Jeremie Blain – Nejsme arogantní, ale věříme si

Jeremie Blain (celým jménem Jérémie Ouellet-Blain) je rodák Longueuil v Quebecu. Do Sparty přišel v roce 2018 z rakouské EBEL ligy. V loňské sezóně se stal nejproduktivnějším obráncem celé soutěže.

Statistiky:

AHL odehrál 61 zápasů a zapsal 11 (3+8) kanadských bodů. V rakouské EBEL lize přidal 77 zápasů a 44 (13+31) kanadských bodů a v české Extralize k dnešnímu dni 71 zápasů a 32 (13+19) bodů (statistiky před utkáním s Vítkovicemi).

 

Jsi rodák z Quebecu, velmi hokejové oblasti s tuhými zimami. Jaké bylo vyrůstat v oblasti, kde hokej hraje prim?
„Hokej je zde opravdu naprosto dominantní, hraje se pořád a všude. V zimě na ledě, v létě na ulici. Rodiče mě sice zapsali i na jiné sporty, což je dobrá volba, člověk pak získá širší atletickou průpravu, ale mě to stejně vždy nejvíc táhlo k hokeji. V oblastech jako Quebec nebo Ontario se kluci rodí s bruslemi na nohou. U nás to navíc byla rodinná tradice. S bráchou jsme hrávali každý den celé hodiny. Často jsme vynechali večeři a hráli, než se v deset večer vypnula světla.“

Zmiňuješ vypínání světel, jaké jsou tedy možnosti pro malé kluky? Hrajete, kde se dá, nebo na připravených venkovních kluzištích?
„V létě kdekoliv, na ulicích, nebo kde to jde. V zimě jsou potom připravená kluziště s mantinely a osvětlením. Najdete jich hodně a vždy bude plno. Většinou se nás sešlo třeba dvacet, hráli jsme deset na deset a po půl hodině jsme hru zastavili, vzali lopaty a led uklidili. Pak hra pokračovala.“

Dnešní generace, tedy alespoň v Čechách, je jiná. Kluky na plácku moc nevidíš, s hokejkami už vůbec ne. Celkově máme úbytek mladých hokejistů a federace si to vysvětluje nástupem jiných sportů a jiných aktivit, které dnes děti mají. Vidíš stejný problém v Kanadě?
„Myslím, že v Kanadě máme opačný problém, hokej se hraje až moc. V létě jsou alespoň čtyři turnaje v halách, v zimě regulérní sezóna. Kluci hrají hokej 12 měsíců v roce a to je ten druhý extrém. Lepší by bylo, kdyby si vyzkoušeli třeba i fotbal nebo tenis a stali se lepšími atlety. To z tebe potom udělá i lepšího hokejistu.“

Hokej je v Kanadě sportem číslo jedna. Jaké jsou další oblíbené sporty? 
„Podle mě je hokej v Kanadě i sportem číslo dva a tři (smích). Je to těžká otázka, hokej je opravdu všude. Máme ale CFL, což je profesionální liga amerického fotbalu. Kanadské týmy hrají také MLS, ale oblibou se to hokeji vůbec neblíží.“

Zdroj: HC Sparta Praha

Jsi ročník 92, takže už si asi nevzpomínáš na Quebec Nordiques v NHL, že? Quebec City je tak hokejový a přesto teď nemá tým v NHL.
„Bohužel nepamatuju. V Kanadě jsou dvě hlavní oblasti hokejových líhní, Ontario a Quebec. Z Ontaria pochází hvězdy jako Steven Stamkos, Wayne Gretzky, Connor McDavid a další. Z Quebecu pak třeba Mario Lemieux. Tahle dvě oblasti zásobují týmy NHL, ale svoje vlastní celky v nejvyšší soutěži nemají, což je škoda. Quebec postavil nový stadion, na kterém doufají, že se zase NHL bude hrát, jenže Bettman vidí velký úspěch hokeje ve Vegas. Teď asi naváže i Seattlem a Quebec bude muset opět čekat. Je to velká škoda, možná je to i oslabeným kanadským dolarem a Bettman další kanadský tým v NHL nechce. Quebec by si ho ale zasloužil a myslím, že by byl i úspěšný a chodilo by hodně lidí.

V šestnácti letech jsi byl draftován do QMJHL (Victoriaville Tigres), juniorské soutěže v Quebecu. Jaká je to tvým dnešním pohledem soutěž?
„Je to soutěž, kde můžeš hrát od šestnácti do dvaceti let. Hráli ji i kluci jako Kudrna nebo Košťálek. Tuto cestu volí z Evropy hodně hráčů a i já si myslím, že ta soutěž má vyšší kvalitu než místní juniorské soutěže už jen proto, že můžete v šestnácti hrát proti dvacetiletým. Já jsem v šestnácti hrál proti devatenáctiletým klukům, kteří dnes mají 700 zápasů v NHL. Dává vám to možnost hrát ve vyšším tempu, myslet rychleji a učit se předvídat. A samozřejmě si také zvyknout na vyšší fyzické nároky. Jedna liga je v Quebecu, jedna v Ontariu a jedna na západě provincie.

Sice jsem byl draftován Tygry, ale tři měsíce nato mě vytrejdovali do města vzdáleného osm hodin od domova (Acadie-Bathurst Titans). Byly to krásné tři roky mého života a dodnes jsem s těmi kluky v kontaktu. Zažiješ tam hodně. Je ti šestnáct a jsi daleko od domova. Tihle kluci jsou tvoje rodina. To je podle mě to, o čem je juniorský hokej. Musíš se naučit se umět o sebe postarat, tvoří tě to jako člověka.“

V roce 2010 jsi byl draftován Edmontonem na 91. místě celkově. Do NHL to ale nevyšlo, čím si to vysvětluješ?
„Upřímně nevím. Jsem velmi disciplinovaný ve smyslu stravy a tréninků a v tomhle věku jsem byl ještě víc. Povedly se mi přípravné kempy. Rok po draftu byl velmi dobrý, ale zlomil jsem si nohu a byl jsem mimo na tři měsíce. Potom následovalo několik těžkých otřesů mozku, které mi vystavily další stopku. Když se týmu daří, nevyndáte hráče, který hraje stabilně kvalitně, za někoho, kdo se vrací po zranění. Konkurence je velká a nechci se vymlouvat jen na zranění, ale možná po nich nade mnou zlomili hůl.“

Potom následovalo několik sezón v AHL a ECHL. Čím jsou tyto ligy odlišné třeba vzhledem k Extralize?
„Především ve fyzičnosti, množstvím soubojů. AHL je samozřejmě kvalitnější, hráči tam vydělávají daleko víc než v ECHL. Velký rozdíl je také v počtu zápasů a v režimu, jak se hrají. Každý týden hrajete pátek, sobota a neděle. Často jsme tyhle tři zápasy hráli ve třech městech a dvou zemích. V pátek jsme hráli zápas, v sobotu jsem se dostal v osm ráno do postele, spal jsem dvě hodiny, vstal, udělal si snídani a asi sedmnáct kafí a šel jsem na stadion, protože ve tři už byl další zápas. A v neděli zase další. V Evropě a také samozřejmě v Extralize je tohle jiné: hrajeme maximálně dva zápasy ve třech dnech, máme možnost víc regenerovat, dát tělu šanci si odpočinout. V Kanadě nebo v Americe je opravdu málokdo, kdo nastupuje do zápasu a nemá zranění nebo nějaké jiné omezení. Není čas je léčit. Často hrajete tři zápasy v 48 hodinách a když absentujete kvůli únavě, příště se nemusíte vejít na soupisku. Takhle za sezónu odehrajete sedmdesát i osmdesát zápasů.“

A najednou ses objevil v Evropě, v Rakousku. Jak si tě vlastně našli a proč zrovna Rakousko?
„To zařídil můj agent, kterého mám od patnácti let. Byl jsem ve fázi, že mě hokej nebavil a chtěl jsem s ním skončit, nebo alespoň už nehrát v Severní Americe. Chtěl jsem vyzkoušet Evropu a opět se do té krásné hry zamilovat. Můj agent se skauty z Evropy spolupracuje a objevil se tým ve Villachu, který právě hledal obránce. Nevyjednával jsem o penězích, chtěl jsem hlavně hrát. Navíc byl listopad, sezóny v plném proudu, takže jsem chtěl rychle zapadnout do týmu a hrát, což se podařilo. Další rok jsem odehrál za Innsbruck, v krásném městě s hezkým stadionem, a hokej mě v Rakousku zase začal bavit.“

Zdroj: HC Sparta Praha

V roce 2018 jsi podepsal smlouvu na Spartě. Jak probíhala jednání v Holešovicích a jak si tě vlastně vyhlédli?
„Nejsem si úplně jistý, ale mám za to, že na Spartě potřebovali centra a byli ho v Rakousku skautovat. Shodou okolností ho viděli ve dvou zápasech a oba zápasy byly proti mému Innsbrucku. Toho centra si nakonec nevzali, ale prý jsem se jim zalíbil já, takže se na mě přijeli ještě několikrát podívat a hned po sezóně jsme podepsali smlouvu.“

Věděl jsi, že se na tebe přijel někdo podívat?
„Ne, vůbec. A taky mě nenapadlo, že budu někdy hrát v Extralize. Přeci jen tu není tolik cizinců a už vůbec ne hráčů z Kanady nebo Ameriky. V Německu a vlastně ve všech okolních ligách jich je daleko víc, takže jsem nad tím ani nepřemýšlel.“

Jak se ti líbí život v Čechách a v Praze?
„Miluju Prahu. Potkal jsem spoustu fajn lidí i mimo hokej, kteří mi to usnadnili. Loni jsem tu měl Stevena (Steven Delisle, aktuálně hraje 2. německou soutěž pozn. red.), se kterým jsem se hodně spřátelil, a i když to původně nebylo úplně v plánu, bydleli jsme spolu a bylo to skvělý. Celkově parta je tu výborná a celá aklimatizace proběhla naprosto hladce. Ono upřímně zdejší prostředí není zas tak odlišné od toho, kde jsem vyrůstal. Je tu samozřejmě jazyková bariéra a některé místní zvyklosti, ale jinak nebylo nijak extra náročné si v Čechách zvyknout.

Letos je to trošku jiné, Steven už tu není a já jsem jediný singl chlap v kabině, takže nemám přítelkyni nebo manželku, za kterou bych šel po tréninku, ale mám tu skvělou partu kamarádů a taky jsem občas rád sám. Jen tak se jdu projít tímhle krásným městem, sednu si do kavárny a začnu se s někým bavit.“

Tohle je pro Čechy docela nezvyklé. Když se s námi začne jen tak někdo bavit, jsme dost nedůvěřiví…
„To mi říká hodně lidí a celkově jsem slyšel, že Češi jsou chladní a odtažití. Já takovou zkušenost nemám, naopak. Asi jsem měl štěstí, že jsem potkal fajn lidi, kteří se se mnou začali bavit. V Praze se ale prakticky nejde nudit, pořád je co dělat. A pak je tu samozřejmě pivo, které nikde jinde lepší neznám. Občas na jedno zajdeme i s klukama z týmu (smích).“

Chodíte nějak pravidelně utužovat partu, nebo je to spíš ojedinělé?
„Když máme prostor a je třeba reprezentační přestávka nebo máme delší pauzu mezi zápasy, tak zajdeme. Nebývá to organizované nijak cíleně, prostě se s pár lidmi domluvíme a jdeme. Myslím, že utužovat partu je důležité.“

Když už tu není Steven, s kým si nejvíc rozumíš?
„Hm (zamyslí se). Mám rád „Ferna“, což je Kuba Sedláček. Takhle mu říkám já, protože je hrozně podobný brankáři z kanadských filmů Les Boys (The Boys), který se tam takhle jmenuje. Pořád se směje, je to pozitivně naladěný člověk. Hodně se bavím s „Juicem“, to je Milan Jurčina, body builder v kůži hokejisty (smích). Mám rád všechny, ale nejvíc si rozumím s Kubou Sedláčkem.

Což je brankář a…
„…a říká se, že brankáři jsou divní, že?! Já vím a je to asi pravda. Podle mě ale musíš být trošku jinej. Stojíš v bráně, nemáš si s kým pokecat a musíš být hodně psychicky odolný. Ale my nemáme divné brankáře, oba jsou hrozně fajn. V jiných týmech jsem ale divné brankáře zažil. Fajn chlapy, ale byli divní (smích).“

Znal jsi předtím Extraligu a třeba konkrétně Spartu?
„Neznal. Když jsem vyrůstal, sen byl hrát NHL. Potkal jsem hodně hráčů, kteří hráli v Evropě, ale vlastně jsem se nikdy nevyptával, jak se tu hraje. Bylo to pro mě hrozně vzdálené. V Rakousku jsme proti žádnému českému týmu nehráli ani v přípravě, takže jsem nevěděl, do čeho jdu. Pak přišel první zápas přípravy myslím proti Varům a rychlost a kvalita hokeje mě příjemně překvapila.“

Zdroj: HC Sparta Praha

Co tvoji přátelé a rodina v Kanadě?
„Nemají tušení, jak dobrý hokej se tu hraje. Neví, kolik je tu krásných hal a kolik diváků v Čechách na hokej chodí.“

Jaký máš pocit z fanoušků a fandění, které je úplně jiné než v zámoří?
„Miluju to. Třeba v Bramptonu (ECHL) jsme měli problémy, aby diváci přišli. Hrajete třetí zápas ve dvou dnech, jste utahaní a na stadionu je 1500 diváků. To vás k extra výkonu nevybičuje. Nechci o Bramptonu mluvit ošklivě, ale tak to prostě je. Tady si to užívám. Baví mě, když je nepřátelské prostředí a vypjaté momenty. Což je pro Spartu vlastně každý zápas. Užívám si to.“

Je nějaký stadion, kde se ti hraje dobře, a naopak, kde se úplně necítíš?
„Nemám to rád v Litvínově. Fanoušci jsou tam hodně hluční a reagují na každý náraz nebo jen dotek jejich hráče. V Plzni jsou fanoušci hodně fanatičtí. V Brně je to vždy náročné, ale hraju tam rád. A který mám rád… určitě ten náš, máme skvělé fanoušky. Nevím proč, ale taky to mám rád v Olomouci. Třikrát jsme tam po dobrém výkonu vyhráli. Hodně stará aréna, ale má svoje kouzlo. Rád hraju v nových arénách, jaké mají v Libereci, Třinci nebo Karlových Varech. Nemusím Boleslav. Tam jsou diváci blízko ledu, že často mám pocit, že jsou s námi na ledě.“

Je něco, co tě v Čechách nebo konkrétně v Praze hodně překvapilo?
„Asi jídlo. Když jsem přijel, bylo to dost odlišné, než na co jsem byl zvyklý. Hodně omáček a tak, ale postupně jsem si českou kuchyni zamiloval. Třeba knedlíky bych chtěl jíst třikrát denně, ale samozřejmě nemůžu. Jinak se to tu ale moc neliší od města, ve kterém jsem vyrůstal. Není to tak, že vylezeš z letadla a řekneš si: kde to sakra jsem? Není to tak, že je tu zima jako na Sibiři a lidi jsou nepříjemní. Naopak. Doteď jsem z Prahy v šoku, jak krásné město to je.“

Je něco, co ti z Kanady chybí?
„Chybí mi Vánoce, Vánoce v Kanadě s rodinou. Od rodiny jsem se odstěhoval v šestnácti letech, ale v zámoří jsem měl vždy tu kliku, že na Vánoce jsem mohl letět domů a strávit tenhle čas se svými blízkými. V Evropě tu šanci bohužel nemám, ale na druhou stranu technologie tak pokročila, že si můžeme zavolat videohovorem, což ale přesto není stejné, jako kdybych tam byl fyzicky.“

V Kanadě a celkově v Americe jsou populární hokejové kartičky, sbíral jsi je také? Měl jsi na nich Jaromíra Jágra, proti kterému jsi nedávno nastoupil?
„Sbíral, ale nemyslím, že moje sbírka byla nějak úžasná. Jágra jsem určitě měl a zahrát si proti němu je neuvěřitelný…“

A je o dvacet let starší než ty.
„Neskutečný. Já doufám, že v jeho věku mi budou vůbec sloužit kolena (ťuká na dřevo) a on hraje Extraligu. Člověk k němu přistoupí a on si tě drží od těla a tou svou dlouhou hokejkou si tě pošle na druhou stranu. Vypadáš pak jako pes, co honí míč. Neskutečný.“

Zpět ale k tobě. Loni jsi byl nejproduktivnější obránce Extraligy. Letos tolik bodů nesbíráš. Změnil jsi nějak svou hru?
„Loni jsem nebyl spokojený se svou defenzivní hrou. Vždy jsem platil za dobrého obránce směrem dozadu a loni mi to v tomhle ohledu tolik nešlo. Naopak v útoku mi tam popadala spousta puků, což je fajn, ale skončili jsme desátí, takže to jako žádný úspěch neberu, k ničemu to nebylo. S trenéry jsem svou defenzivní práci hodně řešil a pro tuhle sezónu jsem se na to snažil zaměřit.

Loni jste na chvíli také vedli Extraligu jako letos, ale v letošní sezóně je tvář mužstva přeci jen jiná. V čem se tým změnil?
„Loni jsme vedli tabulku před reprezentační pauzou, ale v listopadu se zranilo snad devět hráčů a už jsme do rozjetého vlaku nikdy pořádně nenaskočili. Před sezónou přišlo několik zkušených a kvalitních hráčů, kteří přinesli nejen kvalitu, ale i klid. V loňské sezóně, když jsme třeba v páté minutě prohrávali 0:1, už jsme věděli, že prohrajeme. Nálada na střídačce byla poraženecká, i když jsme měli ještě 55 minut na to utkání vyhrát. Letos jsme několikrát prohrávali a stejně jsme utkání zvrátili. Třeba takové domácí utkání s Kometou (z 1:4 na 5:4) bylo neskutečné, ale takových jsme letos měli víc. Často naopak vedeme po dvou třetinách o branku a ve třetí třetině soupeře do ničeho nepustíme, zápas zavřeme, přidáme další gól nebo víc a je po zápase. V tomhle jsme letos jiný tým. Věříme si. Nejsme arogantní, ale věříme si.“

Je něco, co bys chtěl vzkázat fanouškům Sparty?
„Že jsou skvělí a moc si jejich podpory vážíme. A ať jsou trpěliví. Neexistuje tým, který by za sezónu neměl nějaký výpadek, takže na něj musíme být připraveni. Teď se nám daří a oni jsou skvělí, tak jen ať nad námi nelámou hůl a podporují nás i když se třeba tolik nedaří. Loni na nás nezanevřeli a opravdu si toho vážíme, není to jen nějaká fráze. Makáme a chceme uspět s nimi v zádech. “

 

 

Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
Upozornit na