Největší úspěchy:
1x Mistr české ligy, 1x vítěz domácího poháru a superpoháru
Účastník Eura 2008
Statistika:
V české nejvyšší soutěži za Spartu odehrál 220 zápasů, připsal si 4 branky a 31 asistencí (celkem zatím 384z, 13g a 37a)
V anglické Premier League 14 zápasů a 1 branka, v Championship 37 zápasů, 1 branka a dvě asistence
Za národní tým odehrál 15 utkání a vstřelil 1 branku (za U20 2z a 2g)
Jaké byly vaše začátky? Dlouho jste hrál za Starou Boleslav, potom v Brandýse.
Přesně tak. V Brandýse jsem se narodil, ale ve Staré Boleslavi jsme bydleli. Takže to byly takové ty první krůčky k fotbalu. Chodil jsem hrát se starším bráchou a vlastně odmala jsem byl spíš mezi staršími kluky. První vzpomínky jsou takové, že mě to moc nebavilo. Dokonce jsem plakal a nelíbilo se mi tam, nechtěl jsem tam chodit. Ale pak se to nějak zlomilo, začalo mě to bavit a začal jsem nějakým způsobem vynikat. Takže mě posouvali ke starším, abych se otrkával.
Brandýs a Stará Boleslav je de facto spojené město, ale tím, že Brandýs byl ve fotbale trošku výš (muži hráli 2.ligu) a taky mládež byla výš, přestoupil jsem ze Staré Boleslavi do Brandýsa. Potom byly taky námluvy v Praze. Trénoval jsem na Dukle, zájem byl na Slávii. Ale já i moji rodiče jsme tenkrát z Prahy měli respekt, takže jsme to odmítli. Ve starších žácích jsem přestoupil do Mladé Boleslavi.
V pořadu TIKI TAKA na vás vyšťourali takovou zvláštní přezdívku. Jak jste k ní přišel?
To je hodně dávná historie. Bylo to, když jsem začínal tady v dospělých ve druhé lize. Nevím, kde se to vlastně vzalo, ale dva tři kluci mi začali říkat Marie. Mně to bylo jedno, nikdy jsem si na oslovování nepotrpěl. Pak tam byl takovej dotazník na vyplnění, když začínaly weby a podobně, tak jsem to tam vyplnil a od té doby se to asi neaktualizovalo (smích).
Potom v Mladé Boleslavi, kde jste si vyzkoušel první ligu. Postup z druhé ligy byl pro vás překvapením, nebo byly takové cíle?
Ono to bylo trošičku jinak. Tady nebyly moc velké ambice, ale já jsem byl rád, že můžu nastupovat s dospělými. Pak jsem dostal pozvánku mezi U-20, tam se mi vyvedl zápas v Itálii, kde jsme vyhráli 2:0. Shodou okolností jsem dal gól. Během dalšího týdne byl okolo mě velký humbuk. Že byl o mě zájem v Itálii a kdesi cosi. Já byl mladej, nevěděl jsem, jak to funguje. Tady v Boleslavi mi řekli, že o mě má zájem Jablonec a že kdybych pak přestupoval do zahraničí, bylo by lepší, abych šel z první ligy (Mladá Boleslav v té době byla ještě ve 2. lize).
Takže jsem přestoupil do Jablonce. Tam jsem šel s tím, že v Boleslavi ještě zůstanu na hostování, ale to nedopadlo. Pan Hřebík, který tehdy vedl Jablonec,o mě měl zájem a řekl mi, ať se o šanci zkusím porvat hned. Moc příležitostí jsem ale nedostal. Vlastně až poslední zápas, kdy už jsme měli jistotu záchrany v první lize. Takže moje prvoligová zkušenost byla jeden zápas.
Díky tomu, že jsem tu jarní část nehrál, přišel jsem o MS do dvaceti let v Argentině (český výběr prohrál ve čtvrtfinále s Paraguyí, pozn. red.). Začalo se mluvit, že bych mohl jít zpátky do Boleslavi, ale na hostování. V Boleslavi už se začal budovat tým, který měl hrát o postup. To se povedlo, hráli jsme na špici a jakmile se postoupilo, měl jsem se vrátit do Jablonce, ale Boleslav na mě uplatnila opci. Mně to ale vůbec nevadilo, protože se tu povedla vykopat první liga, což byla senzace. Taky jsem tušil, že tu budu dostávat víc šancí. Tehdejší trenér Jablonce pan Rada mi volal a ptal se, jestli bych tam nešel, ale já už byl rozhodnutej, že zůstanu v Boleslavi.
Takže první setkání s panem Hřebíkem proběhlo už v Jablonci.
Ano. Po sezóně odešel do Sparty a trénoval nás pan Palička. Za toho jsem ale šanci nedostal, takže se domluvilo to hostování s opcí v Boleslavi. I pro Boleslav to takhle bylo lepší, protože jsem se otrkal ve druhé lize a už jsem byl zvyklý na dospělý fotbal.
Potom už za trenéra Uhrina ml. stabilně v Boleslavi. Jak na něj jako na trenéra vzpomínáte?
Musím říct, že ty začátky byly hodně těžký a ostrý. Užil jsem si s ním svoje. Ale na druhou stranu pořád říkám, že mu za hodně vděčím. Šlapal po mně a dokázal ze mě vymáčknout, co ve mně bylo. Tehdy se mi z „provinčního“ klubu povedlo dostat se i do nároďáku. To se jen tak nevidělo. Bylo to jako sen, protože tam byli samí hráči ze zahraničí, z kvalitních klubů. A potom já. I když jsem na srazy jezdil, často jsem si říkal, že tam ani nepatřím.
V čem po vás trenér Uhrin ml. nejvíc šlapal? Co vám vyčítal?
Hodně chtěl, abych chodil do soubojů. To je věc, která mi byla a pořád asi je hodně vyčítána. Byla to taková moje slabina. Když jsem to neplnil, nešel pro nějaké ostřejší slovo daleko. Z toho jsem byl trošku vyjukanej, ale na druhou stranu jsem se z toho snažil něco si vzít a posunout se.
Bylo důležitý, že mě to nezlomilo. Samozřejmě jsem si to bral, byl jsem z toho špatnej, ale do jistý míry mě to taky vyhecovalo.
V poslední době se hodně mluví o problému v našem fotbale s přechodem juniorů do dospělého fotbalu. U vás třeba ten přechod byl okem zpětné optiky jednodušší, než v dnešní době v mnoha případech. Čím si myslíte, že to je?
Ta doba byla jiná. Byla jiná v tom, že když byli takhle mladí kluci, tak měli šanci nakouknout tak dva, tři do týmu. Jinak tam byli spíš zkušení hráči, co už měli něco odehráno. Dneska je to spíš naopak.Ti starší jsou de facto v menšině.
V tom to pro mě bylo jednodušší, protože jsem měl kolem sebe zkušené matadory. V Jablonci jsem tam byl s klukama, jako byli Milan Barteska, Pavel Jirousek, Jožka Weber, Roman Skuhravý, Tomáš Požár…Velcí hráči, co už měli něco za sebou, si to uměli ukočírovat. Já k nim vzhlížel a měl jsem štěstí, že jsem byl jeden těch z mála vyvolených mladých, kteří měli šanci se takhle oťukávat. Nezastírám, že to nebylo jednoduchý, ale nás mladých nebylo tolik jako teď.
Myslíte si, že právě tahle situace brzdí kvalitu našich hráčů? Protože v porovnání s vaší generací je teď prakticky nemyslitelné, aby některý hráč a teď promiňte, z klubu jako je Boleslav, přešel do Premier League.
Vnímám to tak. Nechci říct, že to ti mladí mají zadarmo, to ne. Ale devíza těchto kluků je jejich věk a v klubech se kouká na to, že by se třeba jednou mohli dobře prodat. To je to jejich největší plus. A tak by to být nemělo. Na prvním místě by měla být kvalita.
Když jsem tehdy přišel do kabiny, mlčel jsem. Byl jsem rád, že jsem mohl pozdravit. Neměl jsem ani kuráž těm klukům tykat. Teď je ta doba jiná, s tím se asi nedá nic dělat. Na druhou stranu každý má osud ve svých rukou. Buď mu stačí, že hraje ligu za těch podmínek, které má,anebo mu to nestačí, snaží se na sobě pracovat, je na sebe přísný a chce se někam posunout. Musím říct, že jsem poznal spoustu cílevědomých mladých kluků. Měli talent a k tomu na sobě neustále makali. Když si vezmu třeba Láďu Krejčího nebo Kubu Brabce, tak hráli ve Spartě, hráli dobře. Ale nestačilo jim to, pořád na sobě chtěli pracovat. Chtěli ukázat, že mají na to, aby dosáhli ještě víc. Díky tomu se dostali někam ven.
Rok 2004, postup do první ligy. Hned dvě sezony nato druhé místo v lize a kvalifikace do LM. To asi nikdo nečekal, že? Trochu taková pohádka.
Tak trošku jo. První rok v první lize jsme hráli o udržení a pamatuju si to jako dnes. Prohráli jsme v Jablonci, ten zápas se nám vůbec nepovedl. Ale přišli jsme do kabiny a náš konkurent svůj zápas taky nezvládl, a tím jsme se zachránili. Poslední zápas proti Slovácku doma už jsme věděli, že jsme zachráněni, ale já jsem si říkal, jaký je asi výhled do další sezony.
Udělalo se pár změn, přišel Mára Kulič, Radim Holub. Zase zkušenější hráči, kteří těm mladším kolem sebe ukázali, jak to ve fotbale chodí. Udělala se dobrá parta a šlapali jsme. Dostali jsme se až na druhé místo a do předkola Ligy mistrů. Do té doby něco nemyslitelného.
Tehdy tu bylo těžké sehnat lístky. Prakticky na každý zápas bylo vyprodáno. Když mi někdo volal o lístky, bylo fakt náročné je sehnat, zvlášť na Spartu nebo Slavii.
Potom přestup do Readingu. Tehdy se skloňovala i jiná jména. Například Liverpool. Jak moc byl transfer do Liverpoolu reálný?
Já jsem tady odehrál dvě sezony. V obou jsme se dostali do základní skupiny Evropské ligy, což je z mého pohledu pořád dost nedoceněné. Člověk teď vidí, jak je těžké dostat se přes předkola. My jsme tenkrát přešli přes velké týmy, takže už jsem měl něco uhráno. Začalo se mluvit, že nadešel čas někam přestoupit.
V nároďáku byli velcí hráči a já sice jezdil na zápasy a srazy, ale moc jsem toho neodehrál. Paradoxně mi ale pomohl zápas v Německu, kde nemohl hrát Tomáš Rosický. Pan Bruckner ukázal na mě.Netušil jsem, že by se to mohlo stát, protože tam byli další skvělí hráči. Nevím, jestli to byla jeho intuice, ale zápas se mi povedl. Byl jsem strašně nervózní, zatím největší zápas v kariéře. Vyhráli jsme a potvrdili postup na ME, já navíc dal branku. Hned po zápase se začalo mluvit o možnostech přestupu. Vím, že se hodně mluvilo o Hamburku a celkově o Německu. Naštěstí to nebylo tak, že by přede mě někdo dal několik nabídek a vyber si, protože to by bylo hrozně těžký. V koutku duše jsem ale doufal, že něco by vyjít mohlo.
V té době jsem ukončil spolupráci s agentem a volalo mi vícero lidí, jestli by mě mohli zastupovat. Všem jsem říkal, že když mi seženou nějaký fajn přestup, můžeme se domluvit. No a nakonec to byl Sport Invest. Volali těsně před Vánocemi a ptali se mě, jestli už mám na Vánoce všechno nachystané, že by pro mě měli jeden dárek. Z toho se vyklubalo, že zájem má Reading. Že mě jezdí přes rok sledovat a po Vánocích bych se s nimi měl potkat a všechno doladit.
Musím přiznat, že v té době jsem o nějakém Readingu nevěděl. Hned jsem začal sledovat výsledky, stadion, fanoušky a prostředí celkově. Po Vánocích jsme se pak opravdu domluvili. Pro mě to byl obrovský krok, pro Boleslav velký přestup. Takže všechny strany byly spokojené.
Nepřišla tehdy třeba také nabídka ze Sparty?
Abych se přiznal, tak ano. Tehdá a teď nevím, kdy přesně.. asi o půl roku dřív. Volal mi trenér Bílek, že o mě má zájem. Já mu říkal, že mě to moc těší, ale že v tomhle jsem malej pán. Že se musí domluvit kluby. To už asi neproběhlo nebo se nedomluvili, protože víc už jsem o tom nevěděl.
Jaký byl přesun z Boleslavi do Readingu? Tedy z provinčního klubu do Premier League?
Velký skok. Jak jsem říkal, všechno se připravovalo na můj přesun do Německa. Němčinu jsem se učil ve škole, tak jsem si říkal, že ji aspoň trošku opráším. No a najednou Anglie. Anglicky jsem neuměl ani slovo, i když pár měsíců jsem tu chodil na lekce angličtiny. Tedy, dokopala mě k tomu manželka (smích). Ale to bylo jen tak, ještě bez vědomí přestupu do Anglie. Samozřejmě to nestačilo.
Když jsem tam přijel, bylo mi jasné, že to bude hodně složité. Představení týmu, tiskovka, zajišťování bydlení. Ale servis tam byl na vysoké úrovni, s Boleslaví to nešlo srovnávat. Nejdřív tedy obrovské štěstí, ale pak jsem z toho byl takovej vyjukanej. Říkal jsem si, jak to vlastně všechno zvládnu. Jak už jsem říkal, že bylo fajn i tehdy u nás, že v týmu bylo málo mladých a já se všude musel prodrat sám, tak i tady jsem vlastně byl rád, že tam jsem jediný Čech a že si všechno musím zařídít sám a naučit se tam žít. Samozřejmě jsem se hned začal učit jazyk. Taky rychle vyřešit bydlení, aby za mnou mohla rodina.
Stadiony a vlastně všechno, co se tam kolem fotbalu děje, je neuvěřitelné. Fanoušci a zázemí, to je motivace sama o sobě. Já měl ještě extra motivaci ukázat, že na to mám.
Byl jste s někým z Čechů v kontaktu?
Bavil jsem se s Radkem Černým, který byl v Tottenhamu. Pak s Martinem Škrtelem z Liverpoolu. Ten byl fajn, i když jsme se neznali. No a samozřejmě s Petrem Čechem, kterého jsem znal z nároďáku. S tím jsme se bavili před zápasem a byli jsme v takovém lehkém kontaktu. Tomáš Rosický byl bohužel v tý době zraněný, takže myslím, že měl svých starostí dost.
Je nějaký zápas, hráč, stadion, zkrátka něco, co vám z PL utkvělo v paměti? Předpokládám, že nádherný gól proti Liverpoolu?
No určitě, to byl krásnej pocit. Hlavně mi to pomohlo pro moji pozici v týmu. Po tomhle gólu jsem stoupnul v kabině. Člověk přijde na stadion Liverpoolu a jenom kouká. Musím říct, že trošku závidím těm klukům, co tam mohli hrát, protože je to opravdu zážitek. Všichni tím neskutečně žijou.
Když jsem tu branku vstřelil, pamatuju si, že hlavou mi bliklo, že je to sakra brzo a bude těžký to udržet. Myslím, že to byla nějaká pátá, sedmá minuta. Říkal jsem si, že to budeme mít hodně složitý. Taky jsme 2:1 prohráli. Za tenhle gól měsíce mám zarámovanou fotku.
Ještě nějaký okamžik nebo hráč, který vám utkvěl v paměti?
První start s Manchesterem. Vím, že jsem se na start připravoval asi dva týdny, ale řešili jsme, aby se to neurychlilo. Pak jsem šel na hřiště na posledních deset minut a hned tam proti vám stojí hráči jako Ronaldo. Prohráli jsme 2:0 a právě Ronaldo nám dával jeden gól a druhý Rooney. Sledovat tyhle hráče naživo je zážitek. Až tehdy vám dojde, jak skvělí vlastně jsou.
Měnil jste si dresy s hráči a máte nějaké schované?
Neměnil. Tehdy jsem o tom tahle nepřemýšlel, ani to vlastně ještě nebylo v módě. Ale s Martinem Škrtelem jsem si po vzájemným zápasu u nich vyměnil, ale to bylo spíš proto, že to byl kamarád. Vlastně jeden národ, já to takhle pořád beru. Nikdy mě jinak nenapadlo za těmi hráči jít a ptát se na výměnu dresu. V té době to tak nefrčelo.
Čím to vlastně je, že se Čechům až na pár výjimek v PL moc nedaří prosadit? Myslíte, že to je tím, že nám ostrovní styl nesedí?
To si úplně nemyslím. Když byl Tomáš Rosický ve Spartě, tak asi nikdo netipoval, že zrovna on by mohl hrát v Anglii, a nakonec všem ukázal opak. Headscout Readingu mi říkal, že se na mě jezdili dívat celý rok. Takže není jednoduché se tam dostat a já měl určitě i dávku štěstí, že se to povedlo.
Potom konec v Readingu, proč vlastně? Neměl jste zájem zůstat na ostrovech?
Já jsem měl dlouhodobé problémy s třísly. První rok začala sezona, jelo se na EURO do Rakouska a Švýcarska. Tam jsem si v utkání s Tureckem smolně zranil kotník, přetrhal vazy. Byl jsem pak tady u lékařů, ale lidé z Readingu volali, že mě platí oni a že chtějí, abych se nechal vyšetřit tam. Takže jsem letěl do Anglie a léčbu jsem řešil s tamními doktory. Během léta jsem se snažil dělat maximum, abych byl fit. Bylo to moje první vážnější zranění, ten kotník vypadal fakt špatně.
Dal jsem se nějak do kupy, i když to určitě nebylo 100% a absolvoval jsem s týmem herní soustředění. Byl jsem připravený na plnou zátěž. Naskočil jsem do prvního zápasu s Nottingham Forrest a hned zranění obnovil, protože mi tam zajel protihráč. Pak už to byla delší pauza a přes dva měsíce jsem s tím marodil. Bylo těžké se zase vracet, ale nějak se mi to povedlo. Jenže se začala ozývat třísla. Takhle dlouho marodit jsem do té doby neznal. Musel jsem na jednu operaci v Leicesteru. V ten daný moment mi pomohla, ale končila sezóna a já měl smlouvu ještě na další rok. Bylo mi ale řečeno, že je třeba snížit rozpočet a já jsem byl asi jeden ze tří hráčů, za které mohli dostat nějaké rozumné peníze.
Takže jsem byl na dovolené v Čechách a počítal jsem, že se budu vracet do Anglie. V tom mi volal agent, že o mě má zájem Sparta a že Reading by na to také kývl. V ten moment jsem ani moc nepřemýšlel. Spartu jsem vždycky uznával a bral jako největší klub u nás. Problémy s třísly se ale bohužel opakovaly. Problém nakonec vyřešila další operace v Německu.
Nepřemýšlel jste ještě zůstat v Anglii? Třeba v Championship (druhé lize)?
Byla tam možnost zůstat ve druhé lize, ale v ten moment pro mě Sparta byla výš. Budu tady hrát o titul, poháry a můžu s ní něco dokázat. Dál už jsem to neřešil. S rodinou jsme se rozhodli, že půjdeme zpátky do Čech a třeba se pak ještě něco povede.
Hned v první sezóně úspěšná pouť EL. Jaké to bylo vrátit se do Anglie, byť už jako hráč Sparty? Dostával jste třeba víc dotazů od spoluhráčů, když jste hráli proti Liverpoolu?
To ne, tam už byla spousta hráčů zkušených i z nároďáku. Ale byl to pro nás skvělý zápas a super zážitek pro fanoušky. Vytvořili nám tam výbornou atmosféru. Jenom škoda, že se nám nepovedlo postoupit.
Ve Spartě jste zažil tři trenéry. Chovance, Lavičku a Ščasného. Lze říct, se kterým jste si nejvíc rozuměl a v čem jsou rozdílní? Který vám dal nejvíc?
Přicházel jsem za pana Chovance, kdy on byl v pozici GSM a koučoval to Martin Hašek. To byl model, který jsem znal z Anglie. Myslím, že to celkem fungovalo, ale nepovedlo se nám udělat titul. Vypadli jsme pak s Vaslui, což se považovalo za velký neúspěch. Takže došlo na změnu a trenéra Lavičku jsem bral jako velkého odborníka a gentlemana. Nemůžu o něm říct jediné špatné slovo. Zažil jsem pod ním velké úspěchy, i když už za něj na mě byly velké tlaky, že bych měl ve Spartě končit. Jednu chvíli jsem vlastně ani nehrál. Pak jsem se ale vrátil a dokázal, že na to ještě mám.
S panem Ščasným jsem se znal z Boleslavi a rozuměli jsme si dost (bylo to právě pod Z. Ščasným, kdy se Boleslav dostala do Evropské ligy, pozn. red.). Toho jsem bral jako velkého sparťana a věřil jsem, že se nám podaří uhrát titul. Ale s ním se nám zase skvěle vedlo v Evropě.
Třeba Matěj Hybš zmiňoval, že pan Lavička je skvělý motivátor. Mluvil o motivačních videích Prozradíte, jaká třeba byla?
On hodně hrál na tu sparťanskou strunu, takže tam vždycky byly nějaké úryvky z toho památného filmu. Je to výborný psycholog a fungovalo to. Za mě jsme pod ním hráli nejpohlednější fotbal a cestou za titulem jsme to válcovali.
S kým jste si v kabině nejvíc rozuměl, s kým jste byl na pokoji?
Když jsem začínal, byla to éra s Jardou Blažkem a Tomášem Řepkou. A nevím, jestli jsme na sebe zbyli nebo co, ale byl jsem na pokoji s Erichem Brabcem. Poměrně jsme si sedli. Ale já jsem vycházel se všemi. Potom odešel, tak jsem byl dlouhou dobu s Bořkem Dočkalem a s tím jsme byli dobří parťáci. Ale ty poslední sezóny jsem hodně pekl taky s mladými kluky, jako byli Láďa Krejčí a Kuba Brabec. S těmi jsme si rozuměli hodně a dodnes jsme ve styku. S Dočkym jsme se jeli podívat na zápas Ládi do Itálie. Ale tehdy tam celá fungovala dobře celá parta. Dafid Lafata, Mario Holek, všechno super kluci. Ale na pokoji jsem byl s Dočkym.
Sezóna, o které jste mluvil, byla senzační, vyhrál se tripple. Napadá vás, proč se nepovedlo vyhrát více titulů?
Když pominu to, že stěžejní zápasy jsme hráli s Plzní, tak nás hodně sráželo, že jsme nedokázali porážet papírově slabší týmy. Jedno z takových mouder třeba je, že tituly se vyhrávají v zápasech s papírově silnějšími týmy, ale ztrácejí s papírově slabšími soupeři. A to bohužel přesně sedělo. Remizovali jsme na Dukle nebo ztráceli body doma s Příbramí, kdy to byl takovej zápas blbec. Mě hodně mrzelo právě za pana Chovance, kdy jsme během podzimu měli dobrý náskok a pak přišel pan Hřebík a bohužel jsme to nakonec ztratili a titul nezískali.
Jako kapitán jste často po zápasech musel odpovídat na otázky novinářů. Především po nepovedených zápasech. Jak jste tohle nesl? Působíte na mě jako flegmatik, nesvazovala vás spíš ta kapitánská páska?
Musím říct, že na to být kapitánem jsem nikdy neaspiroval. Ve Spartě to tehdy bylo tak, že v té pozici končil Tomáš Řepka a hledal se nástupce. Pan Chovanec ukázal na mě. Pamatuju si, že za mnou přišli a ptali se, jestli si na to troufám. V ten moment jsem nad tím moc nepřemýšlel. Netroufat si by mi připadalo zbabělé. Ale nebažil jsem po tom.
Každý neúspěch nebo každou porážku koušu hodně špatně. Nebylo jednoduché dávat hned po zápase rozhovory. Takhle zpětně bych třeba některá vyjádření změnil, ale to prostě nejde. Vidím to i teď. Ať už jsou to hráči, trenéři. Je lepší nějaký odstup a pak se to komentuje trošku jinak.
Jaký jste jako kapitán v kabině? Jak třeba působíte na spoluhráče? Zvednete hlas, něco rozbijete?
Takový jsem nikdy nebyl. Ale vím, že často se od kapitána chce, aby byl vůdčí osobnost. Když to nejde, tak kapitán se musí snažit naburcovat kabinu. Nikdy jsem takový nebyl, ale někdy není zbytí. Když jsem na hřišti a nedaří se, vidím, že to je i moje vina. A že je i na mně, aby to bylo lepší a snažím se i ostatní dát do pucu.
Když jsem byl mladej, vím, že tohle hecování od starších hráčů na mě fungovalo. Čas od času se to snažím použít taky, ale není to pro mě úplně přirozené.
Proč vlastně váš odchod ze Sparty?
V létě, když se hrálo o Ligu mistrů proti Steaue, mně v prvním zápase píchlo v koleni, ale nijak jsem tomu nevěnoval pozornost.Pak se letělo na odvetu a na před zápasovém tréninku jsem v dešti špatně došlápl a pocítil v koleni nějaké lupnutí. Věděl jsem, že to nejde, a zápas potom sledoval z tribuny. Po příletu do Prahy se zjistilo, že mám poraněný meniskus a musel jsem na operaci.
V průběhu rekonvalescence oznámil příchod Tomáše Rosického. Byl jsem moc rád, znal jsem ho z reprezentace a přál jsem si s ním nastupovat a věřil jsem, že by to mohlo fungovat. Ale bylo mi naznačeno, že moje vytížení by asi nebylo takové a že přichází Tomáš. Samozřejmě mě Sparta nevyhazuje, ale přichází Tomáš a těch minut asi nebude tolik. Tehdy se ozvala Boleslav a Sparta nechala rozhodnutí na mně.
Říkal jsem si, že když to na Spartě cítí takhle, tak tam nebudu zůstávat na sílu a radši vezmu Boleslav. Na druhou stranu jsem se tu vždycky s lidmi bavil, že se jednou vrátím. Čekal jsem, že ta doba nastane později, ale zase mi odpadne dojíždění a budu doma. Na začátku to bylo formou hostování a pak se to změnilo na přestup.
Letos zase po zranění se rozjíždíte pomaleji. Přesto vám to střílí, posledních 15 minut se Slováckem a hned branka a přihrávka.
Je to spíš o štěstí, že se to takhle povedlo. Byl jsem se rozehrát s juniorkou a chtěl jsem hrát i v tomhle zápase, ale sám jsem cítil, že to tréninkový manko tam je. Že by to bylo maximálně na poločas. Nakonec jsem šel na posledních pár minut a tohle se povedlo. Zranění achilovky ale vypadalo dost špatně, nikdo si s tím moc nevěděl rady.
A jak se těšíte na souboj na Letné? Budete hrát?
Teď je ještě repre pauza, ale nevím, jestli budu hrát. Doufám, že jo, protože se to lepší každým dnem, i když to není ještě 100%. Zápas se Spartou je pro mě vždycky velký a specifický, ale úplně dobře mi to nedělá. Vybudoval jsem si k ní pouto a vztah. Sice už tam teď neznám tolik lidí, ale vždycky to bude hodně specifický zápas, na který se těším, ale jsou to spíš takové smíšené pocity (rozhovor proběhl ještě před zápasem s Ostravou, ve které dostal Marek červenou kartu a proti Spartě tak nastoupit nemůže).