Největší úspěchy:
3x Mistr české ligy a 4x vítěz domácího poháru
1x Mistr turecké ligy a 2x vítěz tureckého poháru
Statistika:
Ve Spartě 91 zápasů a 7 vstřelených branek v lize; 21 zápasů a 1 branka v evropských pohárech
V národním mužstvu 64 zápasů a 5 branek. Účastník ME 2008, ME 2012 a ME 2016
Vy jste odchovanec Českých Budějovic, že? Jaké byly Vaše první fotbalové krůčky?
Úplně odchovanec Budějovic nejsem, v nějakých čtyřech letech jsem začínal Kamenici nad Lipou. U nás na vesnici, chci říct… v našem malém městečku se dal hrát jen fotbal a v zimě hokej. Klasika. Do nějakých dvanácti let jsem na stejné úrovni hrál i tenis. Do Budějovic jsem se přesunul někdy v deseti. Ke sportu jsem byl vedený od malička. Táta i brácha jsou taky sportovci a táta je ještě k tomu velký sparťan.
První ligu jste si vyzkoušel za Budějovice už v sedmnácti letech. Vybaví se Vám první zápas?
Jako by to bylo včera. Jel jsem s „béčkem“ na zápas do Tachova. Tam jsme měli nastoupit ráno v deset na škváře, byla zima. Rozvičuju se s týmem a najednou ke mně přiběhne vedoucí týmu, ať se zase obleču, že pojedu s Dynamem do Teplic, kde hrajou druhý den zápas. Trenér Dejmal chtěl, abych se k týmu připojil hned. Ještě ten den jsme přijeli do Teplic a trenér mi řekl, že nastoupím od začátku.
Co to udělá s mladým hráčem, když mu takhle narychlo oznámí, že druhý den má nastoupit za áčko?
S klukama z áčka jsem už trénoval, takže jsem je znal. Za „B“ tým jsem hrál takovýho vysunutějšího záložníka a dařilo se mi, dával jsem branky. Když jsme večer seděli u stolu s trenérem Dejmalem, byl tam i Karel Vácha a Milan Barteska jako zkušení hráči, kteří mě trenérovi doporučili. Pro mě to byl samozřejmě hroznej šok, celou noc jsem nespal. Hrajete za rezervu a najednou máte nastoupit proti hráčům, jako byl Pavel Verbíř, kterého jsem do té doby znal jen z televize. Spíš jsem se ale těšil, strach jsem neměl. Cíle jsem si dával vždy postupné a tohle byla odměna za práci, kterou jsem odváděl.
V roce 2002 přesun do Sparty. Jak přestup probíhal?
Začal jsem v lize nastupovat za Budějovice a bylo jasné, že půjdeme dolů. Hrál jsem po Teplicích ve všech těch nějakých sedmi zbývajících zápasech. Hrál jsem i v mládežnické reprezentaci do 17 let, se kterou jsme skončili druzí na ME v Izraeli. Byl jsem pod drobnohledem skautů a pan Nehoda, který mě tehdy zastupoval, mi oznámil, že o mě má zájem Sparta. To byl splněný sen, protože jak jsem říkal,táta je velký sparťan. Do Prahy to bylo daleko, ale na větší zápasy jsme jezdili. O ničem jsem proto nepřemýšlel a kývnul jsem. Shodou okolností se asi dva dny nato ozval pan Říčka ze Slavie, ale to už bylo vše domluveno na Spartě. Vysvětlil jsem mu, že jsem odmala sparťan, proto jsem se takhle rozhodl. Sparta mě ještě nechala hostovat v Budějovicích, kde jsem pomohl vykopat zpátky první ligu.
„Pan Hřebík se to dozvěděl, rozzlobil se a rozkázal, ať okamžitě přijedu“
Jaký byl přechod na Letnou a jak Vás vzala kabina?
To bylo taky zajímavý. Byl jsem na hostování v Budějovicích, ale 2. liga končila dřív než první, už někdy v listopadu. Spartu tehdy čekal památný zápas s Realem Madrid v Lize mistrů (2:3). Pan Nehoda mi zavolal, že by trenér Hřebík chtěl, abych s nima na dva týdny přijel trénovat, aby mě viděl a já se na Letné rozkoukal. Byl jsem z toho překvapený a řekl jsem, že si to musím rozmyslet. Věděl jsem, že v týmu jsou borci jako Jirka Novotný, Jirka Jarošík, Vlado Labant, Jarda Blažek, Mára Kincl a další. Bylo to pro mě dost nepředstavitelný, že bych tam s nima měl trénovat. Pan Hřebík se to dozvěděl, rozzlobil se a rozkázal, ať okamžitě přijedu (smích).
Pamatuju si jako dneska, jak mě táta přivezl na Letnou. Zastavil u brány, kde je McDonald’s a tam už na mě čekal vedoucí mužstva. Obrovská nervozita, všem jsem vykal a na prvním tréninku jsem se nemohl ani pořádně rozběhnout a vyhýbal se míči, abych něco nepokazil. Třešničkou na dortu byla možnost být s klukama v kabině při zápase s Realem Madrid a zažít celý zápas z první ruky. V létě jsem už potom přešel natrvalo.
Když jsem procházel Vaši kariéru a viděl, kolik mladých hráčů tehdy bylo v týmech první ligy –lze je spočítat na prstech jedné ruky. Myslíte si, že to dnes mají mladí hráči jednodušší?
Upřímně asi jo. Pamatuju si na ročník 81, 82, se kterým jsem ve starším dorostu jako ročník 83 nastupoval a celá jedenáctka se skládala z reprezentantů. Do áčka prolítnul akorát David Lafata. Ostatní talenti se neprosadili přes starší hráče, kteří tam nikoho mezi sebe moc nepouštěli. Pamatuju si, že v Budějovicích jsem od některých hráčů dostával pěknej kouř. Nebudu je jmenovat, ale oni ví, koho myslím. Na druhou stranu tam byli hráči jako Vácha, Barteska, kteří ty mladé hráče drželi a pomáhali jim. Byl jsem slušně vychovaný, takže jsem nedělal problémy a choval se uctivě. Když do mě ale někdo zajel, oplatil jsem mu to. To některým starším hráčům moc nevonělo. Byl jsem hodně hubeňounkej, ale taky jsem uměl rozdat.
Ve Spartě to v tomhle ohledu bylo jednodušší. Kluci mě hned vzali mezi sebe. Tohle se mi potvrdilo i dál v kariéře. Že největší problémy a naschvály dělají hráči, kteří to nikam nedotáhli a jen si léčí ego. Naopak ti úspěšní byli super a pomáhali, radili. Samozřejmě pokud se ten mladý hráč choval slušně.
Jak se Vy dnes chováte směrem k mladým hráčům?
Snažím se vzít příklad z těch, co jsem vyjmenoval. Když jsem přišel do Sparty, Jirka Novotný mi poradil, usměrnil, nikdy se po mně nevozil. Když jsem něco udělal špatně, tak na mě taky zařval, ale to k tomu patří. I když jsem třeba nesouhlasil, držel jsem hubu a krok. Já to mám stejně a musím říct, že co jsem zažil mladý kluky ve Spartě nebo v repre jako Kuba Brabec, Láďa Krejčí, tak to jsou vychovaní kluci, bylo to bez problémů. To stejný je teď v Izraeli. O něco horší to bylo v Turecku, kdy už mladí kluci vydělávají velké peníze. Odehrají pár minut a hned si myslí, že jsou hvězdy.
Ve Spartě jste zažil spoustu trenérů (Bílek, Hřebík, Straka atd.). Lze říct, který z nich vás nějak zásadně ovlivnil?
Každý trenér na vás má nějaký vliv. Často jsem si říkal, že mě některý trenér nemá rád. Teď zpětně vím, že to myslel dobře a měl pravdu. Třeba trenér Kotrba je taky z jihu Čech a dával mi hroznou čočku. Že musím pořád makat, jezdit do školy a mě to hrozně otravovalo. Byl jsem mladej a hloupej a myslel jsem si, že mě neměl rád. Dneska to už vidím jinak.
Zažil jsem trenéra Jarabinského, který si hráče k sobě moc nepřipouštěl, ale zase měl rád mladé hráče. Rád vzpomínám na trenéra Bílka, se kterým jsem potom byl i v nároďáku. Vždy uměl vytvořit dobrou atmosféru. Pak třeba Straka, to bylo takové speciální období. Vždy se najdou hráči, kterým trenér nevoní, ale Straku zbožňovalo snad 23 hráčů z 25. Ale taky jsem si to u něj musel vyhrát, taky mě posadil na zadek. Dneska to vidím, že třeba trenér Hřebík tehdy u prvního týmu moc oblíbenej nebyl , ale když to vidím zpětně, tak měl prostě pravdu.Trenér Hřebík měl trošku problém se staršími hráči, neuměl si k nim najít cestu jako třeba Bílek, Straka nebo Griga. To byl asi jeho jedinej problém.
„Jen to tam narvi, zítra ty slávisty musíme porazit!“
Když Vám řeknu slovo derby, co se Vám jako první vybaví?
Asi jako mnoha dalším hráčům moment, kdy nás vzal Franta Straka na hotel Praha a objednal nám tatarák ze slávistický vlajky a povolil nám jedno pivo. Pamatuju si jako dneska, jak tam Honza Rezek zvolal: „Trenére, ale já mam kilo a půl navíc,“ a Straka s ledovým klidem: „Jen to tam narvi, zítra ty slávisty musíme porazit!“
Už v tunelu před zápasem, když jsem koukal na slávisty,věděl jsem, že ten zápas prostě vyhrajeme. Byli jsme na ten zápas hrozně nabuzení. Snad ve 4. minutě tam Jirka Homola přepálil Pitáka, zákrok na červenou. Už takhle brzo! Myslím, že Jirka pak dával branku hlavou a vyhráli jsme 2:0.
Na trávníku jsem derby nikdy neprohrál. S tátou jsme sparťani a brácha je slávista. Když jezdili na zápasy, tak táta měl na sobě sparťanský dres a brácha slávistický. Hodně pikantní. I kdybych se do Sparty nikdy nedostal, sparťanem bych zůstal. A to, že jsem se tam dostal a dokonce se stal kapitánem, byl splněný sen.
Nejde se nezeptat na známou fotku pro Hattrick, kde slávistickou vlajku držíte v rukavicích. Koho to napadlo?
U mě doma jsem dělal rozhovor s Jakubem Konečným do Hattricku. Přinesl slávistickou vlaječku s tím, že by byla sranda, kdybych tu vlajku takhle držel. Vlaječku donesl on, já ji samozřejmě doma neměl. Byl jsem mladej, nedošlo mi, co se potom spustí. Dneska bych to ve svých 35 letech řešil jinak ale ve dvaceti jsem nad tím dlouze nepřemýšlel. Pak se to se mnou táhlo i v nároďáku, kdy mě půlka stadionu oslavovala a ta druhá na mě křičela. Nebylo to nic příjemnýho, ale zase zkušenost. Táta mi vždycky říkal, že co si nadrobím, to si taky musím sníst. Dneska bych to neudělal, ale nelituju toho. V životě mě to jen posílilo.
Se Spartou máte tři tituly včetně double. Jaké byly oslavy a jednotlivé tituly?
Wow (smích). První titul jsem toho moc neodehrál, ale oslavy jsem si užil. Když jsme pak jeli na lodi, tak jsem tam všechno řídil – pokřiky a tak. Když jsme měli nějaký zápisný, tak jsem byl vždycky v čele. Když se tituly vyhrávaly hodně, tak to člověk tak nebere. Ale teď, když se to tolik nedaří, začnete si jich víc vážit.
„Já se seknul a řekl, že do Teplic v žádným případě nejdu.“
Se Spartou jste zažil spoustu zápasů v Evropě, včetně Ligy mistrů. Nastoupil jste proti AC Milán, Manchesteru United a dalším klubům.
V sedmnácti jsem přestoupil do Sparty, ale rok ještě hostoval v Budějovicích. Další rok jsem ale moc nehrál, ale na dalším hostování v Budějovicích jsem vydržel jen půlrok. Sparta připravovala výměnu s Teplicemi. Do Sparty měl přijít Petr Voříšek a Straka, který tehdy trénoval Teplice, si na oplátku vybral mě a Pavla Krmaše. Já se seknul a řekl, že do Teplic v žádným případě nejdu. Že se radši poperu o šanci nastoupit v prvním týmu, i kdybych měl jít do béčka a odejít za dva roky po skončení smlouvy.
Pan Pelta mě okamžitě stáhnul z hostování z Budějovic a poslal do béčka. Trénoval jsem s áčkem, ale zápasy hrál za béčko. Tam se mi dařilo, dával jsem góly a hrál dobře. Teplice hrály ten rok Pohár UEFA a my postoupili dál v Lize mistrů (branka Kincla proti Laziu Řím, pozn. red.), takže Voříšek za Spartu nemohl nastoupit. Čekal nás AC Milán a v domácím zápase jsem nastoupil na minutu. Hráli jsme 0:0 a jeli jsme do Itálie. Před zápasem mi trenér Kotrba řekl, že budeme hrát na dva defenzivní záložníky, ale že Voříšek nemůže nastoupit, takže budu hrát já s Radkem Kováčem.
Takže zase další šok. Za Spartu jsem pořádně od začátku nenastoupil a najednou jsem stál před 80 000 diváky proti hráčům, jako byl Ševčenko, Inzaghi, Pirlo, Cafú, Nesta a další. Pamatuju si, že jsem byl přemotivovanej. V sedmé minutě jsem dostal žlutou kartu. Křest ohněm. Zápas se mi povedl a hned o víkendu jsem nastoupil i v derby.
Potom přestup do Itálie, hostování ve Spartě a do Turecka. Pochopil jsem to správně?
Do Itálie jsem šel v zimě jako zraněný hráč. To byla velká blbost. První tři měsíce jsem nehrál, měl jsem za sebou operaci třísel a ve zbytku sezóny odehrál jen pár zápasů. V letní přípravě jsem moc šancí nedostával a trenér v Udinese mě stavěl na jinou pozici, než jsem byl zvyklý. Ve Spartě jsem hrával takovou tu „šestku“, ale tady mě cpali na pravou zálohu. To nebylo vůbec pro mě. Odehrál jsem jenom asi čtrnáct zápasů a najednou tu byl leden. Volal mi trenér Bruckner s tím, že musím začít hrát, jinak mě nemůže vzít v létě na ME. Hledal jsem cestu, abych mohl hrát, a poprosil agenta, ať mi něco najde. Ozval se trenér Bílek, že by mě chtěl zpátky, ale jako stopera. Všichni mi říkali, že tam stejně nakonec skončím, ale já se tomu pořád bránil.
Byla možnost jít do Anglie, ale trenér Bruckner mě varoval, že se mi nepovede jeden zápas a prosedím další půlrok na lavičce. Takže jsem nakonec přijal nabídku trenéra Bílka a vrátil se na pozici stopera, což bylo asi moje životní rozhodnutí. Začal jsem nastupovat po boku Tomáše Řepky a to vždycky říkám, že byl můj největší učitel. Nebylo to s ním jednoduchý, byl to vůdce a neměl s nikým slitování. Vedle něj jsem hodně vyrostl a po tom půlroce jsem dostal nabídku z Besiktase a z Ajaxu Amsterdam. Bylo to hlavně díky Řepovi, který si mě srovnal. Taky jsem dostal čočku, ale to k tomu prostě patří. Byl to lídr defenzívy, držel to tam a snažil jsem se od něj co nejvíc odkoukat. Blbý bylo, že všichni útočníci chodili přes mě, protože jeho se báli (smích).
Zbývala mi ještě smlouva v Udinese, ale nechtěl jsem se vrátit. Nabídli mi pozici stopera, ale nechtělo se mi tam a preferoval jsem Besiktas. Všichni mi tehdy říkali, že za půl roku půjdu zpátky. Myslím, že tam v té době za Galatasaray hráli Marek Heinz a Pavel Horváth a vydrželi snad čtyři měsíce, tak prý že dopadnu stejně. Nakonec jsem v Turecku zůstal devět let.
V Turecku jste dodnes modla, přezdívají vám „Zlatá hlava“. Dokonce jsem vás viděl v nějaké talk show mluvit turecky.
Když jsem přišel do Turecka, měl jsem hned překladatele. Byl to Turek, který žil dva roky v Olomouci, takže mě do turečtiny nenutili. Moc jsem se ale na začátku neučil, všichni říkali, že po půl roce půjdu pryč. Plus tam bylo omezení na cizince, kdy jich může být v týmu osm a z nich pět na hřišti. To pro mě jako pro obránce bylo vždy náročnější a musel jsem neustále potvrzovat, že tam patřím. Navíc v Besiktasi se to hodně točilo, ale zahraniční hráči přicházeli spíš dopředu a já hrál vzadu s Turkama.
Za tu dobu to odposloucháte. Na rozhovory se mnou chodil překladatel, navíc jsem uměl anglicky, takže jsem to kombinoval. Myslím, že je fajn naučit se alespoň základy, ale když jste třeba v Turecku nebo Izraeli, tak je blbost, aby vás někdo peskoval, že za rok nebo dva nemluvíte plynně místním jazykem. Důležité je projevit snahu, rozumět na hřišti.
I proto si myslím, že je kravina, aby v Čechách někdo peskoval hráče, že neumí česky. Naopak si myslím, že by se naši hráči a lidi v klubu měli naučit anglicky. Když půjdou ven, jen jim to pomůže a taky si myslím, že cizinci naši ligu obohacujou a bude jich víc a víc.
Když porovnáte oslavy titulu a celkově fanoušky v Čechách a Turecku?
To se moc nedá. Sparta má skvělé fanoušky, ale na ty z Turecka bych potřeboval hodiny a hodiny, abych popsal alespoň některé zážitky. To je prostě něco neskutečnýho. Příklad: jeli jsme na zápas s Kayserisporem. Bylo šest kol před koncem a ligu jsme vedli o tři body. Nebylo to žádné derby, nic. Naši fanoušci se domluvili a do ulic vyšlo snad 30 000 lidí. Zablokovali ulice a zápas musel být odložen o dvacet minut, protože jsme přijeli pozdě na stadion. Ještě nás omylem vykouřili dýmovnicema, když je začali zapalovat okolo autobusu a nám to klimatizací vniklo dovnitř a slzeli jsme.
V zápasech je takový hluk, že neslyšíte vlastního slova. Není to fanouškovství, ale fanatizmus. Při zápase celá tribuna stojí. Ta atmosféra je elektrizující a člověk jde přes bolest. Několikrát jsem dohrával s roztrženou hlavou. Člověk necítil bolest, nic.
Nešlo to, lítaly tam boty, všechno. Masakr.
Ještě můžu říct takovou příhodu, když jsme tam byli s Barym. To ještě stál starý stadion a vzdálený tribuny byly hrozně blízko hřiště, asi pět metrů. A říkám Barymu: hele, až budeš mít rozvičku a uděláš čtyřikrát od jedný čáry na druhou, tak máš u mě večeři. Šli jsme na rozcvičku o pár minut dřív, pak nastoupil Milan Baroš s Galatasarayem, obrovský pískot. Oni se rozvičujou jen ve velkým vápně, do krajů nejdou. Bary udělal první lajnu a letěla po něm mince, telefon. Na druhou už to nedal a jen se na mě od půlky smál, že to nedal, že jsem vyhrál. Nešlo to, lítaly tam boty, všechno. Masakr.
Kluci turecký mi vždycky říkali, že mám kliku, že nerozumím turecky. Že hrát na krajích obrany nebo zálohy je peklo. Ještě když tomu rozumí. Někteří kluci se klepali jak ratlíci už v tunelu před zápasem. Loni jsem se byl podívat na zápase se synem a čekalo mě skvělý přivítání, lidi mě pořád berou, což je moc příjemný pocit. Taky v rozhovorech mi často říkají, že jsem spíš „bešiktašák“ než sparťan, když jsem tam odehrál víc zápasů. Vysvětluju jim, že sparťanem jsem odmala, ale je to takový můj druhý domov, druhý klub.
Stal jste se i kapitánem Besiktase.
Ano, na poslední dva roky, když odešly všechny hvězdy jsem se stal služebně nejstarším a dostal kapitánskou pásku.
V poslední době jsme ve Spartě hodně slyšeli, že se hráčům vysvětluje, co je derby a co je to hrát s dresem Sparty a co to znamená být kapitánem Sparty. Také jste zažil něco podobného v Turecku?
Hovadina. My jsme prostě zaprděný. Můj názor je ten, že Sparta udělala dobře s internacionalizací. Právě tohle může klub i dál posouvat, jen asi byla chyba, že tam přišlo tolik hráčů najednou. To prostě nemůže fungovat nikde. Spíš si myslím, že se měla utvořit česká kostra a doplnit cizinci. Cizinec musí být lepší než domácí hráč, to je stejné i jinde. Já taky musel vždycky dokazovat, že jsem lepší, měl jsem třeba i lepší plat než Turek, ale musel jsem to dokázat na hřišti. Kdybych nebyl lepší, tak bych prostě nehrál a nikdo by se se mnou nebavil. Ale jen česká kabina, čeští hráči a čeští trenéři je podle mě dneska kravina.
Souhlasím s tím, aby základ tvořili čeští hráči. Aby mezi nimi byli lídři a vhodně to doplňovali cizinci, jako byl třeba Stanciu. Věřím tomu, že pak by to šlapalo. Radši než osm cizinců ať tam jsou tři, čtyři opravdu kvalitní. A ať mají vyšší plat než domácí hráči. My měli taky vyšší platy než domácí, ale taky na nás byly větší nároky. Já jsem říkal Rosovi, že takhle ve velkém měřítku to asi fungovat nebude, ale jinak je to správná cesta. Když ti hráči nejsou v Čechách, tak proč by se nemohli přivést odjinud? Proč si mě vybral Besiktas? Protože tam asi neměli kvalitnější domácí hráče. Můžete ty hráče přivést, ale musíte si taky zjsitit, jaký ti hráči mají charakter. Dokáží strhnout tým, trénují rádi/neradi. Přestup se nemůže dělat způsobem, že se hráči povedla sezona, tak ho vezmeme. Musí se proklepnout. Obvolat bývalé hráče, maséry, jestli ten hráč zapadne. Já to vidím sám, když se daří, tak se s tím sveze kdekdo. Ale až když se spadne do sraček, tak se ukáže, kdo do toho umí šlápnout a kdo se vymlouvá na zranění. Že na vás pískají fanoušci, no a co? Na nás taky pískalo čtyřicet tisíc lidí, kamenovali nám autobus. Musí vás to zocelit a nabudit. Proto ne každý hráč může hrát ve velkém klubu, kterým Sparta je.
A že je česká kabina specifická? Nesmysl. Každá kabina je specifická, ale když si ty zahraniční hráče nastavíte správně, budou vám fungovat jako domácí hráči. Když se kluci v Turecku sprchujou v trenkách nebo za závěsem, tak já se tam asi nebudu producírovat nahej (smích).
Co jste říkal na přestup Semiha Kayi do Sparty?
To jsem byl hodně překvapenej. Původně jsem si myslel, že ho doporučil Tomáš Ujfaluši, ale ten o tom vůbec nevěděl. On v Galatasarayi moc nehrál a kdyby se mě někdo zeptal, já bych ho nedoporučil. Můj osobní názor. Neříkám, že je to špatný fotbalista, ale na to, jaký dostal plat, jsou v Turecku lepší stopeři. Nebo třeba ve Francii.
„Když slyším, jakej jsem byl hezkej kluk ve dvaceti a jakej jsem teď vrásčitej, tak říkám, že to mám z Turecka (smích).“
Po Besiktasi jste šel do Bursasporu, kde to mělo divočejší konec.
To teda jo (smích). Tam to bylo takový zvláštní. Už když jsem byl v Besiktasi, tak byly občas problémy s penězi. Já jako kapitán jsem mluvil za celou kabinu a prezident potom rozhodl, že už v klubu pokračovat nebudu. Důvody rozvádět nechci. Bursa byl tehdy na čtvrtém místě, kousek za náma, a vedl je Şenol Güneş. Ten mi volal, jestli bych měl zájem tam přestoupit. Já jsem to tehdy ještě neřešil, liga nebyla u konce. Potom mi volal agent s tím, že Güneş jde do Besiktase, tak jestli nechci ještě zůstat. Samozřejmě jsem souhlasil, ale nevěděl jsem, jestli to projde přes prezidenta. Neprošlo a musel jsem se pakovat. Şenol mě ale doporučil do Bursy.
Šel jsem tam s tím, že mužstvo zůstane podobné jako do té doby, což se nestalo. Snad třináct hráčů rozprodali a formovalo se nové mužstvo. Kupovali rádoby jména, ale nebyla chemie. První sezóna jedenácté místo. Po sezóně to stejný. Zase vyházeli hráče, přivedli nové a po podzimu jsme byli pátí nebo šestí. Po Vánocích jsme prohráli devět zápasů v řadě. Začali na nás útočit fanoušci, nemohli jsme vycházet ven a do konce ligy jsme hráli o záchranu.
Byla tam i jedna vyhrocená situace, kde teda já jsem nebyl, zůstal jsem v Istanbulu, ale fanoušci napadli autobus a hráče. Hodně jsme řešili s klukama, jestli se radši nevrátíme do svých zemí. Nakonec to prezident nějak vyřídil, dostali jsme ochranku. Zachránili jsme se až v posledním zápase s Trabzou výhrou 2:1. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdybychom prohráli…
Když slyším, jakej jsem byl hezkej kluk ve dvaceti a jakej jsem teď vrásčitej, tak říkám, že to mám z Turecka (smích).
Po téhle divočině Izrael. Proč zrovna Izrael a jak se Vám tam líbí?
Nerozhodoval jsem se podle sportovního hlediska, ale rodinnýho. Řekl jsem agentovi, že půjdu buďto do Sparty, Ameriky, Austrálie, nebo Izraele. Hráli jsme tu s Besiktasem Evropskou ligu a Tel Aviv jsem si zamiloval. Potom od nich přišla nabídka. Izrael jsem zvolil kvůli rodině. Po devíti letech v Turecku už to chtělo změnu, ale chtěl jsem podobnou krajinu.
Je to tady úžasný. Sedím teď v tričku a kraťasech, docela fajn zima (smích). Když jsem přišel v létě, tak první zápasy jsem nemohl moc hrát. Je tu hrozně vlhko, takže ve 20. minutě jsem byl propocenej jako na konci zápasu. Ale člověk si zvykne.
Je to Svatá země, tři hodiny letu do Čech. Jen fotbalově to byl trošku šok. Musel jsem se tu srovnávat s motivací, protože my nejsme klub s fanoušky. Byl jsem zvyklý hrát před třiceti nebo čtyřiceti tisíci diváků a tady na nás přijde třeba 1000. Ale jinak jsme tu nadšení.
Zmiňoval jste, že jedna z možností, kam byste chtěl jít po Turecku,byla Sparta. Byl váš návrat reálný?
Nebyl. Přišel trenér Stramaccioni a měl jsem zprávy, že vedení by mě chtělo, ale trenér mě nezná a neví, jestli bych hrál. Jakmile mi začal agent říkat tyhle věci, hned jsem řekl, že tohle ne. Nechci jít někam, kde mě trenér nechce. Ale nejsem nějak uraženej, to vůbec ne. Trenér má za tým zodpovědnost a tak by si tam měl vybrat hráče, kterým věří. Respektuju to.
Škoda.
No, nevím (smích). Co jsem slyšel, měli tam v kabině různý problémy, s tím bych měl já problém. Nebo spíš oni se mnou (smích). Takže na jednu stranu to možná dopadlo dobře.
Teď se zeptám na dvě jména, která jsou spojena se Spartou – Mandjeck a Tal Ben Chaim.
Mandjecka si tady hrozně chválí. Je to tvrdý hráč a všichni se divili, že ve Spartě nehrál. Tal je dobrý hráč, ale izraelská liga je jiná. Tady se moc nebrání. Je to spíš o technice, otevřená obrana. Není tady moc týmů, které by hrály dobře v defenzívě po taktické stránce. Česká liga je na tom postavená – taktika, souboje, síla.
Když Tal přišel do Sparty a první půlrok se mu moc nepovedl,nepřekvapilo mě to. Potřebuje víc času, aby si zvyknul. Byl zvyklý dávat góly a najednou je nedával. Teď to bude mít těžký. Já tohle zranění měl dvakrát. Chce to být silný psychicky, aby se člověk dokázal vrátit. Ne každý je jako Tomáš Rosický, který rok nehraje a nastoupí a hraje jako z partesu. Kdyby přišel jako jeden ze tří cizinců a mužstvo by šlapalo, třeba by se mu dařilo.
Na druhou stranu opačný přechod Mandjeckovi prospěl. Maccabi Haifa tady patří k největším klubům a on tvrdí muziku. Já teda místní ligu nesleduju, nemám izraelskou televizi, ale kluci ho chválili.
Sledujete Spartu?
Jojo, na internetu koukám. Pokud nehrajeme my, tak koukám na každý zápas. Je to srdeční záležitost. Znám tam pořád pár kluků, takže je sleduju.
V létě Vám končí smlouva, jaké jsou další plány?
Právě teď jsme se o tom bavili s manželkou a agentem. Doufám teda, že to nějak nezakřiknu. Poslední roky nejsem nijak vážně zraněnej, znám svoje tělo a cítím se super. Určitě budu chtít pokračovat, ale kde to bude, to ještě nevím.
Myslíte, že je ještě reálný návrat do Sparty?
Wow, tak to nevím. Myslím, že Sparta má teď jiné problémy. Až se v létě potkáme s Tomášem, tak uvidíme. Když bude mít Sparta zájem v létě, tak se o tom asi můžeme bavit, ale teď bych to nechal být, protože kluci na Letné mají dost práce. Taky je důležité, aby to mělo smysl, abych tomu týmu měl pořád co dát. Taky se připravit na to, co by se dělo, kdybych se opravdu vrátil. Jak se opovažuju ještě v 35 letech někam chodit a že jsem starej a tak (smích).
Ale pokud bych se měl vrátit do Čech, tak jedině Sparta nebo Budějovice, kde bydlím. Pokud by to nevyšlo, tak cizina. Izrael, Amerika, Austrálie.. My jsme taková cikánská rodina, máme rádi cestování a poznávání nových lidí a kultur. U mě to ale bude taky hodně o motivaci, abych věděl, že spoluhráčům minimálně stačím. Jsem soutěživej typ i teď když hraju s malým karty (smích).
Vyzkoušel jste spoustu zemí, kultur, kuchyní. Je nějaká věc, kterou jste si osvojil?
Asi nejvíc mě ovlivnila Itálie. Teď už je mi pětatřicet, tak Vám to můžu říct. Já jsem do svých třiadvaceti let jedl jako prasátko. Pocházím z menšího městečka a u nás doma všechno plavalo v oleji. Plavková sezóna se nenosila a já jsem na zápasy do Prahy jezdil s řízkama v batohu. Takže naučit se jíst nějak zdravě pro mě bylo složitější. Moje manželka je navíc vášnivá kuchařka, takže kdybych Vám řekl, co mi vyvařovala, asi byste se divil (smích). Ale jídlo v Itálii bylo super, stejně jako v Turecku. Turecké jídlo je hodně podobné tomu izraelskému. V Izraeli nemají vyloženě svoje, je tady hodně jídel z Turecka, z arabského světa, Etiopie a tak. Hodně humusu, kefke, kebabů. Turecký čaj taky, ten jsem si dával furt.