Dukla mě chtěla v jádru třikrát – Václav Mašek

Největší úspěchy:  
2x Mistr československé ligy
2x vítěz československého ligového poháru
1x Stříbrná medaile z MS 1962

Statistika:
Ve Spartě 306 zápasů a 122 vstřelených branek v lize; 23 zápasů a 12 branek v evropských pohárech (zdroj csfotbal)
V národním mužstvu 16 zápasů a 5 branek
Sparta dle své vlastní statistiky připisuje panu Maškovi 406 branek

 

Do Sparty jste přišel z Braníku. Jakou soutěž tehdy Braník hrál a jak si Vás Sparta vybrala?

To bylo ještě v dorostu. Braník hrál nějaký pražský přebor a nastoupili jsme proti Spartě „B“ nebo možná dokonce „C“ a já jim vstřelil pět branek. Hned po zápase se na mě ze Sparty ptali a jestli by mě Braník pustil. Nechtěli. Asi půl roku jsem nehrál a jen jezdil trénovat na Spartu. Na Braník jsem přestal chodit. Stejně tak můj otec, který tam hrál a později i funkcionařil. Rozešel se s nimi ve zlém, že mě nechtěli pustit. Když viděli, že tam nechci zůstat a chci do Sparty, nakonec mě pustili. Přestoupil jsem do dorostu Sparty, to mi bylo šestnáct let. Trénovali jsme na Korábě (Meteor Libeň).

Trénoval nás bývalý hráč Vlasta Preis a počítalo se, že budu hrát za béčko. Přeřadili mě ale rovnou do áčka, kam přišel pan Čihák, a tím to vlastně všechno začalo. Místo pražského přeboru jsem najednou hrál dorosteneckou ligu.

Dorostenecká liga se hrála před zápasy prvního týmu na Letné. Dříve se chodilo na fotbal daleko dříve a často už byly solidně zaplněné ochozy, že?
V některých zápasech tu na nás bylo už i třicet tisíc diváků. Návštěvy na zápasy prvního mužstva se pohybovaly mezi 25 a 33 tisíci diváky. Bylo to fantastické, ale nebyl to zážitek jen pro nás, ale i pro soupeře. Znám se s řadou tehdejších hráčů z Teplic, Jablonce, Liberce. Nebo třeba Karel Vágner (hudebník, pozn. red.), který chytal za Admiru. Jednou jsem se s ním někde sešel a on mi říkal: „Tebe nemám rád. Ty jsi mi dal na Letné čtyři góly a koukalo na to patnáct tisíc diváků. Styděl jsem se!“ .

V mojí poslední sezóně za dorost jsme vedli naši českou skupinu s obrovským náskokem. Neprohráli jsme ani jeden zápas a měli skóre snad 69:0. Když jsme se potom bavili s fanoušky, často jsme slyšeli, že chodí raději na nás než na první tým. Měli jsme dobré hráče a řada z nich potom hrála první ligu. Hlavní zásluhu na tom měl trenér Čihák, který v nás probudil tu pravou lásku k fotbalu.

Když sleduji mladé hráče dnes, je mi jich do jisté míry líto. Pro nás ten přechod do velkého fotbalu byl daleko snazší. Nepřekvapil nás tlak od fanoušků ani bouřící stadion. Byli jsme na to zvyklí.

Na některých hráčích ale bylo opravdu vidět, jak jsou zelení v obličeji, když na ně čekalo třicet tisíc diváků.

 

Byly na dorostenecký fotbal podobné návštěvy také mimo Letnou?
To určitě ne. Sparta byla vyhlášená, měla velký stadion a chodilo hodně lidí. Byla to naše obrovská výhoda, protože Sparta měla u soupeřů velký respekt. Jak se říká, některé kluby prohrávaly 0:2 už v Průhonicích (smích). Na některých hráčích ale bylo opravdu vidět, jak jsou zelení v obličeji, když na ně čekalo třicet tisíc diváků.

zdroj: acsparta.cz

Jaký byl přechod do prvního týmu?
Z dorostu do áčka nás přeřadili dva. Mě a Jirku Míku. První tři roky jsme hráli o záchranu. Občas to bylo docela drsný, což vyvrcholilo zápasem v Brně. Až potom se to zlomilo, přišli jiní hráči a začalo se dařit. Zápasy byly těžké, ale my z dorostu jsme na to byli zvyklí. Návštěvy nás nerozhodily a domácí stadion byl domácí stadion. Dovolili jsme si víc, znali jsme ten stadion do puntíku a mělo to jiný vliv, než to má třeba dnes.

Když se teď bavím s Tomášem Rosickým, říká mi: „Oni se sem těší! Sem jede Slovácko a už dva týdny před zápasem se sem těší. To dřív taky tak bylo?“ Říkám mu, že teda nebylo. Když sem nějaký tým jel, jeho hráči byli podělaný strachy. I pro nás byly těžké zápasy, hlavně ty na Slovensku. Všude nám patřičně nakopali, ale zase věděli, že na Letné dostanou nakopáno oni. Nikomu jsme nevyhrožovali, ale tak nějak to všichni věděli. Teda, Andrej Kvašňák občas na Slovensku utrousil něco ve stylu: „Veď vy prídete“. Přijeli sem a byli zelení.

Sparťanskou obec jste si na svou stranu získal především v sezóně 61/62, kdy se rozhodovalo o sestupujícím do druhé ligy v Brně proti Žilině. Vstřelil jste obě branky, a udržel tak Spartak Sokolovo v první lize. Na utkání cestovalo neuvěřitelných dvacet tisíc fanoušků Sparty.
Nevím, jak vypadají národní poutě, ale nejspíš jako tenkrát. Bylo to neskutečný. Jednolitá řada aut z Brna do Prahy s vlajícími prapory Sparty. Nemohli jsme ani nikde zastavit, už by nás nepustili zpátky. Úžasný to bylo.

Ve Spartě jste od svých sedmnácti let a vyjma vojny v Dukle jste za jiný klub v profesionální soutěži nehrál. Dnes prakticky nemyslitelné. Chybí Vám klubismus?
Chybí asi není to správné slovo, ale nelíbí se mi to. Vím, že je to jiná generace, ale my jsme nebyli zvyklí přestupovat z klubu do klubu. Dnes je hráči jedno, za který klub vlastně hraje. Za těch šestnáct let se jich i tady vystřídalo dost. Ale odešli proto, že chtěli hrát a tady se neprosadili. Potom hráli v Teplicích, Liberci a v dalších klubech. Na vojně jsem byl v Dukle osm měsíců.

Tehdejší trenér Dukly Kolský prohlásil, že Dukle chyběla jedna jediná věc – Mašek. Nenabídli vám zůstat na Julisce i po vojně?
Když jsem končil v Dukle, tak jsem nabídku zůstat dostal. Mluvím jako obrovský sparťan, ale když to mám teď všechno zvážit, tak jsem asi udělal chybu. To mužstvo bylo opravdu hodně dobrý a mohl jsem tam ještě dva roky hrát. Tady mě na konci brali jako takovej inventář. Bohužel to tak musím říct, ale to je asi normální věc hráčů, když stárnou. Je důležité odejít včas.

Dukla mě chtěla v jádru třikrát, tohle bylo naposledy. Poprvé to bylo po mistrovství světa v Chile a potom za mnou jezdil trenér Kolský, když trénoval v Brně. Chtěl mě do Zbrojovky a nabízel mi všechno možný. Měl jsem ho rád a on mě taky, měli jsme výborný vztah. Jako byl Čihák ke mně v dorostu, zrovna tak jsem bral Kolského v dospělém fotbale. Jenže to by znamenalo ukončit školu a to jsem nechtěl. Musím přiznat, že třetí ročník jsem musel opakovat. Zameškal jsem hodně při MS v Chile a v zimě jsme potom jeli se Spartou do Ameriky, kde jsme byli asi sedm týdnů. Když jsem se vrátil, věděl jsem, že je zle. Ročník jsem ukončil a další rok jsem ho musel chodit znovu. Dostal jsem určitý studijní plán, kde v případě problémů jsem si mohl ročník rozložit na dva roky. Najednou to šlo, předtím ne. Už jsem to tedy nepotřeboval, ale byla to taková ta jistota, že jsem měl svůj klid.

Abych se ale vrátil  k tomu Brnu. To bylo ještě před tím individuálním plánem a několikrát jsem uvažoval, že bych se na školu vykašlal a šel tam nebo třeba do Dukly. Měli by mě tam za boha a měl bych svůj klid a ne se tady mordovat do noci s výkresama.

Když se tady bavím s agenty, které znám, tak mi říkají, že se hráči nechtějí učit jazyk.

 

Dnešní hráči si tohle asi ani neumí představit.
To asi ne. Když se tady bavím s agenty, které znám, tak mi říkají, že se hráči nechtějí učit jazyk. Na co prý němčina, na co chodit do Německa, když může hrát tady. Tehdy to ale nebylo tak neobvyklé. Já do školy chodil například s Pavlem Romanem (krasobruslař, vítěz MS i ME). Hodně basketbalistů ze Sparty také dělalo vysokou školu. Jenže pro ně to bylo jednodušší. Přes den byli ve škole a zápas nebo trénink byl večer. Já měl trénink dopoledne a někdy i odpoledne, protože se trénovalo dvoufázově.

Sparta tímhle určitě trpěla. Měl jsem tu i ostřejší pohovory, ale chápali mě. Často se mě ptali, jestli si školu nechci dodělat až po skončení kariéry. Jenže doba tehdy byla jiná. Člověk bojoval s takovými věcmi, jako bylo SSM. Chodili za mnou do školy a na tréninky, abych se připojil. Já to všechno odmítal, kolikrát kvůli tomu bylo zle. Ale to všechno se dalo nějak přežít, protože žiju (smích).

Byl tehdy možný nějaký přestup do zahraničí?
Pouštění do zahraničí bylo v takových vlnách. Chvíli to šlo, pak to zas nešlo. Byla určitá pravidla, která byla vázaná na starty za národní mužstvo, ale to bylo těžké, protože všichni za národní mužstvo hrát nemohli. Měl jsem nabídky ze zahraničí, ale neuvažoval jsem o tom. Dodělával jsem školu a to byl pro mě takový bod, který mě ve sportu zarazil. Pamatuju si, jak mi trenér Ježek říkal: „Kdybys nestudoval a paní tě nehonila, abys to dodělal, tak jsi evropský hráč.“ Na to jsem říkal: „No a? Tak jsem český hráč a sparťan.“

Ale určitě mě to limitovalo. Něco jsem vždy musel šidit. Buďto jsem nešel do školy a šel na trénink, nebo jsem nešel na trénink a šel do školy. To mi asi scházelo do nějakého sportovního vrcholu, ale nelituju toho. Jsem teď ve Spartě legenda a moc nás už bohužel takhle není. Ať si to lidi přebírají, jak chtějí, Sparta je prostě Sparta. Hráč, který ji odmítne, tady nemá co dělat.  Tady vždy ten sparťanský duch byl a zase je.

www.maclavmasek.cz

Máte doma stříbrnou medaili z Chile a přes čtyřicet let trvající rekord s nejrychleji vstřelenou brankou mistrovství světa. Jestli se nepletu, na branku Vám nahrával Josef Masopust?
Mistrovství je asi vrchol pro každého fotbalistu. Hrát za národní mužstvo a ještě na mistrovství světa je něco speciálního. Ono se to ukazuje i teď. Podívejte se, jak dlouho jsme nebyli na mistrovství světa a jak dlouho asi ještě ani nebudeme. Je to složitý, ale to bylo už tehdy. Jestli si někdo myslí, že tenkrát byli horší fotbalisté, tak určitě nebyli.

Mně se to povedlo hned po začátku v první lize, bylo mi jednadvacet let a byl to obrovský zážitek. Ještě jsme do skupiny dostali Brazílii, Mexiko a Španělsko (tehdy nejlepší evropský tým). Atmosféra v týmu byla ale taková zvláštní. Ani příprava těsně před turnajem se nepovedla. Hodně šly řeči, že proč tam vlastně jezdíme, že hned vypadneme. Měl jsem pocit, že i hodně starších hráčů v mužstvu si říkalo, jestli to mají zapotřebí.

Vše se ale otočilo po prvním zápase, protože psychika je ve sportu velmi silná motivace. My jsme první zápas vyhráli (proti Španělsku, 1:0) a když začnete ve skupině o čtyřech týmech výhrou, máte velkou šanci postoupit dál. Celé klima v mužstvu se úplně otočilo. Byli jsme tam jako chudý příbuzní. Bydleli jsme mimo Viña del Mar a byli jsme tam bez maséra, s jedním trenérem a vedoucím týmu. Noviny pořád mluvily jen o Španělech a Brazilcích. Najednou se to ale všechno otočilo. Domácí nám začali fandit, protože Španěly nemají z historických důvodů rádi.

Měli jsme určitě i štěstí, především v zápase s Maďarskem. Tam byla jen otázka, kdy dají gól, ale nedali ho a my postoupili. S Jugoslávií to byl podle mě nejlepší zápas, který jsme tam odehráli. Neměli jsme co ztratit, a to je pro soupeře hrozně těžké. Ve finále jsme měli asi naopak trošku smůlu. Schrojf, který chytal výborné mistrovství, se podle mě také trošku podepsal na gólech ve finále.

V dalších letech se ukázalo, jakou velkou práci jsme pro naši republiku udělali. Zájem v Argentině, Uruguayi, Mexiku a Chile o nás byl obrovský. Po mistrovství jsem tam byl ještě asi pětkrát. Osmdesátitisícové návštěvy v Argentině a Uruguayi. Na Spartu! Takové vyvrcholení mojí kariéry hned na začátku.

Po těchto cestách do Jižní Ameriky se traduje, že River Plate nabízelo Spartě za útok Pospíchal, Mráz, Kvašňák, Mašek a Vrána tehdy neuvěřitelných 500 automobilů FIAT.
To je pravda, ale bylo to ve Francii. V létě před sezónou se tam hrával turnaj, myslím, že se jmenoval Noční, nebo něco v tom smyslu. Byly pozvané tři čtyři evropské týmy a dva francouzské. Trénoval nás už pan Ježek a my hráli výborně. Porazili jsme Francouze, Anderlecht a nějaký tým ze Španělska. Já jsem si to potom přečetl v programu, my jsme to nevěděli. Ale psalo se to.

Já tam měl výbornou nabídku od pana Vycpálka. To jméno vám možná nic neříká, ale byl to hráč nebo trenér Slávie a potom trénoval venku. Měl velké renomé a chodil za mnou jako stín. Až mě funkcionáři Sparty hlídali (smích). Řekl jsem, že jdu na procházku a nedovolili mi to, protože se báli, že už se jim nevrátím (smích).  Ten mi nabízel hory doly, ale to bylo v době, kdy jsem byl ve třetím ročníku. Na ČVUT se říkalo, že kdo dojde v technice do třetího ročníku, tak by musel být padlý na hlavu, aby to nedodělal, protože ty nejtěžší předměty už má za sebou. Začalo mě to i víc bavit, nechtěl jsem to vzdát. I na Spartě se smířili, že už to chci dodělat, a domluvili jsme se na individuálních trénincích.

V týdnu jsme měli dva dvoufázové tréninky a dva normální a já občas nemohl stihnout oba dva kvůli škole takže jsem je nahrazoval večer. Pan Ježek mi občas napsal, co mám dělat, a já si to odběhal, odcvičil.

V čem si myslíte, že bylo kouzlo trenéra Ježka? Jak jste se například připravovali na soupeře?
Každý trenér je svým způsobem jiný, ale každý má svoje fígle, jak na hráče působit. Po skončení kariéry jsem trénoval v Braníku a potom ještě trénbráoval dalších asi deset let. Nemám tedy velké trenérské zkušenosti, ale vím, že je klíčové se naučit mluvit s hráči, co na ně platí. Na někoho je třeba spustit ostřeji, někdo by to zase neunesl. A tohle byla jeho největší zbraň. Neustále vymýšlel nové věci, učil se v Holandsku a Německu. Občas přišel s nějakou novou věcí a my se tomu třeba i smáli. Dám takový malý příklad. Postavili jsme si branky na vápno a stáli jsme ve středu hřiště. Najednou se z rozhlasu ozval obrovský řev a trenér Ježek písknul do píšťalky. My se zastavili a koukali, co se děje. On nás pobízel, ať hrajeme, že na tréninku nikdo není, ale při zápase tu bude plno. Z rozhlasu se ozývalo: „Sparta, do toho“ a „gól“, ale i „Ježek ven“ a „Sparta fůj“ a podobně. Když se skončilo, tak se nás zeptal, jestli v tom šlo hrát. Řekli jsme, že jo. Odvětil, že si na to musíme zvyknout, že na nás bude každý týden plno a až na nás bude řvát 25 tisíc fanoušků na Slovanu Bratislava, bude to podobné jako dnes.

A to vůbec nemluvím o Vytlačilovi. Ten se specializoval na psychiku a byl v tom neuvěřitelný. Třeba na tréninku řekl hráči: „Přeci tě tu nebudu učit hrát fotbal, to umíš z klubu. Dělej to pořádně!“. Nebo čtyři dny před utkáním někomu jinému: „Pořádně žer a pij, budeš hrát“. A od té doby si toho hráče vůbec nevšímal, ani na taktické připravě. Teprve po zápase k němu přišel a řekl: „Vidíš to, já ti to říkal. Umíte to z klubu, je to sranda“.

Ježek něco kreslil na tabuli a říkal: číslo pět běhá pořád po lajně a desítka chodí do vápna ještě před tím, než tam jde míč

 

Když vezmu současnost, často slyším od hráčů, že mi říkají, že s nimi trenér třeba týden nemluví. Myslím si, že to je hodně špatně. Hráč začne mít pocit, že je tady zbytečný, že je tady do počtu. Začne si říkat, že bůhví, jestli ho vůbec posadí na lavičku, a nesoustředí se na svůj výkon. Dobrý trenér by tohle dělat neměl. Ježek byl v tomhle geniální. Uměl promluvit s každým hráčem, uměl mu to říct. Na tu dobu měl i výbornou přípravu a to nebylo jako teď. Dnes mají videa a sestřihy hry soupeře a tak dále. To tehdy nebylo. Pamatuju si třeba, že jsme hráli ve Švýcarsku, nejspíš první kolo Ligy mistrů. Den před zápasem jsme měli přípravu. Ježek něco kreslil na tabuli a říkal: číslo pět běhá pořád po lajně a desítka chodí do vápna ještě před tím, než tam jde míč. Koukejte se na to a kreslil to na tabuli. My koukali jako vyvalený, nevěděli jsme, co tím myslí. Večer potom za mnou přišel na pokoj a vedle postele mi dal nějakou fotku hráče a říká: „Podívej se“. Otočím se a tam takovej zarostlej poděs. Pan Ježek pokračoval: „Jen se na něj podívej. Ten na tebe bude zítra hrát“.  Já jsem z toho měl legraci, ale potom mi to nedalo. Říkal jsem si, že ten trenér ví, co dělá, a občas jsem se na něj podíval.

Dnes je to vše jiné, trenéři mají asistenty, kteří s hráči běhají a připravují další věci. To za nás nebylo. Často s námi trenér také běhal. V Braníku jsem s hráči také běhal a byl jsem schopný posoudit, jestli už po nich nechci moc. Když jsem se já zadýchal, pro ně to bylo moc (smích).

Teď jsem viděl v nějakých šotech, že trenér Slavie s hráči hraje bago. Někdo se tomu může smát, ale já se tomu nesměju, protože ten vztah trenéra s hráči je potom úplně jinej.

www.vaclavmasek.cz

Když sleduju zápasy z vaší doby, fotbal je to úplně jiný. Určitě pomalejší, ale oku lahodnější. Jsou vidět technické kousky, přesné přihrávky a myšlenka. Dnes je fotbal hlavně atletický, běhavý.
Vytrácí se z toho taková ta fotbalovost. Když sledujeme zápasy s mojí generací tady na Letné, tak se občas na sebe tak podíváme. Nekomentujeme, ale jenom se na sebe podíváme. Když hráč nedokáže zpracovat míč, nedokáže přihrát na volného hráče na deset metrů, jak v tom má člověk hledat fotbalovost? Fotbal je jiný, fyzicky náročnější, ale taky si myslím, že kdybychom měli dřív trénovat víc, tak bychom trénovali. Dnes asi stačí, aby hlavně běhal celý zápas a neměl třeba takovou kopací techniku. Diváci to ale poznají.

Dnes je fotbal rychlejší, hráči mají méně času na cokoliv, ale dřív to bylo fotbalovější. I ty branky, nebo trestné kopy. Rohový kop byl půl gólu. Po tréninku jsme zůstávali a trénovali rohové kopy. Měl jsem je kopat do stejného místa v malém vápně a trénovali jsme to. V zápase to pak nebyl problém zopakovat a spoluhráči v tom místě byli a dali branku. Dneska se divím, když hráč kopne roh a trefí prvního bránícího hráče.

Vaše přímé kopy byly vyhlášené v celé Evropě. Vaše levačka a poklepání nohy před kopem také. Byl to rituál?
Nebyl to rituál, ale dělal jsem to zřejmě ze zvyku. Měl jsem v podvědomí, že než jsem něco kopnul, díval jsem se kolem sebe. To jsem udělal také v tom zápase s Anderlechtem. Přemýšlel jsem, která varianta je nejlepší, ale tu branku, kdyby někdo chtěl takhle zopakovat, tak se mu to nepovede. I já jsem viděl, že ten míč jde mimo, a najednou se stočil do branky. Jenže já se díval, komu můžu nacentrovat a ve vápně byl jen Mráz s Kvašňákem a kolem nich tři vysocí hráči Anderlechtu. Jak jsem se díval a rozmýšlel, jak to kopnu, tak jsem si asi poklepával nohou (smích).

Stejnou branku jsme dali Realu Madrid, tehdy se hrálo na Slavii. Jen jsme se na sebe podívali s Dybou, já kývnul, ale kopnutí se pořád protahovalo. Hráči ve vápně se posouvali, rozhodčí je usměrňoval. Jak písknul do píšťalky, jen jsem placírkou poslal míč Dybovi, který už běžel a najednou byl sám z boku v malém vápně a prokopl to do brány. Všichni koukali, co se děje (smích). Nebylo to nacvičené, ale vycházelo to z myšlení nás jako hráčů. Nemělo cenu to napálit do zdi.

Ještě jsem si vzpomněl na zápas se Schalke, který se hrál tady na Letné. V prvním zápase nás hrozně pokopali, rozhodčí neuznal regulérní branku. Na Letné byl trestný kop asi pět metrů za velkým vápnem. Oni stavěli zeď a kluci mi napovídali, ať je obstřelím. Jak jsem si stavěl míč, viděl jsem malou díru pod břevnem. Řekl jsem si, že to bude chtít ránu jako z děla na hlavu. Buď uhneš, nebo neuhneš, ale spíš uhneš. Taky že uhnul. Napálil jsem to do břevna a míč se odrazil až na půlku hřiště. Lidi byli v šoku, křižovali se (smích). Ale co tím chci říct; je důležité u těchto kopů taky přemýšlet a ne to jen napálit.

Sparta Vám napočítala přes 406 branek, včetně mládežnických kategorií je to číslo asi kolem 600. Jaké je Vaše tajemství ke střílení branek?
To je těžký, co k tomu říct. Třeba to teď může být Drchal; ten mi připomíná, jako když jsme začínali my. Ti experti, kteří se kolem mě pohybovali v patnácti, šestnácti letech, říkali, že je to určité nadání a schopnost zachovat klid. Často vidíte, že kdyby hráč před brankářem zachoval klid a podíval se, obstřelí ho placírkou. Ne, on to napálí do něj nebo na tribunu. Takže zachování klidu v důležitých situací a taky trošku štěstí. Je to fráze, ale je to tak. A potom talent, čich na góly. Když si vezmete Lafatu – výborný výběr místa. Musíte vědět, kam máte naběhnout, kam se postavit.

„Co děláš? Kam to skáčeš? Neválej se tady, lidi se ti smějou.“

 

Hodně branek jsem dával z přihrávek Kvašňáka. Jak v utkání s Ostravou vysunul Dočkal Drchala, bylo přesně to, co uměl výborně Kvašňák. Přihrávka mezi dvěma, třemi hráči. Hodně mých branek bylo ze strany, kdy jsem mířil na druhý roh. Často jsem se tomu divil, že to ten brankář nechytí. Někdy to byl prudký míč, ale někdy ani ne a stejně to byla branka. Ivo Viktor mi vysvětloval, že pro brankáře je to těžké. Jde s míčem, ne proti míči, jak skáče do strany a proto je tam později a je to branka.

Už jste sám říkal, že těžké zápasy byly především s mužstvy ze Slovenska. Četl jsem zmínku o „zvláštní“ penaltě tady na Letné proti Košicím.
To je taková perlička. Hrálo se tady na Letné s Košicemi, chytal Švajlen. My jsme spolu kamarádili, hráli jsme spolu za národní mužstvo. Tomáš Pospíchal utekl po pravém křídle, dostal se na vápno a dával centr. Já si nabíhal z levé strany, skočil jsem po míči a praštil sebou o zem a najednou slyším: „Co se mi tady válíš?“ Švajlen tam byl dřív a míč chytil do ruky. Lidi v první řadě ho slyšeli a smáli se. Tak jsem si říkal, ty hajzlíku, no počkej! Najednou byla penalta. Já je kopal samozřejmě levou nohou, byl jsem levák. No a já ji kopnul pravou nohou! Skočil na druhou stranu a byla to branka. Byla to určitá drzost, ale doběhl jsem si pro míč do branky, podíval se na něj a říkám mu: „Co děláš? Kam to skáčeš? Neválej se tady, lidi se ti smějou.“  (smích) V průběhu zápasu pak na mě volal: „Kamarádi, jo?“ Tohle kdyby věděli lidi, co hráči dokážou při zápase na sebe vymyslet (smích).

zdroj: acsparta.cz

Dnes jste předsedou nadačního fondu Sparty. Kde tento fond začal a kdo stojí za jeho myšlenkou?
Než jsem se sem vrátil a začal pracovat v nadačním fondu, pracoval jsem u reprezentace. To nebyl nadační fond, ale práce to byla hodně podobná. Starali jsme se o bývalé reprezentanty. Existovaly staré gardy Bohemians, Brna, Dukly, Ostravy a Sparta nic. Mrzelo mě to a snažil jsem se zapůsobit tady na Letné, aby se něco udělalo. Když jsem skončil na svazu, dostal jsem nabídku od Sparty nadační fond založit. Tehdy taky nebyly moc dobré vztahy bývalých hráčů Sparty k aktuálnímu týmu, takže by se to i tímhle mohlo zlepšit.

Byl tady Víťa Lavička, což bylo pro mě naprosto ideální. Skvělej kluk, pracoval výborně s mužstvem. Tehdejší áčko řeklo samo, že jsou ochotní dávat nějaký peníz ze svých platů do fondu, pokud tu bude. Platí to dodnes, hráči dávají myslím 1 % z měsíčního platu. Když se to sečte, je to nějakých 250 000 Kč.

Zásadně to využíváme pro hráče v tísni. Poslední příklad třeba, když jsme přispěli na pohřeb manželce Tondy Krameriuse. Všechny prostředky jdou hráčům, kteří hráli ve Spartě. Patří tam úplně všichni, ale začali jsme od těch nejstarších.

Kdybych to měl zhodnotit, tak je to tu na Letné šest let. Nechal jsem se přemluvit a nechám se zvolit ještě na jedno období, pokud se ho teda dožiju (smích). Za tu dobu odešlo už bohužel šestnáct hráčů. Celá generace těch, s kterými jsem já jako dorostenec začínal. Tedy Procházka, Kraus, Hledík a další. Zůstal tady vlastně už jen Arnošt Pazdera a Emil Svoboda. Teď naposledy z tohohle mužstva zemřel Kraus. Občas si tam děláme legraci, že teď je na řadě ta moje generace, ale je to tak. Pak už tam jsou mladší. Pomoc tu ještě bude potřeba; tihle hráči si fotbalem nevydělali tolik jako dnes. Hráli za 180 Kč za zápas. Ale ten trend by se měl zlepšovat a peníze z fondu se postupně podle mě přetočí na mládež. Výhledově. Protože generace hráčů, kteří se zabezpečili, to už nebude tolik potřebovat.

Co bych k tomu ještě řekl. Fond založila Sparta a jako zakládající člen do něj vložila asi 350 tisíc Kč. Přidali se aktivity s áčkem, udělal se zimní turnaj, který je pro fond také finančně zajímavý. Snažíme se dělat benefiční utkání, prodej dresů. Tomáš Rosický když měl rozlučku, tak nám také přispěl. Za šest let jsme se ale osamostatnili. Když klub fond zakládal, počítal s tím, že bude každý rok posílat nějaký obnos. Není to potřeba a toho si hrozně moc vážím. Peníze nerozhazujeme, ale také je nešetříme. Když je potřeba, pomáháme, kde se dá. Sparta je jediná, která tohle dělá, a moc si toho vážíme. Spolupráce s klubem se neustále rozvíjí. Dan Křetínský je v kontrolní komisi fondu. Je to spíš formalita, ale přesto se neustále zajímá. Kdykoliv s ním mluvím, ptá se na fond a my se snažíme odvádět takovou práci, jako jsme odváděli jako hráči.

3
Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Miroslav
Host
Miroslav

krásný rozhovor,zavzpomínal jsem na šedesátá léta,kdy jsem Václava zažil na hřišti.

Martin
Host
Martin

Díky za krásný rozhovor!

Lubomír
Host
Lubomír

Jo, moje mládí. Vynikající generace fotbalistů, a pokračuje to i dál a snad i bude do budoucna. Nádherná slova o fotbale a o vztazích. Díky a hodně zdraví a štěstí.