Na tři stopery vzadu od dob Zdeňka Ščasného nikdo ve Spartě nehrál

Václav Kotal preferoval hru na tři stopery již při působení u béčka a po jeho povýšení se začalo spekulovat, že by se toto rozestavení mohlo přenést i do áčka. Na jaře se k tomu trenér ještě neodhodlal, patrně kvůli nedostatku času na natrénování a tak k této formaci většina hráčů přičuchla až v letní přípravě, když v ní Sparta nastoupila hned v prvním přípravném utkání proti Táborsku. Z úst hlavního trenéra několikrát zaznělo, že to neznamená, že rázem bude hrát Sparta pouze se třemi stopery, ale že je to pouze jedna z variant – hlavně do zápasů, ve kterých soupeři nastoupí se dvěma útočníky. Může to Spartě pomoci k lepšímu umístění a k úspěšné prezentaci v evropských pohárech?

Když se řekne 3-5-2, vybaví se asi fanouškům Sparty několik věcí:

1) defenzivní rozestavení (protože tři stopeři) a obecně nevhodnost pro českou ligu

2) problémy v křídelních prostorech a absence klasických křídel

3) Zdeněk Ščasný

Rozestavení se třemi stopery bylo dominantní v první polovině 20. století, tehdy nazývané jako WM systém. Nejvíce jej proslavil rakouský Wunderteam s Hugo Meislem na lavičce.

Ve druhé polovině 20. století fotbal inklinoval spíše ke čtyřobráncovému rozestavení, hlavně 4-3-3 a 4-4-2. V posledních letech však zažívá 3-5-2, a další variace, renesanci, když jej různí trenéři začínají znovu implementovat do svých systémů. Jedná se například o Antonia Conteho, který jej praktikuje v několika formách: 3-5-2, 3-4-3 i 3-2-3-2. V Chelsea to bylo spíše 3-4-3, nyní v Interu zase hraje na dva hroty a tříčlenný střed zálohy. Dalším představitelem je například Chris Wilder, který dovedl Sheffield United ze třetí ligy až do Premier League a v první sezóně mezi anglickou elitou dlouho bojoval o evropské poháry. Ten využívá klasické 3-5-2, ve kterém ale hrají důležitou roli krajní stopeři, kteří aktivně podporují ofenzivu svými náběhy. Nejzajímavějším je v současnosti asi Gian Piero Gasperini, jenž transformoval Atalantu z průměrného celku do týmu, který prohání Juventus, střílí spoustu branek (v letošní sezóně 98 branek ve 38 kolech italské ligy) a navíc se skvěle prezentoval i v Lize mistrů, ač má mnohem nižší rozpočet než jeho rivalové. Gasperini se vyznačuje formací 3-4-1-2/3-4-2-1 a totálním fotbalem, při kterém hráči různě rotují a vyměňují si pozice. Nyní již ale ke Spartě.

3-5-2 hlavně do Evropy?

Letenské fanoušky s tímto rozestavením nedávno seznámil Zdeněk Ščasný, který jej využíval hlavně v Evropě, kdy Sparta doputovala až do čtvrtfinále Evropské ligy. Po jeho odchodu už žádným trenérem dlouhodoběji využíváno nebylo a i fanoušci k němu zaujmuli spíše negativní postoj. V moderním pojetí však může být užitečné, což si nyní ukážeme.

Jednou z hlavních předností je, že můžete přečíslit soupeře při rozehrávce a usnadnit si ji. Obrázek vychází z předpokladu, že soupeř napadá se dvěma útočníky (při takové příležitosti by Sparta podle Kotala přepla na tříobrancové rozestavení) a zároveň nechce vzadu nechávat dva útočníky na dva stopery, což by, v případě, že je na hrotu třeba rychlý Hložek, bylo velice riskantní. Stopeři a brankář vytvoří přečíslení 4v2, takže by neměl být problém dostat míč přes první řadu. Pokud budou dva útočníci napadat tři stopery, vždy by měl být jeden z nich k dispozici pro přihrávku. Kdyby soupeř začal napadat ve třech a pokryl stopery, vzrostla by role brankáře, který by měl více na starosti rozehrávku a zároveň by to muselo znamenat, že je neobsazený jeden záložník, přes kterého by se mohla hra dále rozvíjet.

Tři stopeři zároveň znamenají výhodu i v defenzivní části, když je tak více zajištěna obrana a útočníci soupeře mají mnohem těžší se v soubojích prosadit a míč udržet. Více vzroste potřeba dobré komunikace mezi krajními stopery, křídelními obránci a středními záložníky, kteří se musí navzájem zajišťovat. Když se vysune křídelní obránce, může se trochu zatáhnout záložník apod. Právě tato komunikace bude klíčem k tomu, aby nevznikaly mezery v křídelních prostorech, neboť tohle by mohlo být hlavní zbraň soupeřů – po zisku míče využít vysoko postavených křídelních obránců a pokusit se o rychlý brejk po křídle, kam by musel vystoupit stoper a následovat by mohl centr do nekonsolidované obrany. Důležité by také bylo, aby stopeři nebyli pasivní, zmenšovali mezery mezi řadami a podporovali útok.

Jak jsme toto rozestavení hráli proti Táborsku?

V zápase s Táborském byl hodně ofenzivní pravý stoper Dominik Plechatý. V této konkrétní situaci napadá soupeř jenom s jedním útočníkem, takže Spartě stačí 2v1, když se dozadu stahuje Bořek Dočkal, a Plechatý se vysunuje do křídla, což umožňuje Vindheimovi (mimo záběr), aby se stáhl doprostřed.

Výhoda tří stoperů při bránění: míč mezi křídelního obránce a pravého stopera, jenže Plechatý je rychlejší a míč sbírá. Ve vápně jsou navíc zbylí dva stopeři na jednoho útočníka a Hanousek jistí zadní tyč.

V rozestavení 3-5-2 by se dal více využít Hanckův i Vindheimův ofenzivní apetit a co hlavně – Adam Hložek by byl na hrotu! Přítomnost dvou útočníků je zase pozitivní směrem k napadání a zároveň rychlým brejkům, stejně tak centrům do vápna.

Hložek přijímá míč, odtahuje stopera, čímž vzniká mezera, do které si ze zálohy nabíhá Adam Karabec. Vindheim se může dostat k centru, kdyby se jej rozhodl Hložek přihrávkou oslovit. Do vápna navíc nabíhá i druhý útočník Benjamin Tetteh, takže nehrozí, že by v pokutovém území nikdo na centr nečekal. Zadní tyč navíc zavírá levý křídelní obránce Matěj Polidar.

Aktivní napadání ve velkém počtu bylo také hlavní příčinou třetí vstřelené branky v zápase s Táborskem a Hložek ukázal, jak platný může na hrotu býti.

V další brance můžete opět vidět Hložkův přínos i rotaci pozic a aktivitu Plechatého. Povšimněte si též, že se jednalo o samé přihrávky směrem dopředu, proto tak přímočará a rychlá akce.

Závěr:

V osobě Ladislava Krejčího má Sparta hráče, pomocí kterého se dá měnit formace i v průběhu zápasu, neboť může hrát jak v záloze, tak i na stoperu. Tříobrancové rozestavení má své výhody, ale i úskalí, takže jde o to, do jaké míry se zvládne natrénovat a co bude výhodnější zvolit směrem k soupeři. Mělo by se zohledňovat, co více vyhovuje daným hráčům, ale i to, jak půjde lépe zbořit soupeřovu taktiku a jeho slabá místa. Mít naučených několik rozestavení a mít tudíž možnost mezi nimi přepínat, je velká výhoda a tuto snahu kvituji.

4.9 14 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Most Voted
Nejnovější Nejstarší
Inline Feedbacks
View all comments
Tenista
Tenista
11 měsíců před

Naprosto souhlasím👍

Jarda Š.
Jarda Š.
11 měsíců před

Opět velmi pěkný fundovaný článek.Ještě bych doplnil, že počátkem 2. poloviny 20. století byl hodně populární i systém 4-2-4. (Ve Spartě ho ve svém prvním období preferoval V. Ježek.)

Jarda Š.
Jarda Š.
11 měsíců před

Asi stojí za připomenutí i to, že zejm. v 70. a 80. letech se čtyřobráncový systém často hrál tak, že střední obránci byli stoper (full-back) a předstoper (half-back), což se velmi blížilo dnešnímu tříobráncovému systému s jedním defenzivním středopolařem (ve Spartě kdysi Straka – Chovanec).