Odchod ze Sparty jsem obrečel – Jiří Kladrubský

Největší úspěchy:
1x Mistr české ligy, 1x vítěz domácího poháru a 1x vítěz Superpoháru
2x Mistr slovenské ligy a 1x vítěz slovenského poháru

Statistika:
Za Spartu odehrál 81 zápasů a připsal si 8 vstřelených branek
Za národní tým nastoupil do 2 zápasů a v dresu „Lvíčat“ se objevil osmkrát

Jste zpět v Budějovicích, tedy doma. Jak se vám zamlouvá sestava a jsou ambice postoupit do 1.ligy?
Jsou. A i byly, ale prostě jsme to nezvládli. Já už jsem to někde říkal, že jsem si to dal jako osobní cíl. Už nemám před sebou dlouho kariéru, takže bych si tu první ligu chtěl zahrál. Letos si myslím, že máme největší sílu v tom mančaftu, co tu jsem.

Na jakém postu nyní hrajete a jaký je váš nejoblíbenější? Pamatuji si vás na pravém i levém beku, ale i ve středu zálohy.
Do Sparty jsem tenkrát přestupoval jako pravej bek, ale hrál jsem levýho. Takhle jsem vlastně začínal. Pak jsem se zase přesunul na defenzivního halva. To mi hodně vyhovovalo. Postupem času jsem přešel na stopera, když bylo třeba, hrál jsem levýho beka. Teď jsem zpátky zase na pravý straně obrany. Je to tak, nebo spíš si myslím, že mě trenéři vnímaj jako takovýho univerzála.

Není to spíš pro hráče takové prokletí?
No, dřív mi to vadilo, hlavně když jsem byl mladej. Ale teď když to vezmu zpětně tak zaplať pánbůh za to, protože trenéři věděli, že můžu hrát skoro kdekoliv. Takže jsem hodně nastupoval a dostal jsem se i do repre. Ale vadilo mi, že jsem hrál jeden zápas na týhle straně, další na druhý. Ale kdekoliv jsem hrál, snažil jsem se hrát, jak nejlíp jsem uměl.

Dneska jsem zpět na stoperu, ale tu univerzálnost beru jako svojí výhodu. Dřív jsem to tak nebral, ale s tím věkem se tyhle pohledy mění.

Máte velmi pestrý fotbalový životopis, ale nejdříve začnu samozřejmě Spartou. Tam jste přestoupil  v roce 2007. Hned první sezona hodně jiskřila a mluvilo se hodně o blikanci Řepky v Teplicích. Báli jste se pak vrátit do šaten, když dostal Tomáš ČK? 🙂
Vůbec (smích). Já jsem teda nehrál, byl jsem jen na lavici. Ale to je prostě Řepa, asi k němu ty blikance patří. On byl pak úplně v klidu, jen prostě ten moment ho tak rozčílil a podal se tomu. Ale ty blikance k němu patří.

Potkal jste se v kabině se spoustu zajímavých hráčů. S kým jste se nejvíce přátelil a jste ještě s někým dodnes v kontaktu?
V první řadě chci říct, že si toho moc vážím. Že jsem mohl být ve Spartě a vůbec takovýhle hráče zažít a poznat. S některýma jsem v kontaktu dodnes, ale největší kamarádi jsme byli, a zůstali jsme, s Jurajem Kuckou a Jirkou Jeslínkem. Trávíme spolu dovolený i teď. Co je Kůca v Turecku, tak za ním jezdíme v zimní pauze s Jirkou na zápasy a i v létě jezdíme spolu na dovolený.

Po 29. kole vedení odvolalo trenéra Bílka a na jeho pozici se postavil Jozef Chovanec, tehdejší prezident klubu. Jak jste to vy, případně ostatní hráči, nesli? Byla to nečekaná změna?
My jsme nějak prohráli doma, myslím, a potom se tohle nějak událo. Je to dlouho, už si to přesně nepamatuju upřímně. Ale většinou se tyhle změny dějou, když se chce udělat nějakej impuls tomu mužstvu.

Jaký byl vlastně rozdíl mezi praktikami obou koučů (Bílek x Chovanec)?
No, že s náma pan Bílek chodil hrát bago (smích). Ne, on byl takovej hračička. Bago, břevínka a takovýhle věci. Furt s náma něco vymejšlel do pohody. Ale samozřejmě to nebylo furt, ale tohle mě na něm bavilo. Že si s náma i zahrál, když třeba někdo chyběl.

Díky druhé příčce jste si zahráli předkola LM. V tom třetím jste však nestačili na Panathinaikos Atény. Myslím, že tehdy byl řecký tým dost podceňovaný a o vyřazení se mluvilo jako o neúspěchu. Jak jste souboj viděl vy?
Přesně tak. To tak bylo a je pořád, že tyhle celky jsou v očích českýho fanouška ne vyloženě podceňovaný, ale jak nejsou na očích, tak tam nemá bejt kvalita. Ale oni svojí kvalitu měli a dopadlo to bohužel, jak dopadlo.

Ani v Poháru UEFA ovšem Sparta nedošla daleko, když vypadla po bitvě s Dinamem Záhřeb. Pamatujete si ještě zápas v Chorvatsku? A když porovnáte atmosféru třeba s Panathinaikosem, která byla bouřlivější?
No já jsem nehrál v Záhřebu, ale byl jsem tam. Doma se Záhřebem si pamatuju moc dobře, dával jsem dva góly. V Aténách si to už moc nevybavuju, ale co se týká fanoušků to byl Záhřeb. To jsou blázni, ale mě tohle baví tyhle chuligáni.

Spartě se potom povedl vyhrát ligový Pohár. Díky druhému místě v lize, brali jste vítězství v poháru jako takové malé vykoupení fanouškům?
Já právě tenkrát když jsem přestupoval do Sparty, jsem říkal, že toho chci vyhrát co nejvíc. Když se nepovedla liga, chtěl jsem vyhrát aspoň pohár. Ale tam se potom něco ještě po tom zápase dělo. Myslím Horvy (Horváth) se tam hádal s někým od nás z fanoušků. Protože my jsme to slavili a oni jako, že co slavíme. To si vybavuju. Ale já jsem měl upřímnou radost.

Sezóna 2009-10 už byla mistrovská, ale byl to boj do posledního kola. Tehdy se také v dobrém světle ukázali mladíci Krejčí a Kadlec, ale vidět byl především Bony Wilfried. Jak na něj vzpomínáte a dokázal jste si představit, že to dotáhne až do Premier League?No já jsem teď vlastně mluvil s Bonym, jak měl Luboš Kalouda rozlučku. My jsme si psali i předtím občas na instagramu a jsme v kontaktu. Pořád umí dobře česky, to jsem koukal, že nezapomněl. Na tu sezónu vzpomínám rád, i když jsem toho moc neodehrál. Byl jsem po operaci kolene, ale jinak tohle byly přesně momenty, pro který jsem do Sparty šel. Bylo to napínavý do posledního kola. Já šel na posledních pět minut do posledního zápasu, Řepa dával góla a pak už jen vím, že tam naběhli fanoušci na hřiště. To bylo neskutečný.

A Bony?
Bonyho si pamatuju, když k nám přišel z juniorky a hned po prvním tréninku, kdy udržel hodně balónů a byl silnej na nohou, jsem si říkal, že bude dobrej. Ale hlavně na něm obdivuju to, že se chtěl naučit česky a naučil se. Dneska to tak třeba není. Já to zažil na vlastní kůži v Řecku nebo v Itálii. Je to samozřejmě moje chyba, že jsem se neučil už dřív, ale bylo to těžký, když jsem tam chtěl s někým mluvit a nemluvil místní řečí. Dneska se my podřizujeme cizincům a bavíme se anglicky. Ale když člověk jde ven, tak se musí přizpůsobit, nebo se s váma nikdo nebaví. Třeba v Itálii jsem hned dostal učitelku italštiny, čtyřikrát v týdnu na tři hodiny. Trenér mi řekl, že dokud nebudu umět italsky, nebudu hrát. Ale zase jsem se naučil docela rychle.

V této sezóně se také v týmu objevil Patrik Berger. Bohužel moc zápasů neodehrál, ale jak působil třeba v kabině? Jaké to bylo mít takového hráče vedle sebe?
Neskutečný. Jak jsem říkal, já jsem strašně rád, že jsem zažil i Patrika Bergera. Dodnes si napíšeme občas na instagramu a je to frajer, co něco dokázal, ale nikdy si na nic nehrál. Ani v kabině, ani nikde jinde. Za to má můj obdiv a respekt.

Jako defenzivní hráč, koho jste bral od soupeřů z naši ligy jako nejtěžšího hráče na bránění?
Když to vezmu obecně, tak malí a rychlí. Jak jsem vyšší, tak tihle hráči mi dělají problémy.

Mistrovský titul znamenal opět předkola LM, ale bohužel opět vypadnutí ve 3. předkole s podceňovanou Žilinou. Takhle zpětně, co se tam vlastně nepovedlo?
No, to si pamatuju moc dobře. A dodneška mě to hrozně mrzí. Domácí zápas jsem nemohl hrát, protože jsem si zlomil ruku předtím v Příbrami, ale zápas v Žilině si pamatuju moc dobře. My jsme měli docela dost šancí a vedení pro ten postup dělalo hodně, takže jsme tam letěli snad tři dny před zápasem, abychom se na to připravili dobře. No a pak přišel ten moment, ta penalta a já selhal. Do dneška to mám v hlavě a straší mě to.

Sezona 2010-11 byla vaše poslední ve Spartě a začal jste nastoupovat spíše jako pravý bek díky zranění Ondřeje Kušníra. Která pozice vám více vyhovovala v té době?
No takhle, když už se to týká těch krajů, tak líp se mi hraje zleva. Asi, že si to můžu navést na střed a střílet. Ale dneska už si nevybírám. V Dynamu máme šikovnýho mladýho kluka na levým, tak na mě padnul ten pravej.

Ve 2. kole Evropské Ligy jste utkali s Liverpoolem, to musel být fantastický zážitek. Jak na tento souboj vzpomínáte? Jaký to byl pocit stát na Anfield Road?
Neskutečný. Já vlastně začal na střídačce a musím přiznat, že jsem skoro nesledoval fotbal, ale diváky a ty chorály. To je asi nejvíc, co jsem zažil od fanoušků. A to prej byli tehdy ještě v klidu, vzkazoval tehdy Škrtěl přes Kůcu.

Ze zálohy Sparty šel tehdy opravdu respekt. Vedle sebe vy, Kucka, Vacek, Sionko, Matějovský. Jak se vám s takovými hráči hrálo? Na koho nebo na co vzpomínáte nejraději?
Asi na každej zápas. Je to takový klišé, ale fakt jsem si vážil každýho zápasu, do kterýho jsem mohl nastoupit, kór s takovýmahle hráčema. Nechci nikoho urazit, ale bylo mi jedno, jestli je to Liverpool nebo Votice. Mám skvělý zážitky a nikdy na ně nezapomenu.

Za Spartu jste nastoupil celkem k 82 zápasům a vstřelil 7 branek. Když byste měl vypíchnout nejlepší zápas a také branku, na kterou jste nejvíce pyšný?
To určitě proti Záhřebu. Pak taky důležitý góly v Palermu a proti Poznani. Jo a vlastně v Odense, tam jsme postupovali až na penalty. Tam kdybych nedal, tak jsme vlastně vypadli. Ale já nad tím tehdy takhle nepřemejšlel. Já jsem si vzal míč a vypálil. Možná lepší takhle, že mi to třeba úplně hned nedošlo (smích).

Hodně branek jste střílel z penalt, byl jste tak určen trenérem, nebo jste se dohodli v kabině?
To vždycky určoval trenér. Byli jsme určený dva, tři, ale já věděl, že když budu na hřišti, tak k tomu nikoho nepustím.

Další tři roky jste strávil ve Slovanu Bratislava. Jaké bylo přijetí na Slovensku? Myslím především s ohledem na to, že jste přišel právě ze Sparty.
No…. to už je jinej šálek. První setkání bylo před sezónou posezení s Ultras, tam jsem hned dostal pár jmen. Tam mi to dali hodně sežrat, ale to bylo vlastně jediný. Já tam mluvil i s tím velitelem Ultras a ten mi řekl, že když budu hrát dobře za Slovan, všichni na to časem zapomenou a bude to v pohodě.

Četl jsem názor od Karla Jarolíma (tehdejší trenér Slovanu), že jste zkrátka chtěl ze Sparty.
No, to bylo takový, že už jsem byl takovej zlomenej. Tam tehdy byl ještě Jakub Otava, kterej mi vlastně jako první řekl, že má o mně Slovan zájem. Že tam nemusím jít, ale když tam budu chtít jít, tak mě pustí. Tak jsem se sešel s trenérem Chovancem a trenérem Haškem, kteří my vysvětlili nějakou moji pozici. Což pro mě ale nebylo do budoucna dobrý, protože jsem chtěl hrát, speciálně po tom zranění. No a on mi řekl, že jsem třetí, čtvrtej na pozici halva, že asi moc hrát nebudu. Tehdy už do toho měla co mluvit manželka, tak jsme se dohodli, že půjdeme do Bratislavy.

Nikdy jsem to asi nikde neřekl, ale tehdy jsem to obrečel. Bylo to takový divný. Ne, že by se mi nechtělo, asi jsem potřeboval změnu, ale když jsem pak měl vracet věci.. To bylo náročný. Nikdy jsem na Spartu ale nezanevřel, to je pro mě srdcovej klub. Jen jsem uzavřel jednu etapu.

A proč vlastně zrovna Slovensko, zvažoval jste ještě jiné nabídky?
Tenkrát můj manažer (Paska) řekl, že je jen Slovan. Samozřejmě mohly být i jiný, ale to už se asi nikdy nedozvím. Ale ty první dva roky byly super. Vyhráli jsme, co se dalo, postoupili jsme do Evropský ligy. Pak už to bylo složitější, ale nemyslím, že jsem udělal chybu.

V předkolo LM jste sice vypadli s APOELem, ale vše jste si myslím více než plnohodnotně vynahradili díky postupu do Evropské Ligy přes AS Řím. Dočetl jsem se, že z tohoto zápasu máte podepsaný dres Tottiho, je to pravda? A jak na tento dvojzápas vzpomínáte?
Je to pravda. Tenkrát se hrálo na Pasienkách, bylo tam snad 8000 lidí (kapacita 6500), takže úplnej blázinec. Ale vzpomínám na to hrozně rád. Doma jsme vyhráli 1:0, kdy dával góla Martin Dobrotka. No a já se už v průběhu zápasu ptal Tottiho, on na mě koukal, jako že co chceš. Tak to úplně nevyšlo (smích). No a na stadionu dělala jedna paní, která se starala o rozhodčí a já se jí ptal, jestli by to nebylo možný domluvit. A povedlo se. Takže je to tak, mám ho doma.

Ve skupině jste se pak potkali třeba s PSG, Bilbaem nebo Salzburgem. Lze tyto zápasy vůbec porovnat, a který zápas byl největší zážitek?
Asi na tom Bilbau a v Paříži. Bylo to takový jiný, kór pro slovenský mužstvo. Užívali jsme si to se vším všudy. Trénoval nás trenér Weiss a v Paříži asi osm hodin před zápasem jsme se chtěli projít po městě. Tak nás vysadili na Champs-Élysées a on říká: Teď máte čtyři hodiny rozchod, tak se tu pořádně podívejte, protože už se sem s fotbalem takhle nikdy nedostanete (smích). Takže to bylo braný tak, abychom si spíš ty zápasy užívali. I když jsme prohrávali, tak tam nebyla panika. Samozřejmě se probrali chyby a tak, ale všechno se to směřovalo, abychom porazili Salzburg. Což se bohužel nepovedlo.

Máte i z těchto mačů nějaké hrané dresy od soupeřů?
Z Paříže mám Pastoreho. Už jsem měl jeho dres tenkrát z Palerma, tak jsme si vyměnili i tady. Z Bilbaa taky, ale nevím už koho. Ze Salzburgu myslím ne.

Máte třeba tyhle dresy někde vystavené? Kolik jich máte?
Momentálně je mám v garáži. My budeme teď stavět, takže si tam udělám svojí místnost, kde si tohle všechno zarámuju a pak u toho budu vzpomínat. A je jich dost. Pětatřicet, možná čtyřicet. Mám taky třeba Theo Walcotta z Arsenalu.

Dvě sezóny, dva mistrovské tituly. No a potom návrat do Budějovic. Nebyla to škoda nepokračovat?
No řeknu to upřímně. Celou dobu, co se mi blížil konec smlouvy, jsem tak nějak špekuloval, že bych chtěl jít ven ještě. No a potom se nám tam narodila dcera, tak jsme se domluvili, že tam zůstaneme. Byl tam vlastně i mladej Kmotrik (majitel Slovanu Bratislava), přijel i můj manažer. Domluvili jsme si smlouvu myslím ve středu. Akorát mladej mi říká, že táta přijede na zápas o víkendu, takže to v pondělí podepíšeme. Já si o víkendu v zápase přetrhl křižák, odvezli mě do nemocnice. Pak mi říkali, neboj, podepíšeme, nic se neděje. Jenže se nic nedělo. Tak jsem se ptal, jak to bude s léčbou třeba a tak, a oni mi řekli, že to musím sám. To už mi bylo divný.

S Paskou jsem byl domluvenej, že si to teda zařídím, protože mi Kůca domluvil rehabilitaci v Itálii. Takhle rychle jsem předtím ještě koleno uzdravený neměl. Byl jsem tam asi čtyři měsíce a pak mi psal, že mě do Slovanu už asi nechtěj, protože jsem zraněnej a bla bla bla. Pak vím, že bylo jednání s Jabloncem, ale to padlo taky. Takže jsem se sešel s majitelem Budějovic a ten mi říká: „Prosimtě, co tady furt vymejšlíš takhle. Pojď domů ne?“ Tam tehdy byl vlastně ještě Karel (Poborský), a že můžu pak klidně odejít třeba po půl roce. Takže jsem tam byl asi osm měsíců a pak už bylo to Řecko. To už jsem byl bez manažera a všechno jsem si hledal sám.

Potom přestup do AEL Kalloni. Musím se přiznat, že jsem tento klub neznal. Jak si vás našli, nebo jak se zrodil tento přestup?
Tenkrát si mě našel pan Koukal, že by pro mě měl kluby, tak jestli může jednat mým jménem. Souhlasil jsem. No a právě přišel s tímhle Kalloni. Já věděl, že tam už tehdy byl Kuba Podanej, tak jsem se ho ptal, jaký to tam je. Říkal, že v pohodě, mají peníze. Majitel klubu je v Dubaji atd., tak jsem to tam jel zkusit.

Jenže tehdy jsme řešili co s malou, protože manželka měla nastupovat zpět do práce (je oční lékařka). Věděl jsem, že tu práci chce dělat, tak jsem jí řekl, že vlastně nevím, do čeho jdu, tak ať oni zůstanou tady a třeba za půl roku, ať za mnou přijedou. Zvládali jsme to tak nějak, protože vždycky v tom měsíci za mnou někdo přiletěl. Naši nebo kamarádi vždy když přijeli, tak vzali malou, takže jsem byl s ní i dost.

Jenže tehdy začala krize a v Řecku byly velký problémy s prachama. Tam šlo snad vybrat jen 60 eur denně, nešlo posílat peníze do zahraničí. K tomu podpisovej bonus jsem neviděl, nehrál jsem. Teď oni, že dobrý dobrý, neboj, budeš hrát. Já byl naučenej trénovat naplno, čekat na svojí šanci. Trénoval jsem pořád stejně, ale viděl jsem, že nehraju. Tak jsem šel za sportovním ředitelem a ten mi řekl: „ty chceš hrát viď?“ Tak mi budeš dávat tisíc Euro měsíčně a budeš hrát. No, tak jsem řekl, že to asi ne a požádal o ukončení smlouvy. Ale za to, že jsem trénoval a že jsem nedělal problémy, tak mi vyplatili aspoň něco z tý smlouvy a já odjel domů.

Potom přišla Itálie a FC Pavia 1911.
No to je další story. Nevím k čemu bych to přirovnal. To je třetí liga, ale to starání se a ten servis pro hráče, to je jak naše první liga. Když jsem přijel a čekali tam na mě tři kondiční trenéři, koukal jsem jako blázen. Italská liga, speciálně tahle třetí je hodně náročná.

To bylo jedno z nejlepších angažmá, co jsem měl, a musím před nima smeknout, i když jsem toho moc neodehrál. Tam to měli čínští majitelé a měli za cíl postoupit do série B. Nám se to nepovedlo, vlastně jsme nešli ani do play-off, takže spousta hráčů pak odešla, včetně mě.  A myslím nikdo z těch tehdejších hráčů už tam není. Ani nevím jakou ligu teď hrajou, ale vzpomínám rád.

Sledujete momentální Spartu a co na ní říkáte?
Samozřejmě sleduju, ale tohle je těžká otázka. Je to hodně složitý. Co bych k tomu řekl no. Sparta byla vždycky propíraná médiama, je to jasný, je to nejlepší mančaft u nás. Nevím, jak to funguje v kabině, ale je tam hodně cizinců. To my neměli, bylo tam pár cizinců, hlavně Slováků. Teď nevím, jak to funguje přesně. Nastavil se nějakej novej trend, kterej bude třeba do budoucna dobrej. Teď je na sparťanský obci, jestli to vydrží.

Viděl jsem zápas v Subotici a to jsem málem vyhodil televizi z okna. Pak je odveta, kde ty kluci makaj, chtějí hrát a ten výsledek. Odpustíte jim to, protože makaj. Pak ale přijde jinej zápas a zase je to takový… Chápu to, hrál jsem tam. Vím, jaký to je, jakej je tlak. Ale věřím jim, takovou cestu nastavili. My to musíme respektovat, doufat a čekat. Věřím, že je to správná cesta.

Taky je to tak, že každej si do Sparty rád kopne, když je dole. To už bylo za nás. Proto já se snažím i co mám kamarády sparťany uklidnit, že prostě tak to je. My to nezměníme. My můžeme akorát fandit a věřit. Musíme fandit, i když se nedaří. Když se daří, to umí fandit každej. Tohle je prostě Sparta.

Je někdo ve Spartě, kdo vás zaujal?
Stanciu. Výbornej hráč. Jsem rád, že jsem si proti němu i zahrál, když hráli tady ten přípravák. Tak ten mě baví.

Znáte se s někým ze současného týmu?
Jo s Vencou Kadlecem, on tehdy vlastně začínal. A pak z ligy co ještě znám hráče jako Šural, Vácha.

Kdo si myslíte, že vyhraje letošní 1. a 2. ligu?
To je jednoduchý. My druhou a Sparta první.

Snad je ten tip správný. Doufám, že je. Přál bych to samozřejmě Spartě a Vám také, abyste si ještě tu první ligu zahrál.
Děkuju, snad se to povede. Už moc času nemám (smích).

Autor: Jan Šťastný
zdroj obrázku: idnes.cz