Největší úspěchy:
1x Mistr české ligy a 1x vítěz domácího poháru
Statistika:
Ve Spartě 108 zápasů, 12 branek a 2 asistence
Za Genk 52 zápasů, 3 branky a 1 asistence
Za Rizespor 15 zápasů
Za národní tým 10 zápasů
Za mládežnické národní týmy (U18, U19, U21) 31 zápasů a 2 vstřelené branky
Jaké byly vaše začátky, ve kterém klubu jste začínal?
Prvních asi pět tréninků bylo na Čavce, protože jsme bydleli na ,,Jižňáku“ (Praha-Chodov). Ale tam nebyli rozdělené věkové kategorie, takže i když mi bylo pět let, trénoval jsem i s devítiletými kluky. Což vůbec nedávalo smysl. Pak jsem začal předstírat, že mi je špatně a že se mi na trénink nechce. Naši přemýšleli, co se mnou. Vydupal jsem si, že bych to chtěl zkusit na Spartě. Táta mě vzal na nábor a už jsem ve Spartě zůstal.
Hrál jste rovnou na pozici obránce?
Já si myslím, že jsem byl obránce takhle od začátku. Dopředu mě to nikdy netáhlo. Hrál jsem spíš na to, že jsem měl větší nákop, vyšší postavu, takže mě cpali dozadu i trenéři a už mi to zůstalo.
Jste dalším produktem Sparťanské akademie, ale přesto jste v 16 letech odešel do Viktorie Žižkov.
Myslím, že jsem nikdy nebyl velký talent. V ročníku 92 bylo víc kluků, kteří měli našlápnuto lépe a byli fotbalovější. Viděla to i Sparta. V tom věku bylo kolem mě třeba šest kluků, kteří už byli pod smlouvu. Pak přišel pan Trpišovský, který mě chtěl posunout do vyššího ročníku, ale Sparta to nechtěla udělat. Navíc jsem pořád byl bez smlouvy. Až za mnou přišel můj agent Ondra Chovanec, jestli bychom se nevydali touhle cestou.
Už v těch patnácti, šestnácti letech jsem vypadal jako dospělý. Byly nabídky do tří prvoligových klubů, jejichž „béčka“ hrála druhou ligu. Já jsem měl trénovat s „áčkem“ a zápasy hrát za „béčko“. Volba padla na Viktorku. Jednak kvůli škole, a také že jsem mohl zůstat u rodičů. Po půl roce mi v klubu umožnili první ligový start. Potom jsem pod panem Petrželou hrál za první tým ve druhé lize, protože tehdy se spadlo.
Pak se povedly osmnáctky i devatenáctky s panem Hřebíkem (ME 19 stříbro) a Sparta projevila zájem, abych se vrátil.
Jak vlastně vzpomínáte na Viktorku Žižkov? Myslíte si, že právě tahle zkušenost Vám pomohla v tom přechodu z juniorského do dospělého fotbalu?
Určitě mi to pomohlo, ale je to hodně individuální. Někoho to udolá psychicky i fyzicky, ale mě to posunulo. Bylo náročné dopoledne trénovat s dospělými a na střední škole přejít na dálkové studium. Dopolední škola a odpolední tréninky se najednou prohodily. Asi bych to nedoporučoval všem, ale mě to okopávání se a sbírání zkušeností ve třetí lize pomohlo a myslím, že i díky tomu jsem se dostával do reprezentace. Z dorosteneckého fotbalu bych tam měl určitě dál.
Po druhém místě ve 2. lize a návratu mezi elitu jste se vrátil na Spartu. Měl jste víc možností, nebo pro Vás byla Sparta jasná volba?
To byla jasná volba. Poslední půlrok pod trenérem Pulpitem jsem navíc ani moc nehrál. Byl jsem spíš v „béčku“ a nad vodou mě držela hlavně reprezentace, se kterou se nám dařilo. Když pak projevila zájem Sparta, vracel jsem se do známého prostředí. Taky jsem tehdy bydlel s Láďou Krejčím, a tak jsme mohli spolu jezdit na tréninky a zase spolu hrát. Takže jasná volba.
Některá trenérská jména už jste zmínil, ale máte opravdu pestrý seznam koučů, co vás vedli. Namátkou Pulpit, Trpišovský, Vrba, Hřebík, Lavička, Vrba, Petržela. Nechci se ptát na porovnání trenérů, ale šlo by říct, který Vám dal nejvíc?
V tom zárodku určitě nejvíc trenér Hřebík v osmnáctkách a devatenáctkách, kdy jsem byl v jakémsi přerodu do dospělého fotbalu. Taky trenér Jílek, kterého jsem měl pak i v prvním týmu na Spartě s panem Lavičkou. Později třeba ještě trenér Hašek, ale ta doba mezi devatenácti a jednadvaceti mi dala nejvíc. Dokonce bych se nebál říct, že mě naučili kopat (smích).
V sezóně 11-12 jste na podzim zasáhl do šesti zápasů. Vzpomenete na první ligový zápas ve sparťanském dresu?
Možná se mýlím, ale první zápas, stejně jako Tomáš Vaclík, jsem možná odehrál na Viktorce Žižkov. Pamatováka moc nemám – nevím, s kým jsme hráli včera –, ale tohle si pamatuju (smích).
Jak jste vy vnímal tlak ve Spartě? Dopadl na vás nějak třeba právě v tomhle prvním zápase?
Tlak ve Spartě vždycky byl a bude. Právě proto si myslím, že se Sparta přikláněla, a doufám, že zase bude, k začleňování odchovanců. Už od dorostu jste totiž zvyklí, že kamkoliv přijedete, bude se na vás nadávat, hulákat a já nevím co všechno. Tlak, možná nechtěný, přicházel i od klubu. Sparta totiž musí vyhrát každý zápas. Speciálně derby. To mám v sobě snad už od pěti let, že derby je jako finále Ligy mistrů. Takže když si tím hráči projdou v dorostu, pak to není takový šok v A týmu.
Sezóna 12-13, na podzimní část jste šel hostovat do Brna. Jaké to bylo pro pražáka být najednou v Brně? Jak vás vzali spoluhráči? Slyšel jste, že jste ze Sparty?
Ne, nikdo mi to sežrat nedával. Já tam shodou okolností byl s Péťou Švancarou, kterého jsem znal ze Žižkova. Petra Glasera a Milana Jurdíka zase ze Sparty. Už jsem přeci jen pár zápasů za Spartu odkopal, takže mě brali. Taky se nám dařilo, po podzimu myslím pátí, takže byla spokojenost. Hrál jsem s Luďou Pernicou, který je dneska ve Viktorce Plzeň a myslím,že se nám tam spolu dařilo. Na jaře už to tak dobré nebylo, ale tenhle rok mi zase pomohl se víc vykopat a připravit na Spartu. Když totiž někam přijedete s Brnem a jste schopni uhrát výsledek, o to víc si pak věříte, když tam přijedete se Spartou.
Stejně jako doufám a věřím, že teď Lukáši Julišovi pomůže hostování v Bohemce.
Následovala sezóna 13-14, která už byla mistrovská a velmi povedená. Nastřílel jste také tři branky. Pokud si dobře pamatuju, tak hlavně hlavou. Byly to třeba nějaké natrénované signály?
Abych pravdu řekl, standardní situace se zkouší na každý zápas. Víte, jakou tyč soupeř zavírá. Jestli gólman vybíhá, nebo ne a podle toho se určí místa, odkud je možné vstřelit branku. Takže to nebylo hrané vyloženě na mě, ale na místa, do kterých jsme si měli nabíhat.
Je nějaký zápas, nebo moment z této sezóny, který Vám utkvěl v paměti? Bylo to třeba derby?
Ta sezóna byla vydařená celá. V obraně s Costou, což byl společně s Pavlem Kadeřábkem nejlepší obránce. Před námi Vašon, Dočky, Pepa Hušbauer, Láďa Krejčí. Všem to klapalo. Práce trenérů Lavičky a Jílka nám dávala dokonalý smysl. Oslavy byly super, taky jsme si to užili. Nejen s týmem, ale i s rodinou. U nás jsou všichni sparťané, takže byla obrovská radost. O to víc, když jsme vyhráli už v předstihu. Vzpomínám si na čtyři kola před koncem, kdy kam jsme přijeli, tam jsme to sypali.
Přijeli jsme třeba do Boleslavi, vysmátý od ucha k uchu. Zapomněli nám kopačky, 40 minut do zápasu. Třídili nám je teprve během rozcvičování a stejně jsme vyhráli snad 4:0. Krásné vzpomínky.
Zmínil jste trenéry Lavičku a Jílka. Jakým způsobem vedli tréninky? Jak to měli rozdělené?Myslím, že trenér Lavička to celé zaštiťoval, ale na tréninku byl víc aktivní trenér Jílek. Běžná praxe i teď v cizině. Trénink vede asistent a hlavní spíš chodí okolo a pozoruje, kontroluje, případně něco doplní.
Po neúspěšné kvalifikaci do LM jste potom hráli Evropskou Ligu. Odehrál jste všechny zápasy. Jak na tento ročník EL vzpomínáte?
Byly to první mezinárodní zkušenosti, najednou člověk hrál třeba se Schalke. O to víc jsem byl vděčný, že jsme to hráli další rok znovu a postoupili dál. I neúspěch s Young Boys nám dodal sílu, že jsme byli opatrnější a důslednější.
Jak se vlastně hráč namotivuje po zápase třeba v Neapoli na ligový zápas, kam přijde 2000 diváků?
Namotivovat se na tenhle zápas je určitě těžší, než když přijedete na velký stadion nebo na zaplněnou Letnou. Některá místní utkání byla možná těžší než zápasy se Schalke nebo Neapolí. Najednou proti vám stojí tým, který vás víc zná, je na vás víc připravený a snaží se vám to znepříjemnit. Fanoušci vám nadávají, plivají na vás a vy víte, že prohra by znamenala ztrátu. Tři dny zpátky uděláte bod na Schalke a pak prohrajete tady.
Sezóna 15-16 byla především ve znamení úžasné jízdy v Evropské lize. Lze zase vypíchnout třeba jeden zápas, nebo nějaký moment, na který rád vzpomínáte?
Jaro bylo krásné, vyřadili jsme Krasnodar a Lazio. Člověk si říká: no, Krasnodar, jsou dobrý, ale zkusíme to. Vyšlo to. Pak si říkáme: ok, Lazio je zase asi o level výš, tak to na ně taky zkusíme. Ve 30. minutě najednou vedeme 3:0. Ani jsme nevěděli jak, byli jsme z toho vykulení. Pak se jede na Villareal a říkáte si: sakra, finále není tak daleko. Čtyři zápasy, a jsme tam. Bohužel to nevyšlo. Ale celá ta jízda byla úžasná a užili jsme si to my i fanoušci. Byl jsem rád, že i když tahle ani ta předchozí sezona nebyla titulová, alespoň takhle jsme se fanouškům odvděčili. Na fanoušcích záleží ze všeho nejvíc.
Už před sezonou 16-17 se hodně spekulovalo, že odejdete. Mluvilo se o Genku, ale ve hře byly i jiné kluby. Jak to tehdy doopravdy bylo a co byly jen kachny?
V průběhu celého přestupního období se jednalo o Genk a Anderlecht. Hned na začátku poslali nabídku, chtěli jednat, ale Sparta se k tomu nějak neměla. Celé to bylo takové… nešťastné. Nebyla dobrá komunikace, nebylo jasné vyjádření. Netrval jsem na odchodu, ale chtěl jsem slyšet, jestli tedy ano, nebo ne. Cítil jsem šanci, že bych mohl hrát v Evropě, ale zase na druhou stranu Sparta je Sparta. Ale nedostal jsem žádnou kloudnou odpověď, jestli mě pustí, nebo nepustí. Celé jednání bylo takové prapodivné. Byl jsem z toho skleslý. Nezvládli jsme předkolo Ligy mistrů. Stanciu nám dával tři branky, já dostal červenou. Pak byla Evropská liga, venku jsem nehrál, nastoupil jsem až do domácího zápasu. Do toho pořád nějaké spekulace v novinách. Já už ani nevěřil, že někam odejdu.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem naskočil do té Evropské ligy proti Sönderjyske a po několika vteřinách po střídání jsem dal gól. Genk shodou okolností po tomhle zápase přišel s vylepšenou nabídkou a Sparta na ni kývla. Tak jsem se vydal do světa.
Potom už tedy Genk a belgická liga. Jak byste porovnal naší a belgickou ligu? Chápu, že kvalita je vyšší, ale v čem je jiná? Četl jsem spoustu názorů zahraničních hráčů, že naše liga je hodně bojovná, soubojová, běhavá.
Belgická je fyzicky náročnější, rychlejší. Jsou tu kvalitnější hráči. I kluby ze spodní části tabulky s vámi hrají fotbal a mohou vás porazit. Není to tak, že někam přijedete a domácí jen brání 0:0. Hraje se nahoru dolů.
Týmy hlavně vespodu se neustále mění. Záleží na tom, koho zrovna přivedou na hostování. Peníze ale mají, aby si pořídili kvalitní hráče, a znepříjemnili tak zápas týmům nahoře.
Kdo je největším rivalem Genku?
Asi úplně největší je St. Truiden. Jsou od sebe asi 30 km. Hned druhý je Standard Lutych, který podle mě má v Belgii vůbec nejlepší fanoušky a krásný stadion.
S Genkem jste si zopakoval ČF EL. Tak jaké to bylo tažení? Utkvěl vám v paměti nějaký zápas nebo hráč?
Genk se Spartou jsou podle mě vyrovnané mančafty, ale k Evropské lize jsme přistupovali jinak. Nešli jsme do zápasů s tím, že to jdeme zkusit. Jsou tam hráči, kteří jsou fotbaloví, chtějí se ukázat, chtějí vyhrát. Zatímco se Spartou jsme přijeli třeba se Schalke a bylo to jako David a Goliáš a snad se to povede. Snažili jsme se to odpracovat týmovostí a doufali, že to vyjde.
V Genku byl přístup jiný. Měli jsme i trochu kliku, že hned po skupině jsme padli na Astra Giurgiu, která kvalitou není tak nahoře jako třeba Krasnodar. Možná jsme nepostoupili snadno, ale byli jsme favorité.
I ve čtvrtfinále proti Celtě Vigo jsme sahali po postupu. Doma jsme vedli 1:0, oni vyrovnali na 1:1. Venku jsme pak prohrávali 3:2, ale do poslední chvíle jsme je tlačili a měli dvě velké šance, které by nás poslaly do semifinále. Naopak se Spartou už jsme proti Villarealu šanci neměli. Po zápase jsme si řekli, že jsme to zkusili, užili si to a budou hezké vzpomínky, ale na postup to nebylo.
Jak se v Belgii bere evropská scéna? Fanoušci preferují spíš domácí ligu a pak až evropské poháry, nebo spíš jako u nás?
Sledovaná je dost. Týmů tam má Belgie vždycky dost, takže fanoušci to sledují. Fandové Genku jsou za tyhle zápasy rádi. A stejně jako na Spartě si užívají výjezdy.
Jak se vlastně v Belgii mluví, nebo nemluví o naší lize? Jaké renomé tam má Sparta?
Moc se nemluví. Ví se o klubech v Evropských pohárech, a jestli třeba v poslední době něco udělaly. Vědí o Plzni, Slavii, Spartě a třeba o Liberci. Ale jinak moc ne. Tam se řeší hlavně Anglie. Hraje tam spousta Belgičanů, mají to blízko.
V Genku jste v další sezóně vypadl ze sestavy. Víte proč?
Přišel nám nový kvalitní stoper. Na podzim jsme se ještě tak nějak protáčeli. V zimě přišel nový trenér a ten se rozhodl preferovat jiné hráče. Ocitl jsem se na pozici čtvrtého stopera a musel se s tím smířit. To je fotbal. Předtím jsem zase rok a půl hrál já a na střídačce seděl někdo jiný. Člověk si pak váží, když nastupuje v základu.
V českých médiích se před touto sezonou hodně spekulovalo, jestli se nevrátíte do Sparty na hostování. Byla tato možnost opravdu na stole, nebo to byla spekulace?
Něco mezi tím. Na stole nic nebylo, ale Sparta mě kontaktovala. Jaké mám možnosti, jaká je moje pozice v Genku, jestli by mě pustili na přestup nebo na hostování. Ale nijak dál se to neposunulo. V médiích se potom psalo, že jsme se nedohodli na penězích, ale k tomu jsme se ani nedostali. Víc jsem si o spojení se Spartou přečetl v novinách, než co jsem věděl od mého agenta.
Nyní jste v Turecku na hostování. Jak s Vám tam líbí?
Jsem spokojený. Hraji pravidelně, což byl hlavní důvod odchodu. Cítil jsem, že mě chtějí. V tuhle chvíli jsem odehrál devět utkání v řadě, čehož si vážím. Chci všem ukázat, že na to mám a vlastně i díky startům v turecké lize jsem se vrátil do reprezentace.
Byla i možnost, že bych zůstal v Genku a pral se o místo v sestavě. Ale pral bych se až o stopera číslo tři, což jsem si po ročním stání nemohl dovolit, a i proto jsem zvolil tohle řešení. Byl jsem v kontaktu s Davidem Pavelkou, který mi tureckou ligu a Rizespor doporučoval. Za to sem mu vděčný. Hraji a celá rodina je tu v pohodě.
Jaké jsou ambice Rizesporu? Porazili jste třeba Fenerbahce 3:0, asi to byl velký zápas, že?Asi nejzajímavější. Na začátku sezony jsme hráli proti podobným týmům jako my. Takže když přijelo Fenerbahce, byl to i pro diváky takový první opravdu velký zápas. Byla krásná atmosféra, navíc Fener není úplně ve formě a za výhru i výkon týmu jsem moc rád. Máme tu hodně nových hráčů, jako jsem já, takže se to teprve všechno formuje a start nebyl ideální.
S kým se vám na stoperu zatím hrálo nejlépe?
S Luďkem Pernicou v Brně to bylo fajn, s Ondrou Čelůstkou si v repre taky rozumíme. A zpětně asi z mistrovské sezóny se Spartou to naše trio já, Ondra Švejdík a Mário Holek. Protáčeli jsme se a klapalo to. S Mário Holkem se mi hrálo dobře.
Vzpomenete si, a nemusí to být z této sezóny, kdo se opravdu špatně bránil?
Soldado z Villarrealu. Zrovna tuhle jsem si na něj vzpomněl, protože jsem ho viděl v televizi. V jeho domácím zápase byl hodně nepříjemný. A samozřejmě asi Huguaín z Neapole.
A z české ligy?
Vždycky jsme se tak nějak okopávali se Škoďákem při derby. To bylo vždycky takové vyhrocenější. Docela se známe, takže to mělo náboj.
Tomáš Řepka říká, že před zápasem nebo těsně po začátku nějak zajel do útočníka soupeře, aby mu „vysvětlil“, že tady dnes vládne on. Děláte něco podobného?
Nedělám. Pět, deset let zpátky to bylo jiné, ale teď už to i kvůli kamerám nejde a já to ani nevyhledávám. Snažím se nefaulovat, protože když fauluju, je to pro mě prohraný souboj.