individuální pohovory v angličtině, ale jinak vše ve finštině. Ale to bylo stejné i ve Švédsku a Švýcarsku. Myslel jsem si, že umím německy ze školy, ale s mojí hoch Deutsch si vytřeli okamžitě. Jejich Schwyzerdütsch jsem absolutně nerozuměl. Když si kluci psali zprávy na týmovém chatu, tak jsem netušil, jestli se baví o rande, nebo o zápase.

Zdroj: Archiv : MG
Zdroj: Archiv : MG

Před touto sezónou ses vrátil do Sparty. Poměrně nečekaně, protože spíš se očekával návrat do Tatranu.
Od Tatranu jsem v podstatě nedostal vůbec laso. Řešili jsme Finsko, byl jsem v pokročilé debatě s Ostravou. Když jsem se zpětně s klukama z Tatranu bavil, tak tam byli dva lidi a jeden si myslel, že to udělá ten druhej a druhej si myslel, že mě osloví ten první.

Ve Spartě mi ale splnili všechny podmínky a jejich nabídka byla nejlepší na celé čáře.

Teď k reprezentaci. Jak se ti hrálo doma?  Zaregistroval jsem komentář a následné vysvětlení o tom, že diváci mohli být víc slyšet?
Odchytili mě hned po utkání se Švýcarskem v mix zóně a moje odpověď asi nebyla úplně pochopená. Srovnával jsem atmosféru v O2 Aréně s ČEZ Arénou, kde bylo poslední domácí MS. Organizátoři si to vztáhli na sebe, což byla chyba. Takhle jsem to nemyslel. V Ostravě má hala kapacitu devět tisíc a nemusel tam být žádný „rozpumpovávač“ atmosféry. Diváci fandili sami. Od rozcvičky až do konce zápasu. Hala duněla a žila v rytmu zápasu. O2 Aréna je kapacitně určitě jinde, ale je to divadlo. Přišli se na nás podívat diváci, ne fanoušci. Přišli se podívat na tu akci, protože je to teď velká věc. Přišli se třeba podívat na tu halu a užít si zážitek. Ale nefandili. Nebo nefandili tak, jak bych při takovém počtu očekával. Když bude fandit pár tisíc z těch šestnácti, je to málo. Tohle jsem řekl a potom jsem byl sekýrován a naháněn lidmi ze štábu a od unie. Trošku zbytečný. Spousta lidí si to na základě únavy a přemíry zodpovědnosti vzala osobně, ale ten fakt takovej je. Když tu bylo hokejové mistrovství, byl tam randál. Všichni v dresech nebo národních barvách. Tady byl modrobílý koutek, žluto-modrý koutek a červenobílý koutek (Finsko, Švédsko, Švýcarsko) a pak ten zbytek v různých barvách, jak kdo přišel.

Mrzelo mě, když jsem poprosil moderátory, ať vyzvou diváky ke zpěvu národní hymny a nikdo nezpíval. Nebo ne nikdo, ale možná stovky. Když jsme hráli v semifinále MS 2010 proti Finům v Hartwall Aréně, celá hala byla bílá s fanoušky, kteří přišli v dresech se lvíčkem na hrudi. A když začala hymna, celá aréna, těch dvanáct tisíc lidí, ji zpívalo. To bylo jak rána palicí do hlavy. Taky jsme ten zápas prohráli. Přál jsem si, aby se něco podobného, ale v opačném gardu, stalo u nás. Bohužel nestalo.

Taky je pravda, že jsme tomu moc nepomohli. Výkonem jsme zaostali za očekáváním a týmy, které skončily před náma, tam jsou zaslouženě. Při lepší konstelaci hvězd to mohlo cinknout. Ale taky jsme mohli být součástí velkého propadáku. Po utkání s Lotyšskem jsme měli hodně stažený půlky.

Největším vítězem celého MS je ale organizace. Ta byla naprosto precizní. Měli jsme maximální servis, vše nám bylo zařízeno. Měli jsme domácí šatnu s lvíčkem, což bylo úžasné, a že přišlo tolik lidí, byl také velký úspěch pořadatelů a marketingu. Ale očekával jsem bouřlivější atmosféru.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Opět tedy „jen“ bramborová medaile. Čím to je, že se nám nedaří dosáhnout výš?
Finále už jednou bylo. V roce 2004. Shodou okolností to bylo cestou, že v semifinále se šlo přes Švýcary. Tenhle turnaj byl až neskutečný výsledkově, klukům se to povedlo moc. Jak ale šly roky, tak semifinále bylo vždy Finsko nebo Švédsko. Což jsou hrozně těžcí soupeři. Pamatuju si semifinále z roku 2010 s Finskem, kde jsme prohráli 1:6. To bylo právě v Hartwall Aréně. Do poloviny jsme vedli 1:0 a pak se to zlomilo. Občas je potřeba i trošku štěstíčka, předvést bezchybný a koncentrovaný výkon po celý zápas. Nesmí tam být chyba. Jedna dvě chyby a oni to využijí, mají zkušené hráče.

Tentokrát jsme měli hodně mladý a nezkušený tým. Ne že by ti kluci neměli tolik odehráno v reprezentaci, ale oni nemají tolik odehráno ani v lize. Je rozdíl, když jdeš v semifinále na Švýcary, kde je to třeba 50 na 50 a máš šanci to urvat. Když ale víš, že nastoupíš proti Finsku nebo Švédsku, je to přinejlepším 40 na 60, a je to i o psychice. Oni udělají trošku a už nás mají v kapse. Byť třeba tihle mladí kluci nejsou zatížení historií. Moje generace ještě ano. Když jsme šli na Švédy, bylo to třeba tak, že jsme se zkusili udržet o dva góly do první třetiny. Zažil jsem taky dost dvouciferných výsledků. To tahle generace v sobě nemá, nemusí ji nic strašit.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Nyní máte trenéra z Finska, to není v Česku úplně zvykem. Fotbalová Sparta si nedávno také vyzkoušela zahraničního trenéra. Jaká byla třeba největší změna?
Asi bych tu otázku trošku poupravil. Je něco jiného, když zahraniční trenér vede klub, nebo reprezentační tým. V reprezentaci totiž musíš mít jen hráče té dané země a i jako lajka asi překvapí, když je tam zahraniční trenér. Když je trenér cizinec, není jednoduché z týmu vymáčknout maximum. Nejsi s ním v denním kontaktu, atd.. Nemůže hrát na tu národnostní notu. Na druhou stranu právě fakt, že je náš trenér cizinec, změnil tréninkovou morálku. Musíš dávat pozor na to, co říká, protože to není tvůj rodný jazyk. Nemůžeš ho poslouchat jedním uchem a bavit se s kámošem, protože pak budeš za trubku. Tím, že lépe posloucháš, i lépe odtrénuješ.

Další věc je, jak trenér působí na tým. Pete je prostě Fin, takže ty emoce nechává hodně v sobě. Člověk pořád cítí takový klid před bouří, ale ta bouře nikdy nepřijde. Nebo na někoho zadupeš, postrašíš, že budou tresty. Na někoho to zafunguje, někdo se sesype. Teď je otázka, co je lepší. To bys musel mít na každého hráče individuálního trenéra.

Četl jsem názory, že na nás při zápasech nijak neřval a neběhal kolem čáry. To je pravda, ale už zase nikdo neví, že jsme se takhle domluvili. Stejně ho neuslyšíme, takže nemá cenu, aby si vyřval hlasivky. Naopak my hráči jsme si museli víc zažít automatismy a signály a na hřišti spolu komunikovat.

Mně se s ním pracovalo dobře. Když si vezmeš, ze vyhrál MS i ME jako hráč a jako trenér MS. Koho si přát víc, než toho, kdo je nejlepší? Na druhou stranu Fin vytěží víc z finského repre týmu než z jiného. To je můj názor.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Jak působíš v kabině? Jsi spíš klidnější, nebo něco v kabině rozkopeš, když nejsi spokojený?
Do věcí nekopu. Snažím se přijít s něčím konstruktivním, s nějakou zpětnou vazbou. Jo, jsem víc emocionální. Nechám zavřít dveře a ventiluju, že hrajeme za svými možnostmi a měli bychom hrát něco jiného. Asi bych měl být víc jako cukr a bič. Já jsem spíš ten bič. Pochválit se můžeme po vyhraném zápase. Než sedět patnáct minut se sklopenou hlavou, radši se snažím vymyslet něco, co nám může pomoct. V repre je to trošku jiný, jsou tam i zkušení hráči, probíhá komunikace. Ve Spartě ve mně občas ty saze bouchnou, ale kluci už jsou na to zvyklí (usmívá se).

Jaké jsou ambice Sparty pro letošní ročník?
Moje ambice byly do 4. místa a 52 bodů, byl jsem dost konkrétní. V předsezónním medailonku jsem si dělal srandu, že jdeme vyhrát základní část, resp. že to pustíme Mladé Boleslavi a budeme druzí. Od začátku soutěže to šlapalo, vyhrávali jsme jeden zápas za druhým. Po MS jsme hráli tři zápasy a dva prohráli. Pokazili jsme si závěr kalendářního roku.

Pořád si ale myslím, že z posledních devíti zápasů máme šanci získat alespoň dvacet bodů (možných je 27). Bylo by to zase vylepšení bodového rekordu, který jsme stanovili minulý rok. Z toho vyplývá postavení v tabulce. Ideálně do první trojky, protože to znamená, že se do semifinále vyhneme prvnímu celku, což je Boleslav. Tu nikdo nechce, ta je šílená. Není neprůstřelná, ale chce to velký zkušenosti. Chce to mít dobrou hlavu a nevypadnout ze strojového módu. Loni bylo čtvrtý místo, tak kdybychom se posunuli alespoň o ten jeden flek, byl bych spokojený. Mým cílem je získání herní tváře. Takové, kterou měl třeba dřív Vsetín v hokeji. Nebo Sparta v době, kdy se už v Průhonicích prohrávalo 0:1. Toho bych chtěl docílit s florbavou Spartou. Aby se k nám soupeři báli jezdit a měli z nás dostatečný respekt.

Zdroj: Archiv MG
Zdroj: Archiv MG

Ne že bych tě posouval do důchodu, ale přemýšlíš třeba o trenérské kariéře?
Věnuju se trénování dětí, ale nemám na ně tolik času, kolik bych chtěl. Jsou to spíš kusové tréninkové jednotky. Dostávám to ve velké míře zpátky, protože mě to baví a těší, že dětem mám co dát. Ale taky je třeba říct, že já jako hráč přijdu, odtrénuju a jdu domů. Pro trenéra to nekončí. Musí přemýšlet před tréninkem, po tréninku a vlastně neustále nad taktikou, složením a tak dále. Přesto si myslím, že mě ta cesta povede dál a florbal nenechám být.

A co tvoje hráčská kariéra?
Beru to tak, že dokud budu lepší než spoluhráči, budu je nechávat za sebou, tak to pořád má smysl. Já chci být platným členem týmu. Chci být u oslabení, na přesilovce. Až budu do počtu, nebudu rozdílový a měl bych hrát třetí lajnu, pak skončím. Až na sebe začnu být měkkouš a nepůjdu si přidat po tréninku jako dnes (22.12., pozn. red.).

Byť si dovedu představit dát si večer relax a třeba víno s manželkou. Jenže já si to nemůžu dovolit. Když to udělám, další týden budu funět na tréninku jako lokomotiva.

Je nějaká otázka, na kterou jsi dnes chtěl odpovědět, a nepadla?
Nevím jestli otázka, ale když jsi na začátku zmiňoval větší rozšíření sparťanské komunity jednotlivých oddílů a sportů, tak já bych si přál, aby právě tohle víc fungovalo. Na Podviňáku máme futsal a taky rugby a tyhle řekněme menší sporty spolu nějak spolupracují. Rád bych, aby byla spolupráce taky třeba s hokejem nebo fotbalem, ale zase chápu jejich postoj. Proč by to z jejich pozice dělali, že. Takže třeba bychom měli víc spolupracovat my jako menší oddíly.

zdroj: archiv MG
zdroj: archiv MG

MS mělo rekordní návštěvnost, ale kolik tak chodí diváků na ligu?
Teď zrovna jsme hráli s Bohemkou, se kterou přijela část fotbalových fanoušků. Měl jsem tam takový moment, že jsem přepadl přes mantinel přímo pod jejich kotel a hned jsem měl pivo na zádech. Neříkám, že zrovna po tomhle toužím v každém zápase, ale bylo by fajn, kdyby na zápasy chodilo víc fanoušků a třeba i z jiných sportů. Vytvořit opravdu výbornou atmosféru. Na větší zápasy přijde třeba i tisíc diváků, ale pak jsou zápasy, kde tam je dvě stě platících. V hale, kde hraje Tatran, která má kapacitu 300, je to dost. Ale u nás, když je kapacita přes tisíc míst, je to málo. Na druhou stranu, věřím, že na nás lidi budou chodit, když jim budeme mít co nabídnout. Hrát na špici a rvát se, vyhrávat.

1
Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
J. Krejča
Host
J. Krejča

Zajímavý rozhovor – otázky i odpovědi. Každý, kdo se o florbal a Spartu obecně zajímá, si tam najde inspiraci a výzvu pro sebe. Budu fandit do roztrhání těla, aby to třetí místo vyšlo. Tedy do třetího místa po základní části Superligy 🙂
Gary, drž se a hoši bojovat! Váš Préza.