Kdybych nedal gól Laziu, sparťani na mě takhle asi nevzpomínají

Největší úspěchy: 
2x Mistr české ligy a 1x vítěz domácího poháru se Spartou (1x vítěz poháru s Libercem a 1x Hradcem)
1x Mistr rakouské Bundesligy

Statistika:
Ve Spartě 80 zápasů a 23 branek v lize; 27 zápasů a 3 branky v evropských pohárech

Fotbalově jste vyrůstal v Praze, byť ne v některém z velkých pražských klubů. Netáhlo Vás to tam alespoň na testy?
Já to takhle nebral. Vyrůstal jsem ve Slavoji a pohyboval se v menších klubech, jako byl Vyšehrad S jakýmsi vrcholovým fotbalem jsem začal až po vojně. I do první ligy jsem se dostal až ve starším věku.

Kdy jste se rozhodl, že se fotbalem chcete živit?
Chtěl jsem samozřejmě už jako malej, asi jako každý. Po vojně, když jsem dostal nabídku, jsem si uvědomil, že by to mohlo jít.

Hrál jste vždy na pozici útočníka?
Až do dorostu jsem hrál v záloze a až potom jsem se posunul do útoku.

Už jste to nakousl, ale do velkého fotbalu jste se dostal v Neratovicích.
Nabídka přišla po vojně a vzpomínám na to moc rád. Nevím, jestli to byla profesionální nebo polo-profesionální smlouva, ale byl tam dobrý sponzor (Spolana) a vládla spokojenost. Byly tam výborné podmínky, jedno z nejlepších hřišť takhle okolo Prahy.

Z Neratovic si vás vytáhl Hradec Králové. Nestává se často, aby někdo přešel z třetí ligy rovnou do té první.
Do Neratovic si nás přivedl trenér Pálka, který ani ne po roce v Neratovicích dostal nabídku trénovat Hradec. Hradec hrál tehdy první ligu, ale moc se jim nedařilo, byli spíš na konci tabulky. Pan Pálka dostal možnost přivést si s sebou nějaké hráče a vybral si tři jména, kterým věřil. Já jsem byl mezi nimi a za šanci zahrát si poprvé ligu vděčím právě trenérovi Pálkovi.

S Hradcem jste sice bojovali spíš o záchranu, ale vyhráli jste ligový pohár. Bylo to tehdy velkým překvapením. Hradec se tím dostal do PVP (kde vyřadil FC Kodaň 7:2 a prohrál až ve 2.kole na penalty s Dynamem Moskva pozn. red.).
Jestli si to dobře pamatuju, Hradec byl tehdy v dost beznadějný situaci. Moc se jim nedávala šance na udržení. Co jsme přišli, tak se ale zformovalo dobrý mužstvo, začalo se dařit a za chvíli jsme byli zachráněný. V poháru jsme došli až do finále, kde jsme nakonec vyhráli. Výborná první sezóna.

Tehdy z poháru občas postoupily do Evropy kluby jako právě Hradec. Nepodceňovaly tuto soutěž prvoligové kluby?
Nevím, jestli úplně podceňovaly, ale byly tři evropské soutěže. Do jedné z nich postoupil vítěz domácího poháru a mělo to svoje kouzlo. Nebylo to jako dnes postup ze druhého a třetího místa. Prostě byl pohár pro vítěze domácího poháru.

Po sezóně jste ale odešel do Blšan. Jaké bylo zázemí v Blšanech? Dnes je nepředstavitelné, že by,při vší úctě k Blšanům, spíš vesnický klub mohl hrát první ligu.
Je to o sponzorovi, o majiteli, který tam byl. Postavil tam krásný a útulný stadionek a zázemí bylo také fajn. Nechtěl jsem z Hradce odcházet, ale byl jsem rok nemocný a nehrál jsem. Tohle bylo hostování do druhé ligy, protože jsem potřeboval získat herní praxi. Nebral jsem to jako nějakou herní degradaci. Když jsem tam byl, tak jsme nepostoupili, ale hned další rok už hráli první ligu. Pro mě to byl super restart po dlouhé nemoci.

Potom Liberec, Zlín, Příbram a znovu Liberec. Divoké tři roky.
Ono to vypadá divoce, ale zas tak divoký to nebylo. Přestoupil jsem z Hradce do Liberce a v Liberci tehdy nebylo nic. Starý stadion, za stadionem škvára. Liberec byl na pokraji krachu, než to koupil pan Karl a dal to dohromady. Když jsem tam přišel, říkali mi, ať se nekoukám, jak to tam vypadá. Že se to všechno změní od základu a že chtějí budovat klub, který bude bojovat o čelo ligy.

Ty změny adres byly v rámci hostování, když se mnou Liberec nepočítal. Volil jsem radši variantu hostování, abych někde hrál, ale potom jsem se vždy do Liberce vrátil.

Sezónu 99-00 už jste strávil na Žižkově. 22 zápasů a 15 branek, druhý nejlepší střelec za Vráťou Lokvencem. Úctyhodná bilance.
Do Liberce přišel trenér Škorpil a já už tak nějak tušil, že hrát nebudu. Už v Hradci mě moc nemusel, i když jsem s ním nikdy žádný konflikt neměl. Přišel do kabiny a bylo jasné, že odcházím. Ale nevadilo mi to, protože ten poslední rok za Liberec už jsme zase bydleli v Praze, takže jsem vítal, že budu moct v Praze i hrát.

Na Žižkov jsem přišel v sedmém kole, kdy měla Viktorka hrát právě s Libercem. Tehdy se ale domluvilo, že v tomhle zápase ještě nenastoupím. Na Žižkově jsem odehrál těch dvaadvacet zápasů. Ve Viktorce se udělal dobrý tým, šlapali jsme. I mně se dařilo, vstřelil jsem 15 branek a o krále střelců mě Vráťa připravil až v posledním kole, kdy dal snad čtyři branky. Ale já to takhle nebral, byl jsem spokojenej a z Viktorky jsem se dostal až do nároďáku. V zimě mě povolali na turnaj do Hong Kongu a to bylo skvělý zakončení roku.

Do Sparty jste potom přišel právě s cílem nahradit odcházejícího Vráťu Lokvence.
Sparťanem jsem byl odmala, takže když ta nabídka přišla, nebylo o čem. Sezóna na Žižkově se mi opravdu hodně povedla, on odcházel do zahraničí a hledali podobného útočníka. Tehdy to tak bylo, že si Sparta stáhla hned druhého v pořadí, a to jsem byl já.

Ze Žižkova na zápas na Highbury. Jak se Vám povedlo se s tímto obrovským skokem popasovat?
Až později jsem poznal, že tlak na hráče ve Spartě je enormní. Byl jsem ve Spartě přes tři sezóny a vedle mě se vystřídalo tolik hráčů. Třeba třicet kluků, kteří zářili v lize, ale Spartu nezvládli. Snažil jsem se od tlaku oprostit a myslím, že se mi to povedlo. Na začátku jsem se rozkoukával, ale potom už jsem hrál pravidelně. Ke konci už jsem spíš střídal, ale odešel jsem myslím výborným způsobem a zase mě to v kariéře posunulo dál. Přeci jen, když se člověk ukáže ve Spartě a v Lize mistrů, má cestu do zahraničí otevřenou.

V druhém ročníku LM jste zažil velké zápasy. Nejen proti Feyenoordu, ale i proti Realu Madrid a dalším klubům.
Tam se tehdy zkoušel model, že se hrály dvě skupiny po sobě, takže to nebylo jako dnes. Nám se povedlo postoupit i do té druhé, takže to bylo v každé skupině šest zápasů. Enormní porce, ale zvládli jsme to. Každý zápas v Lize mistrů byl pro Spartu i pro nás jako hráče svátek, vyprodaný stadion. Zahrát si proti nejlepším.

Těch velkých zápasů bylo opravdu hodně. Real Madrid, Arsenal, Chelsea, Bayern Mnichov a tak dále. Na který zápas nebo moment vzpomínáte vůbec nejraději?
Na každý zápas vzpomínám rád. Když přijedete na stadion Realu Madrid, je to zážitek. Nebo na Arsenalu, když jsme hráli ještě na starém stadionu. Dřevěná tribuna, ale trávník jako kobereček. Odtrénovali jsme a druhý den ten trávník vypadal opět perfektně. Super zážitky, a když se ještě povedou výsledky, je to paráda. Třeba ten Feyenoord, který jsme přejeli 4:0.

Když Vás tak poslouchám a vzpomínám; tehdy nebyl tak široký kádr a přesto jste hráli 12 utkání v Lize mistrů, ligu a ligový pohár. Co říkáte na to, že si dnes útočník, co hraje jednou týdně, řekne o střídání v 60. minutě?
Nechci to nějak kritizovat, ale přijde mi to směšný. Neměli jsme tak široký kádr, odehráli jsme to v jedenácti, dvanácti lidech plus nějací náhradníci. Tím, že jsme hráli zápasy vlastně ob tři dny, tak se tolik netrénovalo, což mi vyhovovalo. Radši jsem hrál zápasy. Druhý den po zápase nějaký regenerační trénink, další den normální a ten třetí už zase předzápasový trénink. Ten zápasový zápřah mi vyhovoval a nikoho ani nenapadlo, že by se nechal vystřídat, že nemůže.

foto: Pavel Mazáč
foto: Pavel Mazáč

Už jsem zmínil trenéra Hřebíka. Jaký byl jeho způsob trénování a jak na něj vzpomínáte?
Je tisíc názorů na trenéra Hřebíka, ale já s ním zažil ty nejlepší časy v Lize mistrů. Byl hodně přísný, na některé hráče asi až moc, ale plnili jsme, co chtěl, a měli jsme úspěch. Byl trošku svůj, opravdu hodně přísnej, ale já s ním neměl žádný problém a nemůžu na něj říct žádné špatné slovo.

I v lize se dařilo. Čtyři roky, dva tituly. Čím byla Sparta tehdy výjimečná a dominantní?Sparta to tehdy dělala dobře, jak to bylo se mnou. Koupila nejlepší hráče z jiných českých klubů, vyhrál se titul, hráči se ukázali v Evropě a šli ven. Přesto bylo ve Spartě osm, devět reprezentantů. Dneska tam je jeden. Je to takový trošku divný. Zkouší to s novým systémem, ale výsledky to moc nemá.

Pamatuju si, že ze začátku Vás fanoušci tolik nebrali. Čím se to zlomilo?
Tlak na mě byl daleko větší než na jiné hráče. Fanoušci mě neměli rádi hodně dlouhou dobu, přitom bilanci jsem ve Spartě špatnou neměl. Byli na mě dost kritický a nevím, jestli právě ta kritika mě třeba neposouvala dál a dál. Ale abych byl upřímnej, dost mě to hlodalo. Hodně jsem nad tím přemýšlel, i doma. Třeba jsem rozhodl zápas, vyhrálo se a stejně fanoušci něco pokřikovali. Když teď potkám jakýhokoliv sparťana, tak mě poznají a rádi zavzpomínáme. Asi to tak mělo být. Dopadlo to nejlépe, jak mohlo.

Je jasné, že derby je ten největší zápas u nás. Vzpomenete si na derby z roku 2003?
Vyhráli jsme 2:0 na Letné, to si pamatuju. V tom zápase jsem přihrával Tomáši Junovi na první gól a druhý jsem dal sám hlavou. Tímhle zápasem jsme rozhodli o titulu.

A jak jste prožíval derby?
Odmalička jsem sparťan, takže derby je samozřejmě mimořádný zápas. Kluk, co přijde z Ostravy a hraje za Spartu, to vnímá asi trošku jinak. Rivalita tam vždycky byla a bude, takhle jsem to vnímal i já. Každé derby byl svátek. Pamatuju si derby s výsledkem 4:4, famózní fotbal. Byl to i snad zápas desetiletí. Derby má vždycky jiný náboj. Nevím, jak to vnímají hráči dnes, ale my to takhle brali.

Měl jste s někým v derby nějakou ostřejší výměnu názorů?
Zápas se hraje v emocích, takže určitě něco padne, ale nic konkrétního. Na hřišti je to válka, ale skončí zápas a podáme si ruce. Tak by to podle mě mělo být. I dneska na Silvestrovském derby si po zápase podáme ruce a normálně se bavíme. Vlastně i ve Zbuzanech trénuju s Jaromírem Jindráčkem, což je slávista, a jsme v pohodě.

Nastoupil jste vlastně i proti Spartě několikrát dříve. Jak jste souboj s největším klubem u nás vnímal?
Sice jsem byl sparťan, ale nikdy jsem za ni do té doby nehrál, takže jsem to nebral, že hraju proti svým. Pamatuju si zápas na Žižkově, který jsme prohráli 3:4. Výborný zápas, vše co má malé derby mít. Dal jsem dvě branky a byly tam nějaké emoce o rozhodnutích rozhodčího (dvě nepísknuté penalty proti Spartě pozn. red.). Nebral jsem to ale nijak osobně.

Foto: ČTK/Kamaryt Michal
Foto: ČTK/Kamaryt Michal

Nelze zapomenout ani na perfektní branku do sítě Lazia. Neskutečný moment, na který se ještě bude dlouho vzpomínat. Co Vám blesklo hlavou hned po vstřelení branky?
Tohle je krásný, tahle otázka nesmí v žádném rozhovoru chybět (smích). V té době už jsem ve Spartě moc nehrával. Přišel Gluščevič a já spíš střídal. Tohle byl poslední zápas v zimě a já už v týdnu jel do Ruska a podepsal jsem tam smlouvu. Bylo tedy jasné, že v zimě jdu pryč. Ten gól byl úžasný, ale myslím si, že kdybych ho nedal a odešel v zimě, tak na mě sparťani takhle určitě nevzpomínaj (smích). Tenhle gól ale určitě obrátil jejich pohled na mě, takže zaplaťpánbůh, že tenhle zápas byl.

Šel jsem tam v nějaký 70. minutě za Gluščeviče za stavu 0:0. V tu chvíli postupovalo Lazio. Ještě se hrál souběžně hraný zápas, jestli si dobře pamatuju Besiktas s Chelsea, který musela Chelsea vyhrát, abychom postoupili. Jedna euforie byla můj gól, když to Karel Poborský nacentroval a já to líznul hlavou a byl tam. Druhá euforie byla, když jsme se dozvěděli, že Chelsea vyhrála.

Když se na ty záběry dneska zpětně dívám, protože je čas od času někdo někam nahraje, tak kroutím hlavou a říkám si, co tam ten člověk vyvádí (smích). Ale byla to obrovská euforie a branku jsem chtěl pořádně oslavit. V tu chvíli člověk nepřemýšlí, co dělá a co se děje.

Takže vy jste v tu chvíli ještě nevěděli, že postupujete?
Nevěděli, nám to řekli až potom z lavičky. Myslím, že fanoušci to věděli, ale my ne. Tam to vlastně tehdy ještě spolukomentoval Martin Hašek, takže ten oslavoval i za mikrofonem.

Když jste zmínil Igora Gluščeviče, proč si myslíte, že se neprosadil?
To je otázka. Přišel sem jako výborný střelec z nizozemské ligy, ale asi se dá říct, že se neprosadil. S ním přišel i jeho brácha, který chvíli vypadal, že bude i lepší. Těžko říct, nevím ten důvod.

Se kterým hráčem jste dnes stále v kontaktu?
Hodně s Martinem Haškem, ale vlastně se všema. Vídáme se na staré gardě Sparty – v létě hrajeme prakticky každý týden. Taky se vídáme na zápasech Sparty.

Takže chodíte stále na zápasy?
No, tolik už ne, ale občas se jdu podívat. Letos jsem ale byl spíš zklamanej. Třeba jsem měl smůlu na zápas, nevím. Jako sparťana mě ty výsledky mrzí.

Co říkáte na to, že v Čechách nedorůstají kanonýři? Když vstřelí hráč deset branek, už je to kanonýr. Asi lze říct, že momentálně tohle kritérium splňuje jen Krmenčík. Ani v reprezentaci není klasický kanonýr.
Já měl třeba smůlu, že jsem hrál v době, kdy v nároďáku hráli Koller s Lokvencem a já byl podobný typ jako oni, takže jsem hrál, jen když byli zranění nebo nemohli. S odstupem času mě trošku mrzí, že jsme byli tři čtyři podobní útočníci a měl jsem to hrozně těžký. V dnešní době podobný typ, jako jsem byl já, je jen Krmenčík. Pak tam jsou samozřejmě další, ale to jsou jiné typy útočníků jako třeba Vydra.

Za Spartu celkem 26 branek (23 v lize a 3 v LM). Na kterou vzpomínáte nejraději? A který gól byl ten vůbec nejhezčí?
Z ligových určitě ten gól z derby. A z Ligy mistrů si pamatuju všechny. Samozřejmě ten Laziu, ale taky Feyenoordu, kdy jsme vyhráli 4:0. A potom Spartaku Moskva, kde jsem to tam prorval úplně neskutečně nějak přes tyč.

Po Spartě jste si vyzkoušel Zenit Petrohrad. Proč právě Rusko?
Bylo mi třicet a poslední sezonu ve Spartě už jsem moc nehrál. Co si budeme nalhávat, taky jsem si chtěl vydělat a zabezpečit rodinu. V Petrohradu byl trenér Petržela, tak jsem si říkal, že bych to tam mohl mít lehčí. Přišel jsem tam, ale všechno bylo jinak. V prvním zápase jsem naskočil, Petržela mě po poločase stáhnul a pak už jsem nedostal ani čuchnout a po půl roce jsem odešel. Mohl jsem tam zůstat tři roky, užívat si platu, ale říkal jsem si, že ještě nejsem tak starej. Chtěl jsem ještě hrát.

autor: iDnes.cz
autor: iDnes.cz

Marek Kincl v dresu Rapidu Vídeň.

Přestup do Rapidu Vídeň, jaký to byl skok a porovnání s naší ligou?
Hodně podobné jako u nás. Dva hlavní kluby Rapid a Austria a akorát když jsem přišel, tak šel nahoru Salzburg po vstupu nového sponzora (Red Bull, pozn. red.). Ale v tomhle smyslu to bylo podobné jako u nás, dva velké kluby a pak, nechci říct dlouho nic, ale občas někdo vylétl, ale pořád to bylo hlavně o dvou klubech.

Do Rapidu jsem nejdřív přišel na půlroční hostování a potom z toho byl přestup.

S Rapidem jste vyhrál rakouskou Bundesligu.
Bylo to fantastický. Samozřejmě fantastický to bylo i se Spartou, ale Vídeň, to bylo angažmá se vším všudy. Fanoušci mě tam měli rádi od začátku. Přišli jsme tam s Tomášem Doškem a po devíti letech se vyhrál titul a po deseti letech se postoupilo do Ligy mistrů. Přijel Juventus, Bayern Mnichov a všichni jsme si to skvěle užívali. To bylo šílenství, co se dělo ve Vídni.

Jak se liší oslavy v Rakousku a v Čechách?
Ve Spartě se samozřejmě slavil skvěle každý titul taky, ale tady byl po devíti letech. Možná i proto byly ty oslavy přeci jen jiné. Jeli jsme autobusem na Rathauspark, kde bylo snad čtyřicet tisíc lidí. Něco neskutečnýho.

Zahráli jste si opět také Ligu mistrů. Dal jste branku Juventusu. Jaká byla LM ve Vídni?Tenkrát byl ještě starý stadion, který byl podobný tomu na Letné. Kapacitou, stářím a zázemím opravdu hodně podobné. Ale abych to vzal postupně. Hráli jsme poslední předkolo s Lokomotivem Moskva. První zápas ve Vídni a oni byli úplně někde jinde. Vedli 1:0, ale z penalty se vyrovnalo na 1:1. Nebylo pochyb, že v Moskvě nás přejedou a postoupí. Ten zápas jsme mohli prohrát klidně 5:0, ale nedali šance a Pepa Valachovič dal góla hlavou pět minut před koncem a vyhráli jsme 1:0.

A teď abych se vrátil k tomu stadionu. Losování základních skupin a už to jelo – Juventus, Bayern Mnichov a Bruggy. Začal strašnej blázinec a vedení usoudilo, že radši budeme hrát na národním stadionu v Prateru. Kapacita 40 000, samozřejmě vyprodáno. Kdyby byla kapacita 80 000, bylo by vyprodáno taky. Neskutečná atmosféra. Ve skupině jsme neudělali ani bod, ale ten zážitek byl úžasnej.

Potom poslední rok v Rakousku (2. Bundesliga) a návrat do Čech. Do klubu ze Střížkova.
Abych to vzal postupně, tak v Rapidu tři roky. Potom jsem dostal nabídku ještě na jeden rok, ale chtěl jsem smlouvu na dva roky, abych tam byl pět let a potom se vrátit domů. Oni mi říkali, že už jsem starej, takže mi dají smlouvu jen na jeden rok. Chtěli jsme zůstat v Rakousku, takže jsem šel do Schwadorfu, kde mi nabídli srovnatelný podmínky a smlouvu na dva roky. Nakonec to teda nedopadlo a stejně jsem v Rakousku těch pět let nebyl a vrátili jsme čtyřech letech domů.

Už jsem ani nepřemýšlel, že bych hrál ligu, ale přišla nabídka ze Střížkova, tak jsem ji vzal.

Zdroj: Martin Sidorják
Zdroj: Martin Sidorják

Když jsem se na tenhle rozhovor připravoval, viděl jsem na youtube jedno video, kde za protesty dostáváte červenou kartu (za Střížkov).
To byl zápas myslím se Slavií. V souboji jsem dostal loktem, tekla mi krev a rozhodčí to ani neodpískal. Protestoval jsem a dostal červenou.

Ten první rok jsme hráli na Žižkově, udělala se dobrá parta a užívali jsme si to. Samozřejmě bylo jasný, že budeme hrát o záchranu, ale byli jsme docela brzo zachránění a hráli jsme některé dobré zápasy. Porazili jsme i Spartu. Druhý rok se potom majitelé začali dohadovat se svazem o názvu, nenastoupili jsme do zápasu a ani se nedohodli na Žižkově, takže jsme hráli na Strahově. Blbej stadion, žádní fanoušci a všechno to šlo tak nějak dolů. Tam jsem asi věděl, že končím s profi kariérou.

Je v kariéře něco, co byste udělal jinak?
Asi ne, nelituju ničeho. Snad jen kdybych nešel do té druhé Bundesligy, tak bych dosáhl na 100 gólů, dostal odznáček a byl na seznamu. Ale 94 je taky hezký číslo.

Co dělá Marek Kincl dnes?
Ještě minulý rok jsem hrával divizi, ale v 45 letech už je těžký s mladýma držet krok. Takže jsme se dohodli s Jardou Jindráčkem, že společně budeme trénovat Zbuzany. To nás baví, je tam dobrá parta, krásné zázemí.

Plus tady na rakouském gymnáziu dělám vrátného a asistenta správce budovy. Člověk musí něco dělat.

Trenérská kariéra vás neláká?
Abych řekl pravdu, tak neláká. Trénoval jsem nějaké čtyři roky žáky a dorost na Vyšehradě a teď dělám asistenta Jardovi ve Zbuzanech, to mě baví. Nemám ambice trénovat, ale člověk nikdy neví.

Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
Upozornit na