Luděk Stracený, stále velký sparťan, na kterého se vždy v Edenu nenávistně řvalo nehledě na tým, za který aktuálně nastupoval. Nyní vedoucí mužstva a asistent trenéra u Juniorky.
Největší úspěchy:
2x Mistr české ligy
Statistika:
Za Spartu odehrál 29 zápasů a přidal 3 vstřelené branky. V nejvyšší soutěži celkem185 zápasů a 21 branek. Dalších 6 zápasů (2 branky) přidal za Žižkov v Poháru UEFA.
S fotbalem jste začínal v Říčanech, ale už v žácích přišel přestup do Sparty.
V roce 1984, za pana Toufara, jsem šel na zkoušku na Spartu na spodní hřiště, kde teď sedíme (tréninkové na Letné, pozn. red.). První trénink se mi myslím povedl a už jsem tady zůstal.
Takže mládež trénovala zde na Letné?
Přípravka trénovala na staré Letné. Tréninkové hřiště tady bylo vždycky a směrem od hlavního stadionu bylo ještě hřiště na házenou. Tam jsme také často trénovali na házenkářské branky, to nás bavilo. Jako žáci nebo vlastně i potom jako dorost jsme občas trénovali na Letenské pláni.
Jak fungovalo propojení školy a tréninků? V dnešní době myslím mají mladí hráči velký přepych v provázanosti Sparty a partnerských škol.
Až do 4. třídy jsem chodil do Říčan a po škole mě táta vozil na Letnou. Od 5. třídy měla Sparta sportovní školu ve Vysočanech a chodili jsme trénovat na Podvinný Mlýn, stejně jako C dorost. B dorost trénoval v Krči a teprve A dorost, kde mě vedli pánové Kraus a Šafařík, trénoval na Letné.
Skočím do dospělého fotbalu. Ve dvaceti jste šel na hostování do SK Chrudim, tehdejší druhá liga, kterou nyní Chrudim opět hraje.
Ještě před Chrudimí jsem se rozkoukával v dospělém fotbale v B týmu Sparty ve třetí lize. Měl jsem i výborné spoluhráče. V útoku vedle mě nastupoval Honza Koller. Za trenéra Jarabinského jsem v roce 95 naskočil do ligy, měl jsem tři starty. Za trenéra Petržely mi byla nabídnuta Chrudim, kde dělal asistenta Víťa Lavička. Potom to i převzal jako hlavní trenér a dařilo se nám. Pro mě to byla obrovská škola a hodně mi to pomohlo i dál v kariéře.
Byl jsem tam přes rok a potom si mě stáhl trenér Ščasný. Víťu Lavičku si vzal jako svého asistenta. Během dvou nebo tří kol jsem naskočil do sestavy a nastupoval za áčko.
Vrátil jste se jako odchovanec a sparťan. Já osobně bych byl rád, pokud se bude pokračovat v aktuálním trendu a víc odchovanců se dostane do prvního týmu. Nemusí se učit, co je to Sparta, jsou na to zvyklí. Jsou zvyklí na tlak a vše okolo toho.
Souhlasím. Odchovanci to také budou mít jednodušší u fanoušků. Bylo to tak i u mě a když jsem přišel do prvního týmu, kde byli plejeři jako Jirka Novotný, Petr Kouba, Horst Siegl a další, ikony Sparty, reprezentanti. Vzali mě mezi sebe skvěle samozřejmě proto, že jsem se choval normálně, ale taky věděli, že jsem odchovanec a že ve mně asi něco bude.
Můžu říct, že se o mě starali, radili mi. Hlavně Roman Vonášek nebo Sigi, vedle kterého jsem i seděl v kabině.
Možná právě i tohle pomohlo v dobrém startu za první tým a k první vstřelené brance.
Určitě, a fanoušci mě myslím vzali hned od začátku dobře. První branku jsem tady vstřelil Drnovicím a potom když jsem střídal a celá Letná mi tleskala, neuvěřitelný pocit. Člověk měl až slzy v očích, protože si uvědomoval, co se mu právě povedlo.
Jak fungovalo zápisné, byl jste nějak jako odchovanec zvýhodněn?
To platilo pro všechny stejně a myslím, že za ten gól proti Drnovicím to bylo snad pět tisíc.
Z tehdejší výplaty, jako mladý hráč..
No, musel jsem si půjčit od rodičů. Byly tam i další poplatky za start a tak a na to by mi ani první výplata nevystačila (smích).
Dvě sezony ve Spartě byly zajímavé i z pohledu kádru. Byli tu hráči jako Lumír Mistr, Václav Němeček, ale také mladá generace jako třeba vy.
Z těch mladých tu se mnou byl už třeba Míra Baránek, Martin Čížek. Tehdy přišel Tomáš Řepka. Vyhráli jsme dva tituly, ale třeba rozdílem patnácti bodů. Parta byla výborná a i když se někdy nedařilo, nějak jsme to vždycky urvali.
Jaký byl křest „Parkáčem“?
Poprvé mě tam vzal Jirka Novotný. Slavili jsme tam tituly, scházeli jsme se tam s hokejisty Sparty. Moc pěkné zážitky, jen to bylo náročnější na játra.
Se Spartou jste vyhrál dva tituly, oslavy jsou legendární.
Na tituly vzpomínám hrozně rád, pro ně ten fotbal hrajete. Na oslavy samozřejmě také a pamatuju si u jednoho, že jsme rozhodli v Hradci. Po cestě bylo několik zastávek s fanoušky a do Prahy jsme tedy přijeli už v slušném stavu. Oslavy trvaly klidně týden.
Jednou jsme takhle už po sezoně jeli do Prešova. Měli jsme na sobě dresy s HZDS. Strana tehdy propojená s Košicema, místní nás za to neměli moc rádi. Odehrál jsem první poločas, ale moc se mi nedařilo. Trenér Ščasný se tak ke mně natočil a povídá: „Ty jsi slavil ještě včera, co?“ Měl pravdu, ale sezona už stejně skončila (smích).
V té době byl majitelem Sparty pan Rezeš. Poznal jste ho někdy osobně?
Ano, občas za námi přišel a pozdravil nás, ale hlavně si volal s kapitánem. Čili nejvíc s Novotňákem a Sigim. Ale nechodil k nám nijak pravidelně. Pan Mach tím hodně žil a chodil za námi častěji, při důležitých zápasech byl na střídačce.
Pamatuju si Vás s trikolórou na hlavě v kvalifikaci o LM. Čí to byl tehdy nápad? Dnes relativně běžná věc, fotbalisté mají různé účesy, tehdy to ale byla rarita.
To bylo v zápase o Ligu mistrů s Dynamem Kyjev (sklopí oči na zem). Před zápasem jsem se štengloval s masérama, jestli to udělám, nebo ne. Řekl jsem, že jo, a tak mi vlasy nabarvili trikolórou.
Na ten zápas asi nikdy nezapomenu, nedal jsem v rozstřelu penaltu. V prodloužení jsem se cítil dobře, věřil jsem si na ni, ale v důležitou chvíli jsem neproměnil. Budu to mít před očima do konce života. Představoval jsem si, že ji proměním a poběžím se radovat ke sparťanskému kotli. Vidím to jako včera.
Ve Spartě a potom také ve Viktorii Žižkov vás trénoval pan Zdeněk Ščasný. Platí, že jste byli na stejné vlně a fungovalo vám to spolu?
Ano, určitě, já na Žižkově potkal i Ivana Horníka, který byl předtím tady. Tréninky pana Ščasného měly svou kvalitu, pochopil jsem, co po mně chtěl, a plnil to na hřišti.
Žižkov se vám stal takovým druhým domovem, odehrál jste tam přes sto zápasů.
Přesně jak říkáte, druhý domov. Cítil jsem se tam velmi dobře, měli jsme výborný tým i úspěchy. Jednou druzí a jednou třetí, dostali jsme se do pohárů. Ze Žižkova jsem nakoukl i do reprezentace.
V Poháru UEFA jste vyřadili Glasgow Rangers, na ten dvojzápas si vzpomínám dodnes.
Vedl nás Víťa Lavička a šlapali jsme. První utkání doma 2:0 na Strahově, dával jsem branku a asistoval. Přitom proti nám stáli reprezentanti. Hráči jako Ronald de Boer, Caniggia a další. Na Rangers jsme prohráli 2:0, takže bylo prodloužení a v něm jsme dostali na 3:0. Marcel Lička ale vstřelil branku, a tím jsme zázračně postoupili do dalšího kola. Nádherné vzpomínky.
Žižkov s malým stadionem působí až jako fantazie, když dnes mají naše kluby problém se protlačit do pohárů.
Je to i o štěstí, sedlo nám to, vyhýbala se nám zranění. Na Rangers Ferguson nedal penaltu, jinak by to třeba taky dopadlo jinak. V dalším kole s Betisem jsme sice prohráli 0:1, ale neproměnili jsme šance. Ve Španělsku to potom byl neskutečnej kolotoč. Držení míče mohlo být třeba 70 % pro ně. V sedmdesátý minutě už jsem se modlil, ať je konec, protože nás točili a stav už byl 0:3. Člověk běhal mez míče, bez síly.
V Žižkově vás trénovalo spousta trenérů spojených se Spartou. Lavička, Griga, Ščasný. Tehdy s Viktorkou fungovala jakási symbióza.
Nevím, jak bych to porovnal, ale třeba Slavia s Bohemkou jsou z Vršovic, mají k sobě blízko, tak my měli blízko k Viktorce. Pár hráčů a trenérů tam bylo ze Sparty. Když byl Víkend Šampionů v O2 a hráli jsme finále proti Slavii, fanoušci Sparty nám fandili. Bylo to propojený, ale jestli se takhle propojili fanoušci nebo my jako hráči, že jsme tam byli, těžko říct. Úplná domluvená spolupráce to ale nebyla.
Nyní vypadá, že už nefunguje. Dokonce tam snad byla nějaká domluva se Slavií.
Taky jsem to zaznamenal. Říkal jsem si, proč se do Žižkova serou. Ale vypadá to, že to moc nefungovalo a už snad nespolupracují. Uvidíme, jak to vůbec na Žižkově s fotbalem bude, ale když teď bude hrát B tým Sparty třetí ligu, klidně by mohl hrát tam. Ale to je jen moje úvaha, není to nic oficiálního.
Byl jste také v širším kádru reprezentace, ale zbrzdilo vás zranění, kdy jste rok nehrál.
To mě hodně zbrzdilo. Tady na stehně mám jizvu 20 cm a už nikdy nezmizí. Měl jsem opakovaně natržený sval až pět centimetrů a tam už byla otázka, jestli chci podstoupit operaci, aby mi jizvu odstranili, anebo skončím s fotbalem. Rozhodl jsem se pro operaci, což znamenalo rok pauzu.
V době zranění Žižkov sestoupil do druhé ligy, takže jste odešel na půl rok do Příbrami.
To mi zase nakoplo kariéru. Sešla se nám výborná parta s Rudou Otepkou, Vencou Kolouškem a podzim jsme hráli o Evropu. V zimě o mě projevili zájem Hearts.
Respektive Kaunas..
Přesně tak, stejný majitel a pak se to nějak udělalo. Neměl jsem agenta, ale měli jsme gentleman´s agreement s panem Zíkou, že kdyby něco bylo, že mi pomůže. Byli jsme na soustředění na Kypru a volal mi, že mají zájem z Hearts. Takže jsem přestoupil, nastoupil do třech zápasů a zase zranění.
Frajer do mě zajel zezadu. U nás jasná červená, tam žlutá a ještě se divil. Já byl měsíc a půl mimo s achilovkou. Měl jsem smlouvu na půl roku s opcí, ale po zranění už jsem se nestihl dostat do áčka a opci neuplatnili.
Takže návrat na Žižkov?
Návrat na Žižkov, do starého prostředí. Týmu jsem pomohl postoupit zpět do první ligy.
Tam jste odehrál další tři roky a potom na tři roky Blšany.
Blšany už byl jen přebor, to bylo takový jenom na vyprdění. Ukecal mě Horst Siegl, ať tam jdu hrát, jezdili jsme jen na zápasy o víkendu.
Máte nějaký oblíbený a naopak neoblíbený stadion?
Oblíbený je pochopitelně Letná. A neoblíbený… (zamyslí se) Eden a asi i Bohemka. Tam na mě vždycky řvali z kotlů: Stracený, ty si hovado. Slavie je taky jasná, i když jsem tam měl nabídku.
Vážně?
To tam trénoval ještě nebožtík Pešice s panem Šafaříkem. Přijeli za mnou a nabízeli mi neskutečný peníze. To bylo v roce 2001 nebo 2002, když jsme se Žižkovem vyhráli pohár. Pan Šafařík byl z Říčan jako já a taky mě trénoval v dorostu na Spartě, takže mě znal. Skvělý podmínky, ale já bych tam jít nemohl. Sparťanství by mi to nedovolilo.
Nyní působíte jako asistent trenéra u sparťanské juniorky. Je tohle směr, kterým se chcete ubírat?
Jsem vedoucím mužstva, ale tím, že Míša Horňák se posunul do A týmu a Luboš Loučka převzal juniorku, tak mu dělám asistenta. Ale primárně jsem vedoucím mužstva. Mám B licenci, kterou tehdy ještě dávali za 100 startů v lize a reprezentační start.
Co obnáší pozice vedoucího týmu?
Zařizuju hotely, přepravu, připravuju kabinu pro rozhodčí a pro soupeře, zápis o utkání. S klukama jdu na hřiště, pomáhám, snažím se radit, to mě taky baví.
Jaká je práce v juniorce se zahraničními hráči?
My to máme s Loukou (Luboš Loučka) nastavený tak, že tu cizince máme na testování, nebo už se udělají, ale když nebudou lepší než naši hráči, tak prostě hrát nebudou.
Sem tam se objeví mladí hráči a po oficiálním představení už o nich není slyšet.
Byli asi dva nebo tři, kteří podepsali smlouvu, odjeli si vyřídit víza, ale už se nevrátili, protože neměli takovou kvalitu.
Je někdo z juniorky, kdo si myslíte, že má v nejbližší době na první tým?
Je, třeba Pavel Hájek.
Jak probíhá komunikace s ostatními trenéry na Strahově?
Bezproblémově. Louka to hodně řeší třeba s Honzou Kopaňkem, takže třeba zítra jedeme do Hradce a máme málo hráčů, tak nám vypomůžou z dorostu. To stejné s A týmem. Zavolám si s Barym nebo Louka si zavolá s Míšou Horňákem nebo Zdeňkem Ščasným, bez problémů. (rozhovor proběhl 21.4.)