Vždy se rád setkám s někým ze staré gardy. Tentokrát si na mě udělal čas pan Táborský, kterého já pamatuji už jen jako experta ve studiu. Příjemné vzpomínání na Kvašňáka, Bergera, Ježka a další.
Největší úspěchy:
3x Mistr české ligy (dvakrát jako hráč, jednou jako trenér)
3x Vítěz domácího poháru
Semifinále PMEZ
Semifinále PVP
Statistika:
Za Spartu odehrál 228 zápasů v lize a dalších 18 přidal v evropských pohárech. Celkem v nejvyšší soutěži odehrál 268 zápasů a dalších 19 přidal za reprezentaci.
Ve Spartě jste vyrostl, kde tehdejší mládež trénovala?
„Začal jsem tu oficiálně v jedenácti letech. Důvod byl jednoduchý, bydlel jsem 500 metrů od Sparty a měl jsem to sem kousek. Trénovalo se tak různě, byla různá období. Pamatuju si třeba, že jsme trénovali na Korábě, kde trénovala celá mládež i B tým. To bylo, když se na Letné stavělo tréninkové hřiště. Celý ten areál byl zapůjčen Spartě, hřiště samozřejmě bylo škvárové.“
Zápasy dorostu se hrály před zápasy áčka, mně osobně by se tohle líbilo i dnes.
„To nejste sám. Jestli něco dnes mladým hráčům chybí, je to kontakt s publikem. Když ti kluci hrajou druhou a třetí ligu, návštěvy jsou pořád slabé. Kluci nejsou pod velkým tlakem. My jsme to měli trošku jednodušší. Bylo tady třeba jen 4000 míst k sezení, takže diváci chodili hodně brzy. Na náš zápas tak bylo klidně pět tisíc lidí, v poločase ještě víc.“
Platil jste za výborného obránce. Ke komu byste sám sebe připodobnil z aktuálních hráčů?„Prakticky v každém týmu jste měli alespoň jedno rychlé křídlo, takže já se spíš vždy specializoval na jejich bránění. Jako levý bek jsem hrál na rychlíky, jako byl Franta Veselý, Motl, Janečka, Levický a další. Do útoku jsem se moc nedral, a i proto jsem v dresu Sparty vstřelil jenom jednu nebo dvě branky. Moje úkoly byly hlavně defenzivní.“
Do áčka jste nakoukl poprvé v sezóně 62/63, tehdy ještě za Spartak Praha Sokolovo. Sparta však skončila až na 9. místě, jeden bod od sestupové pozice.
„Oficiálně první zápas jsem odehrál až v této sezóně, ale za Spartu jsem několik utkání odehrál už předtím. Když byla reprezentační pauza, trenér Kolský domluvil přáteláky a tím, že byli hráči v nároďáku, tak si na doplnění vybral několik dorostenců. To byla výborná škola. Mohl jsem se seznámit se svými budoucími parťáky, oni mohli poznat mě.“
První sezóna pro mě jako osmnáctiletého kluka byla hodně náročná, protože jsme prakticky od začátku ligy hráli o záchranu. Zachránili jsme se až posledním zápasem, myslím, že v Trenčíně. Remizovali jsme a to nám k záchraně stačilo.
Největší rival byla vždy Slavie
Když se dívám na tabulku, vidím tam Duklu, ČKD Praha, Motorlet Praha, ale také dva týmy z Bratislavy, Slovan a Slovnaft. Proti kterému týmu to byly nejvyhecovanější zápasy?„V rámci Československa to byla vždy Slavie. Derby je prostě jenom jedno. Národ se dělí na slávisty a sparťany. Tím nechci dalším klubům, jako byla Dukla nebo Slovan Bratislava, něco upírat, ale tak to prostě bylo, je a bude. S Duklou to bylo samozřejmě vyhecované také. Měla spoustu reprezentantů v čele s Masopustem a dalšími. Mezi fanoušky nebyla Dukla oblíbená, protože to byl uměle vytvořený tým někdy kolem roku 1955.
Liga celkově byla těžší než dnes. Už jen z hlediska cestování. Jeli jsme dvakrát do Košic, protože Košice měly v první lize dva celky. Pak byla Žilina, dva týmy v Bratislavě. Zápasy hlavně na jejich hřištích nebyly jednoduchý.“
Jak jste tehdy na zápasy cestovali?
„V začátcích, tedy někdy kolem roku 62, jsme létali. Ono jet celý den třeba do Prešova autobusem, to už je solidní turistický zájezd. Potom přišla doba, kdy se šetřilo, takže jsme jezdili autobusy, ale to byl vždy třídenní zájezd. Jeden den 12 hodin v autobuse, druhý den zápas a třetí den zase 12 hodin v autobuse.“
Rok 66 a půlrok 67 jste strávil v Dukle kvůli vojně. Nastoupil jste proti Spartě… Nelákalo Vás zůstat v Dukle?
„Na vojnu tehdy museli všichni, pro sportovce byla výhoda, že mohli jít do některé z Dukel. Já sice původně studoval vysokou školu, ale kvůli fotbalu jsem toho nechal. Proto jsem šel na vojnu trošku později. Nevěřil jsem, že půjdu přímo tady do Dukly Praha, protože kluby ani fanoušci se neměli moc v lásce. Šel jsem tam společně s Ivanem Mrázem a byli jsme vůbec první sparťané, kteří šli na vojnu tam. Vzpomínám na to rád, našel jsem si tam spoustu kamarádů a dodnes jsme v kontaktu.“
V roce 1966 Vám svítí v kolonce startů za reprezentaci dva zápasy, ale za jakýsi B tým. Vůbec netuším, co to bylo zač? Potom už samozřejmě následují regulérní starty za národní tým.
„Dost nesmyslný projekt. To mužstvo tolik zápasů nehrálo a nemyslím si, že to pro náš fotbal mělo nějakou přidanou hodnotu. Pak byl ale olympijský tým, který se zúčastnil olympiády 64 v Tokiu i v roce 68 v Mexiku. V tom mužstvu jsem byl, ale pro zranění jsem na olympiádu bohužel nemohl jet.“
Se Spartou máte jeden titul a dvě vítězství v poháru, to stejné také v dresu Dukly.
„Se Spartou mám double jako hráč a to stejné se mi povedlo i na Dukle. Hlavně jsem chtěl říct, že to, že se vytvořili Dukly, bylo pro sportovce skvělé. Ne třeba tak pro celou naši společnost, ale pro hráče, že mohli jít hrát tam, místo klasické vojny, bylo výborné. Byla Dukla v Praze, pak třeba Dukla Banská Bystrica. Slovnaft Bratislava byl zase pro policajty. Hráč tak mohl pokračovat ve své kariéře. Byla spousta trenérů, kteří objížděli zápasy Dukly a tipovali hráče do svých klubů, až jim skončí vojna. Přeborník byl v tomhle myslím trenér Pospíchal, který si ty hráče potom bral do Bohemky.“
Sbíral jste starty také v Evropě a třeba v ročníku jste v PMEZ dokráčeli do ČF a vypadli s Partizanem Bělehrad. Po domácí výhře 4:1 přišla prohra v Bělehradu 0:5.
„Je to už přes padesát let a do dnešní doby se mě na to lidi na různých besedách ptají. Jestli nám někdo nehodil něco do pití a tak. Nehodil, prostě se to tak stalo. Třeba rok nato si myslím, že už by se nestalo, ale tehdy jsme dostali bůra, což je hodně. Speciálně na Spartu je to hodně, ale stalo se to.“
O rok později potom s Duklou až do semifinále PMEZ.
„Hezký zážitek, vyřadili jsme Ajax a Anderlecht Brusel. Až potom jsme vypadli se Celticem. Jejich hra nám neseděla, Dukla byla techničtější mužstvo a neuměli jsme se s jejich tvrdostí vyrovnat. Na Julisce jsme měli převahu, ale branku jsme nedali.“
V sezóně 72-73 jste potom zopakovali semifinále se Spartou, ale v PVP. Vypadli jste až s AC Milán, když jste vyřadili Ferencváros nebo Schalke 04. Z Německa prohra 1:2, na Letné 34 tisíc diváků a vítězství 3:0.
„Západoněmecká kopaná měla dobré jméno a porazit je 3:0, to byla paráda. Takové vítězství se asi ani nečekalo. Proto já říkám i dnes těm hráčům, nebo já jím to neříkám, ale myslím si to… s každým se dá hrát. Přijela sem Barcelona a prohrála. Přijel sem Real a prohrál. S každým týmem se dá hrát a třeba z pěti zápasů jeden vyhrát můžete. Důležité je nejít do zápasu s přílišným respektem. Taky nám hodně pomáhali diváci, byli jsme jedna duše. Může se prohrát, ale divák ocení, když ví, že jste tam nechal všechno. Tady dneska fandí kotel a občas se nechá vyhecovat ještě jedna tribuna, ale to je všechno. Tehdy fandil opravdu celý stadion a tlačil nás dopředu.“
Branek jsem moc nedával, ale pamatuju si je
Za svoji kariéru jste vstřelil 4 branky v lize a jednu v reprezentaci. Vzpomenete si na všechny?
„Vzpomenu si na ten za národní mužstvo. Nějak jsem si narazil s Adamcem, což byl mimochodem výborný hráč z Trnavy, nepříjemný pro protivníka, a dal branku. Bylo to proti Walesu. Jelikož je to jediná branka, tak si na ni vzpomenu. Být jich patnáct, tak už ne (smích).“
Nejvíce zápasů jste odehrál pod trenérem Ježkem. V čem bylo jeho kouzlo?
„Ježek byl člověk, který se dokázal prosadit před hráči, ale také před činovníky klubu, jak se tehdy říkalo. Jim řekl: „Dobře, budeme mistři, ale vy mi musíte přivést Pospíchala a Kose,“ a oni to udělali. Byl taková osobnost, že to udělali. Osobnost se stává výsledky, které měl, a také erudovaností. Přišel s novými metodami, které tu nikdo neznal. Do té doby se na tréninku hlavně běhalo, ale on jako první u nás do tréninku přidal míč. Nás jako hráče ty tréninky bavily. Společně s panem Vejvodou, který trénoval Duklu, to byli asi nejlepší trenéři, co tu za moji hráčskou kariéru byli.
Nemyslím si, že měl moc charisma, byl hodně přísnej, moc se nesmál. Fotbal byl pro něj koníček. Jezdil na chatu do jižních Čech, kde chytal na anténě nějakou rakouskou stanici, která dávala zahraniční zápasy, a sledoval je a učil se.“
Jak vzpomínáte na Andreje Kvašňáka? A celkově na tehdejší partu? Vzpomenete na nějakou vtipnou historku?
„Především to byl velkej hráč. On a Honza Berger, ale to už byla jiná generace. Oba fotbal uměli, ale hráli hodně pro lidi. Hlavně Andrej tohle uměl. Šel si stěžovat k rozhodčímu, různě mával rukama a lidi se smáli. Byla to show. To dneska už moc vidět není.
Víte, jak padaly závory? Tak to byl Andrej. Párkrát se stalo, že už od středovýho kruhu se s někým fauloval, on padal, ale padal tak dlouho, že doběhl až do vápna a tam spadnul a byla penalta. Říkali mu hajaja (smích). Zahraniční novináři tehdy říkali, že to je snad nejpomalejší hráč, kterého kdy viděli, ale byl všude. Hrál se samozřejmě jiný fotbal, ale to jeho myšlení a cit pro hru byly neuvěřitelné. Letí na vás míč, vy máte dvě tři možnosti, jak s tím naložit, a on si vždycky vybral tu správnou. Rád na něj vzpomínám, na Slovensku tolik ne. Košice ho nechtěly pustit, Sparta ho sem přivezla v noci. To jste neviděli, co se pak na Slovensku dělo, když tam přijel Kvašňák. Volali na něj, že je k**ot a filéš, to je snad maďarsky zrádce. Že je zrádca slovenského lidu a tak podobně. Protihráči byli diváky vyhecovaní a trefovali ho, neřekl ani slovo. Po zápase ti, co mu nejvíc nakopali, se mu šli omluvit a podali ruku jako první.“
Vaše poslední sezóna na Letně měla bohužel přívlastek smutná, protože se sestoupilo. Dodnes se vedou diskuze, jestli si Sparta i Třinec opravdu své poslední zápasy „pohlídaly“, ale Sparta sestoupila o branku.
„Já tu sezónu moc nehrál, po pár zápasech jsem se zranil a musel na operaci menisku. Do konce sezóny už jsem nenastoupil. Zranění se mi pořád vracelo a už jsem z toho byl takovej vyšumělej. Kdyby to bylo v dnešní době, kdy se tohle řeší laparoskopicky, tak by to bylo asi jiné a hrál bych klidně déle, ale tehdy jsem skončil v jednatřiceti letech. Takže já se z tohohle tak trošku vyzouvám (smích). “
Po kariéře hráče jste se vhrnul na kariéru trenéra. Přes Tábor a asistenta Sparty až k hlavnímu trenérskému postu na Letné a hned titul.
„Na titul vzpomínám strašně rád, ale na to působení trošku s hořkostí. Měl jsem smlouvu jen na ten jeden rok a neprodloužili mi ji. Byla tam klauzule o opci, kterou se rozhodli asi tři měsíce před koncem, kde to na titul moc nevypadalo, že ji neuplatní. Byli jsme až za Bohemkou, která měla výbornej podzim a mizerný jaro. My to měli přesně naopak. Na jaře jsme šestnáct zápasů neprohráli a byl z toho titul. Ale jsem za to moc rád, komu se to povede, vyhrát na Spartě titul.“
Vedl jste nynější trenéry (Lavička, Ščasný, Straka, Chovanec, Ivan Hašek, Griga). Jak na tuhle partu vzpomínáte?
„Často jsem nad tím přemýšlel, čím to je, protože koncentrace dalších trenérů byla v tomhle mužstvu opravdu enormní. Možná tam zafungoval trenér Ježek, ale nevím, nedokážu si to vysvětlit. Je to však samozřejmě dobře.“
Na Letné proti Platinimu
Sparta dokráčela v témže roce také daleko v Evropském poháru, když až ve čtvrtfinále nestačila na Juventus.
„Vidíte, Juventus jsem v tom výčtu zapomněl, ten jsme tu taky porazili. U nich jsme teda prohráli 0:3, když nás tam u nich trošku rozhodčí z „Lidodemo“ říznul, ale nevymlouvám se, bylo to zasloužený. Juventus potom soutěž vyhrál, ale dokázali jsme je tu porazit. A to měli v týmu hráče, jako byli Boniek a Platini, a trénoval je Trapattoni. Hrálo se na blátě, napadl sníh, takže oni ani netrénovali.“
Potom několik sezón v Řecku. Proč zrovna Řecko a jak na něj vzpomínáte?
„Nejdřív jsem měl nabídku z Kypru a pak mi volali ze Sparty, abych přišel, že tu jsou nějací dva pánové z řeckého klubu. Říkal jsem si, že to zkusím ten rok, jestli tam vydržím. Tehdy se tam trenéři moc dlouho neudrželi, dneska je to jiný, jsou jiný smlouvy a tak lehce to nejde.“
V 90. letech to byla v Řecku ve fotbale docela divočina, majitelé ozbrojení.
„Já myslím, že je to i dneska, i když se to určitě posunulo. Já trénoval spíš menší kluby, ale taky jsem samozřejmě vnímal, co se kolem mě dělo.“
Naučil jste se řecky?
„Naučil, musel jsem. Učil jsem se anglicky, ale řekli mi, že s angličtinou tam moc nepořídím. Na začátku jsem měl tlumočníka, sám klub to tak chtěl. Byl to kluk, co žil v Česku a pracoval v dolech. Jak měli v Řecku občanskou válku, tak hodně utíkali pryč ze země i k nám. On byl samozřejmě rád, že nemusí někde kopat a může být u fotbalu. No ale najednou mi řekli, že musím do Soluně a že tam půjdu do televize. Akorát jsme porazili velký klub, chtěli ohlasy. Chtěl jsem jet s tlumočníkem, ale oni že ne, že to zvládnu. Tak jsem to tam nějak odblekotal a bylo. Fotbalový slovník si uděláte hned, ale když si pak chcete dát třeba brambor s mrkví, tak to na to samozřejmě nestačí. Takže jsem se naučil. Občas sám sebe z řečtiny zkouším (smích).“
Trenérskou kariéru jste pověsil na hřebíček v roce 2001 a vrhnul se na dráhu spolukomentátora. Jak tento nápad vznikl?
„Tehdy bylo několik televizí, které přenášely fotbal, takže to bylo takové rozhárané, ale dostal jsem nabídku od ČT a rád na to vzpomínám. Jel jsem na Euro do Portugalska a na MS do Německa. Potom už komentátoři jezdili sami, nebo to komentovali ze studia. Práce mě bavila, bylo to něco jiného a snad jsem nikoho nepoškodil. Snažil jsem se být objektivní, ale vyslechl jsem si i tady na Spartě, že je nepochválím. Když jsme šli komentovat třeba Slavii, tak jsem zase slyšel: „no jo, Táborák, to zase budou řeči proti nám.“ Teď už je to jiný a pět let nechodím.“
Vzpomenete si ještě na nahrávku vaší poločasové diskuze s Mírou Bosákem, která se dostala ven?
„On to zapomněl vypnout, no. Je to vtipný. Nějaká skupina si snad z toho natočila cédéčko nebo co (smích).“
Nebylo z toho nějaké haló v ČT?
„Nebylo, to jsem se divil. Já byl v Řecku, volal mi Bosák a říká: „Hele to si pochutnáš.“ On to měl ale horší, protože řekl snad stokrát „ty vole“.“
Super