Chybí mi evropské poháry – Ladislav Krejčí

Největší úspěchy:
2x Mistr české ligy
Talent roku 2011

Statistika:
V české nejvyšší soutěži 130 odehraných zápasů, 25 vstřelených branek a 30 asistencí
V Sérii A 55 zápasů, 1 branka a 9 asistencí
Za národní tým 37 zápasů a 5 vstřelených branek
Za mládežnické národní týmy (U18, U19, U21) 30 zápasů a také 5 vstřelených branek

 

Začneme obligátní otázkou, aneb jaké byly vaše začátky ve fotbale. Dohledal jsem, že jste začínal v Podolí a potom přestoupil do Sparty.
Ano, v Podolí jsem začal, protože tam hrál i můj táta. Tréninky někdy byly ve stejný čas, takže jsme jezdili spolu. V osmi nebo devíti letech si mě vyhlédla Sparta, konkrétně trenér Macek. Pozvali si mě na trénink, tam jsem se líbil a už si mě nechali.

Chtěl jste být profesionálním fotbalistou odmalička?
Člověk si asi úplně nepamatuje, jestli to byl vždycky jeho sen. Ve věku, kdy jsem viděl profesionální hráče, jsem měl cíl, aby to nebyl jenom koníček, ale abych se tím mohl i živit. Podle mě je to nejkrásnější povolání na světě.

Vaše číslo dresu teď je 11, je to vaše šťastné číslo?
Když jsem přišel do Boloni, chtěl jsem číslo 23, se kterým jsem hrál ve Spartě. Bohužel ho měl jeden spoluhráč, který byl starší a měl velké jméno (Franco Brienza), takže číslo nebylo k dispozici. Když jsem ale začínal v Podolí, nosil jsem číslo jedenáct a shodou okolností bylo volné i tady.

A proč vlastně číslo 23 ve Spartě? Má to nějaký důvod?
V A týmu jsem začínal s číslem pět. To mi bylo přiděleno od kustoda, protože bylo volné a nikdo ho nechtěl. Byl jsem mladý kluk, tak jsem ho dostal. Po několika zápasech za A tým za mnou přišel pan Chovanec a řekl mi, že s tím číslem musíme něco udělat. Že se nehodí, aby krajní záložník měl pětku. Takže mi přidělil číslo 23, se kterým jsem byl spokojen a dodnes se mi hodně líbí.

Začínal jste na stejné pozici, tedy na levém křídle, nebo jste si vyzkoušel i jinou?
Když jsem začínal jako malý kluk, hrál jsem v útoku. V dorostu mě potom přesunuli na levého záložníka a tam jsem vlastně zůstal doteď.

Matěj Hybš mi o Vás říkal, že hrozně nerad prohráváte. Že I když budeme hrát kostky, tak budete chtít vyhrát. Je to část povahy, kterou v sobě máte pořád? Jak třeba ventilujete zlost, když se prohraje zápas?
To, co říkal Matěj, je pravda. Ke sportovcům to asi patří, respektive neznám nikoho z profesionálního fotbalu,kdo by rád prohrával. Teď jsem se o tomhle bavil právě s Márou Matějovským, který je na tom podobně. Když třeba v kabině hrajete bago o tatranku, nikdo nechce prohrát. Nejde o tu tatranku, ale o tu prohru.

Způsob ventilování se u mě změnil. Teď si třeba dám rychlou sprchu a odejdu, abych nebyl nějak kyselej v kabině a nedělal dusno.

Ale pamatuju si třeba, že v dorostu jsem nemohl hrát proti Pavlu Kadeřábkovi. Jeden z nás totiž nutně musel prohrát. Pak jsme jeli stejnou cestou domů. Takže ze Strahova jsme oba seděli v autobuse číslo 167 a jeden seděl vepředu a druhý vzadu. Začali jsme se bavit, až když jsme vystoupili na Karláku. Jeden z nás řekl třeba něco vtipného nebo se pousmál a vychladli jsme. Nerad prohrávám i na tréninku a třeba to ne ideálně unesu. Zase to ale není tak, že bych rozkopal koš nebo kabinu, to určitě ne. Ale soutěživost v sobě mám velkou.

David Holoubek moc hezky mluvil o Vašem ročníku. Že se mu s vámi skvěle spolupracovalo a že jste byli opravdu tým. Makali jste na sobě a když někdo něco odflákl, kabina mu to dala sežrat. Souhlasíte? Byl právě tímto ten ročník tak výjimečný?Musím souhlasit. Sám to beru jako veliké štěstí, že jsem mohl být v takovémhle ročníku. Zahrnul bych do toho ještě ročník 91, kdy hodně z nás šlo do toho staršího dorostu k nim a oni to měli nastavené podobně jako my. Myslím, že tohle byla hodně práce rodičů, protože všichni ti kluci, kteří tam byli, a je jedno, jestli se bavíme o Kadeřovi, Jirkovi Skalákovi, Kubovi Brabcovi, kteří hrají venku, anebo o Kirillu Golovkovi, Honzovi Jeřábkovi a dalších klucích, že jsme neměli potřebu chodit na diskotéky a tak. Je mi jasné, že v tomhle věku je to asi normální, ale my to prostě nepotřebovali.

Já ani neměl chuť, nevyhledával jsem to. Tréninky mě tak naplňovaly, že jsem tohle nepotřeboval. Také jsem si uvědomoval, že tam jsou jiní kluci, kteří čekají na šanci a mohlo by mě mrzet, když bych udělal podobnou botu. My jsme byli víceméně všichni spolu, vlastně i do školy jsme chodili spolu, a to nám hodně pomohlo. Navzájem jsme se podporovali a byla výborná parta našich rodičů i nás hráčů.

Je nějaký konkrétní zážitek z juniorky, třeba i reprezentace, na který vzpomínáte obzvlášť rád? Je to třeba stříbro z ME 19 2011?
Těch zážitků je hodně. Ale máte pravdu, že asi ten největší bylo to ME, kdy jsme skončili druzí. Měli jsme skvělou partu a všichni jsme si přáli. I kluci, kteří třeba nehráli, tak nám přáli a tohle všechno pomůže k dobrému výkonu.

Do áčka Sparty jste nakoukl už v šestnácti letech. Jaké to tehdy bylo? Pamatujete si na svůj první zápas?
Na první zápas v lize si vzpomínám, ale na první zápas v přípravě už ne. Dodnes si ale pamatuju, když jsme jeli na první trénink s Romanem Polomem a s Milanem Jurdíkem. Byli jsme posunuti do A týmu z dorostu, jeli jsme na Hradčanské těmi dlouhými eskalátory a přemýšleli jsme, komu řekneme dobrý den a komu se to hodí a nehodí. Z toho jsem byl víc nervózní než z jakéhokoli zápasu do té doby. Že přijdu do kabiny a uvidím tam ty hráče, ke kterým jsem jako kluk vzhlížel a měl vůči nim obrovský respekt. Úplně mě bolelo břicho a měl jsem strach, co se vlastně bude dít a co ze mě vypadne.

Často se mluví, že ten skok z juniorky do dospělého fotbalu je náročný. Vy jste se adaptoval rychle. Dokázal byste říct proč?
Jednoznačně mi pomohlo, že jsme mohli hrát ve druhé lize za béčko. Tréninky s A týmem byly náročné a velká škola, ale není to jako hrát zápasy. My měli štěstí, že jsme každou sobotu mohli hrát druhou nejvyšší ligu, což pro nás mladší kluky bylo skvělé.Byl jsem ale hodně překvapený tím skokem. Věděl jsem, že bude velký, ale ne až tak.

Vlastně i v dorostu už jsme hráli se starším dorostem a docela jsme to valili a měli jsme pocit, že jsme dobří a že na to máme. Pak člověk nastoupí mezi chlapama ve druhý lize a je to WOW, velký skok. Najednou člověk koukal. Myslím, že právě tahle zkušenost nám hodně pomohla.

Myslel jsem si to stejné. Od příštího roku už zase budeme mít „béčko“, i když asi začne v ČFL.
Já myslím, že i ta třetí liga bude dobrá zkušenost. Přeci jen tam jsou už chlapi. Navíc mají zkušenosti třeba s vyšší ligou, mají něco odkopáno a to jsou všechno výborné zkušenosti.

Jaké byly vaše začátky ve Spartě? Když jste přišel mezi starší a zkušenější hráče?
My jsme tam přišli tři mladí kluci s obrovským respektem. Třem, čtyřem hráčům jsme řekli dobrý den, protože jsme věděli, že už mají něco odkopáno a přišlo nám to správné. Jinak taková klasika. Nosili jsme balóny po tréninku, hledali je, když byly zakopnuté, myli, když byly špinavé, a tak dál. Taková ta klasika mladých hráčů v týmu.

Také jste vyhrál talent roku 2011, v té době už jste hrál za béčko a občas nakoukl opět do áčka. Byly třeba už tehdy nějaké nabídky ze zahraničí?
V sedmnácti letech, ještě než jsem šel do A týmu Sparty Praha, jsem měl možnost po podzimní části absolvovat stáž v PSV Eindhoven, kde jsem trénoval i s A týmem. Pan Chovanec si mě ale v lednu vytáhl do A týmu Sparty a já už neměl zájem odejít, když byla šance prosadit se tady.

Pak si pamatuji, že někdy v období mezi trenéry Chovancem a Hřebíkem přišla nabídka z Monchengladbachu. Víc o ní nevím. Tehdy jsem ale neměl potřebu odejít. Tréninky i zápasy mi pořád dávaly hodně, hráli jsme v Evropě a o tituly v naší lize. A taky jsem ještě nebyl stěžejní hráč. Toho jsem chtěl vždy dosáhnout a teprve potom se posunout někam výš.

Váš první zápas v Lize Mistrů, resp. kvalifikaci a hned v důležitém zápase v Žilině. To byl asi křest ohněm, že?
Přesně tak. Doma jsme prohráli a venku se muselo vyhrát. Sám jsem byl obrovsky nervózní, ale říkal jsem si, že to odjezdím, odmakám a že když se povede něco navíc jako gól nebo asistence, bude to super, ale hlavně to musím odmakat. Na nic jiného jsem v tu chvíli nemyslel.

Potom jste přidal další zápasy v Evropské lize. Utkvěl Vám nějaký zápas? Třeba ten na Chelsea?
Těch zápasů bylo opravdu hodně. Kromě zápasů s Chelsea vzpomínám rád na to poslední tažení, kdy jsme se dostali do čtvrtfinále, což podle mě bylo úžasné. Myslím, že tam jsme to valili a kromě Villarealu jsme soupeře fakt přehrávali. Hráli jsme dobrý fotbal.

Pak taky vzpomínám rád na Evropskou ligu, kdy jsme měli ve skupině Lyon. Do zápasu na Lyonu jsem nastoupil až v průběhu, protože předtím jsem měl problémy s ramenem a dával se do kupy. Vstřelil jsem gól, takže další hezká vzpomínka. Sice jsme prohráli, ale těch zápasů v Evropské lize bylo hodně. Nerad vzpomínám třeba na Young Boys Bern, se kterými jsme vypadli. Dost mi teď chybí, že poháry nehraju.

Co třeba zápas v Neapoli? Líbila se Vám atmosféra? Napadlo Vás už tehdy, že třeba jednou budete hrát v Itálii?
Tehdy mě vůbec nenapadlo, že si jednou zahraju italskou ligu. Atmosféra úplně bouřlivá nebyla, myslím, že tam nebylo plno. V tomto zápase mě spíš zaujali tři hráči; Hamšík, Higuaín a Mertens. Mertens myslím nastupoval jako střídající hráč, ale předváděl neuvěřitelné věci. Vedli jsme 1:0, ale oni pak ukázali vysokou kvalitu a ten zápas vyhráli. Tu kvalitu vlastně potvrzují dodnes.

Se Spartou máte dva tituly. Lze říct, který pro vás znamená víc nebo kterého si víc vážíte?
Vážim si obou, ale sám si uvědomuju, že k tomu prvnímu jsem tolik nepřispěl. Nastoupil jsem ke třem nebo čtyřem zápasům. Ale člověk nikdy neví, jestli to není poslední titul, takže jsem si ty oslavy užil, jako kdybych byl jeden z tahounů. A ten druhý, to bylo něco extra. Na to do konce života nezapomenu. Velká jízda, skvělá parta a hráli jsme skvělý fotbal.

Od Marka Matějovského vím, že jste spolu vycházeli dobře a doteď jste v kontaktu. Co s jinými hráči?
S Markem se podle možností vídáme a nebo jsme aspoň na telefonu. A samozřejmě s Kubou Brabcem, se kterým jsme nejlepší kamarádi už od dětství. Pak třeba s Pavlem Kadeřábkem, Jirkou Skalákem, Bořkem Dočkalem. Davidovi Lafatovi jsem byl na jeho rozlučce. S Vencou Kadlecem, Romanem Bednářem. Myslím, že když si vezmu jedenáctku, se kterou jsem vyhráli titul, tak jsem v kontaktu se všemi, jen se liší intenzita. S někým si napíšu třeba jednou za měsíc nebo pogratuluju, když dá gól nebo se povede zápas. Zraněných se ptám, jak jsou na tom. A podobně.

Teď ohledně odchodu. Byly na stole i jiné nabídky? Proč zrovna Boloňa?
Nevím, jestli byly ještě jiné nabídky, ale tahle byla konkrétní. Cítil jsem, že mě chtějí všichni. Sportovní ředitel přijel do Prahy a udělal na mě dojem. Taky s trenérem jsem si telefonoval a chtěl mě.

Už po konci té předchozí sezóny jsem uvažoval někam se posunout, ale ta sezóna nebyla povedená. Takže jsem se na další připravoval se Spartou a říkal si, že když se povede, může se povést i nějaký ten transfer. A stalo se. Určitě mi pomohla právě i Evropská liga, ve které jsme se ukázali.

Hned první sezóna a prakticky celá v základu. Nebudu se ptát na porovnání s naší ligou, ale jde říct největší rozdíl oproti naší lize?
Největší rozdíl je v kvalitě zápasů. V Česku také odehrajete kvalitní zápasy, jako je derby nebo Plzeň. Pak jsou ale zápasy, kdy nepřijde moc lidí a ani ta kvalita není tak vysoká na to, aby se ten hráč opravdu vydal ze všeho a vyvíjel se. I proto jsem volil Itálii, protože tady jsou ty zápasy náročné prakticky všechny. Když nepočítám týmy jako Juventus, AS Řím, Neapol, AC a Inter Milán, Lazio, tak potom hrajete proti týmům, které jsou vyspělé takticky a mají alespoň dva tři hráče, kteří jsou schopni ten zápas udělat. Zdejší týmy si můžou koupit skoro kohokoliv, takže porovnávat s naší ligou moc nejde.

Jaké byly první dojmy po příjezdu do Boloni? Jak se vám líbí?
To město jsem si prakticky hned zamiloval. První dojem výborný. Fotbalově to byl trošku skok, protože jak se říká, že jsou „pünktlich“ na defenzívu a taktiku, tak to můžu potvrdit. Byl jsem až překvapený, kolik různých věcí takticky zvládají. Na trénincích jsme třeba standardky nacvičovali až do omrzení. Samozřejmě si na to člověk zvykne, ale byl to velký skok.

Který tým je největší rival nebo která utkání jsou nejvíc vyhecovaná?
Teď asi se Spal, protože se říká, že je to derby. Je to asi 30 kilometrů od nás. Většina fanoušků Boloni nenávidí Juventus, takže to je jakýsi hlavní nepřítel. Také Fiorentina, která je do 80 km. Zápasy proti blízkým týmům jsou vyhecovanější, ale vyloženě derby jako Sparta – Slavia tu nemáme.

Jste v kontaktu s někým z Čechů v Itálii?
Bavím se s Patrikem Schickem. Občas si napíšeme s Jakubem Janktem.

Jak to máte s jazyky, mluvíte italsky? Nebo jak se mluví v kabině?
No… když jsem přicházel, s jazyky to bylo složité. Už ve Spartě mi všichni říkali, ať se je učím. Třeba Bořek Dočkal mi říkal, ať s nimi začnu, jinak že pak budu venku vyplesklej. Tak jsem říkal jojo, ono to nějak půjde. Fotbal je jenom jeden, hraje se stejně, v pohodě.

Pak člověk přijde a jak si myslí, že ta angličtina bude v pohodě, tak nebyla. Byl jsem z toho trošku vykulenej. Na druhou stranu, když nepočítám několik cizinců, tak se ani v kabině moc anglicky bavit nechtěli nebo neuměli. Italové se baví jenom italsky a trenér a všichni z realizačního týmu na mě mluvili hned italsky, abych si zvykal. Když viděli, že se fakt nechytáte, vysvětlili anglicky. Nebo si stoupnete na konec fronty a sledujete, co dělají ti před vámi, abyste nebyl první a trubka, že nevíte, co dělat (smích).

Ty začátky byly hodně krušné.

A teď jste na tom s italštinou jak?
Domluvím se v pohodě, rozumím všechno. Gramatika asi není nejlepší, ale nemám problém jít s Italem na večeři a bavit se dvě hodiny na nejrůznější témata. Mohlo by to být lepší, ale jsem spokojený.

Druhá sezona už bohužel tolik startů nepřinesla. Víte proč?
Těžko říct. Přijel jsem na přípravu a myslel si, že jelikož se předchozí sezóna povedla, budu základní osa týmu. Ale už v přípravě jsem takový pocit úplně neměl. Trenér upřednostňoval jiného kluka. Nebyl jsem z toho špatný, věděl jsem, že moje šance přijde. Jenže když už měla přijít, musel jsem na operaci s kostí v obličeji a potom jsem dostal šanci až v prosinci, kdy jsme ve Veroně vyhráli snad 2:1. Tak jsem si myslel, že budu hrát i dál. Další zápas jsem seděl, pak zase. Nebo jsem naskočil na deset minut. Proti Laziu jsem odehrál poločas. V lednu jsem si řekl, že se půjdu zeptat trenéra, co dál. Jestli se mu něco nelíbí, špatně trénuju, zkrátka co mám zlepšit, abych zase hrál. Trenér mi řekl, že trénuju dobře, akorát že na křídlech je velká konkurence a musím čekat, až přijde moje šance. Tak jsem vydržel.

Další zápas v Neapoli se zranil spoluhráč, šel jsem na hřiště a po zápase, který jsme sice prohráli, ale po dobrém výkonu, jsem si říkal, že už se to snad zlomilo. Ale bohužel zase ne. Tak jsem se šel ještě jednou v březnu zeptat trenéra, co tedy dál. Jestli je něco špatně, jestli si mám v létě hledat angažmá. On mi řekl, že mě tady chce, ať dál trénuju a že tuhle sezónu upřednostňuje jiné hráče, ale ať vydržím. Pak už jsem se s ním znovu bavit nešel.

Nevím, jestli o tom víte, ale trošku se v českých médiích spekulovalo, jestli není ve hře váš návrat na Letnou, třeba formou hostování. Bylo na tom něco pravdy?
Byly to spekulace. Já jsem se ani vracet nechtěl, nechtěl jsem to tady vzdávat kvůli jedné sezoně,protože pak bych toho jednou mohl litovat. Říkal jsem si, že vydržím do léta a pak uvidíme. Kdyby zůstal trenér Donadoni, asi bych hledal nějaké jiné možnosti. Kdyby Sparta opravdu měla zájem, tak by to byla varianta. Nový trenér mi ale řekl, že se mnou počítá, takže jsem zůstal a rvu se o místo dál.

Váš nový trenér je Filippo Inzaghi. Jaký je?Na mě zapůsobil hlavně jako člověk. Není to až tak dávno, co ještě hrál, takže si ho pamatuju. A stejný je i jako trenér – všechno chce vyhrát. Když se s námi zapojí do tréninku třeba na nácvik centrů, vidíte na něm, že nechce prohrát. To je mi blízké a sympatické. Soutěživost má v sobě opravdu enormní. Z tohoto pohledu si tedy myslím, že je to dobrý trenér. Začínal myslím v Serii C, potom byl v Serii B a tohle je pro něj první angažmá v Serii A, takže uvidíme.

Zatím se nám tolik nedaří, ale přecházíme na jiný systém, takže všechno si ještě sedá a já věřím, že se to otočí a že tu kvalitu, kterou v týmu máme, převedeme na hřiště tak, jak to po nás trenér chce.

Kdo je vaše největší konkurence na postu, na kterém normálně hrajete?
Teď jsem na pozici halfbeka, stejně jako jeden Holanďan, který přišel z Ajaxu (Dijks). Bohužel jsem se teď před týdnem zranil.

Na to jsem se chtěl zeptat.Na transfer marketu máte status zraněný.
Natáhl jsem si třísla. Věřím ale, že to nebude na dlouho. To tříslo je takové nevyzpytatelné. Teď se to zdá dobré, ale nikdy nevíte. Věřím ale, že se tam zase zpátky nakýbluju (smích).

Jaké jsou letos ambice Boloni?
Nezačali jsme dobře, takže hlavní cíl je záchrana. Čím dřív to bude, tím lépe. Musíme udělat nějaké body a pak uvidíme, kam nás to až dostane. Hlavní cíl je ale získat myslím 40 bodů, které znamenají jistotu záchrany.

Je nějaký zápas nebo moment, který vám vyloženě utkvěl v paměti?
Nejraději vzpomínám na to, když jsme po prvních několika zápasech hráli proti Sampdorii a já přihrával na dva góly. To bylo ještě v té první sezóně. Pak jsem střídal někdy v 70. minutě a celý stadion mi tleskal vestoje. Už jsem zažil velké zápasy, hodně lidí, ale tohle mě fakt dostalo. Měl jsem husinu, takže tohle je asi hlavní zážitek.

Co takhle nějaký protihráč, u kterého jste si říkal, že vás točí a vyloženě převyšuje ostatní?
Těch hráčů je opravdu hodně.Nedávno jsme hráli proti Juventusu, takže jsem se samozřejmě těšil na Ronalda. V zápase na mě ale největší dojem udělal Paulo Dybala. Vlastně jsem na něj i hrál, i když on hraje volného hráče a pohybuje se, kde chce, ale hodně se potuloval u mě. Po zápase jsem si pak říkal, že takhle vypadá hráč extratřídy a klobouk dolů před ním.

Určitě víte, že ve Spartě byl Andrea Stramaccioni. Slyšel jste o něm předtím?
Ne, neslyšel. Hned po jeho oznámení jsem se v kabině ptal spoluhráčů a shodou okolností s námi hrál Lorenzo, který pod Stramaccionim hrál v Interu. Mluvil o něm dobře, takže jsem si myslel, že to bude dobré. Pak jsem se bavil ještě s Paláciem a ten o něm také nemluvil špatně.

Jak je v Itálii jeho štace ve Spartě hodnocena? Mluví se vůbec o ní?
Moc se o tom nemluvilo. Italové hodně řeší svoji ligu a svoje hráče. Řeší se třeba Conte, ale to je proto, že odešel do Chelsea. Stramaccioni už předtím odešel do Řecka a tím se trošku ztratil z očí.

Sledujete stále Spartu? Co na ni říkáte?
Samozřejmě sleduji. Některé zápasy se mi vyloženě líbily a věřím tomu, že je to na dobré cestě a bude se dařit. Viděl jsem zápas na Baníku, kde mi přišlo, že ten tým už funguje jako tým. Tam nebyli nijak o parník lepší, ale urvali to jako tým. Je to sice fráze, ale tady to podle mě platí. Zastupovali se, jeden hrabal za druhého.

Nějaký hráč ze současné Sparty, který vás zaujal?
Zaujal mě Stanciu. Především ty přímé kopy, nebo celkově ta kopací technika, kterou má nadstandardní.

Hrajete FIFU?
Hrál jsem, často, ale spíš mě to baví, když hraji proti kamarádovi. To už se tady moc neděje, nemám tu kamarády z Čech. Nejvíc mě to bavilo proti Vencovi Kadlecovi, Jirkovi Skalákovi, Pavlu Kadeřábkovi, protože tam byly i hecovačky a to bylo super. Teď už hraju jen Call of Duty.

Hrajete rád za sebe? Před rozhovorem jsem si zahrál za Boloňu a dal s vámi dva góly 🙂
Nehraju, přišlo by mi to divné, ale ještě jako kluk jsem se tam vytvořil. Teď tam jsem, ale je to takové zvláštní, nevím, jak to popsat (smích).

Leave a Reply

avatar
300
  Subscribe  
Upozornit na