Petr Mach hrál po převratu ve vývoji Sparty velmi zásadní roli. Právě za jeho působení se ze Sparty stala akciová společnost. Dokázala zlákat velké zahraniční sponzory, jakým byl třeba Opel. Za dobu svého působení (1992-1996) vyhrál se Spartou třikrát titul.
Když vzpomenete na své začátky – jak se z vyučeného automechanika stane úspěšný podnikatel?
To bylo hrozně jednoduchý. Já jsem ročník 66, takže moje mládí bylo za minulého režimu. Převrat přišel, když mi bylo 23 let. Jsem z podnikatelské rodiny. Jeden dědeček byl továrník, druhý velkoobchodník. Můj bratr, sestra i já jsme měli problém se studiem. Udělal jsem zkoušky na dopravní průmyslovku v Praze, protože mě automobily vždy zajímaly. Nebyl jsem ale přijat pro vysoký počet uchazečů, stejně jako brácha a ségra. Takže mi nezbývalo nic jiného, než jít na učební obor. Vyučil jsem se automechanikem a vůbec se za to nestydím.
Samozřejmě po revoluci už jsem neměl čas na to, abych šel studovat. Vyrůstal jsem víceméně se svým dědou, který tu byl až do roku 1993. Byl to ročník 1900. Tím, že jsem vyrůstal s nim, jsem všechny ty jeho podnikatelský zážitky z První republiky jako dítě dostal do krve.
Napadlo Vás někdy, že jednou budete vlastnit Spartu?
Já jsem byl sparťan od mala. Už jako dítě jsem na Spartu chodil. Ale tehdy mě to samozřejmě vůbec nenapadlo. Napadlo mě to až tehdy, kdy jsem měl mimo jiné i podnikatelské aktivity v oblasti autobusů. Dovážel jsem autobusy Setra z Německa. Poskytoval jsem je pro cestovní kanceláře. Tehdy mě oslovila Sparta prostřednictvím jednoho našeho řidiče, taky sparťana. Ten mi navrhl, jestli bychom nemohli Spartu sponzorovat tím, že je budeme vozit na zápasy. Ten řidič se jmenoval Josef Sabala, docela zajímavé jméno.
A taky vlastně zajímavý způsob, jak jsem ke Spartě přišel. Tehdy měli opravdu špatný sponzorský pool. V pokladně bylo třeba sto tisíc korun a měli velké potíže. Dokonce sponzor, který dodával oblečení a vybavení, si za velkou část nechal ještě zaplatit. Byla to komplikovaná doba, složitá situace.
Tehdy Vám bylo kolem pětadvaceti let. Uvědomoval jste si, co se vám povedlo?
Mně bylo tehdy šestadvacet. Hned po mém příchodu jsem byl zvolen do výboru, jehož předsedou byl tehdy Václav Mašek. Během asi dvou měsíců ze mě udělali předsedu. Tehdy jsem se rozhodoval, jestli ano, nebo ne. Jestli do toho mám jít na plno. Rozhodla taková mladistvá nerozvážnost (smích).
Měl jsem hodně společností, vydělávali jsme docela dost peněz, tak jsem si řekl dobře, jdu do toho.
Jaký to je pocit, že z pozice fanouška se stanete majitelem a opravdu se Spartou můžete něco udělat?
Samozřejmě je to výborný pocit, ale ten hlavní pocit přichází až s výsledkama. S tím, že se Vám daří, co jste chtěl vybudovat. Nebylo to tak lehký. Na Spartu jsem nastoupil v červnu 92 a teprve v prosinci 93 jsem založil právní formu tzv. nové Sparty. Shodou okolností je to teď 25 let. Občanskému sdružení Sparty jsem nabídl nějakou vizi s tím, že se změníme na akciovou společnost. Na valné hromadě v roce 93 ji přijali. Slíbil jsem jim, že postavím nový stadion, že Spartu nějakým způsobem posunu, ale nebudu mít peníze, abych Spartu uživil. Moje firmy nevydělávaly miliardy jako třeba současnému vlastníkovi. Valná hromada to odsouhlasila a tím se začala psát novodobá historie Sparty. Těch poslední pětadvacet let.
V záři jsme otevírali nový stadion, který tam stojí do dnes. Myslím, že pro Spartu to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, i z dnešního pohledu. Dneska by to nebylo tak jednoduchý jako tehdy. I když já si s tím hlavu tak nelámal. Šel jsem za tím, abych Spartě pomohl, abychom toho dosáhli.
To se povedlo. Udělali jsme čtyři tituly, táhli jsme evropskými poháry. Měli jsme sportovní úspěchy a dělali jsme to trošku jinak, než současné vedení.
Tam to bylo trošku komplikované se stadionem, že?
Kvůli památkářům jsme dostali až dodatečné stavební povolení. V den otevření vydali kolaudační rozhodnutí. Za tím stály takové síly… No znáte to, když je někdo úspěšný a daří se. Teď to už můžu říct, je to promlčený, ale vydíral nás o peníze státní úředník. Takovej darebák, lump. My jsme to riskli a zaplatili jsme milion pokuty, než abychom platili tomu úředníkovi.
V té podobě vlastně stojí stadion do dnes.
To mě těší, že těch 24 let (stadion je už z roku 1994) stadion pořád stojí. Je vidět, že firma Metrostav a pan architekt Kopřiva odvedli výbornou práci. Z toho mám radost, že to slouží a ještě dlouho bude.
Napadlo vás tehdy postavit ještě větší stadion, nebo šlo to vůbec?
Šlo to ještě o jedno patro výš. Měli jsme připravenou studii, za kterou jsme zaplatili. Horní patro by stálo na samostatných pilířích. Nebylo to ale potřeba realizovat. Dneska už je ta doba jiná a možná se to povede zrealizovat. Spíš jsem ale slyšel takové zvěsti, že by se snad stadion měl přesunout úplně jinam. To by ale fanoušci Sparty nesli hodně špatně a bylo by to nešťastné řešení.
Pod Vaším vedením se z občanského sdružení stala akciová společnost, proč tahle změna?
Obrovská výhoda byla v tom, že jsme mohli přilákat nové sponzory. Velcí zahraniční sponzoři se do té doby odmítli angažovat, protože jsme neměli žádnou právní formu. Nedá se to nijak kontrolovat. Takže pokud jsme chtěli oslovit velké investory, tohle byla nutnost. Měli jsme možnost Spartu změnit na s.r.o., nebo a.s., ale první varianta nebyla možná, protože tam samozřejmě zůstalo 9% prioritních akcionářů – členů Sparty, takže to musela být akciovka.
Výsledkem změny byl prakticky okamžitě nový sponzorský pool v čele s hlavním sponzorem, firmou Opel. Já byl také hlavním dealerem Opelu v České Republice, při velkém boomu v automobilovém průmyslu v Česku. Prodával jsem ročně 1200 automobilů, o čemž si dnes prodejci můžou nechat jen zdát.
Traduje se, že všichni hráči dostali auto od Opelu.
Měli jsme výhody v tom, že hráči dostávali po dobu své smlouvy za minimum auto, to dotoval klub. Potom měli možnost si ho po dvou, třech letech odkoupit za nějakou zvýhodněnou částku, což také činili.
Pamatujete si, které modely tehdy byly vidět na Letné?
Kluci jako třeba Martin Frýdek jezdili v Astrách GSI, to byly takové sportovnější Astry. Management jezdil v Opelech Omega.
Při slavnostním otevření měl nůžky v ruce Václav Klaus. Byl, nebo je to Sparťan?
Sparťan určitě ne. On to někde snad i řekl, myslím, že je slávista, nebo bohemák. Pásku přestřihával proto, že jsem měl tehdy hodně blízko k ODS, ale to už je dávná historie. Václav Klaus tehdy sehrál velmi důležitou roli a ta jeho památná věta při slavnostním otevření mi zní v hlavě ještě teď („Ten stadion je krásný a buďme rádi, že ho máme.“). Já si myslím, že to je pravda. Všechny ty žabomyší války a vydírání měly cenu té miliónové pokuty a že tam ten stadion dnes stojí.
Byl jste tehdy majitelem Sparty a také zároveň prezidentem klubu. Co obnášela vaše pozice?
Byl jsem prezidentem klubu, předsedou představenstva i majitelem klubu. To byl právě ten problém a hlavní rozdíl mezi mnou a současným majitelem. Měl jsem na Spartu čas. Ve svých firmách jsem měl lidi, kterým jsem mohl věřit. Většinou rodinné příslušníky. Takže jsem měl na Spartu čas a byl jsem tam prakticky každý den. Řídili jsme to vlastně ve třech lidech. Bylo to spíš jako rodina. Řešili jsme problémy hráčů dnes a denně. Problémy jejich rodin, školy, vybavení bytu. Měli jsme k hráčům blízký vztah a to si myslím, že se právě promítlo i na hřišti.
Jakými lidmi jste se obklopil ve vedení?
V každým případě tam byl sportovní manažer. Bylo jich tam víc, ale když to vezmu postupně. Byl tam doktor Nehoda, Pepík Chovanec. Sportovní manažer nesl absolutní zodpovědnost a zodpovídal se mně. Měl jsem dobrý vztah i s trenérem, ale do ničeho jsem jim nekecal. Když se mi něco nelíbilo, nechal jsem si je zavolat a řekl jim: „Pánové,tohle se mi nelíbí.“ Nebo oni sami za mnou přišli a řešili jsme to společně. Ale nikdy se nestalo, abych jim říkal, kdo má hrát, kdo nemá hrát nebo jakým systémem mají hrát. To mě vůbec nezajímalo, protože oni za to nesli zodpovědnost. Ale když to dělali špatně a neměli úspěchy, byl jsem nekompromisní.
Jak jste řešili přestupy. Byl to nápad sportovního manažera, trenéra?
Byl to nápad trenéra a takhle si myslím, že by to mělo být. Takže ten přišel a řekl: „Hele, já bych potřeboval novýho záložníka nebo útočníka.“ Přišel za sportovním manažerem a museli se dohodnout, kdo by se jim hodil. Potom přišli za mnou a řekli mi konkrétní jména. Já se zeptal, jestli oba dva toho hráče opravdu chtějí a pokud ano, pomohl jsem s přestupem. Ale ten výběr hráčů a ta sportovní strategie byla na sportovním manažerovi a trenérovi.
Napadá vás třeba nějaká vtipná historka ohledně přestupů?
Určitě, třeba teď mě napadl přestup Vráti Lokvence. On už byl dohodnutý na přestupu s Ivanem Horníkem do Žižkova. Byl ubytovaný v hotelu na Žižkově a ráno měl podepsat smlouvu. Sportovní manažer mi tehdy říká, že bychom ho měli udělat. Od jednoho sparťanského fanouška jsme se dozvěděli, ve kterém hotelu Vráťa je. Nechal jsem přivézt ještě v noci vedení Hradce a Vráťu na Spartu a dohodli jsme se na přestupu. Myslím, že jsme ještě poslali výměnou tři hráče a všechno zaplatili. Horník pak ráno přijel na hotel, kde už Lokvenc nebyl, a my v osm ráno oznámili přestup.
Když přecházel třeba Tomáš Řepka z Ostravy, nebáli jste se třeba fanoušků, jak to vezmou?
Přišlo víc hráčů z Ostravy do Sparty a vždycky se to nějak sneslo. Snad akorát myslím Libor Sionko měl nějaké problémy v Ostravě, ale jinak vyjma pár vyražených zubů mezi fanoušky se nic jiného nedělo.
Za vás tehdy přišel třeba Pavel Nedvěd z Dukly.
Pavla do Sparty přivedl Zdeněk Nehoda. Pavel byl a je jeden z největších profesionálů, který jsem v životě zažil. Vysoce inteligentní, věděl, co chce dělat, a šel si za tím. Po zápase si přidával a ještě běhal třeba půl hodiny. Jeho velká výhoda byla také v tom, že ty přídavky po tréninku jeho tělo uneslo.
Nechci to nějak zveličovat, ale mohl jsem ho prodat. V zimě 1996 ho chtěl Galatasaray Istanbul. 26. prosince přiletěl jejich manažer, vytrhl mě z rodinné pohody a chtěl Pavla koupit. Řešili jsme to , protože to byla velmi zajímavá nabídka. Už jsme se bavili o penězích, byli jsme víceméně domluveni. Potom mi zavolala Ivanka (manželka Pavla Nedvěda) a byla hodně smutná. Prosila mě, abychom Pavla do Turecka neprodávali, že tam nechce jít. Takže jsme nabídku odmítli a Pavel nám vystřelil titul, když v posledním zápase dal branku a my porazili Slavii 1:0. Tam myslím nastoupil i Pepík Chovanec už z pozice manažera.
Potom Pavel odcházel už za nových majitelů velice ostudným způsobem. Pavlovi ale nic jiného nezbývalo, než tohle akceptovat a přestoupit přes Košice. Pavlovi se to ale povedlo a udělal výbornou kariéru, ve které teď pokračuje v saku a moc mu ten úspěch přeji.
V památném derby na hřiště naskočil nečekaně Pepa Chovanec, jak jste už zmínil. Čí nápad to tehdy byl?
Pepík přesto, že už nehrál, trénoval, udržoval si fyzičku. Napadlo to mě a trenéra Jarabinského. Chtěli jsme je překvapit. Pepík Jarabinský mi říká: „Co udělat takovej fór, vyvést je z míry. Pepo, šel bys do toho?“ Pepa Chovanec chvíli mlčel a pak říká: „Ty vole, tak jo! Ale ticho, nikdo to nesmí vědět.“ A opravdu jsme to věděli jen my tři a nikdo jiný nic netušil. Pepa nebyl ani na rozcvičení, byl v saku a povídal si s Ciprem. A najednou vběhl na hřiště! Slávistický fanoušci na mě řvali: „Machu, ty si svině.“ Hráči byli v šoku a vyhráli jsme díky střele Nedvěda. Paráda.
Ohledně Jozefa Chovance, který se posunul relativně rychle z pozice hráče do pozice manažera. Myslíte si, že to takhle může fungovat, aby ten člověk měl okamžitý přínos pro klub?
No, Pepík Chovanec měl tu výhodu, že s námi spolupracovali i jiní manažeři v tu dobu. Pomohlo mu, že se vrátil z Eindhovenu jako zkušený hráč, že měl v rodině takový skauty, jako byl František Chovanec nebo Ondra Chovanec (syn Františka Chovance, pozn. red.). Na tu kariéru po hráčském konci se s námi připravoval delší dobu, byl šíleným sparťanem a zvládl to. Pepík je vysoce inteligentní člověk, to některým hráčům chybí.
Chodil jste za hráči do kabiny?
Chodil jsem do kabiny před zápasem, abych hráče pozdravil. Popřípadě jim slíbil nějakou prémii, když šlo o důležitý zápas. Půl hodiny, hodinu před utkáním jsem za nima šel a řekl jim: „Pánové, dneska vám na tom trávníku leží taková a taková prémie“. Oni si zařvali a pak to taky na trávníku bylo vidět. Ale to bylo všechno. Abych jim říkal, ty hraj tohle a ty tamhleto, to bych si nedovolil.
Když si vzpomenete, jak se pohybovaly řádově tehdejší platy hráčů?
My jsme byli v řádech 150–300 tisíc.
A co třeba přestupy?
Ty byly tehdy docela vysoké. Když si vezmete, Řepka 12 miliónů, Trval 10 miliónů. Pohybovalo se to zhruba od tří do patnácti miliónů.
A jak probíhaly oslavy? Která vám utkvěla v hlavě?
Vyhráli jsme poslední titul zápasem na Moravě. Jeli jsme s hráči do Prahy. Slavilo se už v autobuse a doprovodných autech. Zastavili jsme v Motelu na Měříně. Tam teda se to rozjelo brutálně (smích). Jak jsou takové ty podhlavníky v autobuse, tak si je dali kluci na hlavu a udělali housenku a lezli do hotelu. Pak se slavilo na stadionu i druhý den.
Taky jsme měli vánoční oslavy. To jsme chodili do Atria (dnes Hilton), pak třeba do kasína. Bylo to úžasný. Udržoval jsem s hráči přátelský vztah. Aby to samozřejmě mělo svoje meze, ale v přátelském duchu.
Kdo za to uměl na oslavách z hráčů nejvíc vzít?
Frýďas, Horst Siegl, Petr Kouba a Pepa Chovanec. To bylo takové to zdravé jádro.
Jak jste vůbec vycházel s fanoušky? Řešily se tehdy nějaké excesy?
Moje ochranka, která zároveň dělala i ochranku na stadionu, vybudovala na stadionu kamerový systém. Měli jsme vytipované sektory nebo konkrétní lidi. Mezi fanoušky byly asi čtyři takové hlavní fankluby, se kterýma jsme se scházeli a řešili oboustranné připomínky. V přátelském duchu. Když byl někdo vysloveně tupý hovado, ožralec, tak měl zákaz vstupu na stadion. Ale to myslím byly jednotky fanoušků. Pravda je, že tehdy, když jsme slavili titul a fanoušci vběhli na hřiště, nic se nedělo. No tak jsou na hřišti, zaplatíme pokutu. Jenže tehdy ty pokuty byly nízké, dnes už jsou daleko horší a klub pak třeba v evropských pohárech platí nesmyslně vysoké pokuty za pyrotechniku.
Zažil jste někdy na Spartě třeba nějaký náznak úplatku?
V prvním roce, když přijel Olympique Marseille, za mnou přišel před zápasem Bernard Tapie. Tehdejší prezident klubu a pozdější ministr kultury a sportu ve Francii. Chtěl ten zápas koupit. Zavřeli jsme mu kufr a vyhodili ho. Byla klika, že tam se mnou byli další dva lidi, takže jsem měl svědky.
A v rámci české ligy?
V naší lize ne. Nikdo si nedovolil podplatit Spartu (smích).
Vy jste potom musel prodat Spartu Rezešovi. Jak probíhal samotný prodej a myslíte, že ta částka byla adekvátní?
Bylo to adekvátní, protože ta doba byla jiná. Ta částka nebyla vysoká, nebyly to miliardový částky jako dneska.
Je něco, co byste zpětně udělal jinak?
Já myslím, že za mého působení moc špatných věcí nebylo. Takže asi ne.
Chodíte stále na Letnou?
Chodím. Musím se přiznat, že ne na každý zápas, ale chodím. Taky prostě nemůžu, nebo nechci je pomlouvat, tak jako spoustu jiných lidí by chtělo. Jsem naštvanej jako Sparťan a bohužel se to odvíjí od toho, že si majitel nevybral ty správné lidi kolem sebe. Je tam takový řízený chaos. Spousta manažerů a vymyšlených funkcí a tomu klubu je to podle mě na škodu.
Vídáte současného majitele na stadionu?
Nevídám. On dřív sedával na hlavní tribuně, dneska už je v tom skyboxu. Občas jsem s ním ve spojení, napíšeme si přes whatsapp. Teď jsem se s ním párkrát bavil na oslavě k výročí. Je to nesmírně vytížený člověk. Bude si muset vnitřně rozhodnout, co s tím udělá. Je těžké mu radit. Já jako fanoušek a řekněme zakladatel téhle novodobější historie Sparty jsem ale hrubě nespokojen.
Spekuluje se o návrat Bořka Dočkala a pana Lavičky na pozici trenéra. Jaký je váš názor na obě jména?
Přestupy jsou samozřejmě tajemstvím klubu, ale já sám za sebe říkám, že Bořek by byl velkým přínosem. Viděl jsem ho teď v reprezentaci a na hřišti byl ohromně platný. Odcházel ze Sparty ve výborné formě, teď ještě nabral další zkušenosti. Jeho návrat bych uvítal.
Co se týká trenéra Lavičky… Já ho mam hrozně rád, ale nemyslím si, že by byl on teď vhodným trenérem. Dovedl bych si ho představit třeba na jiné pozici, ale jako trenéra ne. Na druhou stranu by byl lepší variantou než Ščasný. S ním nemám osobnostně nejmenší problém, ale nemyslím, že je on tou správnou osobou pro Spartu.
Znáte osobu Marka Víta?
V životě jsem se s ním nesetkal. V nějakém bulváru jsem ale viděl fotky, že je neustálým hostem na Spartě. On tam má nějakou roli?
To je právě ta otázka 🙂
Upřímně si neumím představit jakoukoliv roli, kterou by mohl zastávat na Spartě. To si myslím, že pan majitel má lepší reakce.