Lukáš Vácha – Celej život jsem desítky bránil, teď ji hraju

„Vašona“ netřeba představovat, názor na něj je rozdílný mezi fanoušky v Republice, ostatně i v řadách sparťanských fanoušků. Lukáš Vácha je za mě typ fotbalisty, proti kterému nechcete hrát a spoluhráč, kterého svým charakterem chcete mít v kabině. Příjemné čtení. 

Největší úspěchy:  

2x Mistr české ligy (jednou s Libercem a jednou se Spartou)
1x Vítěz domácího poháru

Statistika:

Za Spartu odehrál 101 zápasů v lize a dalších 25 přidal v evropských pohárech. Celkem v nejvyšší soutěži odehrál 215 zápasů a dalších 37 přidal za reprezentaci.

Běžně se fotbalistů ptám na začátky, u tebe se ale musím zeptat na známé video ze soutěže TV Nova, kde jsi byl s Josefem Hušbauerem. Co to vlastně bylo za pořad?
„Jmenoval se Derby. Zvali tam všechny ligové týmy a já byl pozván s Petrem Vlčkem do dílu k derby pražských S. Na video vzpomínám, bylo to prima. V televizním studiu jsme čekali, až se dotočí Televizní noviny, které šly ven živě. Celý natáčecí den jsem vyhrával všechny soutěže a Pepa Hušbauer z toho byl špatnej. Dělal jsem si srandu, že mu pak z těch vyhraných cen něco dám, no a nakonec to bylo o bod, nebo Slavie dokonce prohrála, to už si přesně nepamatuju. Další vývoj nás zanesl jinam, takže zpětně je to úsměvný, ale vzpomínám na to rád. Jsem vděčnej Slavii, že mě vychovala, ale teď jsem na druhý straně řeky a můžu o sobě říct, že jsem sparťan.“

Jste s Pepou Hušbaurem v kontaktu?
„Málo. On byl velkej kamarád s Vencou Kadlecem, ale tam to taky kleslo na bod mrazu. Nechci říct, že bychom nebyli kamarádi, ale nikdy jsme si nijak nevolali a neřešili osobní věci. Nastupovali jsme proti sobě odmala až do první ligy.“

V dresu Slavie máte odehranou minutu, své první starty v lize jste tak sbíral především v Jablonci a v Liberci, který na vás uplatnil opci. S tehdejší partou jste vyhráli titul.
„První štace byla v Jablonci, kam si mě z béčka Slavie vzal trenér Kozel. Jako osmnáctiletej kluk jsem nastoupil asi do deseti zápasů, zahrál si předkolo Evropský ligy a nastupoval s hráči, jako byli Míra Baranek, Milan Fukal, Honza Flachbart a další. Pro mě jako zobáka to byla ohromná zkušenost.

Potom jsem šel do Liberce a ještě zažil trenéra Škorpila. Bohužel jsem si ale v zimní přípravě utrhnul přední křížovej vaz a Slavie si mě stáhla na léčení. Potom jsem šel na hostování do Ostravy, kde se akorát zranil pravej bek Radim Řezník. Moc se nám nedařilo, ale já byl rád, že jsem mohl hrát. Následně po absolvování přípravy se Slavií jsem putoval na hostování do Liberce, kde byl pánové Kozel a Šilhavý, kteří si mě vybrali a domluvili hostování s opcí, kterou potom Liberec uplatnil.“

Zdroj: isport.cz

Jak vzpomínáš na pana Karla?
„Poprvé jsme se potkali na béčku Liberce, kde jsme měli domluvenou schůzku. Zeptal se mě, jestli bych tam chtěl zůstat. Odpověděl jsem, že kdyby mě koupil, tak moc rád. Tak mě koupil. V Liberci jsem zůstal čtyři roky a byl z toho titul. Potkal jsem se tam s hráči, jako byli Honza Nezmar, Jirka Štajner, Tomáš Janů, David Bičík, Míra Holeňák, nebožtík Pepa Šural. Tým byl hodně silnej a v titulový sezóně jsme podle mě neměli konkurenci.“

Ještě k té Ostravě; zmínil jsi, že jsi tam šel jako náhrada na pravého beka. Já tě mám zafixovaného hlavně jako defenzivního záložníka, teď dokonce na desítce.
„Říká se, že člověk začíná výš a postupem času jde níž. Já to mám nějak obráceně (smích). Prakticky celou mládež jsem hrál beka za Bořkem Dočkalem, což je hodně ofenzivní hráč. Na Mistrovství Evropy do 17 let jsem se potom posunul na kraj zálohy a za mnou hrál beka Radim Řezník. V repre jsme se tak nějak boxovali o místo v sestavě právě s ním a třeba s Ondrou Čelůstkou, který potom hrál přes nohu a zase tlačil na Honzu Lecjakse. Až ve Slavii v béčku mě Luboš Kozel začal dávat na šestku nebo osmičku. V jednadvacítce už jsem byl šestka nebo osmička, kde byl i Marcel Gecov a Lukáš Mareček. Desítka nebo osmička byl Morávek, točili jsme a na Euru jsem odehrál tři zápasy a pokaždý na jiném postu. Na Euro mám vzpomínky smíšené; mrzí mě, že jsem byl vyloučenej ve čtvrtfinále s Běloruskem, což nás stálo postup na olympiádu. To mi nejspíš dodneška Kuba Dovalil a Honza Suchopárek nemůžou zapomenout, protože to byl cíl toho cyklu a v kvalifikaci jsme šli bez porážky. Zápasy na Euru se mi jinak podle ohlasů povedly všechny tři.“

Teď se tu bavíme o šestce, osmičce, desítce… Zlí jazykové tvrdí, že s tím přišel až italský trenér.
„Když jsme jezdili na srazy nároďáku už od sedmnáctky a dál, tak kluci z Moravy to používali běžně. Hraješ osmičku, desítku a podle toho máš číslo na dresu. V Praze jsme to tak nebrali a vzali jsme si číslo, které jsme měli rádi, a moc jsme to neřešili. Spíš jsme používali názvy jako defenzivní záložník, ofenzivní záložník a tak dále. Dneska chceš usnadnit vysvětlování, tak řekneš desítka a každej ví, že je to Rosa, playmaker. Stramaccioni to měl daný hodně striktně a dost to používal, ale nepřinesl to sem on.“

Po úspěšné kariéře v Liberci následoval přesun na Spartu, která za tebe poslala 15 mil. kč a Martina Frýdka s Davidem Pavelkou. První zápas v rudém byl hned pěkně zostra.
„Čtrnáctého února jsme šli na Chelsea. Mám úplně husinu, když na to vzpomínám. V Liberci jsem byl spokojenej a taky jsem měl blízko do reprezentace na Euro, o což jsem přišel tweetem, že si dělaj asi prdel, když Jirka Štajner není v nominaci. Za mě jel Vláďa Darida, který ve skupině nastoupil proti Portugalsku. Třeba mě právě tohle stálo jinou reprezentační kariéru, čímž neříkám, že něčeho lituju, jen že jsem měl nějak nakročeno. Najednou jsem měl na stole dvě nabídky, jednu z Plzně, která už tehdy byla hodně vysoko, a druhou ze Sparty. Jednání s trenérem Vrbou a pány Paclíkem, Šádkem a Myslivečkem byla korektní, ale po setkání s trenérem Lavičkou a Kubou Otavou jsem se rozhodl pro Spartu. Schválit to samozřejmě musel i Daniel Křetínský.“

V další sezóně z toho byl nejdříve Hacken, ale v lize titul. Sparta tehdy válcovala soupeře, Marek Matějovský mi vyprávěl story o jednom výjezdu, kdy se v Praze zapomněly kopačky a stejně jste ten zápas vyhráli 3:0.
„To už jsme měli jistej titul a jeli do Boleslavi. Měli jsme dvě krabice, do jedný šly běžecký boty a pantofle a do druhý kopačky, aby se to netahalo v kufrech, kde měli hráči jenom svoje věci jako hygienu a noťase. Jeli jsme teda do Boule a kustod zapomněl tu krabici s kopačkama. Dvacet minut do rozvičky a nemáme boty. Jedinej s kopačkama byl pověrčivej Tomáš Vaclík. Kopačky a rukavice bere s sebou na výjezd, do letadla, no prostě všude. Rozcvičku proto začal sám. Kopačky přivezl až Costa v kupéčku; bylo by komický, kdyby ho zastavili policajti a viděli v krabici dvacet párů kopaček. Přivezl je a po rychlý rozcvičce jsme docela přesvědčivě vyhráli.“

Tady se myslím jasně ukazuje, že když se daří a je dobrá nálada, daří se všude.
„Určitě. Musím říct, že na některá vítězství jsme se ani moc nenadřeli a skvělou práci odváděl Víťa Lavička. Některý kluci nehrávali, třeba Roman Bednář byl takovej žolík, kterej když nastoupil, dokázal změnit ráz zápasu a rozhodnout. Měli jsme hráče, kteří svou kvalitou odvedli obrovské penzum práce. Ať už to byl Hušby, Kadeř, Krejda, Dočky… Na každým postu jsme měli to nejlepší, co v té době bylo v lize k mání. Táhli jsme za jeden provaz. Nemám ale rád ty řeči, že za nás to bylo super a teď opak. Fotbal se totiž mění každý den, a když se mě někdo zeptá, jestli mám v plánu třeba komentovat nebo trénovat, tak já říkám, že nevím. Nevím, jak na tom budu třeba za tři roky, jestli budu mít lidem co říct. Ale abych se vrátil k trenéru Lavičkovi, tak ten odváděl výbornou práci a vedle něj rostl Václav Jílek, aktuální trenér áčka. Nechci se teď bavit o výsledcích áčka, ale tehdy jsem pod oběma udělal velký progres. Dneska se bavíme o naběhaných kilometrech, analýzách, mapách přihrávek a celkově velké náročnosti na hráče, kterou ale trenér Lavička měl už tehdy. Po každém zápase jsem měl zvlášť video na svou rozehrávku, ofenzivní postavení, defenzivní postavení a tohle jsem viděl každý týden dvakrát, třikrát, takže jsem to dostal do povědomí a natrénoval jsem to. Nebylo to, že by mě chtěl pérovat, ale viděl ve mně potenciál a možnost se zlepšovat, tak mi ukazoval cesty, jak toho dosáhnout.“

Mimochodem, v titulové sezóně jste prý dohrával se zlomenou zánártní kůstkou. Je to pravda?
„Ano. Hráli jsme v Olomouci a soupeř mi skluzem naštípnul zánártní kůstku. Mladejm klukům říkám, že já jsem v jednadvaceti procházel stěnou, bylo mi to jedno. Vím, že to třeba někdy nebylo správně, ale fotbal jsem miloval a miluju pořád a dělám všechno pro to, abych mohl být na hřišti.“

Zdroj: Sparta.cz

Jak tohle třeba vidíš vzhledem k nové generaci fotbalistů? Občas mi přijde, že někteří jsou bolestíni a netrénují pro ofouknutí nebo modřinu. Nebo je to individuální?
„Je to hlavně podle výchovy. Já jsem byl odmala od táty vedenej k tomu, že všechno se dá kousnout. Taky si vezmi, vedle koho jsem seděl v kabině. Třeba Honza Nezmar, ten překopl traverzu, nemohl chodit, ale hrát šel. Na hřišti se vydal. Teď se nebavíme, jestli měl natrénovano, ale myslím to tak, že on by na tom hřišti, jak se říká, vypustil duši. Jirka Štajner když měl výron, tak jel k nějaký bábě do Chrastavy pro pijavice a na 24 hodin si je dal, aby mu slezl otok a mohl hrát. V tomhle jsem vyrůstal, protože než jsme v Liberci udělali titul, moji rodiče se rozvedli a já trávil hodně času s klukama. Samozřejmě chceš zapadnout, chceš, aby tě tihle starší brali, tak je nechceš nechat ve štychu, že tě ofoukne. Když vidíš, co kousnou, kousneš to taky a to se snažím mladým klukům vysvětlit já dneska. Generace je jiná, i proto jsem v béčku, abych klukům ukázal, že to jde dělat i jinak. Asi někdy nejsem nejlepší příklad. Když to řeknu, jsem starej vůl, kterej jel do Varů s bolavejma zádama a teď chybím tři týdny. Jenže já je nechtěl nechat ve štychu, nechtěl jsem je tam poslat na dva dny a hodně štěstí. Beru to i z tohohle pohledu a je to potom na každým hráči, jak se rozhodne.

Když si vzpomenu, v Liberci jsem dostal koňara a druhej den za mnou přišel trenér Rada a dal mi od masérů takovýho toho ostrýho ježka. Řekl mi, ať si to zavážu a jdu běhat na tvrdý. Já běhal po cyklostezce u Nisy, aby mi ten koňar stekl do kolena, abych mohl hrát, že pak už se to zahojí rychle. Přístup trenérů je taky hodně důležitej. Víťa Lavička dobře psychologicky komunikoval s hráčema, i když někdy třeba neřekl to, co bylo nejvhodnější. Trenér Rada to měl taky tak, velký mentor byl trenér Škorpil a takhle bych mohl pokračovat. I kabina si pak umí srovnat sama, když to někdo fláká, ale zase ani já, ani ostatní kluci nejsme hloupí, abychom mladým něco vyčítali nebo na ně tlačili, když to prostě nejde. Zdraví je nejdůležitější, vidím to sám na sobě.“

Ještě se vrátím k double a Horváthovu gestu na Romana Bednáře. Vy jste svou penaltu proměnil, Roman také, tedy sladké vítězství?
„Nároky na fotbalistu se teď hodně změnily. Pro mě byl fotbalista třeba Tomáš Rosický, Vláďa Šmicer, Horvy, Jirka Štajner. Dneska řekne člověk fotbalista, a co to znamená pro toho dotyčnýho? Že naběhá 13 km, že vystřelí jako raketa? Na tohle mám jinej názor, ale Horvátha jsem měl jako fotbalistu rád. Co se tohohle gesta týká, tak když s Bedýnkou, s kterým jsme mimochodem dodnes výborní kamarádi, vzpomínáme, tak on vždycky říká, že věří v karmu. Oni už tam nosili šampaňský, kšiltovky a trička, a že je hotovo. My už vydudaný z celý sezóny jsme to nějak na morál dotáhli do penalt a tam se to přesně vrátilo. Karma za nějaký gesto a nakonec jsme vyhráli i pohár.“

V této sezóně jsi také vstřelil krásnou branku v derby. Nejhezčí branka v kariéře?
„Určitě. Je to gól v derby. Byl a jsem nenáviděnej u slávistickejch fanoušků, měl jsem to složitý u sparťanskejch a myslím, že někteří ještě doteď neskousli ten můj přestup, i když už mě nevídaj na hřišti. Gól v derby je nejvíc. Byla to věc, kterou jsme fakt uměli, bylo to nacvičený a nikdo to nečekal. Rád na to vzpomínám.“

 

V sezóně 14/15 jste si zahráli Evropskou ligu, ty jsi třeba vstřelil branku proti Young Boys Bern, přesto se bohužel nepovedlo postoupit dál. Jak zpětně na evropské poháry vzpomínáš?
„Evropský poháry jsou důvod, proč celou sezónu dřeme a chceme dobrý umístění, abychom si tu Evropu mohli zahrát. Je to zase o další level vejš, plný stadiony, skvělá atmosféra, jinej fotbal. Mrzí mě, že za tu dobu, co jsem ve Spartě, se nepovedla Liga mistrů, ale i na Evropskou ligu vzpomínám rád.“

Zdroj: idnes.cz

Když zmiňuješ atmosféru v Evropě a zážitky s tím spojené, nebyl někdy na pořadu dne přestup do zahraničí?
„Já jsem byl vždycky spokojenej tam, kde jsem byl. Nikdy jsem nepřišel za agentem a neřekl, že chci pryč. Ani oni mi neříkali, že je možnost tam a tam. Prostě jestli mě klub chce prodat, ok, ale já byl všude spokojenej. Teď zpětně když třeba vidím, kdo a za kolik odchází, tak si říkám, jak je možný, že jsem nikdy nepřestoupil ven. Nikomu nic nevyčítám, protože vím, že Dan, teda doktor Křetínský, by za mě chtěl velký peníze, nebo by mě vůbec prodat nechtěl a já byl ve Spartě strašně šťastnej a pořád jsem.“

O rok dále jste si poradili s Laziem a postoupili do čtvrtfinále! To už u kormidla stál Zdeněk Ščasný. V čem byl největší rozdíl oproti trenéru Lavičkovi?
„Trenér Ščasný je dynamičtější a v některých věcech určitě ostřejší. Oba způsoby vedení se hodně lišily. Zdeněk Ščasný uměl přepínat z 3-5-2 na 4-1-4-1, případně 4-2-3-1. S Víťou jsme měli jeden systém, na kterej jsme potom dopláceli, protože jsme byli čitelní a soupeř se na nás připravil. V Evropě jsme ale týmy dokázali překvapit a třeba zápasy s CSKA byly kvalitní a byli jsme lepší, ale postoupit se bohužel nepovedlo. Pak jsme sestřelili Krasnodar, což se u nás pořád podle mě nedoceňuje. Byl to první tým ruský ligy, hráči tam chodili za obrovský miliony, brali obrovský miliony a my je porazili doma i u nich. Podobně s Laziem, kde za ně hrál Klose, Biglia a další a my jsme i jim dokázali vnutit náš styl hry a postoupit. Byly tam pozůstatky práce ještě od Víti plus nadstavba ve změnách systému a reagování na zápas.“

Poté přišel trenér Stramaccioni. Jak na něj vzpomínáš?
„Pro mě to byla taková kapitola sama pro sebe. Když přišel, řekl jsem si ok, chce něco změnit, pojďme to zkusit. Byl a jsem hráčem Sparty, chci za Spartu bojovat, tak to zkusíme. Věřil jsem, že to může být dobrý. Nastoupil jsem do přípravy a v druhým zápase s Dynamem Moskva mě trefil hráč na koleno, měl jsem hematon a řešilo se, jestli budu muset na operaci, nebo ne. Nakonec potřeba nebyla, ale přišel jsem o přípravu a snažil se rychle vrátit zpátky. Po několika debatách s ním jsem měl pocit, že i on mě bude podporovat a bude chtít, abych se do sestavy vrátil a aby to stálo na mně, abych byl základní kámen v záloze. Nastoupil jsem v Brně a druhej den mi řekl, že už se mnou nepočítá. Že nikdo nevěděl, jak dlouho budu marodit. Přivedli dva nové hráče a ani vedení se nehrnulo do prodloužení mojí smlouvy. Já jsem v tu chvíli zareagoval, jak mi bylo vlastní na hřišti i v osobním životě, asi trošku nemístně, kdy jsem řekl ok, něco si najdu. Dalo se to řešit víc s klidnou hlavou, ale myslel jsem si, že už mám něco ve Spartě odkopáno a že si zasloužím víc než jen pět minut v kanceláři s překladatelem, což mě zamrzelo. A odešel jsem do Liberce.“

Po Liberci jsi v poslední sezóně naskočil třeba v zápase v Polné, a to s kapitánskou páskou. Byla tahle role lídra v tobě odjakživa? Jak se z hráče stane lídr kabiny?
„Vítězná mentalita je základ. Kdo ji má, má pro to nejlepší předpoklady. Celou svoji kariéru jsem měl kolem sebe hráče, kteří tu mentalitu měli a stali se z nich lídři. Seděl jsem v kabině s Tomášem Rosickým, od dětství jsem hrál s Bořkem Dočkalem, s Jirkou Štajnerem… Nechci na nikoho zapomenout, tak už nebudu jmenovat dál, ale tihle hráči se dokázali v důležitej moment rozhodnout správně a dát týmu ten správný impuls. Já jsem se do toho dostával vedle nich, ale musí to přijít samovolně. Nejde to tlačit nebo říct, že ode dneška jsem lídr. Takhle to nefunguje.

Co odešel Stramaccioni a vrátil se Zdeněk Ščasný, hodně jsme se spolu bavili a domluvili se, že společně s Davidem Bičíkem pomůžeme v kabině a že ji budeme udržovat zdravou. Potom už jsem se bavil s Tomášem Rosickým, se kterým jsme se domluvili, že moje pozice bude takováhle a pak se přesunu do B týmu, kde bude takováhle a že B tým má cíl vykopat druhou ligu.“

S oznámením o prodloužení tvé smlouvy se vyrojila spousta nesouhlasných hlasů. Vím, že jsi aktivní na sociálních sítích, hlavně na Twitteru. Jak jsi vnímal tohle?
„Jde to s věkem (smích). Důležitý je mít to srovnaný v hlavě a pak ten zbytek nevnímáš. Neříkám, že mě nemrzí, že to není áčko, protože Sparta je prostě nejvíc, byl jsem tam šest let a tohle opouštět se nikomu nechce. Ale já to neopustil, pořád ve Spartě jsem, dělám kapitána v B týmu a tohle si hodně lidí neuvědomuje. Já si ale uvědomuju moc dobře, co to obnáší a jaká je moje role. Když jsme to s Tomášem hodinu řešili, byl jsem s tím ok, souhlasil jsem s tím a vnitřně jsem s tím srovnanej.“

Jak se ti líbí složení týmu, který doznal velkého zeštíhlení, a jak se trénuje pod trenérem Kotalem?
„Redukce byla velká, bylo tam hodně hráčů, kteří mají smlouvu ještě třeba na dva nebo tři roky a pro B tým nejsou perspektivou, pak tam byli nebo jsou zase třeba mladí kluci, kteří smlouvu nemají vůbec. Nasměrování je důležité od trenéra, potažmo od pana Hřebíka, který za mládež zodpovídá, a to si myslím, že je teď vidět. Přidal se k nám Adam Karabec, který by měl zůstat součástí týmu natrvalo a to je zase pro Spartu signál, že má dobrou mládež a má kde brát a i pro kluky, že vidí, že posun je možný.

Trenér Kotal už béčko Sparty vedl tuším dvakrát, postupoval do druhý ligy. Je to hodně náročný trenér, ale podle mě je to pro mladé kluky dobře, může je to hodně posunout. Pro mě osobně je role, kterou v týmu mám, skvělá, baví mě a naplňuje mě, což je hrozně důležitý. Když budete v týmu polomrtvý, neprospívá to vůbec nikomu. Když jsme jeli do Popradu, tak si mě vzal stranou a řekl mi, že je důležitý, co jim naordinuje on, ale ještě daleko důležitější bude, co těm klukům řeknu já, protože podle jeho slov já jsem s nimi v kabině, ke mně vzhlíží, sledovali mě v televizi nebo mi třeba v Evropské lize podávali míče a poslouchají mě. Já toho nezneužívám, naopak, snažím se jim poradit, předat zkušenosti a do jistý míry mi to i imponuje, že ke mně vzhlíží. Takže potom jim třeba řeknu, že je to takhle, trenér to potvrdí a kluci to vezmou. Já samozřejmě nevím, jestli mě mají nebo nemají rádi a jestli mě respektují, ale vzhledem k výkonům a náladě v týmu bych řekl, že to funguje.“

Aktuálně nastupuješ na pozici deset. Jak jsi změnil náhled na fotbal, trénink a styl své hry?
Nechci říct, že je to vyloženě výhoda, ale celej život jsem desítky bránil. Musel jsem sledovat, jak hrajou, co dělají. Vím, co mi od nich tehdy bylo nepříjemný, takže teď se to snažím dělat já. Hráli jsme zápasy, kde jsem byl odřízlej, od stoperů jsem hodně odskočenej a mám se pohybovat v prostorech, ve kterých jsem nebezpečnej. Trenér ví, že mám dobrou rozehrávku, umím dát konstruktivní přihrávku a chce po mně, abych měnil rytmus hry. Někdy to možná vypadá, že hru zpomaluju, ale já se snažím změnit rytmus. Většina kluků je zvyklá z mládeže, že to lítá nahoru dolů, tak já se snažím to spíš zklidnit a vyhodnotit, že třeba můžu dát křížnou přihrávku, ale když to nevyjde, soupeř jde do přečíslení.

Odehráno je nějakých osm kol a já mám jeden gól a žádnou asistenci, tak to asi nevypadá tak úžasně, ale několikrát jsem byl druhá přihrávka, udělal jsem akci Lukáši Julišovi, kterej ale nedal gól. Na jeden zápas přišel Ben Chaim a měl 2+2, takže se snažím klukům vytvářet pozice a jen to, že jsem na hřišti, znamená, že jsem pro soupeře nebezpečnej a můžu otevírat prostor ostatním klukům.“

Kdo třeba z mladých nejvíc využívá tvoje znalosti a nejvíc za tebou chodí a ptá se?
Snažím se říkat věci hromadně. Pokárat, ale i pochválit. Neřvu ani nenadávám, do týhle fáze jsem se ještě nedostal a snad ani nedostanu, protože když jsem byl já mladej, taky jsem nechtěl mít starýho blbce, co na mě bude pořád jen řvát. Pak je samozřejmě ta druhá část, kdy je třeba kluky poznat, jací jsou. Někdo preferuje spíš rozmluvu mezi čtyřma očima, někdo to jinak ani nevezme, ale komunikovat se primárně snažím se všemi naráz.

Ale teď vezmu třeba mladýho Adama Gabriela, syna Petra Gabriela. Hodně se ptá, chce věci vysvětlovat a poslouchá, ale provádí je, až když pochopí, že to může fungovat, jak já mu říkám. Řešili jsme třeba napadání a já mu říkám, že když bude stát na půl cesty mezi křídlem a stoperem, tak jsou za ním ještě pořád dva hráči. Střih, zápas, dlouhej míč, jde do toho, vyhraje ho a je na půl cesty mezi stoperem a křídlem.

Někdo ale nereaguje. Šimáček je velkej introvert a občas má problém, že přijde na trénink a zrovna se mu úplně nechce. Pak přijde příště a nejde mu sebrat míč. Ten má taky potenciál prosadit se do áčka, ale je to na něm. Pak tam jsou Mareček, Piško, kteří jsou obouchaní z druhý ligy. Oba byli v přípravě s áčkem, oba udělali velkej progres. Říct, že půjde do áčka, je hrozně těžký, ale jakýkoli ligový tým by po nich sáhnul a neudělal by chybu. Byť je v áčku velký tlak a spousta dalších věcí, nemyslím si, že by propadli.“

V nedávném podcastu jsme řešili, kdo by se mohl posunout do áčka a shodli jsme se, že se nám líbil Horák.
„Už když přicházel, tak jsem si ho trošku proklepnul a zjistil jsem, že po Pilařovi se jedná o největší talent hradeckého fotbalu. Líbí se mi, jak hraje, je to levák, může hrát levého beka i křídlo, určitě je to zajímavej hráč a trenér měl dobrou ruku, když ho chtěl.“

Zdroj: Sparta.cz

Už jsi zmínil, že se do B týmu posunul Adam Karabec. Jak bys zatím jeho působení u týmu hodnotil?
„Hodně mi připomíná Patrika Schicka. Talent má velký, ale také se s ním musí ještě hodně pracovat. V první řadě se musí osvalit, protože když se podívám třeba na něj a pak na Adama Hložka, tak ten rozdíl je obrovský. Hložek je už prostě chlap, Karabec ne a musí na tom zapracovat. Je samozřejmě otázka, jak na to jeho tělo bude reagovat, ale je to potřeba. Zatím si zvyká, protože dospělej fotbal je pořád o dva tři kroky rychlejší než dorosteneckej. My hrajeme tak dvakrát do měsíce přátelák s U19, v klídku v tréninkovém tempu, kdy trenér Kopáňko hru zastavuje a ukazuje jim, jak by chtěl, aby hráli, a v tom prvním jsme jim dali 8 gólů. Ten rozdíl je markantní, což si pořád hodně lidí neuvědomuje.“

Když jsem se ptal na posun z rezervy do prvního týmu, co posun právě z U19 do B týmu?
Ještě je moc neznám, neviděl jsem je v tolika zápasech, ale co by na mě přišlo, třeba Matyáš Kozák by se v zimě posunout mohl. Líbil se mi Sejk, což je typ útočníka, který ve Spartě chybí, takovej buldok, silovej. Něco jako Matěj Pulkrab.“

V jednom předsezónním rozhovoru zmínil trenér Loučka, že cizinci v mládeži nemají na to posílit první tým Sparty. Co si o tom myslíš ty?
„Ty kluky znám už z loňska, jde o jejich nastavení v hlavě. Myslím, že třeba Youssouf Dao by mohl být zajímavým hráčem, ale potřeboval by jako loni nastupovat pravidelně ve druhé lize. Jsou tam jiní, pro které je dobrý do životopisu, že byli na Spartě, ale buď už se nechtějí posouvat výš, nebo na to nemají. Nedávno k nám přestoupil Max Talovierov, vytáhlý stoper, čímž chce klub reagovat na styl hry ve třetí lize, kdy to hodně týmů hraje na standardky a my moc vysoký tým nemáme. Je to pořád mladý hráč, přišel teď před sezonou, ale ten by mohl být zajímavou perspektivou, tím spíš, když se povede postoupit do druhý ligy, protože odtamtud je to do áčka zase blíž.“

Co vlastně Lukáš Vácha a móda, je tvoje značka pořád aktivní?
„Začal jsem s tím s mojí tehdejší přítelkyní a s Lukášem Macháčkem, což je modní návrhář. Pak jsme se rozešli a rozešli jsme se v představách o financích, takže jsme to dali k ledu. Ochranná značka je moje, takže to můžu kdykoliv znova rozjet, ale teď je to u mě na bodu mrazu. Narodila se mi dcerka, „starosti“ jsou jinde a nemám na to ani myšlenky. Byl to jeden z mých snů, co jsem chtěl v životě udělat, povedlo se, ale teď není priorita to znovu rozjet, třebaže bych určitě sehnal někoho, kdo by mi to šil a tak. Jakmile se ale o módu jednou zajímáš, už tě to nikdy úplně nepustí.“

Jak to teď s tebou vypadá a kdy tě uvidíme na zeleném pažitu?
„Smlouvu mám do léta, jsme domluveni s Tomášem Rosickým a pobavíme se, co bude nebo nebude dál. V tuhle chvíli jsem ve Spartě šťastnej, myslím, že jsem tu roli vzal za správnej konec. Držíme druhou příčku, prohráli jsme až teď s Táborskem, což je i tak podle mě škoda. Co se týká zdravotní stránky, tam teď laboruju se zádama a vyhřezlá plotýnka mi vráží na nerv, který mi vystřeluje do levý nohy. Docházím k profesoru Kolářovi, trénuju, cvičím a musím dávat pozor, protože kdyby se mi to vrátilo, hrozí operace s regenerací čtyř až šesti měsíců, kde není jistota, že operace pomůže. To si samozřejmě nikdo nepřeje. Doufám, že bych mohl jet na venkovní zápas do Plzně.“

 

2
Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Karel
Host
Karel

Super rozhovor. Díky

Lukas Vach
Host
Lukas Vach

Super Lukasi. Drz se. HK – Vladivostocka